Děti mrazu – část 14 Yukon Quest: Závod pro drsňáky

„Hlavní cenou všem statečným musherům jsou dva týdny poctivého utrpení a získání respektu z hor.“ John Balzar

Spiknutí v hospodě
Všechno začalo roku 1983 u jednoho stolu v hospodě U Volského oka v Angel Creeku. U stolku tehdy seděli pivem rozjaření pánové Roger Williams, Leroy Shank, Willie Libb a Ron Rosser a vášnivě diskutovali o extrémních závodech psích spřežení. V té době byl už Iditarod Sled Dog Race velmi slavný a byl jednoznačně (a jistě po právu – prozatím) považován za nejtěžší mushingový podnik světa. (Zahajovací ročník Iditarodu se uskutečnil v roce 1973, viz časopis Fauna – Děti mrazu 12.) Některým musherům však začalo stále více vadit, že se „glorifikovaný“ Iditarod začíná vzdalovat svým původním záměrům, kdy musher měl být na trase absolutně soběstačný, nesměl obdržet žádnou pomoc ani na check pointech (kontrolních bodech) ani jinde na trase závodu, nesměl nikde vyměnit poškozené saně atd. Jiným musherům zase vadil přílišný mediální kolotoč, který kolem Iditarodu roztočila média (včetně mnoha televizních stanic) a nadvláda sponzorů a jejich peněz. Neznámí musheři (bez podpory sponzorů a bez tučných kont) nabývali dojmu, že Iditarod preferuje pouze závodníky zvučných jmen, jejichž osudy a portréty plní deníky, časopisy a televizní kanály, zatímco oni sami – nemají v závodě nejmenší šanci. A to se jim – samo sebou – nelíbilo.

S počtem vypitých piv byla diskuse v hospodě U Volského oka stále vášnivější. Výsledek vzrušené debaty byl ohromující: změníme to! Uspořádáme jiný dlouhý závod nejdrsnějšími končinami severu podle kodexu prvních průkopníků! Že nešlo o opilecké tlachání, měla ukázat již velmi blízká budoucnost …

Nemožné se stalo skutkem
Realizační team (jádro tvořili: Wendy Watersová, Lorrina Mitchelová, Leroy Shank, Roger Williams, Rod Perry, Bud Smyth a Gordie Mitchell) se horečně pustil do práce. Mnozí pochybovači považovali jejich úsilí za pošetilé bláznovství. Nebylo divu: uspořádat závod z kanadského Whitehorse nejdivočejšími pustinami Severu do aljašského Fairbanksu se zdálo být „donkichotským“ podnikem předem odsouzeným k nezdaru! Pomoc dobrovolníků při přípravě závodu Yukon Quest však byla obdivuhodná a překonala nejen „nepřekonatelné“ překážky, ale i nejoptimističtější představy pořadatelů. Neuvěřitelné se stalo skutkem 25. února 1984!

Zrození Yukon Questu
Právě v tomto datu totiž odstartoval v aljašském Fairbanksu jako první musher na tisícimílový závod Yukon Quest International (přesná vzdálenost – bez bloudění, kterému se však většina musherů nevyhne, je – – 1 023 mil) – Pecos Humphries. V té době byla v pokladně realizačního teamu již i odměna pro vítěze ve výši 50 000 dolarů; peníze byly získány ze zápisného účastníků a z darovaných částek od firem i soukromých osob. Do prvního ročníku Yukon Questu se prezentovalo šestadvacet musherů z Kanady a USA. Všechno zkušení harcovníci ze severských trailů. Ani jeden však přesně netušil, do čeho se svým spřežením vlastně jede …

O dvanáct dní a pět minut později proťal vítězně cílovou pásku v kanadském Whitehorse Sonny Lindner. O 4 hodiny a 10 minut později za ním se z druhého místa radoval Harry Sutherland. Třetí místo vybojoval Bill Cotter (v čase 12 dní, 5 hodin a 40 minut).

Odlišnosti, aneb – který je vlastně těžší?
V čem se liší dva velcí rivalové – Iditarod a Yukon Quest? Yukon Quest se jede v únoru, tedy v době polární tmy, zatímco Iditarod v březnu, kdy se denní světlo již přece jen poněkud prodlužuje. „Yukon Quest je noční odyseou dlouhé únorové zimy,“ tvrdí Peter Kamper, manager Yukon Questu. „Trasa Questu je vedena více na severu a proniká hlouběji do vnitrozemí a ve spojení s roční dobou to pro závodníky představuje výrazně větší mráz. (Zničující ochlazování přináší i samotná řeka Yukon, která vytváří typicky mrazový údolní systém – pozn. aut.) Rovněž výškový profil trati je náročnější, vzdálenosti mezi kontrolními body delší, odloučenost od dalšího světa větší a náklad na saních těžší.“

Cesta v úsecích, kdy trasa závodu je vedena po zamrzlém Yukonu, přináší další potencionální nebezpečí: musher se může i se spřežením propadnout do pastí s tekoucí vodou, pokud je jejich povrch přikryt čerstvým sněhem (již se to nejednou stalo). Nebezpeční losové se vyskytují na obou tratích – Iditarodu i Yukon Questu.

Velký rozdíl spatřují patriotičtí zastánci Yukon Questu v tom, že Iditarod je prý velmi zkomerciovaný. Pokud chceme být objektivní – musíme přiznat, že i Yukon Quest se neobejde bez sponzorů (např. v roce 1998 ovládla tento závod německá firma, která pro publicitu extrémního podniku udělala všechno možné i nemožné).

Nesmírně sympatickým faktem je, že pořadatelé i účastníci Yukon Questu od počátku kladou obrovský a prvořadý důraz na zdraví, kondici a pohodu psů. Na všech check pointech závodu jsou připraveni veterináři, kteří pečlivě kontrolují zdraví a kondici psů. V poslední době jsou k odpočinku čtyřnohých šampiónů používány termodečky, botičky pro chránění tlapek při závodu jsou dávno samozřejmostí a navíc se v poslední době využívají i neoprenové návleky na zápěstí psích končetin – proti otokům.

Zázrační psi!
Jací psi jsou pro Yukon Quest nejvhodnější? „Nakreslete kruh kolem Fairbanksu tak, aby zahrnoval Manly na severozápadě, Nenanu na jihu, Goldstream a cestu pojmenovanou po Chena Hot Springs na severu,“ tvrdí John Firth, který napsal výtečnou knihu Yukon Quest. „V tomto kruhu pak najdete největší počet závodních psů na světě - více než 10 000 sprinterů, specialistů na střední vzdálenosti a běžců na dlouhé tratě. Nikde jinde neuvidíte psy, jako jsou oni.“

„Rodokmen není důležitý, pouze výkon,“ dává se slyšet Joe Runyan, který zvítězil ve všech tisícimílových závodech světa (v roce 1985 vyhrál Yukon Quest, v roce 1989 Iditarod a v roce 1988 Alpirod). „Máme daleko k tomu, aby se našim psům mohl připsat nějaký rodokmen, který by je označil za čistokrevné.“ (Runyan má v kennelu asi tři stovky skvělých psů.)

Bill Cotter (vyhrál Yukon Quest v roce 1987) dává přednost přátelským psům s lehkým pohybem. „Mám rád veselé povahy, které dychtí po běhání,“ svěřil se Bill Cotter. „Nespěchám s tříděním štěňat a obvykle si je nechávám až do stáří jednoho roku. Už se mi stalo, že ze štěněte, které se zdálo nevyhovující, vyrostl dobrý pes.“

„Potřebuji výkonného psa se speciální funkcí,“ vysvětluje Dave Monson (vyhrál Yukon Quest v roce 1988). „Pes musí mít schopnosti urazit velké vzdálenosti, proto musí splňovat určité fyzické předpoklady, které zvyšují jeho výkon, například dobré packy, chuť k jídlu a dobrý klus oproti cvalu. Musí být dříč. My říkáme, že má dobrou hlavu‘, což znamená, že touha po běhu je silnější než únava nebo nechuť pokračovat. Takový pes vstane a poběží pro vás. Ne každý pes je tím obdařen. Psa můžete naučit spoustu věcí, ale neuděláte ho rychlejším, než je, a neporučíte jeho srdci. Pes, který nemá srdce, i přes všechny dobré fyzické vlastnosti nebude nikdy dobrým saňovým psem. Dokonalý pes má zdravé packy, je nesmírně rychlý a má vůli nikdy neskončit.“

„Houževnatost aljašských psů pravděpodobně pochází od vesnických psů žijících v údolích řeky Yukonu,“ píše v knize Yukon Quest John Firth. „Nebyli to fešáci, ale jen ti nejsilnější přežili v izolovaném prostředí odloučených vesnic vnitrozemí. Z nich byli vybráni nejlepší a jejich potomstvo dominovalo závodům psích spřežení na počátku jejich éry. Spřežení z malých vesnic na Yukonu, jako je Huslie nebo Ruby, cestovala 400 až 500 mil na start závodu. Vesnický pes, houževnatý již od přírody, se postupem času stával lepším díky větší námaze a křížení.“

„Lehký malý pes, podobný maratonskému běžci, má větší šanci uběhnout velkou vzdálenost než pes připomínající zápasníka sumo,“ zdůrazňuje starou známou pravdu Dave Monson.

Nejkrásněji a nejvýstižněji to však, podle mého názoru, vyjádřil nestor musherů Joe Runyan: „Naši psi jsou nádherná zvířata. Pro mushera znamenají to, co koně pro Araby nebo prérijní indiány. Vítězství nebo porážka nehrají žádnou roli. Po celou dobu závodu chceme zajistit bezpečnost našich zvířat.“

Čeho se bát aneb kritická místa
Na trase je jich moc. O zrádném zamrzlém Yukonu, který může skrývat ledové pasti, jsme se již zmiňovali. Velmi obávaný je přejezd hory King Solomon Dome (Dóm krále Šalamouna), na kterou je nejen velmi strmý výjezd a krkolomný sjezd, ale cesta je i velmi orientačně náročná. Velmi obávanou je též „krajina pařezů“ mezi Carmacksem a Labergeovým jezerem. Po pravdě řečeno však lze tvrdit, že záludnosti, překážky a obtíže mohou musheři očekávat na každičké míli tisícimílového závodu!

Hrdinové jsou všichni
Kdo jsou hrdinové Yukon Questu? Samozřejmě psi a pak všichni musheři, kteří ďábelsky obtížný závod dokončí. Dokonce jsem přesvědčen, že hrdinové jsou i ti, kteří nikdy neprojedou cílem. Vždyť jen kuráž postavit se na start nejtěžšího závodu světa, spolehnout se na vlastní síly a vyrazit do bílé a zmrzlé pustiny – zasluhuje obdiv.

Vyjmenovávat vítěze Yukon Questu není úlohou tohoto článku. Úctu zaslouží jak vítěz, který obdrží šek na 30 000 dolarů, tak i poslední musher, který získá odměnou za své útrapy a za útrapy svých psů červenou lucernu. Snad jen ještě dvě fakta: první ženou, která zvítězila v Yukon Questu, byla Aliy Zirkleová, která roku 2000 vyhrála za 10 dní, 22 hodin a 57 minut. V roce 2007 a 2008 zvítězil v tomto závodě Lance Mackey, který před tím překonal rakovinu. Lance navíc bezprostředně po Yukon Questu zvítězil v obou letech i v Iditarodu. Šokující (a nesmírně obdivuhodné) je, že „jádro“ jeho spřežení bylo pro oba závody složeno ze stejných psů!

Postskriptum
Dějinami Yukon Questu se zabývají dvě vynikající knihy, které nalezneme v českém překladu:

John Balzar: Hrdinové Yukonu. BB art, Praha, 2001.

John Firth: Yukon. Quest Závod psích spřežení na 1 000 mil přes Aljašku a Yukon, nakladatelství Stehlík, Volary, 2004.