Saluki – perský chrt

Další fotografie (7)

Teorie o vzniku „psa domácího“ se stále vyvíjejí a zdokonalují. Někteří autoři o perském chrtovi mluví jako o potomkovi egyptského šakala. Ovšem průzkumy v oboru genetiky zatím neprokázaly přítomnost jiného zvířete v genech psů nežli vlka. Podle současných teorií všichni psi vznikli z euroasijských vlků, nikoli ze šakalů. K domestikaci, jinak řečeno vzniku „psa domácího“ došlo někdy před 15 000 a 40 000 lety.

Saluki ve skupině chrtů
Historie používání psů, přesněji chrtů k lovu zvěře, se datuje na dobu zhruba 3 000 př. n. l. Některé zdroje uvádějí až 7 000 let př. n. l. Byli to zároveň první ochočení psi, jejichž schopnosti lidé vítali. Lidem v tu dobu šlo jen o využití psa pro vlastní potřebu, tedy o výkon, který bez psa jen těžko zvládali. A právě tito nejstarší domácí psi jsou základem perského chrta. Lovilo se vše a technika lovu pro člověka i psa se teprve utvářela.


Vznik a utváření saluki do dnešní podoby probíhalo na rozsáhlém území. Utvářel se po celá tisíciletí společně s ostatními chrty tohoto typu, čínským územím počínaje přes Arábii, Egypt a přibližně Alžírskem konče. Přesněji se jednalo zejména o celou Přední Asii, Sýrii a Persii. Především v těchto oblastech se našly fresky zobrazující chrty nejvíce připomínající saluki při lovu.


Všudypřítomný tazy (někdy uváděno tazi) v různých oblastech vypadal trochu jinak. „Tazy“ je chrt, respektive skupina chrtů, v několika až 20 různých typech. Teprve časem se tento pes – tazy začal dělit na jednotlivá plemena. Nutno upozornit, že s pojmenováním „tazy“ se ještě dnes setkáme v některé literatuře a má označovat samostatné ruské plemeno. Ovšem jako uznané plemeno (FCI) tazy neexistuje.


Saluki patřil do skupiny chrtů, kterým se říkávalo tazy a kteří se nacházeli pravděpodobně na územní části Íránu a jižního Turecka, možná lépe řečeno celém Středním východu. Každopádně nejblíže, a to nejen geograficky, má perský chrt ze všech dalších známých chrtů k sloughi a afgánskému chrtovi. Ve většině zemí, kde se chrti využívali k lovu, nebylo striktní rozdělování psů na plemena. Rozdělení na sloughi a saluki se provádělo až v Evropě.



Vyobrazení saluki
Nejstarší vyobrazení psů typu saluki pochází ze čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem a nachází se v lokalitě Mamla el Otuani (Edfú, Asuán, Egypt). Nemůžeme sice říci, že by se jednalo přímo o saluki, neboť k rozdělení na jednotlivá plemena došlo mnohem, mnohem později, ale jednalo se o chrta tohoto typu.


Další dávné důkazy o existenci tohoto typu chrta byly nalezeny v hrobě krále Thutmose III., který byl faraónem ve starověkém Egyptě a stal se jedním z nejvýznamnějších panovníků v celé historii této země. Vládl přibližně v letech 1 479–1 425 př. n. l. Jedná se o malby zobrazující krátkosrsté chrty s dlouhými chlupy na ocase a svěšených uších. Mimo jiné se často chrti nacházeli spolu s mumifikovanými těly dalších faraónů, pochováni v jejich hrobkách.


Dohledat přesný začátek historie saluki je zatím nemožné. Tato historie je až příliš dlouhá. Odhaduje se na několik stovek let před naším letopočtem a nestal se chrtem jednotného typu ze dne na den. V tu dobu, kdy se domníváme, že saluki již byl, neexistovalo písmo jako takové ani pokročilejší technika malby. Jen obrazový materiál velice nepřesných vyobrazení nám dává tušit, že by se mohlo (ale nemuselo) jednat o saluki, respektive jejího přímého předka. Můžeme se tedy pouze domnívat, jak vývoj u saluki probíhal.


O tom, že chrty Egypťané chovali ve velké úctě po několik tisíciletí, hovoří „existence“ boha ostražitosti Anubia, který měl chrtí hlavu a byl průvodcem a ochráncem bohyně Isis. Zajímavostí také je nalezení papyrusu v hrobce faraóna Antefa, který žil okolo 3. tisíciletí př. n. l., kde najdeme zmínku o faraónově oblíbené feně jménem „Bílá Gazela“, která nejvíce připomíná saluki nebo sloughi.


Za těch několik tisíc let se chrti změnili jen minimálně. Částečně se ujednotili v jednotlivé typy s rozdílem výšky, barvy a typu osrstění s ohledem na místo svého výskytu. I dnes jsou z našeho pohledu jednotlivé saluki od sebe mírně odlišné, ale standard naštěstí nezapomněl na to, na jak velkém území se po dlouhá staletí perští chrti chovali, a tedy že se mohou od sebe mírně lišit. Jde o samostatnou formu orientálních chrtů, přičemž saluki nevznikla z jiného chrta nebo přikřížením jiných plemen. Je pravděpodobně krevně čistá od svého počátku.


Není bohužel mnoho důkazů o další existenci saluki mezi dobou faraónů a 19. stoletím. Chrti měli čistě pracovní charakter a nikdo se pravidelně nezaobíral jejich vyobrazením či popisem. Asi nejznámějším důkazem existence saluki z těchto dob je obraz o narození Krista od Paola Veronese. Tento obraz „Klanění tří králů“ pochází z roku 1573 a někteří odborníci jsou přesvědčeni, že na něm jsou vyobrazeny pravé saluki. V současné době se toto dílo nachází v Národní galerii v Londýně. Dále existuje bronzová plaketa podobného data, přesněji z roku 1544, a byla vytvořena Benvenutem Cellinim. Téměř jednoznačně je na ní vyobrazena saluki. Pak však následuje opět období ticha o perském chrtovi. Další hmatatelné důkazy o jeho přítomnosti pocházejí až z 19. století.



Arabský svět
K saluki neodmyslitelně patří nomádi. Především kmen Djafi je uváděn jako zdroj nejlepších saluki, které mimo jiné nesly označení „královský pes“ nebo „lovecký pes faraónů“. Chrti byli během celého svého vývoje chováni k lovu a podle potřeby a postavení jejich majitelů lovili rozmanitá zvířata - divoké osly, zajíce, lišky, divoké vepře … Dlouhou dobu byli zaměřeni na lov (uštvání) gazel, a krása perského chrta je proto přirovnávána právě ke kráse gazel.


Bylo nemyslitelné, že by byl dobrý saluki někdy prodán. Když už šel od původního majitele pryč, tak proto, že byl darován nebo výjimečně vyměněn za podobně „cenné zboží“. Protože byl často ceněn více než velbloudice nebo dobrý jezdecký kůň, jednalo se o cenný dar, který zároveň byl nejvyšším projevem úcty k obdarovanému. Říká se, že král Šalamoun daroval královně ze Sáby nejkrásnější bílou saluki coby nejcennější a nejváženější dar.


Kočovní beduíni chovali jen výborně lovící saluki. Velkou roli, zda je či není daný perský chrt upotřebitelný a zaslouží si žít, hrála nejen jeho rychlost a úspěšnost při lovu, ale i to, za jak dlouho po jednom lovu je zase schopný lovit. Tedy regenerace. Buď byl vynikajícím lovcem a byl opěvován, nebo nebyl příliš úspěšný v lovu, a v tom případě s ním naložili jako s potravou.


Na loveckých schopnostech saluki často záviselo přežití celé rodiny, a proto to byli jediní psi, kteří mohli žít společně s rodinou ve stanu a často měli větší práva než ženy a děti. Barva srsti nehrála nikdy příliš velkou roli, jen někdy upřednostňovali zbarvení podle nejčastějšího místa jejich lovu. Také je zajímavostí, že někteří lovci byli přesvědčeni, že saluki se světlýma očima vidí lépe, a tedy i loví lépe.


Perský chrt byl zároveň jediným plemenem, které uctívali a považovali za dar Alláha. Ostatní psy považovali za „nečisté“ a měli k nim spíš ryze negativní postoj. Měla-li saluki bílý znak na hrudi nebo na čele, bylo to považováno za polibek Alláha.


Perský chrt se také po dlouhou dobu používal při lovu společně se sokoly a případně jinými dravými ptáky. Psi na místo lovu zpravidla dorazili společně s lovcem na hřbetech velbloudů nebo koní, aby nebyli vysilováni cestou k místu lovu, ale sílu si uchovali na vhodnou chvíli.


Sokol zvěř v nepřehledném terénu vypátral a pak ji začal znepokojovat svými nálety. Tím zvěř zpomalila svou rychlost a začala být méně soustředěná na bezhlavý útěk. Tím měli perští chrti, kteří byli následně vysláni zvěř ulovit, méně práce a dohonili ji rychleji. Tento typ lovu byl velice oblíben a má velmi dlouho tradici.



Perský chrt dobývá Evropu
Nejčastěji se uvádí, že první perský chrt se v Evropě, přesněji v Anglii, objevil v roce 1840, přičemž ho přivezl z Persie Hamilton Smith. Jednalo se o fenu v barvě černá s pálením a jmenovala se Zillah. Byla vystavována v Zoo v Regent?s Parku pod označením perský chrt. Avšak existují důkazy, že se zde vyskytovala již v roce 1832.


Za první opravdovou chovatelku saluki v Evropě je považována Florence Amherst (dcera prvního barona Amherst z Hackney), která s chovem saluki začala v roce 1895 dovezením páru z oblasti Al Salihah z Dolního Egypta. První saluki do Německa dovezl na konci 19. století hrabě von der Schulenberg a skoro ve stejnou dobu se objevil chovný pár perských chrtů ve Francii. Začalo období zapisování jedinců do plemenných knih a řízený chov saluki. Ovšem až do roku 1920 se nikomu nepodařilo dostat perského chrta do povědomí širší veřejnosti. Pak se ale ledy hnuly. Mimo jiné si dovezl z války na Středním východě štěně saluki i brigádní generál Frederic Lance. On a jeho manželka se pro toto plemeno tak nadchli, že se rozjeli do míst poválečné okupace, aby sehnali dalšího psa saluki pro následný chov v Evropě. Domů si dovezli ideálního představitele plemene Sarona Kelb, který měl v počátcích nepochybně největší vliv na zdárný rozvoj plemene.


Ve stejném čase přišel objev Tutanchamonovy hrobky (na konci roku 1922) a s ní „Tutmania“ způsobená Howardem Carterem. Veřejnost prahla po všem, co mělo s tímto objevem společného, a pro F. Lance a F. Amherst to byla ta nejlepší příležitost Evropě představit plemeno saluki. Velkou výhodou bylo také to, že F. Lance byl činovníkem u Kennel Clubu, a tak oficiální uznání plemene na sebe nenechalo dlouho čekat.


První standard byl v Anglii schválen v roce 1923 anglickým Kennel Clubem a byl sepsán tak, aby pokrýval všechny původní typy saluki. Saluki Club of America byl založen v roce 1927 a k uznání saluki American Kennel Clubem došlo v roce 1929. V roce 1968 převzal anglický standard FCI.


Krále Bahrajnu (kolem roku 1930) všude doprovázela vlastní smečka saluki, která nikdy nechyběla na jeho četných loveckých výletech a vzbuzovala velkou pozornost. Král Abdalláh z Jordánska byl zase známý i tím, že měl největší psinec ve své zemi a zároveň podporoval skupinu lidí, kteří vyhledávali a nakupovali ty nejhezčí psy, zejména saluki. Trval na tom nejlepším i za cenu, že by měli být uneseni.


I dnes je perský chrt chován a lovecky využíván v relativně čisté podobě u beduínů na Předním východě. Ovšem zde není znám jako saluki, ale coby „Tarsi“ nebo také „Sloughi“.


Povídá se, že jeden arabský celník odmítl orazítkovat palubní lístek s názvem „pes“ a učinil tak až tehdy, až se zde objevilo „saluki“. Psi jsou totiž v těchto Alláhových zemích považováni dosud za nečisté a podřadné. Kromě saluki.


Jestli je krátkosrstý saluki čistý saluki, nebo se jedná o sloughi, se i dnes ještě horlivě diskutuje. Tak či tak genetické testy v posledních letech prokázaly, že tato dvě plemena nejsou mezi sebou křížena.


Mnoho názvů pro jedno plemeno
I zde se můžeme setkat s celou řadou pojmenování jednoho plemene a každé má nějaké vysvětlení, i když ne vždy může být správné. Pojmenování saluki není zrovna šťastné, neboť má shodný překlad jako sloughi. Kdybychom napsali obě slova v arabštině, bude to stejně napsané jedno a totéž slovo. Dlouho se uvažovalo o změně názvu na tazi (čte se tasi), dokonce se jim v některých zemích tak říká, ale přece jen pojmenování „saluki“ je už v Evropě příliš vžité.


Odkud název saluki pochází, nebylo doposud s určitostí zjištěno. Jednou verzí je pojmenování po královské rodině Seleukidů, která vládla v letech 300–50 př. n. l. Ti nejenže měli v oblibě tyto psy, ale i je chovali, a protože v tu dobu bylo velké množství aktivních karavan, dostali se tak tito lovečtí chrti s dlouhými chlupy na uších na rozsáhlé území. Objevovali se postupně jak v Anatomech, Persii, tak např. u Kaspického moře. Stejný název „Seleukia“ nese staré mezopotamské město a Salukiji jsou jeho obyvatelé.


Další vysvětlení se nabízí jako pojmenování po malém, ale jinak ničím významném malém jemenském, dnes už neexistujícím městečku Saluk, údajně snad dokonce přesněji Saluqe, na jihu Arábie.


Nabízí se i mnoho dalších, ale méně věrohodných vysvětlení. Snad ještě připadá v úvahu odvození od slova „Saliqa“, což v arabštině znamená „instinkt“. Ovšem zde možnosti vysvětlení pomalu končí, a to je ještě nutno podotknout, že k rozdělení docházelo až při importu prvních orientálních chrtů do Evropy, což není doba zas tak daleká. Proto vysvětlení, proč zrovna „saluki“, se zdá být stále s jistotou nevysvětleno.


Stejně tak je velký otazník nad pojmenováním „perský chrt“. Bylo to snad proto, že první dovezený chrt pocházel z této lokality? Přece jen se po dlouhá staletí nacházel na mnohem rozsáhlejším území severní Afriky.


Někdy se mu říká také gazelí chrt, arabský chrt nebo turkmenský chrt. Nomádští Arabové jim říkají „El Hor“, což znamená „vznešená“.



Jaký je saluki – perský chrt?
Korán říká: „Saluki není pes, je to dar Alláha daný nám k našemu užitku i k naší radosti.“ A tak bychom k tomu měli i přistupovat. V naší zemi nelze využívat saluki k lovu a tedy užitku, ale pro potěchu rozhodně ano. Stačí ji pochopit, pochopit její potřeby a mít chuť najít společnou řeč.


Saluki je pes, který rozhodně nemůže být ubytován celoročně venku. Pochází z teplého prostředí, miluje teplo a v domě je čistotný. Není přechoulostivělý, ale má rád domácí pohodu i pohodlí a vždy upřednostní teplo před zimou. V domě se chová způsobně, klidně až melancholicky, je nenápadný a nikomu nepřekáží. Chce být ve společnosti svého pána, ale nedává to nějak zvlášť najevo. Je laskavý a svému pánovi zcela oddaný. Rád se nechá pohladit, je něžný a milý, ale zároveň se nevnucuje a je dobrým rodinným psem. Chová se jemně a citlivě.


Dokáže dlouho ležet, relaxovat a pozorovat okolí. Upřednostní ležení na vyvýšeném místě a miluje polštáře. Saluki nechce být doma sám. Chvíli určitě vydrží, ale není to pes pro toho, kdo na něj nemá čas a dům zůstává dlouhé hodiny prázdný. Svou rodinu má velice rád a je spokojený, když jsou všichni doma. Dokáže projevit i starostlivost. K dětem je shovívavý, ale nesnáší pošťuchování ani nechce být něčí hračkou. Někdy se na ně ale dokáže upnout tak, že má tendence je hlídat. Nikdy však není nervní ani agresivní.


Někdy bývá až příliš přemýšlivý, trochu odtažitý, soustředěný sám do sebe. Má svůj svět. K cizím lidem je nevšímavý a zpravidla odtažitý. Ovšem u některých jedinců tato lhostejnost k lidem je menší, u jiných větší, a tedy je možné ji výchovou částečně ovlivnit. Časté dobré přátele vítá, a dokonce jim projevuje i velkou náklonnost. Je bdělý, ale hlídačem v pravém slova smyslu samozřejmě není. Štěká spíše ojediněle.



Péče o saluki
Saluki jsou nenároční na množství potravy, ale někteří jedinci dokážou být v jídle vybíraví. I péče o srst je minimální. Občasné překartáčování je dostačující. Jen je potřeba věnovat trochu větší pozornost rozčesávání dlouhých chlupů na uších, ocase a končetinách. Čím častěji se překartáčuje, tím méně chlupů v domě bude. K základní péči by mělo patřit i udržování krátkých drápků na tlapkách a kontrola ušních boltců, zda nemají potřebu pročištění.



Jak uspokojit volnost pohybu
O co je saluki nenáročný v péči o tělo, o to více je náročný na zvolení vhodné zábavy a také výchovy. Má totiž zcela nezávislou, jakoby až kočičí povahu. Je důstojný a velmi těžce nese jakékoliv omezování jeho osobní svobody. Často působí zasněně, hledí do dálky, jako by tu ani nebyl.


Saluki mají velmi silný lovecký pud, který po puštění psa z vodítka není možné udržet pod kontrolou, pakliže je zrovna lovecká vášeň pohltí. Existují i země, kde je zakázáno je nechat volně běhat na otevřeném prostoru a v krajině. Je to pes, u kterého po staletí bylo selektivně podporováno lovení na co nejvyšší úrovni, a to tomuto přírodnímu plemeni zůstalo hluboko v duši dodnes. Popadne-li je lovecká vášeň, okamžitě přestanou vnímat cokoliv jiného.


Pro aktivaci lovení využívají saluki svého zraku, který oproti sluchu mají výborně vyvinutý. Čich při lovu téměř nevyužívají, ale neznamená to, že by byl špatný. Je mnoho jedinců, kteří se mohou naučit stopování lidského pachu a někteří majitelé toho také pro zaměstnání svého psa využívají.


Saluki milují volný pohyb, ale je těžké najít prostory, kde je možné a bezpečné mu volný pohyb dopřát. Skoro všude číhá nebezpečí, a to jak zatoulání na velkou vzdálenost kvůli loveckému pudu (přece jen se jedná o plemeno využívané při štvanicích a loví tak dlouho, dokud lovenou zvěř neuštve) nebo přejetí autem. Velká zahrada je pro vyběhání psa nedostatečná, neboť zde nemají motivaci běhat, a i když ji rádi prozkoumají, sami od sebe se víc než pár desítek metrů cvalem neproběhnou. Navíc plot nesmí být příliš nízký, neboť některé saluki nemají zábrany jej překonat, vidí-li vhodný objekt k lovení.


Proto se jako nejlepší vyžití nabízí dostihová dráha pro psy neboli ovál, nebo přírodní běh zvaný coursing. Začít chodit se svým psem na dostihovou dráhu je něco, čím své saluki zřejmě uděláte radost. Najdou se ale jedinci, které více baví coursing. Coursing je sport, který se snaží napodobit hon na zajíce, přičemž pes loví umělou návnadu. Umělá návnada je cokoli, co se při pohybu za pomoci technického systému třepotá či jinak hýbe a psa zajímá – nutí k ulovení. Některý pes propadne kouzlu běhat na oválu, jiného to moc nenadchne, i když „za kořistí“ běží. Ovšem dokud to nezkusíte, nepřijdete na to, co vašeho psa opravdu baví. Najít tu pravou zábavu pro vašeho psa nějakou dobu pravděpodobně potrvá.


Rozhodnete-li se zkusit dostihy chrtů, pak je napoprvé lepší se jít pouze podívat, a to třeba rovnou se svým psem, ať si zvyká na danou atmosféru. Pes si pak musí zvyknout na náhubek určený přímo na dostihy chrtů, který je pak zde povinnou výbavou, stejně jako závodní dečka. Při startech na závodech je zapotřebí licence. Tu je možné získat až po dosažení určitého věku psa.


Saluki je pes přizpůsobený na vytrvalostní běh. Není to sprinter jako např. greyhound. Pohyb perského chrta je elegantní, lehký a vznosný, přičemž dokáže běžet rychlostí i vyšší než 60 km/h. Ale hlavně vydrží běžet neskutečně dlouho. Saluki má rád běhání a vyžaduje pohyb, i když doma je v absolutním klidu. Vyznačuje se při běhu velkou houževnatostí, a tak běh u kola ve členitém terénu je pro něj také potěšením. Můžete ho vzít s sebou třeba i na vytrvalostní pěší běh, ale pohyb v klusu ho už tolik neuspokojuje, neboť se jedná o poměrně malou rychlost, o volnosti pohybu nemluvě. Přesto i takový pohyb upřednostní před častým lenošením na sedačce.


S ohledem na jeho loveckou vášeň rozhodně nelze doporučit soužití perského chrta a dalších jiných domácích zvířat. S kým je ochoten ještě snášet stejný dům, je kočka, pokud s ní však vyrůstá už od štěněčího věku, a tedy jsou na sebe zvyklí. Jiné kočky samozřejmě ihned loví. Do stejného domu ani na dvoře rozhodně nepatří králíci, morčata nebo papoušci. Předejde se tak rozmrzelosti majitele. Může však žít s jinými psy, nejlépe se saluki nebo plemeny podobné nátury. Tak bude velice spokojený. O náhodné kolemjdoucí cizí psy nemá zájem a ani netouží se s nimi poznávat. Ovšem svoji smečku nebo psí kamarády, které potkává často, s nadšením vítá a rád si s nimi hraje.



Výchova pro chytré hlavy
Saluki je hlavně v mladém věku poměrně hravý. Toho, společně s dobrými pamlsky a pozitivním přístupem, je vhodné při výchově využít a najít tak cestu k vzájemnému pochopení. Se saluki je to hodně o kompromisech, přátelství a vzájemném porozumění. Člověk při výchově musí hodně přemýšlet a hledět do budoucna, aby tuto značně paličatou a aristokratickou hlavu dokázal získat na svou stranu. U perského chrta se totiž snoubí chytrost s výrazně samostatným uvažováním, tedy poslušnost v pravém slova smyslu není možné nikdy očekávat.


Je to velice pudový, impulzivní a tedy i těžko ovladatelný pes. Zároveň však vnímavý, proto pokud s tím člověk počítá a naučí se s takovou povahou pracovat, najde v saluki úžasného přítele. Potřebuje mít pocit volnosti, pocit velké náklonnosti svého pána a jemné zacházení bez nejmenšího náznaku hrubosti. Pak už v porozumění nestojí nic v cestě.


Soužití se saluki je lehké, ale výchova k relativní poslušnosti už tak snadná není. Vyžaduje spoustu trpělivosti, pochopení jeho povahy, toleranci a cit. Rozhodně nikdy nemůžete počítat se stoprocentní poslušností. Nebývá přehnaně vzdorovitý, ale na jeho poslušnost není vždy spolehnutí. Každopádně se špatnou náladou se nikdy nesnažte saluki něco učit. Jakékoliv cvičení musí být vždy pozitivní, krátké a psa musí bavit.


Má rád dlouhé procházky, a jak již bylo napsáno, kromě běhání na dostihové dráze, při coursingu nebo vedle kola může některé jedince bavit stopování pachu člověka, nebo i jiné sporty. Někteří jedinci najdou zalíbení v agility, jiní ve flyballu. Zejména v zahraničí jsou tyto sporty u saluki již poměrně běžné. Jen je důležité najít to, co vašeho perského chrta opravdu baví, protože pak jsou spokojeni všichni.


Je velice vhodné se svou mladou saluki docházet do psí školky. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby tam byl alespoň jeden chrt, pes podobného ražení. Mladý pes se tam nenudí, proběhne se, naučí se vhodnému chování k ostatním psům, pohraje si, a i jeho pán více pochopí potřeby a chování svého perského chrta. Zároveň se nenásilnou formou přiblíží k základům poslušnosti, ke kterým patří zejména přivolání a chůze na vodítku. Vlastně by se dalo říci, že vedle pochopení a respektování povelu „fuj“ nebo „nesmíš“ jsou tyto dva cviky pro běžný život psa a člověka dostačující.



Pevné zdraví
Saluki se těší poměrně dobrému zdraví. Dědičné defekty a onemocnění jsou u nich spíše výjimkou. Tolik rozšířené postižení dysplazií kyčelních nebo loketních kloubů u jiných plemen se perskému chrtovi zdárně vyhýbá. Ale samozřejmě se může i u saluki nějaké onemocnění objevit. Procentuálně největším problémem může být rakovina, a to zejména jater nebo lymfy. Druhé místo obsadily srdeční problémy. Běžně se však s pevným zdravím a velkou vitalitou saluki dožívá 12 až 14 let.


Mnozí majitelé se obávají anestézie u svých perských chrtů. A oprávněně. Mnoho psích plemen, a to včetně saluki, může reagovat nepřiměřeně na určité léky nebo kombinace léků. Proto je dobré složitější zásahy provádět u veterinárního lékaře, který má zkušenosti s chrty a ví o jejich, někdy přehnaných, reakcích na určitá anestetika.



A jak vypadá saluki?
Jedná se o psa spíše kvadratického, přičemž výška saluki se pohybuje v rozmezí 58 až 71 cm. Psi jsou většinou blíže k horní hranici maximální výšky a feny bývají naopak výrazněji menší. Existuje dlouhosrstá a hladkosrstá varianta, přičemž saluki s krátkou srstí je velmi málo. U dlouhosrsté varianty se dlouhá srst nachází na zadních stranách končetin, na ocase a na uších. Dospělí psi mohou mít bohatší osrstění i na hrdle. Hladkosrstá varieta nemá dlouhou srst nikde. Barva srsti může být různá, jednobarevná, dvoubarevná nebo i trikolórní, s tečkami i bez teček, se znaky, skvrnami nebo bez nich. Asi nejčastěji se objevuje barva zlatá nebo černá s pálením. Jediným nežádoucím zbarvením je žíhání. O tomto zbarvení se stále hodně diskutuje. Nosní houba by měla korespondovat s barvou srsti a je buď černá, nebo hnědá. Oči mají být tmavě hnědé až oříškově hnědé se zasněným pohledem. Skus je povolený pouze nůžkový. Uši jsou nasazeny vysoko a jsou dlouhé. Dlouhá srst, která je pokrývá, délku uší ještě opticky prodlužuje. U dospělých psů se očekává dobré osvalení zejména zadních končetin a hřbetu.


Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře