Děti mrazu – část 15

Aljašští malamuti jsou obecně považováni za nejsilnější plemeno severských tažných psů. Jejich doménou není rychlost, nýbrž výjimečná vytrvalost a obdivuhodná odolnost. Toto severské plemeno patří na naší planetě k plemenům nejstarším. Genetický výzkum publikovaný v roce 2004 identifikoval čtrnáct psích plemen geneticky podobných vlkům, což z nich činí nejstarší psí rasy. Kromě aljašských malamutů sem patří čau čau, pekinéz, šarpej, akita inu, šiba inu, tibetský teriér, šicu, lhasa apso, saluki, afghánský chrt, samojed, sibiřský husky a basendži.

„Lokomotivy severu“
Malamuti jsou pojmenováni podle významné skupiny Inuitů (Eskymáků) – Mahlamiutů (též Mahlemutů), kteří žili v oblasti zátoky u Kotzebue na severozápadě Aljašky. Tito Inuité byli zcela závislí na schopnostech svých psů, kteří jim umožňovali přežít: psi dopravovali jídlo, výstroj, zboží na výměnný obchod; v létě psi nosili břemena, v zimě tahali sáně. Těžké náklady přepravovali psi na neuvěřitelné vzdálenosti (odtud také jejich přízvisko „lokomotivy severu“). Malamuti rovněž svým pánům pomáhali při lovu (např. vyhledávali dýchací otvory tuleňů na zamrzlé mořské hladině). Tito mohutní psi však prosluli i svou odvahou při lovu ledních medvědů, losů a mrožů.

První lovci a cestovatelé, kteří pronikli do odlehlých severských končin, přinesli svědectví, že Mahlamiutové se ke svým psům chovali očividně lépe nežli jiné inuitské kmeny. Podobně jako Něnci (Samojedové) na Sibiři, používali za zvláště nepříznivého počasí Inuité svých psů jako živé „termofory“ – brali je do úkrytů a hřáli se na nich jako na „živých dekách“. To ovšem vyžadovalo skvělou socializaci psů na člověka, absolutní důvěru a mírumilovnost psů. Prvním bělochům však neunikla ani „kosmetická praxe“, kterou domorodci někdy uplatňovali na svých čtyřnohých pomocních: aljašským malamutům se často vytrhávaly nebo upilovávaly zuby. Dělalo se to proto, aby psi nežvýkali své postroje, a aby rvačky mezi psy nebyly tak nebezpečné.

Na Aljašce je malamut často nazýván přízviskem „vlčí pes“ (je považován – s trochou eufemismu – za věrnou kopii vlka). Může za to nejen jeho vlčí vzhled, ale i obdivuhodná vlčí odolnost. Tvrdí se, že malamut byl často – chtěně i nechtěně – křížen s vlky. Zda jde o romantickou legendu či o běžnou realitu, jde dnes těžko vypátrat. (Páření psů s vlky není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá: pravděpodobnost, že psi budou vlky usmrceni, je příliš vysoká.)

Aljašský malamut je nepochybně spřízněn s dalšími severskými tažnými plemeny - se sibiřskými husky, samojedy, grónskými psy nebo labradorskými husky (toto plemeno nebylo dosud oficiálně mezinárodně uznáno).

Poptávka po malamutech
Po vypuknutí zlaté horečky na Aljašce (na potoce Bonanza na Klondiku bylo zlato objeveno v roce 1896) – vypukla zároveň i „psí horečka“: zlatokopové potřebovali k přežití psí spřežení a aljašští malamuti – pro svou sílu a vytrvalost – patřili k nejvyhledávanějším psům. K práci do saní však byli využíváni všichni dostupní velcí psi (jak dokumentuje ve svých dílech „kronikář zlaté horečky“ Jack London).

Později vyvolal o malamuty velký zájem polární badatel admirál Richard Evelyn Byrd (1888–1957), který vedl čtyři proslulé expedice k jižní točně (1928–1930, 1933–1936, 1939–1941 a 1946–1947).

Vedoucím musherem první výpravy byl Artur Walden, který využil mnoha tažných psů (převažovali aljašští malamuti), s nimiž muži rozváželi potraviny, výstroj, materiál a uhlí. Této expedice se jako musher zúčastnil i Čech dr. Václav Vojtěch (1901–1932).

Při dalších Byrdových antarktických výpravách byl vedoucím musherem kapitán Michael Innes–Taylor.

Malamuti ve válce
Za první světové války využili schopností malamutů Francouzi. Když se francouzské vojenské oddíly ocitly v zoufalé situaci a byly Němci v těžkém terénu odříznuty od zásobování, požádala francouzská vláda o pomoc chovatelský klub v aljašském Nome. Ten jim poslal 450 aljašských malamutů se saněmi i veškerým záchranářským vybavením.

Ve druhé světové válce využívala malamuty americká armáda, a to především k dopravě zbraní a munice v neschůdném terénu. Malamuti za války také sloužili jako záchranáři a lavinoví psi. Vojáci si pochvalovali, že jsou rychlejší a obratnější než bernardýni, a že bez problémů snášejí ty nejtvrdší povětrností podmínky.

Uznání plemene
Kate a Artur Waldnovi založili v roce 1931 chovatelskou stanici Chinook, ve které se celoživotně věnovali úsilí chovu a šlechtění aljašských balamutů  a sibiřských husky. Aljašský malamut byl poprvé oficiálně uznán americkým Kennel Clubem v roce 1935. Nádhernému plemeni zcela propadli manželé Eva a Milton Seeleyovi; jejich pes – Gripp of Yukon – se stal prvním zaregistrovaným šampionem. V padesátých letech měla stanice Kotzebue manželů Seeleyových největší vliv na stavbu těla a vzhled „moderního“ aljašského malamuta.

Po druhé světové válce měl velký význam pro rozvoj chovu Paul Voelker ve své chovatelské stanici M?loot (k nejslavnějším jeho psům patří Gentleman Jim, který za druhé světové války sloužil v armádě a dostal se do Síně slávy pracovních psů; tento pes rozhodujícím způsobem ovlivnil počátky chovu malamutů i standard plemene).

Malamutí vyslanci
Aljašští malamuti dobývali kynologický svět jen zvolna. Do Velké Británie byl první malamut přivezen v roce 1959. Chovatelský klub aljašských malamutů byl ve Spojeném království založen až v roce 1964. Paralelně s Anglií však exotičtí seveřané dobývali kynologickou Evropu: největší obliby dosáhli v Belgii, Francii, Holandsku a Itálii.

V České republice se první vrh malamutů narodil 1. 6. 1981 ve stanici Del Monte CS chovatelky Hany Petrusové. Boom atraktivních seveřanů na sebe nedal dlouho čekat: malamuti zaplavili výstavní kruhy. Z nádherných psů se stal byznys. Na chvíli! Lidé, kteří si atraktivního seveřana pořídili jen kvůli nádhernému exteriéru a nedali mu odpovídající práci a zábavu, brzy zplakali nad výdělkem. A náhle nechtění malamuti (nezodpovědnými lidmi odložení) se začali objevovat v psích útulcích. Na trpké zjištění – že malamut není psem pro každého – doplatili psi i lidé.

Módní malamutí trend postupně ochladl a slábl – malamuty může chovat jen ten, kdo dokáže ocenit jejich ryzí přírodní charakter, jejich volnomyšlenkářství, jejich důstojnou svobodomyslnost. Chovných stanic v Česku ubylo; mnohé z těch, které zůstaly malamutům věrny, však získaly evropský a světový věhlas (např. chov. stanice Shamanrock, Inditarod atd.).

Specifika povahy
Pokud má Německý ovčák duši vojáka, Border kolie duši hyperaktivního optimistického pracanta, má aljašský malamut duši svobodomyslného básníka. Z lásky položí pro svého zbožňovaného pána život, kdo jej však hodlá nepřiměřeným tlakem „znásilnit“, narazí na hrdý vzdor. Přírodní plemena jsou zvyklá se sama rozhodovat a řešit situace po svém. Tak jim to přikazuje odvěký zákon přežít! Jejich přirozenost musí moudrý pán respektovat a usměrňovat.

Ve štěněcím věku je třeba dopřát „malamutíkovi“ dobrou socializaci. To se samozřejmě týká všech plemen; u malamutů to však platí dvojnásob! Malamuti jsou hrdí, dominantní psi, kteří se – při zanedbané nebo nedostatečné socializaci – mohou vůči jiným psům projevovat dosti agresivně. Pokud však budeme socializaci věnovat maximální pozornost a dopřejeme malým malamutům spoustu her s cizími psy, nemístná agresivita vůči jiným cizím psům zpravidla nehrozí. Mladí psi se naučí dokonalé komunikaci i psímu „diplomatickému protokolu“.

Aljašský malamut je typický smečkový pes, kterého není vhodné chovat jako „jedináčka“. Odporuje to jeho přirozenosti. Pokud však situace nedovoluje chovateli chovat alespoň dva malamuty, spokojí se jeho seveřan i se společností psa jiného (i malého) plemene. (Kdysi jsem velmi úspěšně choval aljašskou malamutku Beryl s irským teriérem Andym; vytvořili spolu celoživotně sehraný a harmonický pár.)

Stejně jako socializace je pro spokojený život aljašského malamuta důležitá adekvátní práce! Pokud se nový majitel malamuta nechce věnovat mushingu (jízdě se psím spřežením), má spoustu dalších vhodných možností: bokejöring, pulku, scootering (koloběžka), canicross, dogtreking, weight pulling (tahání břemene), dog–packing … V zahraničí jsem viděl malamuty závodit i v agility (u nás něco nevídaného) a dog-dancingu. Toto plemeno je využíváno i při záchranařině (malamuti mají mimořádný čich – a tím i vynikající schopnost vyhledávání zavalených osob) a jako lavinových psů. Práce je pro tyto psy nesmírně důležitá – přináší jim zábavu, nové podněty a vybití jejich nezničitelné energie a kreativního temperamentu. S nudícím se malamutem nastává problém: zahálka má negativní průvodní jevy – znuděný pes často projevuje ničitelské sklony v bytě i na zahradě. A také mohou propuknout v plné míře jeho toulavé sklony: „když mě páneček nechává nudit, najdu si zábavu sám!“

Při vycházkách do přírody je třeba počítat s velmi silnými loveckými pudy aljašského malamuta. Svého svěřence musíme mít stále pod kontrolou. Pokud s ním nemáme na sto procent natrénováno přivolání, musíme ho omezovat vodítkem.

Malamuti jsou vesměs velmi dobří plavci. I těchto jejich schopností je dobré využít (voda „děti mrazu“ v horkém létě navíc skvěle ochladí).

P.S.
Dobře vychovaní aljašští malamuti jsou skvělými a láskyplnými společníky člověka. Milují svou smíšenou smečku a jsou něžní k dětem (jsou to však robustní psi, takže je třeba mít je i děti pod stálou kontrolou). Jak už jsme však naznačili – rozhodně to nejsou psi pro každého. Vyžadují ke společným aktivitám sportovně založeného pána, dostatek pohybu, podnětů a možností uplatnit svou energii a svůj temperament. Při dobrém tréninku a optimálním krmení si svůj severský elán udržují do poměrně vysokého věku. Aljašský malamut vyžaduje od svého majitele mnoho pozornosti, péče a času (i jeho nádherná bohatá srst vyžaduje stálou péči – kartáčování a česání). Avšak toho, kdo dokáže jeho ryzí severský charakter patřičně ocenit, odmění láskou a nezapomenutelnými zážitky.