Aljašský malamut

Další fotografie (6)

Aljašský malamut pochází ze severní části západní polokoule. Od počátku je chovaly kmeny Eskymáků – Inuitů. Po psovi byla požadována hlavně síla pro tahání těžkých nákladů, dále houževnatost a odolnost – přežít i za krutých podmínek, vytrvalost – dojet k cíli, samostatnost v uvažování a lovecký pud – pomoc při lovu. Nikdy nesměl být na obtíž a nikdy nesměl v ničem škodit.

Volání divočiny
Plemeno podobné aljašskému malamutovi – sibiřský hasky – se vyvíjelo současně a samostatně, ovšem v jiné části světa.


Nebylo to období závodů, všichni chtěli hlavně přežít. Když nebyl sníh, někteří psi byli dál využíváni v nošení nákladů v brašnách. Ovšem domorodci je nepřetěžovali. Nikdy jim nenakládali brašny těžší než 7 kg. Jiní psi měli „volno“, ale o potravu se museli starat sami, jak nejlépe uměli. Kmeny Inuitů putovaly po drsné krajině podle toho, jak putovala zvířata, která lovili a díky nimž i přežili. Tyto kočovné kmeny používaly k tahu všech svých potřebných věcí psy, malamuty.


Někteří kynologové dosud hájí názor, že v krvi malamuta koluje i krev vlků, kteří se při letních toulkách malamutů s nimi pářili. Je však i mnoho těch, kteří tuto spekulaci rezolutně popírají.


Jak dlouho, nebo lépe řečeno odkdy byli malamuti používáni lidmi k tahu, se asi nikdy nedozvíme. Kočovné mongoloidní národy putující po Aljašce existovaly již 5 tisíc let před naším letopočtem a nikdy žádné záznamy nevedly. První písemné zmínky o těchto psech podali až začátkem 18. století někteří obchodníci a cestovatelé, kteří tato místa navštívili. Jedna eskymácká pověst praví, že člověk se zrodil ze psa. Tolik si uvědomovali, že ke svému životu psa potřebují.


Když se řekne „severský pes“ nebo ještě přesněji „severská plemena psů“, vystihuje to všechna plemena psů, která pocházejí z arktické oblasti. Ještě je nutné upřesnit, že se jedná pouze o psy, jejichž předci přišli do oblasti s původními obyvateli. Z těch následně vzešla plemena psů vyhovující svou povahou i funkčním vzhledem danému klimatu. K severským saňovým plemenům, která byla FCI uznána, řadíme vedle aljašského malamuta i rozšířenějšího sibiřského haskyho, dále pak samojeda a nejméně početně zastoupeného grónského psa. Jsou si vzájemně více či méně podobní vzhledem i povahou.


Až do konce 19. století byli jediným plemenem chovaným na Aljašce právě malamuti. Název „malamut“ pochází ze slova Mahlemut anebo také Mahlamiut či Mahlemiut. Těmito všemi názvy je označován kmen Inuitů, kteří psy používali po řadu stovek let a kteří se nakonec usadili na pobřeží zátoky Kotzebue na severozápadě Aljašky. „Mut“ je označení osady, a tedy „malamut“ je volně přeloženo „pes z osady Male“.


Malamuti Mahlemutům zajišťovali dopravu nezbytných věcí a zejména potravy. Byli nepostradatelnými pomocníky, lidé si jich velice vážili a uvědomovali si jejich potřebu. Tento pes byl výborným společníkem dětí a v případě potřeby členy osady zahříval díky svému kvalitnímu kožichu. Pomáhal také při lovu zvěře například i tím, že hledal v ledu dýchací otvory tuleňů, díky nimž se pak Mahlemutům tuleni snáze lovili.



Zlatá horečka
Poklidný život Eskymáků narušil ruský car, když v roce 1867 prodal za 7 100 000 dolarů Aljašku Američanům. Ti zde nalezli zlato a postupně propukla zlatá horečka. Aljaška byla zaplavena dobrodruhy a zlatokopy, kteří zde změnili snad vše, nejen život místních obyvatel. Zlatokopové velmi rychle poznali, že k přežití a nějakému výdělku nutně potřebují psí spřežení. Začali skupovat všechny tažné psy, co kdo nabízel, ale velmi brzy poznali, že nejlepší saňoví psi mají hustou srst, jsou zdraví, vytrvalí a pracovití. A přesně takový byl aljašský malamut.


Dlouho byla poptávka větší než nabídka. Velké nadšení do hledání zlata brzy vystřídalo zklamání z marného hledání. Aby se tedy zlatokopové trochu pobavili a zaplnili volný čas, začali se svými spřeženími mezi sebou závodit. Začalo se na psí spřežení sázet a to vygradovalo v roce 1908, kdy se konal první velký závod o délce 653 km.


Na přelomu 19. a 20. století pracoval malamut i pro Královskou kanadskou policii.

Závody severských plemen
Soutěže saňových psů jsou od svého vzniku stále velice populární. Asi za nejproslulejší postavu při vzniku saňového sportu lze bez skrupulí považovat Scottyho Allena. V letech 1909 až 1918 se však malamut málem nadobro ztratil. Nebyla toho příčinou žádná světová válka, jako u mnohých plemen, byly to paradoxně závody saňových psů a zlatokopové, kteří plemeno málem nadobro zrušili. Závodilo se o peníze, dávaly se sázky a vítězní psi měli obrovskou cenu. Malamuti byli žádáni, ale jen do doby, než se objevil sibiřský hasky. Rychlejší a lehčí psi, kteří byli v saních bez nákladu neporazitelní. Doba byla taková, že všichni chtěli vyhrávat, nechtěli psy na tahání těžkých nákladů. A tak docházelo ke křížení nejlepších s nejlepšími, bez ohledu na „plemennou příslušnost“. A protože malamut je spíš silák a dříč než rychlá střela, začal se nenápadně z Aljašky vytrácet, i když byl považován za „lokomotivu severu“.


První mezinárodní závody psích spřežení v USA byly v roce 1922. Opět odstartovaly, a to nejen v USA, obrovský rozmach a poptávku po všech severských psech vhodných do spřežení. Nebyly to však jen závody spřežení, kde se objevovali severští saňoví psi. Po celé 20. století byly podnikány výpravy při výzkumných a geologických expedicích Antarktidy, kde byli také nezastupitelní. Za průkopníka těchto výprav je považován důstojník Richard E. Byrd. Ovšem významných jmen je mnohem více. Mnohé příběhy spjaté právě s aljašským malamutem byly i zfilmovány. Malamuti našli mnoho obdivovatelů a rozšířili se téměř po celém světě. Byly ceněny jeho pracovní schopnosti.



Boj s časem na ostro
Nikoliv bájná pověst, ale skutečnost, která proslavila aljašské malamuty, pochází z roku 1925. To propukla v Nome na Aljašce epidemie záškrtu a bylo potřeba dopravit co nejrychleji sérum, než začnou lidé umírat ve velkém počtu. Jako nejrychlejší možnost se naskytlo využití psího spřežení. Bylo však zapotřebí pro toto sérum urazit vzdálenost větší než 1 600 km, přičemž část bylo možné absolvovat vlakem. Pořád však chybělo 1 085 km z Nenany do None. Proto byla zvolena taktika „psí štafety“ a psí spřežení převážně malamutů a hasky společně s musherem putovalo v silném větru se sérem několik dní, v třeskutých zimách –40 až –52 °C, aby jej předalo zase dalšímu a dalšímu musherovi. První spřežení vyjelo 27. ledna 1925 přibližně ve 21 hodin a sérum do konečné stanice v None dorazilo 2. února 1925 ráno kolem půl šesté. Tak se sérum dostalo k postiženým obyvatelům včas a v co nejkratším možném čase. Na počest této záchranné a důležité akce jsou od roku 1973 pořádány světoznámé závody s názvem Iditarod. Jedná se o maratón měřící přes 1 600 km, který vede z Anchorage do Nome. Nejede se však štafetově, ale „jedním zátahem“. V době vzniku závodu ti nejlepší tuto trasu absolvovali za více než dvacet dnů. Ve 21. století je to již jen kolem osmi dnů.



Zachraňte aljašského malamuta
Malamut se neustále zmítal (a zmítá) v existenčních problémech díky konkurenci hasky a jejich kříženců. Plemeni proto výrazně pomohlo tvrzení R. S. Byrda, který po návratu z expedice roku 1926 na jižní pól prohlásil, že aljašský malamut je nejschopnější plemeno saňových psů.


V roce 1932 byly na zimních olympijských hrách také závody psích spřežení. Sice později se již spřežení saňových psů na ZOH neobjevovalo, ale raketovou rychlostí se tento sport stále rozšiřoval a věděl o něm celý svět. Během 2. světové války bylo spřežení psů americkou armádou využíváno k rozvážení zásob, munice a zdravotnického materiálu v těžko dostupných místech.


Existují dvě hlavní linie malamutů. Jednou je Kotzebue a druhou M’loot. Kotzebue linii založili a opatrovali manželé Eva a Milton Seeleyovi a Artur Walden (chovatelská stanice Chinnok). Kotzebue jsou psi menší a téměř výhradně v barvě vlkošedé. Jedinci linie M’loot jsou větší a barevná variace je mnohem výraznější. Zahrnuje všechny nám dnes známé barevné možnosti. Zakladatelem linie M’loot byl Paul Voelker. Ten získal spíše náhodně dva psy v obchodě výměnou za potravinové zboží. Tito psi jej však natolik učarovali, že se pustil do čisté plemenitby.


Eva Seeley se o aljašské malamuty začala výrazně zajímat poté, co se seznámila se Scottym Alenem. Ten choval sibiřské hasky i aljašské malamuty. Poté, co jí ukázal typického představitele aljašského malamuta, se Eva Seeley pro toto plemeno tak nadchla, že začala vyhledávat psy tohoto typu a dala základ linii Kotzebue.


A právě manželé Seeleyovi se nejvíce zasadili o uznání aljašského malamuta v AKC a o oficiální uznání standardu v roce 1935. Ve stejném roce byl založen i americký klub pro toto plemeno. Kotzebue linie byla brána za výchozí. M’loot byla společně s Irwin / Hinman vzata na vědomí a zavedena do plemenné knihy až ve čtyřicátých létech 20. století. I když se linie od sebe vzájemně lišily, byl tento krok nutný i vhodný zároveň, neboť světové války a antarktické expedice chov malamutů téměř rozprášily.



Malamuti v Evropě
Na území České republiky se první štěňata narodila 1. června 1981 v chovatelské stanici „del Monte“ Ing. Hany Petrusové. Otec štěňat, původem z Texasu, ale žijící v Německu, se jmenoval Sakeetawa’s Amaruk. Matkou byla Alekka of Nome, fena importovaná také z Německa. Druhý vrh se narodil v zimě 1981 a třetí 7. července 1982. V prosinci 1982 se narodili malí malamuti poprvé v jiné chovatelské stanici, a to „Alberta“ chovatele Vlastimila Soukupa. Matkou těchto štěňat byla fena Athabasca of Midnite Sun importovaná z USA. Během následujících pěti let bylo do plemenné knihy zapsáno bezmála 150 aljašských malamutů. Klub chovatelů severských plemen byl založen 8. 4. 1984 a Ing. Petrusová byla první poradkyní chovu.


Až do začátku osmdesátých let dvacátého století mohli ve střední Evropě závodit v psích spřeženích pouze aljašský malamut, sibiřský hasky, samojed a grónský pes, přičemž všichni museli mít průkazy původu. Nakonec byl v roce 1986 dovolen start na závodech i psům bez průkazu původu, tedy nečistokrevných psů. To vyvolalo na jedné straně barikády radost, na druhé neskutečný odpor. Nakonec vznikly nejen závody, ale i kluby psích spřežení, zvlášť pro čistokrevné psy a zvlášť ty bez jakéhokoliv rasového a původového omezení. Problémy existují dodnes.


Na přelomu 80. a 90. let 20. století byla v České republice velká móda vlastnit aljašského malamuta nebo sibiřského hasky. V 90. letech měl klub přes 1 000 členů. Jen pro porovnání: dnes, kdy již velký boom utichl, se v klubu sdružuje kolem 150 členů. Chov malamutů v České republice je na poměrně vysoké úrovni a nelze nezmínit úspěch manželů Seidlových, kteří v roce 2010 slavili vítězství aljašského malamuta Rasta Man Shamanrock na Cruftově výstavě.



Kouzelné štěně
S prodejem štěňat malamutů a hledáním vhodných majitelů to bylo a je složité. Malamut se rozhodně nehodí pro každého, dokonce v dnešní uspěchané době jen pro málokoho. Je to velice přírodní plemeno, které majitele odsuzuje ke konkrétnímu životnímu stylu. Zároveň však jsou štěňata malamutů jedna z nejhezčích a mnoho lidí se dá exteriérem okouzlit a zlákat.


Štěňata malamutů jsou velice hravá, skotačivá, ale také značně vynalézavá, ráda všechno okusují a jsou dravá. Od raného mládí potřebují zaměstnávat mysl a s ohledem na věk a tělesný vývoj vyžadují i poměrně hodně pohybu. Malamut se nedá v pravém slova smyslu vycvičit, ale dá se přijatelně vychovat. Výchova musí začít v nejranějším věku a musí být hustě protkána socializací. Rozhodně se s malamutem spolupracuje lépe, když se začne s cílenou výchovou od štěněte, než když začnete cvičit určité cviky dospělého psa, který doposud nic nemusel a má vžité vlastní představy o vhodném chování. Štěňata zpočátku ráda následují svého pána, který je pro něj středobodem vesmíru. Jsou dostatečně vnímavá a učenlivá všemu, co je mu s jistou dávkou pochopitelnosti naservírováno. Tyto časy však poměrně brzy končí. Po pátém měsíci věku přichází teenagerský věk, pes si začne více věřit a doposud získané zkušenosti rád využije ve svůj prospěch. Přichází „čas mučení“ jeho majitele. Pes po všech možných stránkách zkouší, co si může dovolit, kolik kompromisů bude více než jen kompromisních a jak výrazná autorita jeho pán je.


Pro malamuta je bezvýhradně důležitá zmiňovaná socializace. Ta musí být různorodá, ale je několik věcí, na které se člověk musí opravdu zaměřit a často je po boku svého psa prozkoumávat a poznávat. Předně je důležité štěně obklopit štěňaty a vyrovnanými dospělými psy nejrůznějších plemen. Je nutné je nechat si spolu hrát a řešit drobná nedorozumění. Totiž u malamutů zejména psi – samci mívají v dospělosti snadno výrazné konflikty s jinými psy. Nezdráhají „si začít“ a jejich způsoby rozhodně nejsou galantní. Ve štěněčím a mladém věku je proto nutné psovi dovolit pochopit chování a gesta ostatních psů, aby se dokázal v dospělosti chovat alespoň s jistou vyrovnaností v klidných vodách při styku s jinými psy. To platí zejména pro psy žijící v rodině bez jiných psích spolubydlících. Přesto ani jeden či dva psi žijící ve stejné domácnosti nikdy nemohou nahradit kontakt s jinými psy různých povah a věku. Malamuti jsou výrazně smečková zvířata a je nutné jim alespoň „občasnou“ psí smečku dopřát, když ji nemůže mít doma.


Další věc, na kterou je nutné malamuta zvykat hned od štěněte, je být v klidu o samotě. Někteří jedinci tuto stresující situaci zvládají opravdu těžce a snadno pak sklouznou do uklidňujících rituálů (zlozvyků), jako je stále něco žvýkat (ničit věci) nebo štěkat a výt. Malamut není hlučné plemeno, štěká a vyje spíše sporadicky, ovšem když je ve stresu, protože byl ponechán o samotě a nebyl před tím na to zvykán, může si velice rychle vypěstovat tento nepříjemný zlozvyk.


Také je nemálo těch, kteří mají oblibu v prohrabávání odpadků, žvýkání hrabošů a válení se v nejrůznějších ne zrovna vonících věcech. Většinou toto chování samo v dospělosti odezní, ale přesto je potřeba dohlédnout, aby se z takového chování nevypěstoval zlozvyk.


A v neposlední řadě je nutné zaměřit ranou socializaci na seznamování s nejrůznějšími domácími mazlíčky, zejména pokud se nacházejí ve stejné domácnosti nebo jeho poměrné blízkosti. Stále je nutné mít na paměti, že se jednalo o výrazně lovecké plemeno a lovecké pudy v něm stále přetrvávají ve velké míře.


Nedostatečná socializace, nebo socializace s velmi špatnými zkušenostmi může vést v dospělosti k bázlivosti, nebo dokonce k agresivitě v některém prostředí či situacích. Výchova jde pomalu a někdy i pořádně ztěžka, ale je nutné vytrvat a snažit se být co nejdůslednější.



Co od něj očekávat a ke komu se malamut hodí
Potřebuje člověka, který se mu bude denně opravdu věnovat. Není psem, který si spokojeně lehne k nohám svého pána a bude čekat, až si na něj najde někdo čas. Malamut se nikdy nespokojí jen s krátkou procházkou, samotná zahrada coby výběh mu určitě stačit nebude a být zavřený sám v kotci po delší dobu je pro něj opravdu nejhorším trestem. V takových podmínkách bude nešťastný a nenechá to jen tak. Nechce tak žít a udělá vše pro to, aby jeho život byl bohatší. Snadno proto sklouzne k výrazně nevhodnému chování, které se později velmi těžko potlačuje. Jeho majitel musí mít pravou lásku k přírodě, nesmí se jednat o městský typ a musí být vysloveně sportovec.


Je to pes pro pohodového a trpělivého romantika, který často tráví dlouhé hodiny v přírodě, miluje dlouhé pochody a sporty, kdy se skloubí vytrvalost a síla. Malamut má velkou chuť do pohybu a výrazný životní elán a totéž žádá po svém pánovi. Vlastnit malamuta je velké rozhodnutí, velká odpovědnost a musí to být láska na první pohled. Majitel malamuta by měl mít rád sníh, mráz, déšť a čistou přírodu. Potom lze očekávat, že se najdou tyto dvě spřízněné duše. Malamut také potřebuje trpělivého pána, který chápe, kdy má být důsledný a kdy tolerantní. Není možné být jen jedno nebo jen druhé.


Je to pes důstojný a zároveň s živým zájmem o vše okolo. Je samostatně myslící, miluje svobodu, ale líbí se mu náklonnost člověka a kamarádství všech lidí okolo. Mají sice silný smečkový pud, ale zároveň je pro ně člověk velice důležitý.


Feny jsou přizpůsobivější, o něco jednodušší při výchově, klidnější a přítulnější. Psi jsou impozantnější, silnější a říká se o nich, že mají lepší paměť. Většinou se však chovají dominantněji, a to nejen k ostatním psům. Chtějí být vůdci smečky. To však člověk nikdy nesmí dovolit, a tedy pro tohoto psa může být majitelem pouze člověk s přirozenou autoritou. Malamuti jsou zpravidla ochotni podřídit se jen opravdovým vůdcům smečky, bez ohledu na to, zda se jedná o psa či člověka. Je to pes plně podléhající svým instinktům a bezvýhradně uznávající jasnou hierarchii ve smečce, i když ne vždy je jednoduché jej do ní začlenit. Zbožňuje život ve smečce, zbožňuje společnost. Jen opravdu velice nerad je sám. Pokud však bude trávit čas více hrou se psí smečkou nebo i jen jediným psím kamarádem než s vlastním pánem, velice brzy zjistí, že člověka (kromě podávání krmení) k životu vůbec nepotřebuje. Pak svého pána může začít zcela ignorovat a najít si k němu cestu bude velice svízelné.


Malamuti jsou středně temperamentní, vytrvalí a výrazně „svoji“. Jsou tvrdohlaví, s vlastním názorem, volnomyšlenkáři, kteří na první místo staví svou nezávislost. Tuto vlastnost je nutné si před koupí malamuta plně uvědomit. Malamut se v dospělosti chová klidně a ke všemu se staví s jistým nadhledem.



Postrach zahrad
Každopádně aljašský malamut byl vyšlechtěn k celoročnímu pobytu venku v silném mraze, sněhu a větru. Vytápěný byt je pro něj příliš velký extrém. Lépe se jim bude dařit na zahradě s boudou a častým kontaktem s člověkem. Boudu sice moc často nevyužijí, ale mají mít tu možnost volby. Tito psi nechtějí vyhřívaný byt. V bytě jim vyhovuje jen přítomnost jeho pána a případně i nějaká ta zábava s ním. Nic víc. Proto je pro jeho pobyt nejlepší zahrada a každodenní nejlépe i několikahodinové sportovní vyžití psa s lidským partnerem po boku.


Ve městě a v bytě nebude šťastný. Potřebuje prostor, přírodu, výhled do dálky. Jestliže není na výběr, přečká i ubytování v bytě, je ho však pak nutné otužovat, neboť přehřátý byt jej zbavuje otužilosti.


Rozhodně to není pes pro zahrádkáře, neboť zahradu dokáže během pár dní přetvořit k nepoznání – ke své představě. Velice rádi hrabou …


S tím, že je to náruživý lovec a útěkář, musí člověk před koupí opravdu počítat. Jejich touha po toulání, po zábavě a také lovecký pud způsobují, že především tehdy, když se nudí, se snaží všemi způsoby opustit zahradu či kotec. Nejde-li plot přeskočit ani přešplhat, zkusí se podhrabat. Samozřejmě jsou výjimky, které to nedělají, ale není jich mnoho. Proto je potřeba předem zahradu či kotec oplotit tak, aby v případě pokušení pes nedocílil toho, co původně zamýšlel. Velmi často dobrou službu vykoná elektrický neviditelný plot. Přesto ne vždy útěky předznamenávají, že by se pes měl u majitele špatně. Pouze touha po dobrodružství, volání dálek a chuť po nespoutaném pohybu jsou u malamuta výraznější než u většiny jiných plemen.



Aljašský malamut a lidé
Rozhodně se nejedná o hlídacího psa. Štěkající malamut na kolemjdoucí nebo na příchozí zvanou či nezvanou návštěvu je spíše raritou. Malamut má lidi rád a kamarádit se s kýmkoliv mu nedělá problém. I k cizím lidem je komunikativní, mírumilovný, vstřícný a přátelský. Mají svého pána rádi, ale nebývají mu věrní, jak by se od psa možná čekalo.


Nadchnou se každým, kdo jim dopřeje jejich nejmilejší zábavu – tahání, toulání přírodou a běhání. Není psem jednoho pána. Proto zpravidla nejsou problémy v případě, že pes musí coby dospělý změnit majitele. Při vhodném postupu skamarádění si na novou rodinu či nového majitele velmi snadno a brzy zvykne. Je výrazně důvěřivý k lidem, víc než většina plemen.


K dětem se zpravidla chovají kamarádsky, ale i k tomuto vztahu musí být od svého mládí malamuti vedeni. Je nutné dohlédnout na to, aby se děti nechovaly ke psu špatně či drsně a na druhé straně aby rozdováděné štěně při hře nekousalo do všech přítomných, jak se běžně děje při hře štěněte se štěnětem.



Bez sportování to nejde
Potřebuje jasně definující výchovu, rozumného a pokud možno i kynologicky alespoň částečně zkušeného majitele. Výchova malamuta musí být láskyplná, přitom důsledná, plná pochopení a citu pro momentální situaci. Nevychovaný pes je tragédií pro rodinu, okolí, ale i sám pro sebe. A když si ještě uvědomíme hmotnost dospělého malamuta, velký problém je pak na cestě. Při výchově a výcviku je dobré používat pamlsky. Při výcviku potřebuje klid, jasné požadavky a dostatek času na vstřebání. Malamut se učí rychle, umí to, ale ne vždy je ochoten to udělat. Nemá rád jednotvárnost. Nehodí se na cvičák a potřeboval by účast v psí školce a dále případně individuální hodiny. Klasický výcvik ve skupině jej ubíjí.


Rozhodně ne úplně každý malamut se bude moci pohybovat venku na „volno“, tedy bez vodítka. Většina malamutů je bez vodítka velice samostatná, zcela neovladatelná a snadno může dojít k neštěstí (ke zranění či ztrátě psa). Ovladatelnost psa „na volno“ je ryze individuální a nikdy se nesmí podceňovat, neboť některá místa jsou pro psa zajímavější než jiná. Rozhodně nikdy nepouštějte žádného malamuta z vodítka tam, kde to nezná, kde je daleko od domova a kde by v případě zatoulání se již nikdy nemusel najít cestu ke svému majiteli. Přivolání jej lze naučit, ale je to velice těžké a nikdy ne stoprocentní.


Pokud se vám líbí poslušnost německého ovčáka nebo border kolie, zdaleka se malamutovi vyhněte, jinak budete všichni (i pes) velmi zklamáni. Nelze od něj očekávat poslušnost na vyšší úrovni, ani rychlé či spolehlivé plnění různých cviků. Zejména pokud si pes myslí, že se jedná o povel momentálně zbytečný, nemá potřebu jej plnit. Ovšem není pravda, že se malamut nedá vycvičit.


Pro výcvik i zaměstnání potřebuje spoustu lidského času. Malamut chce běhat, nejen chodit. Potřebuje brázdit krajinou, rozvíjet své smysly a často se do plna hrdla nabažit přírodou. Je nadšen z dlouhých výletů či z běhu vedle kola. Je to pes, co potřebuje každý den něco podnikat. Už jedno–či dvoudenní pohybový půst jej rmoutí a dovádí k nevšedním kouskům, které majitele můžou pěkně potrápit. I přes ne zcela jednoduchou povahu je výběr pro jejich zaměstnání velmi rozmanitý.


Z ne zcela typických sportů pro severská plemena, ale vhodně naplňující volný čas psa je zmiňovaný běh vedle kola nebo koloběžky. Dále je výborným parťákem při joggingu. Také většina malamutů ráda plave. Netypickým sportem pro tyto psy je agility, přesto je mnoho malamutů, kteří tento sport coby zábavu na rekreační úrovni mají rádi. K raritám, ale možnému vyžití malamuta patří pachové práce na stopě, ale zejména v oblasti záchranářských prací v zasněžených horských oblastech. Zde je pro psa vyhledávání zavalených osob velmi poutavé. Mají dobrý čich, vytrvalost a kvalitní srst, která je chrání za každého nevlídného či mrazivého počasí.


Nejraději se však bude seberealizovat v tahání břemen v jakékoliv formě. Možností je hned několik a nemusí se jednat pouze o sáně. Jednou z možností je skijöring, což znamená spolupráci lyžaře (běžkaře) a psa, který jej dle potřeby táhne. Další možností jsou soutěže v tahání člověka na koloběžce, přičemž jej může tahat jeden anebo hned dva psi. Známou závodní disciplínou je třeba caniscross, což je běžec „tažený“ psem. Běh tzv. v pulce – tedy lyžař, malé sáně (pulka) a pes je také vhodnou náplní času v zimních měsících. A v létě může malamut tahat dvoukolový vozík i s musherem.



Malamut ve spřežení
Neochvějnou radost malamutovi uděláte zapřaháním do spřežení. Je to sice poměrně drahý a časově náročný sport, ale pokud vám toto nečiní problém, pes to s nadšením uvítá, rychle pochopí, co má dělat, a bude se na spolupráci s vámi těšit. Pak ovšem nezůstanete jen u jednoho psa.


Samozřejmě k tomuto počinu musí nejdříve vést plynulý cílený vhodný výcvik. Se zapřaháním se může začít již v 8 až 10 měsících věku psa, ale velice pozvolna.


Lidé věnující se závodům se spřežením mají čtyři až třeba padesát psů. Tito psi většinou žijí společně ve velkém kotci, nebo jsou drženi odděleně, přivázáni na řetěz každý u své boudy v blízkosti u sebe. Ale není se třeba bát jejich trápení. Jsou to psi, kteří jsou naplněni dennodenně pohybem a u své boudy si v bezpečí před neutuchající pracovitostí odpočnou.


Malamut to bude mít pravděpodobně čím dál těžší. Jeho chov bude jen v rukou obdivovatelů tohoto plemene a tzv. „šmakmajstrů“, protože na závodech spřežení bez ohledů na plemennou příslušnost jej převálcují jiní lehčí vytrvalci. I závody se psím spřežením jsou o tom, aby závodník byl co nejlepší, a proto ten, kdo chce hlavně vyhrávat, sáhne po psech, kteří jsou k jeho záměru nejvhodnější. A pokud člověk nechce závodit jen ve skupině stejných plemen, tedy s aljašskými malamuty mezi aljašskými malamuty, sáhne po jiném plemeni, respektive kříženci či neuznaném, momentálně tvořícím se plemeni.


Aljašský malamut je největším a zároveň nejtěžším tažným severským plemenem. Není určen pro rychlostní závody a ve srovnání s některými jinými saňovými psy nemá šanci. Je to totiž pes, který má na prvním místě sílu a vytrvalost, nikoli rychlost a temperament. Je tedy vhodnější pro tah těžkých nákladů a dlouhé trasy, kde se naplno rozvine zmiňovaná vytrvalost.


Na závodech bývá otevřeno několik kategorií, které se liší počtem zapřahaných psů i délkou trati. Malamuti jsou ve spřežení poslušní a rádi slyší povely „Go“, „Hav“ (hoah) a „Gee“ (dží). Méně pak oblíbený je povel pro zastavení „Whoa“.


Samozřejmě všechny tyto jmenované sporty je možné dělat na jakékoliv úrovni. Jak rekreační, tak závodní. Záleží na času, financích a zapálenosti psovoda. Pes je v tomto nevybíravý.


Přes léto se pes zaměstnává velmi těžce. Nemá rád vedra, ale zároveň pohyb potřebuje. Sportovat v letním období je velice těžké, a musí to být prováděno s rozumem a ohledem na teplotu. S tréninkem v zápřahu se začíná, když se na podzim dostane teplota pod 12 °C.



Zajímavý weight pulling
Nelze však vypustit ze jmenování vhodných sportů pro aljašské malamuty weight pulling. Je to silový sport, někde není důležitý temperament a rychlost. Jedná se o tah vozíku (v zimě i saní) s velmi těžkým nákladem po trase dlouhé většinou 9 až 10 m, přičemž je maximální povolený čas kolem 1,5 minuty. Záleží na typu závodu. Handler – člověk, který se o psa v průběhu závodu stará (většinou majitel), může psa povzbuzovat za cílovou čárou, nebo jde za psem a vozíkem, a povzbuzuje psa zezadu. Na psa může volat anebo i použít lákání na pamlsek. Nikdy se však nesmí psa ani vozíku dotknout. Většinou se závodí v několika kategoriích, přičemž jsou psi rozděleni podle pohlaví a podle hmotnosti. V nedávno konaných závodech vévodil aljašský malamut, který utáhl naložený vozík na kolejnicích o váze 2 250 kg.



Jedná se o zdravé plemeno?
Je to houževnatý pes, který nebývá náchylný k nemocem. Přesto ani tomuto plemeni se zcela nevyhýbají dědičné nemoci. Stejně jako u jiných velkých plemen se i u malamutů objevuje dysplazie kyčelních a loketních kloubů a torze žaludku (přetočení žaludku).


Z očních chorob se u aljašského malamuta může objevit degenerace sítnice – PRA a hemeralopie. Takto postižený jedinec dobře vidí v šeru, ale za denního světla má se zrakem velké potíže. V neposlední řadě se ve světě poměrně často u malamutů objevují problémy se štítnou žlázou. Tomuto problému se částečně může předejít vhodným krmením, resp. krmením s větší dávkou jodu. Za spíš výjimečné je v dnešní době považováno postižení chondrodyplazie, což je deformace končetin a tzv. trpasličí vzrůst, a také potíže se vstřebáváním zinku.


Vrhy štěňat bývají většinou početné a feny malamutů jsou velmi dobrými matkami. Některé ze štěňat se může narodit s paspárky. Ty se však musí co nejdříve odstranit.



Srst a péče o malamuta
Péče o malamuta nemusí být nikterak výrazná. Postačí občasné zběžné pročesání srsti a jednou začas (podle kvality srsti) pečlivé rozčesání srsti po celém těle. Kromě pročesání srsti je zapotřebí dohlédnout na délku drápů, které velice rychle rostou, a podle potřeby je zkrátit.


Samozřejmě větší intenzitu péče o psa je potřeba vynaložit při přípravě na výstavu. Výraznější péče musí být také v době línání, a to je většinou na jaře a na podzim. Toto přelínání srsti trvá zpravidla 2 až 3 týdny. I když česání srsti není příliš časté, musí si na něj, stejně jako na manipulaci s jeho tělem, pes zvykat již od štěněčího věku.


Malamut by se neměl často koupat za pomoci šamponu. Když je to však bezpodmínečně nutné, tak psa nejdříve pečlivě vyčešeme a teprve poté se pustíme do procedury koupání. Srst malamuta je tzv. otevřená. Jeho podsada je velice hustá, a srst je proto zapotřebí pořádně propláchnout čistou vodou a následně vysušit. Pustit ho ven je možné až tehdy, kdy je pes opravdu zcela suchý.


Délka a kvalita srsti jsou zejména geneticky dané. Někdy může být ovlivněna krmením. Srst musí psa zahřívat, ať prší, sněží, nebo je abnormální mráz. Zima a mokro se nesmí dostat ke kůži psa, ani když leží na sněhu. Jak by jednou v terénu prochladl, znamenalo by to pro něj smrt. Proto je délka a zmiňovaná kvalita srsti velice důležitá.


Jak má správný malamut vypadat?
Standard byl vypracován podle psa jménem Gripp of Yukon. Byl výborným jak na poli závodním, tak vyhrával i na výstavách.


Je to mohutný pes s hlubokým hrudníkem a rovným hřbetem mírně klesajícím směrem k zádi. Končetiny má dobře osvalené s pevně sevřenými prsty na kompaktních tlapách. Jeho hlava je široká a silná, nikdy nesmí působit těžkopádně. Mezi očima se nachází čelní mělká rýha. U všech barev srsti s výjimkou červené jsou čenich, okraje pysků a okraje očních víček pigmentovány černě. U červených psů je povolena hnědá barva. Velice mnoho malamutů má tzv. sněhový nos neboli „snow nose“. Jsou to světlé skvrny na jinak černě zbarvené nosní houbě. Tento světlý nos se zpravidla vyskytuje v zimním období a na léto, díky slunečnímu záření, zase kompletně zčerná. Jde o špatnou pigmentaci a v podstatě neznamená žádný zdravotní problém, a tedy světlejší žíhání „sněhového“ čenichu je bráno jako přijatelné. Pysky těsně přiléhají. Skus je vždy nůžkový. Jiný typ není povolen. Oči jsou vždy hnědé. Čím tmavší hnědá je, tím lépe. Modré oči (nebo i jen jedno či jeho část) jsou u malamutů diskvalifikující vadou. Uši má středně velké, ale v poměru k hlavě malé. Jsou posazené široko od sebe, vztyčené, s konečky uší zakulacenými a mají trojúhelníkovitý tvar. Ocas je dobře osrstěný a nesený volně stočený nad hřbetem nebo v uvolnění volně svěšený dolů.


Srst je hustá s hrubými pesíky a olejnatou a vlnitou podsadou, nikdy nesmí být dlouhá, ani měkká. Kolem krku tvoří bohatý límec. Srst je (zjednodušeně) zbarvená černě, hnědě, či šedě všech odstínů. Spodní a vnitřní části těla, části končetin, tlap, části znaků na masce musejí být vždy bílé. Jediné jednobarevné povolené zbarvení je bílé. Za nejčastější zbarvení je považována stříbrná a bílá a také šedá a bílá. Méně častá nebo ojedinělá, přesto povolená a líbivá jsou i jiná zbarvení. K těmto řadíme zmiňovanou bílou, která někdy může mít náznak krémově zbarvené masky, sobolí a bílou, přičemž je zřetelná přítomnost hnědého i černého faktoru, dále hnědou a bílou a zde najdeme hnědý pigment, tedy mimo jiné je hnědá např. i nosní houba. K malamutovi patří i černá a bílá a v neposlední řadě také zbarvení tzv. aljašský tuleň a bílá, což z dálky vytváří dojem černého psa, ale zblízka zjistíme, že pes má světlou (bílou nebo krémovou) podsadu, a tedy černý rozhodně není.


Průměrná výška psa má být 63,5 cm a feny 58,4 cm. Hmotnost je orientační a měla by se pohybovat u psů mezi 39 až 40 kg a u fen 29 až 30 kg. U malamutů musí být při posuzování kladen co největší důraz na funkčnost těla a sílu – velkou hnací energii, bez které by nebyl malamut malamutem.


Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře