Norvičský teriér

Norvičský teriér nebyl jen norníkem v lese, ale také výborným lovcem krys. Toho si všiml jako jeden z prvních Charles Lawrence („Lawrence Doggy“) a uměl toho jaksepatří využít. V lovu obtížných hlodavců je podporoval a prodával je coby skvělé pomocníky především studentům Cambridge University. V tu dobu byly s krysami velké problémy a přesně takoví psi byli žádáni. Nezřídka se pak norvičští teriéři objevovali i na závodech, kde se vsázelo, kolik krys v určitém čase který pes zabije.

Vše začalo v 19. století

Norwich leží ve východní části Anglie a je součástí hrabství Norfolk, které se nachází v oblasti East Anglia. Tito psi, kterým se nyní říká norvičští teriéři (Norwich Terrier), se začali vyskytovat v Anglii přibližně od 80. let 19. století.

Jedním z prvních a zároveň nejznámějších chovatelů a obchodníků se psy, kdo se do chovu norvičského teriéra pustil, byl Frank Jones (přezdívaný Roughrider). Ten dostal vrh červeně zbarvených štěňat od Horace Cola z Foxybrooku, který se snažil také o chov výborných psů pro lov. Dalo by se říci, že současně se zušlechťováním zabýval i Jack E. Cooke z Brooke Lodge u Norwiche, u kterého Frank Jones dlouhý čas pracoval. Ten mimo jiné vlastnil uznávaného psa Ragse, který předával téměř všem štěňatům pěknou červenou barvu a několik dalších stále se opakujících stejných exteriérových znaků. Brzy však tohoto psa prodal F. Jonesovi, kterému koupě Ragse usnadnila další chov. Pes Rags byl opravdu pěkný pes i na naši dobu a měl stojaté uši.

Jones své psy vedl lovecky, neboť sám byl lovcem. Používal je jako norníky, zejména na lov lišek, a pro svou nevýbušnou povahu se hodili i k lovu ve smečce. Na jejich loveckou minulost nezapomíná ani standard, který připouští „jizvy z čestných soubojů“ při lovu jako neklamný znak jeho upotřebitelnosti v lese. Jonesovi psi byli věhlasní a brzy se několik jeho odchovů dostalo nejen do okolních zemí, ale i poprvé v roce 1914 do Ameriky, kde se stali oblíbenými lovci především divokých králíků. Zde byli známi pod označením „Jones teriér“.

Ta správná kombinace

Ještě na začátku 20. století docházelo neustále ke křížení různých teriérů mezi sebou, neboť vzhled v tu dobu rozhodně nebyl na prvním místě. Proto exteriér norvičského teriéra v počátcích rozhodně nebyl ustálený. Není tak možné přesně určit, kdy se začalo plemeno ubírat vlastní cestou. Hovořilo se sice o něm jako o „jednom plemeni“, ale byla běžně křížena i dvě různá plemena, která ani norvičského teriéra nepřipomínala. Vzpomeňme jen náhodné křížení bedlington teriéra a stafordšírského Bulteriéra, jejichž potomci měli také zasáhnout do chovu norvičského teriéra. Křížení psů mezi sebou bylo jen otázkou citu, vnímání a odhadů, co by plemeno pozvedlo. Nikdo se nezabýval problémovostí příbuzenské plemenitby. Bez okolku se křížil syn s matkou, sestra s bratrem apod. Stejně tak byla zřejmě přikřížena plemena nebo jejich předci (kromě již zmiňovaných) jako např. Dandie dinmont teriér, Glen of Imaal teriér, jorkšírský teriér, kernteriér, Border teriér, hladkosrstý foxteriér, ale nejčastěji irský teriér (menší jedinci). Musíme se však nad tuto informaci trochu povznést, neboť na začátku 20. století nebylo moc takových plemen, která by byla ustálena v typu. Například vzhled a vlastně i využití bedlington teriéra či jorkšírského teriéra byly výrazně odlišné od dnešního moderního typu. Víceméně se norvičský a norfolkský teriér vyvíjeli spontánně a na více místech najednou.

Za nejznámější chovatele na konci 19. století a začátku 20. století jsou považováni kromě již zmiňovaného Charlese Lawrence („Lawrence Doggy“) a Franka Jonese také Jack Cooke, Jack Read, Jorell Hopkins, Lewis Low, W. E. West a Phillis Fagan. Všichni se alespoň povrchně znali, upřednostňovali upotřebitelnost, ale zároveň se snažili shodnout na přibližně obdobném typu psa. Všichni pocházeli ze stejné oblasti (kolem Cambridge) a většina z nich byli koňští handlíři nebo cvičitelé koní. Ovšem až slečna Fagan z Kongsmead se zaměřila na ustálení typu výhradně se zaměřením na exteriér.

Bylo nutné začít znovu

Po 1. světové válce bylo plemeno jak jinak než „poztráceno“. Většina psů, tedy i těch využívaných k chovu, byla neznámo kde a mnozí chovatelé začínali zase od nuly. Ne jinak tomu bylo i u Jacka Reada, který se vrátil z války a vlastně neměl žádné vhodné psy, na kterých by mohl pokračovat v chovu malých červených drsnosrstých teriérů. Ani po několika pokusech s různorodým křížením se nepřiblížil své představě o ideálu plemene. Naštěstí shodou šťastných náhod jednoho dne zahlédl na ulici v Aylsham (v hrabství Norfolk) červeně zbarveného teriéra. Přesně takového, jak si představoval cíl svého chovu. Dal se do pátrání, komu patří, a bez ohledu na cenu jej koupil. Psa pojmenoval po místě, kde jej objevil. Aylsham stejně jako jeho potomek Horstead Mick byli na počátku čistokrevného chovu norviče a norfolka považováni za výtečné plemeníky.

Názvů bylo po desetiletí používáno mnoho, a tak když došlo k tomu, jaký název bude oficiálním názvem při uznání plemene, nebylo to vůbec jednoduché. Po dlouhá léta do doby oficiálního uznání se objevoval pod označením: Trumpington teriér, Red Norfolk teriér, Roughrider Jones teriér, Jones teriér, či Cantab teriér (podle cambridgeské univerzity). Jones si však přál „norvičského teriéra“ – podle místa jeho vzniku – a jeho přání bylo nakonec vyslyšeno. V USA Norvičský teriér nesl název Jonesův teriér a dodnes se tu a tam toto označení ještě objeví.

Oficiální uznání

První standard vypracoval Jack Read. V roce 1932 byl anglickým Kennel Clubem uznán norvičský a norfolkský teriér jako jedno plemeno s dvěma variantami nošení ušních boltců. Přestože se od počátku existence vznikajícího plemene vyskytovalo velmi často zbarvení black and tan (což se přisuzuje přikřížení zejména jorkšírských teriérů), v prvním znění standardu bylo přípustné pouze červené zbarvení. Kupodivu k této pasáži prvního standardu nebylo příliš přihlíženo a mezi uznávanými výstavními šampióny se často objevovali psi jiného zbarvení nežli červeného, jak si původně Read představoval. Norviči se poměrně často objevovali a objevují ve zbarvení černém s tříslovou. Mnohem více nežli norfolkové.

Ve stejném roce, tedy v roce 1932, vznikl klub pro toto plemeno. I když se R. J. Read stal jeho prvním předsedou, brzy činnost v klubu ukončil, protože nedokázal ustoupit ze svých představ a domluvit se s většinou dalších chovatelů plemene. Od počátku byly velké spory i ohledně uší, zda dovolit stojaté nebo také klopené uši dopředu dolů. V roce 1936 došlo k úpravě standardu a barevná škála srsti byla poněkud rozšířena.

Celé dvacáté půlstoletí byli protežováni norvičští teriéři, kterých bylo mnohem více než norfolkských teriérů. Tito psi s překlopenýma ušima stále zůstávali daleko v pozadí. Moc nechybělo, aby tato varianta zanikla. Byli tací, kteří přímo apelovali na zrušení stojatých nebo naopak klopených uší. A nelze nezmínit, že v jednu dobu uši, které měly tendenci se klopit dolů, byly kupírovány. Dlouhé spory ohledně uší vedly k tomu, že v roce 1957 byl dán podnět na Kennel Club, aby bylo doposud jedno plemeno rozděleno na dvě. Hlavním rozlišovacím znakem měly být uši, lišící se od sebe tvarem a nesením. Ovšem žádost byla zamítnuta, stejně jako následující čtyři další. Ani přimlouvání některých rozhodčích dlouho nepomáhalo. Přesto nakonec v roce 1964 Kennel Club s rozdělením souhlasil. Varianta se spuštěným uchem získala jméno norfolkský teriér (Norfolk Terrier). Doposud jsou však velmi často společně uváděni v publikacích – tak malý rozdíl mezi nimi veřejnost a většina kynologů cítí. Přesto každé z těchto dvou plemen si jde svou cestou již 50 let.

Od přibližně poloviny 20. století se stal téměř výhradně jen rodinným – společenským plemenem. V USA byly tyto dvě varianty rozděleny až v roce 1979.

První jedince tohoto plemene dovezli do České republiky manželé Alena a Ivan Stuchlý. První vrh norvičských teriérů se u nás narodil 18. 9. 1989 v chovatelské stanici Alafia. Nikdy nebyli u nás ve větším počtu a nesporně je musíme řadit k málopočetným plemenům, ovšem je to pes, který si díky své povaze zaslouží obdiv.

Příjemná povaha norviče

Jak již bylo zmíněno, jednalo se o psa loveckého. Zejména v lovu krys byl teriérsky dobrý. Dodnes mu tato vášeň zůstala a rád loví veškeré hlodavce. Proto se nedoporučuje, aby žil ve společné domácnosti např. s domácím mazlíčkem, jako je morče, křeček či činčila. Na zahradě bude mít nezřídka chuť rozkopat každý krtinec, jen aby ulovil krtka. Proto máte-li zahrádku rádi hezky upravenou, je zapotřebí norviče vést k potlačení této touhy již od štěněčího věku. Ostatní lovecké pudy již u něj nejsou výrazné, a proto je psem dobře ovladatelným i v přírodě.

Může být ve stejné domácnosti s ostatními domácími zvířaty jako např. s kočkou či papouškem, ale musí být na tato zvířata zvykán již od štěněčího věku. Přece jen byl v poměrně nedávné minulosti chován pro lovecké účely. Dobře se v domě sžije i s dalším psem. I když je to teriér, nemívá běžně problémy s jinými psy, ať už domácími nebo cizími. Nemá tendence k psím rvačkám. Rozhodně nepatří k agresorům a příliš vznětlivým povahám. Ocení společnost jiného psa, neboť nuda tím bude zažehnána i ve volných chvilkách.

Některá štěňata se mohou chovat trochu nedůvěřivě, ale nejsou plachá. Výchova potřebuje důslednost a trochu kompromisů … Je to pes, který se poměrně dobře a rychle učí cvikům poslušnosti a je snadno zvladatelný, ale nemá rád stereotyp. Naučené věci není vždy ochotný zužitkovat. Pak svému pánovi připomene i možnost paličaté povahy. Ovšem tato vlastnost u něj není nikdy příliš výrazná. Přece jen, pokud ho cvičení baví, není stereotypní a je podáváno formou hry a zkrášleno podáváním voňavých pamlsků, velice rád se zapojí.

Je poměrně temperamentní a rád doslova nechá oči na svém pánovi. Tyto vlastnosti z něj dělají dobrého psa na agility, fly ball i obedienci (výcvik v poslušnosti), přičemž zvládne i náročnější cviky. Rád si hraje a pořád něco vymýšlí. Někdy je nejen podnikavý a hýří energií, ale i poněkud drzý. Avšak nikdy není agresivní ani ostrý. Miluje svého pána, což umí dávat zřetelně najevo. Je to sympaťák každým coulem. Děti má rád a je pro ně dobrým společníkem. Hodí se i pro začátečníky ve výchově psů. Velice dobře se přizpůsobuje vzniklým situacím.

Nejkrásnější na něm je jeho povaha. Je veselý, přátelský, oddaný, roztomilý, někdy až značně rozpustilý, avšak zároveň nekomplikované povahy. Také je neuvěřitelně šarmantní, rád se motá pod nohama a snadno si získá srdce snad každého. Je to pes bez stresu, který se snadno přizpůsobí dennímu režimu alespoň středně aktivní rodiny. Má totiž rád výlety, většina norvičů i hry s míčkem všeho druhu a velice rád pobývá v přírodě. Je však i vhodným psem pro seniory, kteří jsou ochotni se norvičskému teriérovi věnovat a chodit na různě dlouhé procházky. Norvič není domácím peciválem, ale každodenní vydatný pohyb nepotřebuje. Jedná se o vcelku bezproblémového šikovného psa téměř pro každou rodinu či samotáře. Může se případně využívat lovecky, ale jeho hlavním posláním je dělat člověku přítele a průvodce, a to i na dlouhých cestách, ať už pěšky nebo autem. Přítomnost člověka milují a nejsou rádi příliš dlouho o samotě. Je ideálním rodinným psem.

Dobře se učí čistotnosti, a když má dostatečné vyžití (pohyb), nemá tendence k ničení zařízení bytu. Pak je i poměrně tichý a hodí se i do malého bytu. Každopádně je v bytě velice rád, protože žije v blízkosti své rodiny.

Žádné počasí pro něj není problém. Je odolný, vytrvalý, houževnatý a skromný. Je to velice nenáročný pes. Norvič je přiměřeně sebevědomý a přizpůsobivý, ovšem citlivý na nadávání. Je to pes bez nervozity, vyrovnaný, zvědavý a úžasně laskavý.

Chov norvičského teriéra

Jeho chov není zrovna snadný, někdy bývají problémy s připouštěním. Štěňat se rodí v průměru jen 2 až 3. Jedná se však o poměrně zdravé plemeno, které není postiženo častými a různými genetickými vadami. Občas, spíše až výjimečně se u nich může vyskytnout luxace pately, postižení horních cest dýchacích, oční problémy, a některé světové linie mívají problémy s páteří. Jsou to dlouhověcí psi a nejsou výjimkou jedinci dožívající se 16 až 18 let.

Norvičský teriér má uši vzpřímené – stojaté a špičaté, norfolkský teriér má uši ve tvaru „V“, překlopené dopředu, spadající k tvářím s konečky zakulacenými. Je mezi těmito přímými „brachy“ velmi malý rozdíl a kromě uší žádný zřetelně výrazný, i když k jejich rozdělení došlo před bezmála padesáti lety. Často viděným problémem byly ne zcela rovné pánevní končetiny při pohledu zezadu a neujednocená kvalita či úprava srsti. Mnoho lidí si jej snadno splete s kernteriérem, někteří laici si jej můžou splést i se zmiňovaným nejbližším příbuzným norfolkským teriérem, nebo možná i s větším Glen of Imaal teriérem.

Jedná se celosvětově spíše o málopočetné plemeno, avšak v zemích jako např. v Belgii, Holandsku, Anglii a Americe jsou silně početně zastoupeni.

Je úprava srsti důležitá?

Jen na výstavu nebo pro prezentaci plemene potřebuje úpravu trimováním (několikrát do roka) a drobným střihem. Není to úprava nijak zvlášť složitá a s trochou citu a časem i zkušeností ji může zvládnout každý. Přesto to není úprava, bez které by norvičský teriér nemohl žít. Na druhou stranu dělá správná úprava norviče norvičem.

Úpravou srsti se nesmí způsobit ani příliš krátká, ale ani naopak dlouhá srst např. na břiše, kde u mnohých jiných teriérů tvoří „závěs“. Již u malého, 7- až 11týdenního štěněte je třeba dát základ pro kvalitní výstavní srst, a to tzv. oškubáním. Opravdu, palcem a ukazováčkem srst s citem po celém těle rovnoměrně vytrimujeme (vyškubeme) s výjimkou spodní části hrudníku a hlavy. Ze srsti nesmí vystupovat tmavé skvrny, které způsobují černé konce některých pesíků. Následující asi čtyři měsíce se srst jen pročesává.

K dalšímu kroku úpravy srsti přistoupíme až kolem 7 měsíců věku. Úprava srsti už nebude jen o „škubání“, ale také se efilačními nůžkami upraví tvar ocasu a tlapek a zkrátí se srst na vnitřní straně uší. Ono „škubání“(trimování) je vlastně odstranění zralých, dlouhých pesíků, které jsou již částečně uvolněné a jejich vytažení nečiní psovi žádnou bolest. Proto je možné takovou úpravu dělat pouze u srsti potřebné délky a „zralosti“. Provádí se prsty, případně trimovacím nožem.

Kvalita srsti se odráží od průběžné úpravy a kvality podávaného krmení. Psa je potřeba upravovat tak, aby vypadal symetricky a nesl typické exteriérové znaky norvičského teriéra. Na délce srsti, nejen tedy na kvalitě, opravdu záleží. Rozhodně úprava srsti není složitá a u psů, kteří se neúčastní výstav, může být jen do míry, jakou jsou majitelé ochotni dělat.

Se správnou úpravou srsti majiteli poradí chovatel nebo je zapotřebí najít psí salon, kde mají s tímto plemenem již zkušenosti. Co se týče úpravy na výstavu, pes nesmí vypadat přehnaně „vyumělkovaně“, ale také ne neupraveně.

Mezi polštářky na tlapkách by se měly zastřihávat přebytečné chlupy, jinak je zásah nůžkami spíše minimální. Co se týče česání srsti, bohatě postačí zběžné pročesání jednou za týden až čtrnáct dní. Výhodou srsti takové textury je, že na sebe jen minimálně lepí nečistoty a vydrží bez koupání velmi dlouho čistá.

Jak by měl norvičský teriér vypadat?

Tělo norvičského teriéra je kompaktní, s poměrně krátkým hřbetem, který je rovný. Ocas je i dnes ještě k vidění buď kupírovaný, a to na střední délku, nebo v přirozené délce. To pak je dlouhý, ale ne příliš, a co nejrovnější. Vždy je nesen vesele a je plynulým pokračováním hřbetní linie. Končetiny má rovné s kulatými tlapkami kočičího tvaru.

Skus je povolen pouze nůžkový. Oči by měly být co nejtmavší a jsou oválného tvaru. Po rozdělení na dvě plemena jsou povoleny pouze uši zcela vztyčené, středně velké a na konci zašpičatělé. Je-li pes v klidu, nezřídka nosí uši složené dozadu.

Srst je tvrdá, drátovitá, rovná, těsně přiléhající k tělu s hustou podsadou. Delší a hrubší srst na krku tvoří límec, který vytváří rámec obličeje. Na hlavě a na uších je srst kratší a měkčí s výjimkou ne příliš mocného vousu a obočí. Všechny odstíny červené, pšeničné, černé s pálením a šedé s pálením jsou povolené. Bílé znaky nebo skvrny jsou nežádoucí.

Ideální výška v kohoutku: 25 cm, jeho hmotnost se pohybuje mezi 5 až 7 kg.