Děti mrazu – část 20

Sny nejsou pouze pro snílky, kteří se nečinně oddávají toulkám říší vlastní fantazie. Jsou i pro odvážné ženy a muže, kteří se rozhodnou své sny zrealizovat. Václav Vojtěch byl toho jasným důkazem …

Úporná cesta za snem

Václav Vojtěch (1901–1932) se narodil v hájovně ve Skřivanech u Nového Bydžova. Byl synem lesníka a k přírodě měl odmalička velmi vřelý vztah. Po studiu na gymnáziu studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dějepis a zeměpis. Na stáži v Paříži viděl film o Scottově nešťastné antarktické výpravě – a ztratil srdce.

Po studiu a po absolvování vojenské služby se Vojtěch stal novinářem. Ve volných chvílích hltal „polární literaturu“ a snažil se navázat kontakt se slavnými polárníky a nabídnout jim své služby. Fridtjofem Nansenem byl odmítnut. Pak se Václav Vojtěch dozvěděl, že velkou antarktickou výpravu chystá admirál Richard Evelyn Byrd. Okamžitě s ním navázal písemný kontakt a žádal o zařazení do posádky. I Byrd neznámého muže z daleké země odmítal. Vojtěch se však nevzdával a nakonec byl Byrdem pozván na Nový Zéland. (Tento fakt není zcela jednoznačný; Vojtěch prý 10. 9. 1928 dostal od Byrda pozvání – spíše však z Byrdovy kanceláře, o osm dní později však obdržel dopis podepsaný samotným Byrdem jiného znění: „… mám již všechny potřebné vědce. Protože počet mých spolupracovníků je omezen, nemohu Vás již vzít s sebou …“).

Umanutý, ale smělý Čech dál horečně sháněl peníze a nakonec se (o své vlastní vůli a bez jistoty místa v Byrdově posádce) vydal do Southamptonu v Anglii a pak lodí přes Panamu na Nový Zéland. Do Wellingtonu dorazil těsně před příjezdem Byrdových lodí. Martyrium však samozřejmě neskončilo: Vojtěch dlouho neúspěšně vyjednával o přijetí za právoplatného člena polární výpravy a nakonec byl – jako kompromis – v prosinci 1928 najat jako topič pomocné lodi výpravy Eleonor Bowling, která vykonávala zásobovací plavby z Nového Zélandu k „Malé Americe“ v Antarktidě. 27. ledna 1929 vstoupil Vojtěch na led Rossovy bariéry (jako první Čechoslovák navštívil tak dosud nejjižnější bod).

Potom byl Václav Vojtěch poslán do výcvikového tábora musherů a severských tažných psů v novozélandských Alpách mezi horami Mt. Cook a Malte Brun u Tasmanova ledovce. Zde měl možnost pracovat pod vedením vynikajících a zkušených musherů – – např. byl veden Allanem Innesem Taylorem či Normanem Vaughanem (legendární aljašský musher, který se psím spřežením jezdil do neuvěřitelně vysokého věku; dožil se stovky – narozen 1905 – zemřel 2005). Práce se psy Vojtěcha absolutně nadchla, brzy získal v mushingu ostruhy a stal se plnohodnotným musherem, kterého si vysoce cenil sám Innes Taylor.

Huskycamp

Musherskou historií Václava Vojtěcha se stručně zabývá v knize Sibiřským trailem Petr Hanzlík: „Jako dnes viděl chatu v novozélandských Alpách, kde s poručíkem Kanadské královské severozápadní policie Allanem Innesem Taylorem a námořníky Kesslerem a Perkinsem sjížděli od března do října 1929 dvě smečky psů jako posilu pro Byrdovy psovody, kteří zimu trávili v Antarktidě. Vymysleli si tenkrát pro trénink těžkou, ale užitečnou práci. V nadmořské výšce více jak 2 000 metrů nad mořem, na úpatí hory Malte Brun se měla stavět chata. Problém však byl s dopravou stavebního materiálu. No a tak dvě smečky téměř denně s naloženými saněmi vyjížděly na trail. Celých 35 kilometrů přes Tasmánský ledovec táhli psi přeložené sáně, skoro stále do stoupání. Aby i cestu zpáteční stihli za jeden den, vyjížděli z tábora, kterému dali název ‘Huskycamp?’ již za rozbřesku. Den za dnem v stereotypním nekonečnu psi zapřažení do postraňků, až k zemdlení napínali svoje síly a vytrvalost. Pemikan a syrové koňské a skopové maso vlévalo těm otužilým a odolným zvířatům do žil vždy novou a novou energii.“

Václava Vojtěcha těžká práce se psím spřežením nadchla a spolupráce s temperamentními psími tahouny naprosto okouzlila. V hlavě začal spřádat plány – založit chov tažných psů i v dalekém Československu.

York

Ze své antarktické výpravy si Václav Vojtěch přivezl saňového psa Yorka. Petr Hanzlík o tom píše: „Dlouhé táhlé zavytí prozradilo jeho neohlášený příjezd (Vojtěch žil v Praze a Yorka měl u rodičů na myslivně ve Skřivanech; pozn. aut.). Otevřel branku v plotě a šel se prvně přivítat se svým přítelem z Antarktidy. Světlý saňový pes York (byl to Kříženec – alaskán; pozn. aut.) tiše zakňučel a olízl pánovi ruku na přivítanou. Jeho bělostná štěněcí barva se pozvolna měnila až po kávově hnědou. Pán psa pohladil, sklonil se k němu a bezpečně poznal, že York neprospívá. Tesknil. Syn Whita a Molly z Vojtěchova novozélandského týmu sem nepatřil. Narodil se v antarktických bouřích na expediční lodi City of New York, která byla jednou ze dvou lodí vítězné expedice. Patřil do psí smečky a drsné přírody. Patřil tvrdé práci v postraňcích a nekonečnému trailu v bílém tichu. Místo toho strádal o samotě, bez pána, bez práce, která utužuje svaly a posiluje zdraví. Mladého muže i mladého psa spojovalo společné přání. Přání brzkého návratu do krajů daleko na severu, kde otec i matka Yorka měli domov. Zatímco pes sčítal dny nudy ve skřivanské myslivně, pán do úmoru v Praze pracoval, aby nashromáždil prostředky, připravil materiál a doplnil vzdělání a vědomosti.“

York – základ chovu?

Vojtěch snil, že v českých horách budou běhat spřežení saňových psů. Petr Hanzlík vysvětluje: „York neměl být jen vzpomínkou na Byrda, od kterého ho Vojtěch dostal, ani vzpomínkou na milou loď City od New York, na které se narodil a po které dostal jméno. Měl být především základem pro chov saňového psa, který v našich horách bude pracovat tak, jako pracovaly psí teamy na Tasmánském ledovci v novozélandských Alpách. Vyprávěl otci, kolikrát na toto téma hovořil se slavnými psovody jihotočnové expedice. Vyprávěl, jak musher Scotty Allan velel za 1. světové války oddílu 400 polárních psů ve Vogézách ve Francii. Osvědčili se v pohraniční službě, při zásobování horských chat a vojenských oddílů. Nechal se strhnout svojí myšlenkou a otcovým souhlasným pokyvováním. Oba věděli, jak nesnadno horské chaty v Krkonoších zásobují koňské potahy. Jak pracně se přes léto plní seníky zásobou suché trávy a jakou péči je nutno koním věnovat. Oproti tomu smečku psů ze zbytků uživí každá turistická chata. Spát mohou psi pod širým nebem a psí team je mnohonásobně rychlejší než koňský zápřah. York byl na kraji dospělosti. Pobíhal kolem, válel se ve sněhu a dorážel na oba muže. Až se vrátí pán z výpravy, doplní první smečku tažných psů v Československu dalšími jedinci, které doveze. Pak York již nebude sám. Povede dog team ve spanilých jízdách po krkonošských horách, povede ho od chaty k chatě, aby předvedl jeho přednosti.“

Příprava vlastní expedice

Václav Vojtěch horečně připravoval vlastní expedici na Aljašku. Byl ve stálém kontaktu se svými expedičními druhy Waldenem, Taylorem a Vaughanem, kteří mu vytvářeli zázemí na Aljašce. Vojtěchovu výpravu významně podporoval světově proslulý antropolog dr. Aleš Hrdlička, který pracoval v American Museum of Natural History ve Washingtonu. Vojtěch plánoval expedici na jeden rok, chtěl využít soukromého letadla (měl pilotní průkaz), kánoi a v zimě psí spřežení. Na podzim roku 1931 pro něj letecká továrna Letov (nedaleko pražského letiště Kbely) připravila jednovrtulový stroj. Vojtěchův sen nabýval reálných obrysů. Také sponzoři se dali obměkčit – zejména firma Rott a Tomáš Baťa (ten významně pomohl Vojtěchovi i při jeho antarktické výpravě) a český polárník konečně shromáždil tolik potřebné finanční prostředky.

V roce 1932 vydal Václav Vojtěch knihu – Námořníkem, topičem a psovodem za jižním polárním kruhem. Měl ji k vydání připravenou již dříve, ovšem dal admirálu Byrdovi slib „dvouletého mlčení“.

Vojtěchova nová výprava však nakonec skončila tragicky dříve, než začala.

Tragédie

31. července 1932 si Vojtěch šel zatrénovat na řeku ve svém kajaku. „Zoufalý výkřik přehlušil hukot řeky,“ popisuje Petr Hanzlík. „Gejzír vody vystříkl díkem za oběť. Dívčí tělo se zazmítalo v marném zápasu a jen vlasy se objevovaly co chvíli na zpěněné hladině. Vojtěch jako jediný reagoval ihned a naprosto bezděčně. Odhodil loďku i pádlo a vrhnul se do proudu přímo pod svatého Jana. Proud ho strhl a silou protáhl mezi oblými balvany. Zúžené hrdlo koryta znásobilo průtočnou rychlost. Vojtěch se snažil zorientovat pokaždé, když peřej jej vyvrhla na pár okamžiků nad hladinu. Konečně se k dívce přiblížil. Ruku, co po ní vztáhl, nechal jen o něco déle nataženu… Přes kamenný práh sklouzli s děvčetem již současně a z proudu ji omdlelou vytáhl na tišině. Seděl chvíli vyčerpaně na břehu a pozoroval, jak dívka přichází k vědomí v péči ochotných výletníků.“

Václav Vojtěch měl na svou expedici vyrazit na lodi Montcalm 2. srpna 1932. Bohužel odjezd bylo nutno o týden odložit.

Opoždění využili skauti ze Sadské, kteří známého cestovatele pozvali na besedu k táborovému ohni. Vojtěch rád pozvání přijal. V sobotu 6. srpna 1932 přijel automobilem do Kostomlátek u Labe. Doprovázeli jej jeho mladší bratr Eduard se snoubenkou, přítel Alois Došlík a student Jan Beneš. Odtud vyrazili k osadě Osečná. Podvečerní Labe lákalo ke koupeli. Vojtěch s Dolíkem si vypůjčili kánoi a vyrazili na řeku. Za přívozem se kánoe nešťastnou náhodou převrhla. Vojtěch se s úsměvem vynořil, ale záď loďky jej udeřila mezi oči u kořene nosu. Muž ztratil vědomí a zmizel pod hladinou. Až v neděli v poledne šedesát metrů po proudu zjistil bidlem převozník Václav Rychtařík ležící tělo v třímetrové hloubce. Kruh života Václava Vojtěcha se uzavřel …

Smrt Yorka

Ani první saňový pes, který kdy navštívil Československo, se z dlouhého života netěšil. York zemřel pouhých několik týdnů po svém pánovi. Generaci saňových psů, kteří měli brázdit Krkonoše, tedy nezaložil.

Severští saňoví psi (malamuti, Husky, samojedové a grónští psi) byli i později v naší krajině v tehdejších dobách naprosto nedostupní. Proto se nadšenci pokusili o „nemožné“. A nemožné se stalo skutkem: díky úsilí a nadšení několika odhodlaných lidí spatřil světlo světa Český horský pes. Sen Václava Vojtěcha se tedy nakonec přece jen naplnil …