Jack Russell teriér a sportovní aktivita

Jack Russell teriér a sportovní aktivita
Soustředění před akcí.
Kladina.
Tunel.
Áčko.
Skoky.
Nácvik slalomu.

Jack Russell teriér má u lidí povědomost, že je to aktivní, velmi živý a temperamentní pes s vysokou inteligencí a vyrovnanou povahou. Nicméně když jsem si je pořídila a trochu pronikla do tajů jejich chovu a výchovy, nestačila jsem se divit.

Málo Jacků

Nejvíc mě udivilo, že chovný pes, který má ve standardu pes s pracovní zkouškou, vlastně vůbec žádné zkoušky skládat nemusí. Na seznamu klubu chovatelů teriérů (www.kcht.cz) je již vedeno přes 80 chovných psů, a když jsem si spočítala, kolik psů má vůbec vykonanou nějakou zkoušku, velmi mě zarazilo, že je to jen malý počet. No posuďte sami – z více jak 80 chovných psů má nějakou zkoušku složeno 21 psů, z toho 14 jednu (10 ZN, 3 ZOP a 1 BZH), tři psi mají složeny dvě zkoušky (2 ZV + ZN, 1 ZN + BZ ), jeden pes má tři zkoušky ZV, ZN, ZOP, jeden pes čtyři zkoušky ZV, ZN, ZOP, ZZO, jeden pes deset zkoušek – čtyři ze sportovní kynologie a šest z myslivecké kynologie, a jeden pes má dokonce 18 zkoušek – osm z lovecké kynologie, tři ze sportovní kynologie a sedm ze záchranářské kynologie. Z toho vyplývá, že ač jsou Jack Russell teriéři výborní na jakoukoli sportovní disciplínu, protože jsou všestranní, jen velmi málo majitelů se výcvikem zabývá. Většinou se zabývají jeho chovem jen jako společenského plemena, a je to obrovská škoda, protože když Jack nebude pracovat a nebude mít možnost rozvíjet svůj intelekt, jako plemeno ztratí svoje kouzlo. Vždyť lidé si ho pořizují právě proto, že má pověst inteligentního diblíka, který nezkazí žádnou legraci, a u chovatelů všechno začíná i končí.

Nikde jsem se však nedočetla, kolik Jack Russell teriérů se zabývá agility, přestože jsou označováni jako velmi vhodní pro tento sport. Ano, sem tam se závodů zúčastní nějaký raslík, ale většinou jsou to pejsci bez průkazu původu, a čeho jsem si stačila všimnout za svou krátkou sportovní kariéru, je to, že jsem potkala pouze snad jednoho Jacka s průkazem původu, který se aktivně, ale rekreačně věnuje agility, a objíždějí se svým pánem pouze neoficiální závody. Je také pravda, že pravidelně se v našem zpravodaji KCHT objevují zprávy i o aktivitě Jacků v agility, ale jsou to také jen jednotlivci, kteří běhají již vyšší kategorii. Na to zatím s Artušem nemáme, ale pilně trénujeme. Možná je tato situace také způsobena vysokou cenou, kterou jsme zaplatili za velmi nadějná štěňata do dalšího chovu (tato cena se pohybuje od 20 000 Kč výše), a pak máme strach, aby se tak drahému pejskovi něco nestalo. Věřte však, že jsem tuto cenu zaplatila i já, ale nebojím se svého psa trénovat různé sportovní disciplíny, a jednou z nich je právě agility.

Začátky

Jak já jsem se vlastně ve svých 50 letech dostala k tomu, že jsem začala i já trénovat se svým Jack Russell teriérem – Artušem (v PP Avelle) agility? Když jsme si Artuška přivezli, bylo mu již pět měsíců, a tak jsme se rozhodli okamžitě začít s ním chodit na cvičák a začít s nějakým výcvikem. A protože byl strašně šikovný a již si zvykl na různé překážky ve sportovní kynologii, měla jsem strašnou chuť zjistit, co v něm ještě dřímá za talent. Shodou okolností na stejném cvičáku probíhaly i nácviky agility na pravých agility překážkách. Nicméně jsem si nejdříve pořídila literaturu, abych vůbec věděla, o co vlastně kráčí. Zatím vyšly dvě knihy a jeden sešit – Agility první krůčky, Agility pro pokročilé a Agility pracovní sešit.

Líbilo se mi, že autorky informují nejen o technice výcviku, ale zároveň upozorňují na to, že neexistuje žádný jednotný postup při výcviku, jak psa naučit skákat agility parkúr. Jednoduše řečeno, cvičitel se musí naučit svého pejska vodit po parkúru tak, aby skočil všechny překážky tak, jak má, a bez zbytečných chyb a hlavně aby běžel tím směrem, kterým ho cvičitel vyšle. Je dobré, když naprostý začátečník se zpočátku opře o zkušeného instruktora, který by měl cvičit hlavně jeho samotného a pak pomalu zapojovat do výcviku i psa. Agility parkúr je hodně o orientaci cvičitele. A náročnost výcviku agility spočívá v tom, že svého psa musíte uhlídat, aby skákal dobře a bez chyb, držel směr, kterým ho vedete, a také se velmi dobře orientovat, kudy vlastně trasa vede. Prozradím vám, i když si myslím, že mám velmi dobrou orientaci, že kolikrát zabloudím, protože věnuji hlavní pozornost svému pejskovi a všechno ostatní je pro mě podružné. Toto je však veliká chyba, protože pak to vede k chybám cvičitele, a pokud budeme běhat oficiální závody, tak tyto chyby vedou k diskvalifikaci. Zatím jsme absolvovali několik neoficiálních závodů jako začátečníci a těm je dovoleno vše, kromě vyvenčení se psa na parkúru (za to je diskvalifikace a to už máme s Artušem také za sebou).

První trénink

Jak vlastně takového pejska trénovat? Už jsem zmínila, že neexistuje jednotný návod a na každého psa platí něco jiného. Základem všeho je však poslušnost, ovladatelnost, schopnost psa ignorovat ostatní pejsky, ochota psa plnit složitější úkoly, radost ze cvičení celého týmu (cvičitel + pes) a disciplína. Některý pejsek se učí pomalu, jiný rychle. Některý dělá hodně chyb a je zbrklý, jiný je pomalejší, ale zase nedělá skoro žádné chyby. Ideál je, aby pejsek byl rychlý, nedělal vůbec žádné chyby, pokud možno aby byl na parkúru co nejvíc samostatný a při perfektní orientaci cvičitele, který ho navádí na různé překážky po trase parkúru, skončil na prvním místě.

Co si vlastně musí vzít cvičitel s sebou? V první řadě něco dobrého na zub jako odměnu za vzorně odvedený výkon pro pejska, hračku (Artuš miluje pískací věci a míčky), nebo misku se žrádlem, které má pes rád, klikr, vodu pro psa i pro sebe, deku a dobrou náladu (pokud se vyskytne nějaký den D, kdy jsem bez nálady, snažím se necvičit). Jack Russell teriéři jsou rychlí, chytří, vytrvalí a ochotní pro každou práci, bohužel jsou také svéhlaví, urážliví a náladoví. Navíc nikdy nevím, co si ten můj hafan zase vymyslí. Devět věcí z deseti udělá správně a tu poslední kolikrát pořádně pohnojí. Na prvních závodech jsme byli předskokani, a místo v tunelu běhal na tunelu, na dalších závodech se pro změnu do tunelu vyvenčil a na posledních sice neudělal žádnou chybu, ale běhal tak pomalu, že šnek by byl rychlejší. Jsem zvědavá, co mi provede příště, a již teď se moc těším, čím mě zase překvapí.

Na úplném začátku výcviku jsem se snažila svého pejska fixovat na mou osobu, aby se ode mne zbytečně nevzdaloval a respektoval mě. Také jsem se snažila vypěstovat si u něho naprostou důvěru v mou osobu a myslím, že se mi to docela povedlo.

Překážky

První naší překonanou překážkou byla kladina. Nácvik jsem prováděla v naprostém klidu, díky tomu, že jsem mohla zůstat na cvičáku ještě po hlavním cvičení, kdy většina lidí odešla domů a pejsek se mohl lépe soustředit na vykonávaný cvik a já jsem jej snáze uhlídala, aby z kladiny nespadl. Ono přece jen víc jak jeden metr k zemi – je pro malého psa hodně vysoko. Artuše jsem odpoutala z vodítka a navedla s piškotem v ruce na začátek vzestupné části kladiny a pomaloučku krůček po krůčku jsem ho lákala výš a výš a nedovolila mu, aby se vrátil zpátky nebo seskočil. Chce to dostatek času a trpělivosti, hodně chválení a sladkou odměnu. Když překonal vzestupnou část, která pro něj byla nejhorší, pak už šlo všechno samo. Po rovné části kladiny se rozběhl a já jen hlídala, aby nespadl, a sestupnou část vypracoval opět na piškotech. Stačilo kladinu ještě dvakrát překonat a od té doby ji má moc rád.

Nácvik tunelu jsem prováděla tak, že jsem požádala instruktorku výcviku, aby mi pejska přidržela, a já zaklekla na konci tunelu a lákala jsem Artuše k sobě. Instruktorka ho pak pustila do tunelu a nedala mu jinou možnost, než aby proběhl tunelem. Druhou možností, kterou jsem využila, bylo, že se můj Artík brzy spřátelil s jinými pejsky a se svými zkušenějšími kamarády tunel překonával formou hry.

Nácvik houpačky jsme prováděli, až když už uměl překonat kladinu, a tak houpačka pro něj nebyla velkým problémem. Ze své pozice viděl vzestupnou část a tím mu houpačka připomínala kladinu. Já jsem pak svého psa na houpačku navedla tak, aby se soustředil na hračku nebo pamlsek, a instruktorka v okamžiku, kdy se houpačka překlopila, její rychlý pád dolů zpomalila, aby se Artuš nelekl prudkého pohybu. Později, když už můj pes ochotně na houpačku chodil sám, vždycky jsem pak stihla doběhnout na konec a houpačku jsem zpomalila sama. To zatím dělám dodnes, i když občas ji nechám dopadnout až na zem, aby si Artuš zvykal i na její náraz o zem.

Dále jsme cvičili proskok kruhem. Instruktorka mi opět přidržela psa blízko kruhu a já jsem ho lákala buď na oblíbenou hračku, nebo na pamlsek v otvoru kruhu tak, aby Artuš musel kruhem proskočit. Zpočátku jsme dávaly kruh nízko k zemi a postupně jsme ho zvedaly až na standardní výšku podle velikosti psa.

Nácvik skokovek již nebyl problém a už si ani nevzpomínám, jak se to vlastně naučil. Vím jen, že jeho první přeskoky byly přes plnou bariéru při výcviku poslušnosti. Artuš skáče rád a často.

Áčko bylo široké, hodně rozložené a většinou tato překážka nedělá problém snad žádnému pejskovi. Jen si vzpomínám, že když poprvé instruktorka zvedla áčko do výšky, tak jej překonal spíše letem ve vzduchu a v pevném objetí instruktorky. Koukal sice, ale líbilo se mu to.

Slalom byl pro nás trochu oříšek, ale ve spolupráci s instruktorkou jsme si vypracovaly nácvikový systém a díky tomu se Artuš slalom docela dobře naučil. Fígl je v tom, že pravá ruka s pamlskem psa vodí a druhá jej strčí do požadovaného směru. Dnes Artuš slalom běhá, aniž bych jej strkala. Občas však narazí do tyčky, protože se hodně soustředí na to, kam ho posílám, než na překážku samotnou.

Když jsme ve spolupráci s instruktorkou nacvičily jednotlivé překážky tak, aby Artušovi nedělaly žádný problém, začaly jsme ho učit překonávat víc překážek najednou. Nejdříve to byly dvě skočky za sebou, později jsme jejich počet zvyšovaly až na čtyři, pak jsme přidaly tunel a postupně další překážky až do cílového počtu dvacet. Současně se i já učím orientovat se na parkúru a musím říct, že se musím ještě hodně učit, protože na složitých parkúrech se velmi rychle ztrácím a nevím, kudy mám běžet. Ale na učení snad není nikdy pozdě. Proto se nebojte začít pracovat se svým psem, navíc si ještě vypracujete kondičku. Já jsem díky tomu již shodila 10 kg a ještě dalších 10 kg mám v plánu sundat dolů. Budete mít radost z pohybu, protože když běháte se psem, úplně zapomenete na celý svět a soustředíte se jen a jen na svého čtyřnohého kamaráda. Takže neváhejte, s chutí se dejte do práce a zdokonalujte nejen svého psa, ale i sebe.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře