Novofundlandský pes, část 1.

Další fotografie (4)

Možná právě proto, že je jeho historie dlouhá, není ji možné přesně objasnit. Písemně jsou podloženy jen velmi kusé, často i nepřesné či protichůdné informace. Tedy byť o jeho dávné existenci nepochybujeme, jak se vyvíjela, se můžeme jen domnívat a pokoušet se skládat pravděpodobnou mozaiku jeho historie.

Kde hledat jeho původ

Nejvžitějším názorem je, že novofundlanďan vznikl z křížení indiánských psů a evropských psů rybářů. Někteří obdivovatelé plemene a kynologičtí historici zastávají názor, že kořeny tohoto psa je možné hledat již v 10. století u kmene Vikingů, kteří vlastnili velké černé psy a dlouhou dobu sídlili i na Newfoundlandu. Na severu ostrova se nachází L’Anse aux Meadows, což je jediné jednoznačně prokazatelné místo na celém území patřící Americe, kde bylo vikingské osídlení. Ovšem následně neexistují žádné další záznamy dokazující, že by psi Vikingů měli nějakou spojitost s novofundlanďanem. Přesto pokud měli Vikingové na území Newfoundlandu černé psy, nesporně by byli novofundlandští psi jejich přímými potomky.

Existuje i názor, že jeho předky jsou tibetské dogy, které se dostaly na Newfoundland přes severní pól. To je však velice málo pravděpodobné. To už je věrohodnější verze, že se na Newfoundland tento černý pes dostal ze středu Ameriky. To je důvodem, proč američtí kynologové rádi často uvádějí, že novofundlandský pes je americko–kanadského původu. Přeci jen místo „vzniku“ novofundlanďana patří Americe, respektive Kanadě.

Někteří kynologové se domnívají, že novofundlandský pes vznikl křížením velké řady evropských psů. Že někteří rybáři, kteří se dostali na Newfoundland, s sebou přivezli velké psy, kteří měli blízko k pyrenejským psům. Ti se pak na ostrově křížili s místními eskymáckými psy. Ovšem – proč „eskymáckými“? Nebo snad severskými saňovými psy z Kanady? Jiní kynologičtí historikové jsou přesvědčeni, že původ novofundlandského psa je třeba hledat mezi domorodými psy Newfoundlandu. Jenže v 16. století tam podle Evropanů, co souostroví navštívili, ještě žádní psi nebyli …

Název podle ostrova

I když je možná jeho původ jinde než na Newfoundlandu, jeho vývoj proběhl právě na tomto ostrově a přilehlých ostrůvcích. Newfoundland je tak považován za místo začátku historie novofundlandského psa. A proto označení tohoto černého majestátního psa je odvozeno od kanadského ostrova Newfoundland (čte se správně Njufaundlend). Francouzsky se tento ostrov nazývá Terre–Neuve a irsky Talamh an rISC. Leží u východního pobřeží Severní Ameriky v Atlantském oceánu vedle Labradoru. A právě Newfoundland a Labrador tvoří část provincie, která až do roku 2001 nesla jméno Newfoundland a stále se tak v hovoru běžně označuje. Nachází se zde i hlavní město St. John’s. Dlouho se zde mluvilo newfoundlandskou irštinou. Newfoundland spadal pod anglickou, později francouzskou a nakonec kanadskou vládu.

Nenacházeli se zde jen černě zbarvení jedinci. Údajně byli v počátcích v různých barvách, ale ponejvíce bílo–černí psi (později nazýváni landseeři) se nacházeli především na severu Newfoundlandu a na jižní půlce Newfoundlandu se vyskytovali menší celočerní psi, kteří dostali název podle místa svého objevení.

V roce 1497 se na Newfoundlandu vylodil italský mořeplavec Giovanni Caboto, aby navštívené místo prozkoumal a jako zřejmě první zaznamenal vše, co upoutalo jeho pozornost. Plavil se ve službách krále Jindřicha VII. a říkalo se mu John Caboto. Pojmenoval objevený ostrov „Terra de prima vista“ (někdy se uvádí „Terra Nova“). Údajně se však tomuto ostrovu dlouho říkalo podle něj – Cabot. O místních psech však v Cabotových záznamech nebyla ani zmínka. Tím následně po mnoho staletí vznikla domněnka, že na Newfoundlandu žádní psi nebyli. Ostrov obývali domorodí Beotukové, kteří se údajně (dovezených) psů báli.

V roce 1583 se ostrova zmocnila Anglie a přejmenovala ho na Newfoundland. V 18. století ostrov dobili pro změnu Francouzi. Ti jej přejmenovali na La Terre–Neuve. Přesto se dál ve světě používalo již vžité pojmenování Newfoundland. Tento název zůstal i přes všechny následné snahy nejrůznějších zemí ostrov dostat do podvědomí světa pod jiným názvem. Pozoruhodné je, že doposud se novofundlanďan ve Francii představuje jako Chien de Terre–Neuve a např. Itálii Terra nova. Téměř ve všech ostatních zemích je znám jako novofundlandský pes – Newfoundland. Domorodí indiánští Beotukové byli zřejmě vybiti, neboť v 19. století tam již nežil ani jeden domorodec.

Ani výprava G. Cabota v roce 1497, ani kapitána Whitbourneho v roce 1622 nepřináší žádné zprávy o místních psech. To odborníky z 20. století přivedlo k závěru, že v tu dobu na ostrově žádní psi nebyli. Ovšem, je to opravdu jistota? Není snad možné, že psi tu byli ale ve velmi malém počtu? Třeba psi v místech, kde se tito cestovatelé vylodili, se náhodou zrovna žádní nevyskytovali. Anebo že cestovatele ani nenapadlo se o nich zmiňovat, neboť neviděli nejmenší důvod, proč zaznamenat informaci o psu, který náhodně kolem proběhl nebo ležel v přístavišti. Domorodci ještě nutně nemuseli pracovně místní psy příliš využívat, nebo je zrovna neměli u sebe. Možností je mnoho. Je ve všech spisech zmínka, že se zde psi nenacházeli, nebo v některých zápiscích o domorodých psech zmínka zcela chybí? O psech se snad dočteme jen to, že si je na lodích kapitáni dovezli sami, neboť potřebovali zvýšit svou ochranu před všudypřítomnými vlky. Všechny tyto otázky a pochybnosti o neexistujících psech na Newfoulandu jsou na místě, neboť anglický důstojník Georg Cartwright popisuje roku 1765, jak vzal při výletě na Newfoundlandu na lov dva bloodhoundy a jednoho novofundlanďana. Přeci jen od návštěvy Whitbourneho na ostrově neuplynulo až tak mnoho let a tedy je přítomnost psů na Newfoundlandu v minimálně 17. století zřejmá.

V roce 1500 se na Newfoundlandu vylodil i Gaspar Cortereal a následně všude zvěstoval, že je to ostrov s neuvěřitelným množstvím zvěře a ryb. To okamžitě přilákalo velké množství zejména francouzských a anglických rybářů, cestovatelů a lovců. Ti všichni mohli na Newfoundland přivést nejrůznější psy, kteří se růžně křížili mezi sebou, nebo tu dokonce i zůstali.

Ovšem opravdu až do 18. století neexistuje jediný písemný záznam o existenci psů na Newfoundlandu. První vyobrazení pochází až z roku 1709. Občas se jim říkalo svatojanští psi – Greater St John’s Dog.

Pracovní pes od samého počátku své existence

Byli využíváni pro tahání břemen a k různorodé práci ve vodě a kolem ní. Tahali vozíky s rybami rybářům a prý také pomáhali vytahovat dříví z lesa. Tahali z moře rybářům sítě, nosili záchranná lana a již od počátku své existence zachraňovali tonoucí. Také sloužili k nošení různých nákladů na vlastním hřbetě. Práce u rybářů byla velice fyzicky náročná. Říká se, že v dobách dávno minulých se nadřel nejvíc ze všech plemen. Proslavili se však na celém světě tím, že bez povelu sami iniciativně skákali do vody pro tonoucí lidi, kterým pomáhali na břeh.

Když bylo moře rozbouřené a loďka s rybáři se nemohla dostat na pevninu, novofundlák uchopil lano, skočil do vody a nevnímaje rozbouřené moře plaval ke břehu. Zde lano předal pomocníkům a ti už loďku vytáhli na břeh. To všechno měl tento pes dělat zcela instinktivně, samostatně a bez jakéhokoliv výcviku.

Na Newfoundlandu sloužili novofundlanďané i jako tažní psi. Když vozili lidi, byli zapřaháni zpravidla po sedmi jedincích a nezřídka je vozili i 100 km daleko. Také táhli saně a vozíky s potravinami a poštou. Dokonce byli používáni při lovu. Ale ne jako je běžné u loveckého psa, ale přinášel z vody zastřelené kachny a vytahoval ulovené ryby. Údajně dokonce pomáhal s přinášením tuleňů.

Získal si srdce Evropy

První novofundlanďani se do Evropy dostali v 18. století a sotva dosahovali výšky 60 cm. Většinou byli dokonce menší. Původní novofundlanďan se od dnešního dost odlišoval zejména v hlavě, která byla štíhlejší, a hlavně nižší. Novofundlandský pes, jak ho známe dnes, je v podstatě produkt angloevropského šlechtění v první polovině 19. století. Ve druhé polovině 19. století se již jednalo o stabilní jednotný typ. Dokazuje to například deseti- dolarovka z roku 1889.

Pro zvětšení velikosti a mohutnosti byl přikřížen bernardýn a pravděpodobně i několik dalších velkých psů. Křížení s bernardýnem ovlivnilo obě plemena. Hovoří se i o leonbergerech a dokonce i kuvaszech. To je však nepravděpodobné, neboť jedna novofundlandská fena se podílela na vzniku leonbergera, kterého začal formovat H. Essig v polovině 19. století. Také kuvasz se mimo Maďarsko prakticky dostal až začátkem 20. století. Avšak novofundláci mají nejblíže k již zmiňovaným landseerům, se kterým se vytvářeli bok po boku. Bílo–černé psy zviditelnil zejména malíř Erwin Landseer. Landseeři byli dovezeni především z poloostrova Avalon, fundláci pak povětšinou z malých ostrůvků St. Pierre a Miquelon patřící k Newfoundlandu. Tito bíločerní psi se z Newfoundlandu do Evropy dostali mnohem dříve, než dnes mnohem početnější novofundlandský pes.

Také se mnozí kynologové domnívají, že novofundlandský pes a labradorský retrívr v černé barvě jsou si velice blízce příbuzní. Oba možná byli vybudováni na stejných černých krátkosrstých psech. Přímo se tato teorie nabízí. Vždyť novofundláci se zřejmě od svého počátku vyskytovali na ostrově jak v krátkosrsté, tak v dlouhosrsté formě. Je tedy dost pravděpodobné, že novofundlandský pes a labradorský retrívr mají opravdu společné prapředky.

Velmi pravděpodobné také je, že mnozí předci novofundlanďana přišli ze sousedního Labradoru. Na Labradoru, který je velmi blízko Newfoundlandu, domorodí indiáni Naskapi chovali psy, a to v poměrně velkém počtu. Nechce se věřit, že by na Newfoundlandu nebyl žádný pes tolik století. Tedy je možné, že se novofundlanďan vyvinul z černého krátkosrstého psa, který se na ostrov dostal z Labradoru, a následně se na ostrovech Newfoundlandu křížil s různými dovezenými psy z Evropy.

V roce 1885 byl na Newfoundlandu vydán zákon, který zakazoval chov psů. Každý člověk směl vlastnit pouze jediného psího pomocníka. K tomu v roce 1895 byl v Anglii vydán zákon o karanténě psů, který skoro znemožňoval dovoz psů. Tím vším se počet novofundlanďanů rapidně zmenšoval. Od roku 1907 se na nějaký čas nedali na Newfoundlandu koupit žádní psi. To vše činilo nemalé potíže v rozvoji a rozšíření tohoto plemene. Přesto lze konstatovat, že největšího zájmu se novofundlandský pes zřejmě nejvíce těšil ve druhé polovině 19. století.

Jak se zapsal do dějin lidstva

Novofundlandského psa velmi výrazně proslavil básník lord George Gordon Noel Byron (1788 až 1824). Ten ve svém Boatswainovi viděl jediného pravého věrného přítele, o kterého se mohl opřít, když mu bylo nejhůř. Když Boatswain pravděpodobně na vzteklinu zemřel, nechal mu Byron udělat v roce 1808 pomník a složil báseň, která toto plemeno a konkrétně Boatswaina opěvovala. O svém psu s oblibou říkal, že je to pes, který má všechny ctnosti člověka a přitom žádnou z jeho nectností.

Celkově hodně často se od objevení novofundlandského psa až do konce 19. století o tomto psu povídalo. Existovaly nejrůznější povídky, které opěvovaly jeho nadšení pomáhat a zachraňovat a jeho potápěčské a plavecké schopnosti. Existuje historka, jak doplaval z troskotané lodi na pevninu, a urazil tak vzdálenost 48 km. Jiné vypráví o vytahování topících se námořníků při ztroskotání lodí. Také se říká, že na volném moři dokázal zavětřit pevninu na 16 km daleko. Pak tímto směrem soustavně štěkal, dokud se nedostal na pevnou zem.

Jednoho novofundlanďana dostal darem také v tu dobu budoucí anglický král Jiří IV. (1762 až 1830). Jméno jeho psa bylo údajně stejné jako psa básníka Lorda Barona. Jméno Boatswain bylo u fundláků tehdy běžné. Tento pes, ač z něj všichni byli nadšeni, putoval bůhvíproč od člověka k člověku. Nakonec skončil u Napoleona Bonaparte. Tomu, když byl odeslán do vyhnanství v roce 1814 na ostrov Elba a spadl v přístavu do vody, zachránil jeho pes život.

Humorista Joshe Billingse v roce 1885 o psu novofundlandském napsal: „Novofundlanďané báječně zachraňují dítka před utopením. Takže je třeba mít dítko a trochu vody, jinak to psisko krmíte nadarmo.“ Samozřejmě je to myšleno s humorem. Novofundlanďan je velký pracant a zachraňovat lidi z vody rozhodně není jeho jedinou prací a využitím, které by mohl dělat.

Novofundlandský pes prý nechyběl ani při zkáze Titaniku. Na lodi jej měl první důstojník. Když se loď potopila, vzala s sebou mimo jiné i prvního důstojníka. Jeho pes však přežil. Nastala černočerná tma a hrobové ticho. Když se konečně začala přibližovat záchranná loď Karpatia, pes se rozštěkal a tím námořníky lodě upozornil, kde se nacházejí čluny.

Kterou cestou se vydat

Poprvé byl vystavován ve Velké Británii v Birminghamu v roce 1860. Zde se předvedlo šest novofundlandských psů. V roce 1899 již byli na Cruftově výstavě vystavováni zvlášť – novofundlandský pes a landseer. Byl kladen důraz na rozdíl ve výšce a mohutnosti, nejen ve zbarvení. Do té doby bylo na tato dvě plemena všude pohlíženo jako na jedno a totéž. Přesto až v roce 1960 došlo k oficiálnímu rozdělení FCI na novofundlandského psa a landseera.

Problém nastává okamžikem, kdy se začínají lišit standardy plemene uznané v různých zemích a u různých organizací (AKC, CKC, KC …). Problémy sílí především v uznání jednotlivých barev a v pohledu na rozhodnutí o rozdělení novofundlanďana a landseera. Například Kanada, země původu, neuznává hnědé zbarvení srsti novofundlandských psů.

Hnědě zbarvení fundláci se objevovali zejména kolem roku 1900. Následně pak byli do 50. let 20. století opravdovou zvláštností a senzací. Nejvíce se hnědých jedinců objevovalo v Německu a Holandsku. Protože Německo neakceptovalo jinou barvu než černou, hnědé jedince ihned po narození němečtí chovatelé utráceli. Kdežto Holanďané je ponechali naživu a zapsaných hnědě zbarvených jedinců v první polovině 20. století bylo téměř sto. Zejména díky nim se teď můžeme u novofundlanďanů těšit z výběru tří barevných možností.

Český severský cestovatel J. Velzl na konci 19. století uvedl, že se s NF setkal na Novosibiřských ostrovech, kde pracovali jako tažní psi v saních a velmi často byli dosazeni na post vedoucího (vůdčího) psa ve spřežení.

Za největšího znalce a chovatele ve střední Evropě na přelomu 19. a 20. století je považován švýcarský prof. Dr. Albert Heim. Ten odchoval na 40 vrhů novofundlandských psů. Choval však i jiná plemena. V té době se choval novofundlandský pes asi v největším počtu ve většině Evropských zemí. Po 2. světové válce se však stal všude málopočetným plemenem.

V bývalém SSSR využili novofundlandského psa, německého ovčáka a kavkazského pasteveckého psa k pokusu vytvoření nového plemene, kterému se říkalo moskevský vodolaz.

Chov novofundlanďanů v téměř celé střední Evropě ovlivnil pes jménem Satan–Toni. Jeho původ nebyl nikdy s jistotou objasněn, ale byl natolik typickým představitelem, že byl ve 20. letech 20. století využíván pro zlepšení chovu velmi často.

V polovině 20. století se v Anglii u policie proslavil novofundlák jménem Ben. Byl vynikajícím stopařem a bezpečně dokázal poznat zloděje v davu lidí. Odhalil neomylně několik desítek, ne-li stovek zlodějů zejména v parcích Londýna, a stal se opravdovou hvězdou.

Novofundlandský pes na území České republiky

Na území České republiky se novofundlandský pes začal objevovat na začátku 20. století. Novofundlandské psy před válkou u nás chovalo několik chovatelských stanic, např. z Harasova, ze Semechnic, z Broumarů, z Bayerů. Pan Bayer choval i po válce. Klub byl společný se svatobernardskými psy a zanikl v roce 1951. Lze říci, že u nás přežil válku, ale ne nástup 50. let. Jednou z příčin bylo i to, že chovatelé neměli zájem na prodeji fen a upřednostňovali odchov pouze psů. Poslední vrh té doby byl v roce 1954. Paradoxně zhruba v téže době, ale Pohraniční stráž (PS) začala s pokusy služebního využití NF, vzhledem k jeho vynikajícím pachovým schopnostem. Ing. Karel Hartl, v té době poručík PS a pozdější spoluzakladatel klubu, dovezl několik psů.

Novofundlandský pes se začal objevovat na hranicích se sousedními zeměmi, zejména v horských oblastech a na Slovensku na Dunaji. Našel se zde i vlkošedý jedinec jménem Arry Illering (dovezený Ing. Hartlem) a krásný hnědý Roby (bez původu – jednalo se o zabaveného psa). S používáním Arryho se pojí i jedna úsměvná historka, kdy jej z důvodu vedra, línání a možná i recese v létě ostříhali psovodi do podoby lva. Zahraniční sousedé se však s úplnou vážností začali ohrazovat, že používání lva na hranicích je zcela nemorální a žádali o jeho stáhnutí ze služby u pohraniční stráže.

Chov se začal pomalu opět slibně rozvíjet, několik fen z chovu PS se dostalo k civilním chovatelům a ti dovezli ze zahraničí také několik NF. Chov hodně ovlivnilo krytí v Německu u psa z holandského chovu Hectora v. d. Sluys.

V té době aktivně chovali zejména Jiří Růžička, Marie Lohnická (ch. s. Kralický Sněžník) a Jiří Stárek (ch. s. Ze Stárkova dvora). Ti nejdříve byli organizováni v klubu chovatelů velkých plemen a 13. února 1967 společně s dalšími skoro 40 členy založili klub chovatelů novofundlandských psů se sídlem v Praze, dnešní Novofundland klub ČR. V roce 1970 dovezli manželé Jandovi (ch. s. z Trojské skály) krycího psa Hennera v.Brungerst z BRD a v roce 1971 B. Sochorová (ch. s. ze Zámku Lešná) psa z NDR jménem Check v.Gearldinerhof. V tomto období byl klub začleněn pod ČSCHDZ.

V roce 1972 začal klub NF společně s klubem chovatelů slovenských čuvačů jako první ze všech plemen tetovat své odchovy. Chov novofundlanďanů se velmi rychle rozvíjel a zapisovalo se 150 až 200 štěňat ročně.

V roce 1975 byla služební a pracovní kynologie direktivně začleněna do Svazarmu. Následovala povinnost skládat zkoušky z výkonu a z chovu byli vyřazeni všichni psi se střední a těžkou dysplazií. Znamenalo to výraznou redukci chovu na jedné straně, ale i výrazné zlepšení zdraví i pevného charakteru na straně druhé. V 80. letech 20. století se chov opět postupně rozvíjel, dokonce se podařilo zajistit krytí v Německu a Dánsku u vynikajících psů. Lze tedy konstatovat, že chov NF před rokem 1989 byl na velmi dobré úrovni.

Poslední psi, kteří sloužili u PS na Dunaji v 80. letech 20. století, byli z ch. s. od Trojské skály, která pokračovala (a pokračuje) v přímé linii po původních psech z PS. Po zrušení povinnosti úspěšně složit zkoušku do chovu a po absolutním otevření hranic došlo k přílivu příliš velkého počtu plemen, než aby se mohl novofundlandský pes dostat dál do popředí zájmu veřejnosti. Teď už se masový chov a módnost plemene sice nepředpokládá, přesto je dostatečně známým plemenem s rozumně velkou skupinou nadšenců.

(Dokončení příště.)

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře