Jack Russell teriér a sportovní aktivita, Část 4. – Přivolání

Jack Russell teriér a sportovní aktivita, Část 4. – Přivolání
Je vidět, že se štěňátku nechce dál chodit na vodítku a vodítko napíná.
Štěňátko se rozběhlo na zavolání a za lákavou odměnou.
Mňam, to přivolání se mi vyplatilo …
Artuš právě přiběhl ke mně.
Po povelu k noze se na mně dívá a zkoumá, jestli je to tak správně.

Přivolání je dalším důležitým prvkem výchovy našeho psa. Používáme jej všude tam, kde chceme být v těsném kontaktu se svým psem – doma, na procházkách, na cvičáku, na výstavách, na návštěvě atd … Dobře vychovaný pes přibíhá k páníčkovi hned, jakmile páníček zavolá jeho jméno a navazuje povelem „ke mně“.

Studená koupel
U Jack Russell teriérů je přivolání trochu obtížnější, díky jejich temperamentu, samostatnosti a svéhlavosti, nicméně i to se dá zvládnout při troše důslednosti a spoustě pamlsků. Vůbec nejhorší je naprostá ignorance psa, kdy dělá, že vás neslyší, a vy ho právě teď potřebujete přivolat, protože mu tím právě zachraňujete život. Stalo se mi, že jsem Artuše v jeho šesti měsících pustila na procházce u vody z vodítka s tím, že jej mám již docela dobře zvládnutého, toho času jsme chodili již půldruhého měsíce na cvičák a přivolání pilně trénovali, krásně ťapkal přede mnou, a kdykoliv jsem potřebovala, vždycky přišel ke mně, do okamžiku, kdy na řece spatřil kačeny … Byl právě leden 2010 a mrzlo, až praštělo, teploměr ukazoval asi minus10 °C a na řece byl led a zasahoval až do její třetiny. Artuš se v ten okamžik stal hluchým a metelil to přes led za kačenami. Já ječela na celý kolo – Artušííííí, ke mněěě – hrůzou bez sebe. Bohužel nic nepomohlo a já už jen viděla, jak na konci ledu padá do vody. To je konec, napadlo mě. Nicméně jsem si svlékla bundu, odhodila kabelu a přelezla zábradlí, které mě oddělovalo od řeky. Řeka však nebyla zamrzlá až ke břehu a led mně připadal strašně slabý, co mám proboha dělat, dál mně hučelo v hlavě. Byla jsem strašně vyděšená a strachem bez sebe, ale musela jsem chladnokrevně uvažovat co dál. Když tam půjdu za ním, co když do řeky spadnu i já, co potom, kdo vytáhne mě, honilo se mně hlavou. Pak jsem si vzpomněla, že na druhém břehu je převozník, a tak jsem na něj volala, ne – spíš ječela jak Viktorka, protože jsem zapomněla, že mám na něj telefon. Nic se nedělo, převozník mě neslyšel a Artuš stále zápasil o svůj život. Pomaloučku mu ale ubývaly síly a já viděla, jak jde pod vodu, to je opravdu konec, napadlo mě. Jiskřička naděje ve mně vzplanula v okamžiku, kdy na chvilku vyplaval nad vodu, ale opět se ponořil a já měla slzy na krajíčku a srdce až v krku. V duchu jsem se s ním loučila. Když tu najednou opět vyplaval nad hladinu a nehodlal se vzdát, z posledních svých sil pořádně zabral a centimetr po centimetru se vydrápal na led, byl mokrý jak myš a voda z něj crčela. Neměl sílu ani se oklepat, tak byl vyčerpaný. V ten okamžik vyšel ven i převozník a hned na moje další zavolání přijel. Naložil Artuše do lodi, pak dojel pro mne a já s ním mazala domů do tepla s myšlenkou, aby nedostal zápal plic. To by to ale nesměl být Jack, sotva doma uschnul a trochu nabral síly, hned se hrnul ke dveřím, že půjde se mnou zase na procházku, a protože byl veselý a evidentně mu nic nescházelo, tak jsme šli ještě na chvilku ven. A to se mně na Jackách strašně líbí, kromě jiných skvělých vlastností, to jsou navíc nesmírně tvrdí a odolní psi.


Přivolání na vodítku
Od té doby mě však Artuš stále víc poslouchá a s přivoláním nemám větší problémy, dokonce ho odvolám, i když několik metrů od nás vyrazí třeba srnka. Hned mu ale musím dát vodítko, protože Jacci mají velmi silně vyvinutý lovecký pud. Čím dřív s výcvikem přivolání začneme, tím lépe a nejlépe hned, jak se štěňátko naučí chodit. Naše štěňata na svoje jména a povel „ke mně“ reagovala dřív, než jim byly tři měsíce, a stále přivolání pilně trénujeme. Zpočátku jsem je přivolávala tleskáním nebo klepáním na misku, později na pamlsky a v současné době přivolání trénujeme současně s chůzí na vodítku. Používám nenásilnou metodu a využívám toho, že slyší na svá jména a jsou naučena chodit si pro pamlsek. V okamžiku, kdy se zapřou a nechtějí se pohnout dál, nechám mezi námi napnuté vodítko a snažím se je přivolat na jméno, ukážu jim pamlsek a v okamžiku, kdy se ke mně rozběhnou, dávám povel „ke mně“ a couvám dozadu. Nakonec jim dám sladkou odměnu v podobě piškotu pro pejsky. Jacci jsou hodně učenliví a prakticky žádný nový cvik jim nedělá větší problémy, ale musím brát ohled na jejich věk. Pokud někdo učí přivolání staršího psa, je to o něco složitější a trvá to mnohem déle, než pes nový cvik pochopí, protože starší pes nemá takovou vazbu na nového páníčka jako štěňátko. Výcvik je těžší, nicméně i starší pes se dá docela dobře cvičit. Naše první chovná fenka k nám přišla, když jí byly skoro tři roky a vůbec nic neuměla. Dokonce neslyšela ani na jméno a to byl docela malér. Kde mohla, tam nám zdrhla a vůbec jí nevadilo, že je sama nebo s cizími lidmi. Přivolání jsme ji učili na dlouhé lonži, dá se učit i na samonavíjecím vodítku, kdy dáte psovi volno a za chvíli psa přivoláte, pokud jde k vám dobrovolně a sám, nezapomeňte jej povzbuzovat, např. hodný Merlinek, šikovný apod. Následně jej posadíte před sebou a odměníte. Pokud dělá, že vás neslyší, opět zavoláte „ke mně“ a úměrnou silou škubnete za vodítko, ve většině případů k vám pes opravdu přiběhne a pak jej posadíte před sebe a odměníte pamlskem. Pokud vás pes stále ignoruje a nereaguje ani na škubnutí vodítkem, opět dáte povel „ke mně“ a nejprve vodítkem opět přiměřeně škubnete a pak stálým tahem psa donutíte přijít k vám, kde si opět sedne a vy ho odměníte pamlskem. Psi jsou nesmírně inteligentní zvířata a brzy pochopí, co po něm požadujete, a pamlsek si spojí s tím, že když přijdu k páníčkovi, vždycky něco dostanu. Dneska naše první chovná fenka běhá buď sama, nebo se smečkou na volno, a kdykoli na ni zavoláme jménem a přidáme „ke mně“, okamžitě běží k nám a za odměnu pokaždé dostane něco dobrého na zub.

Přivolání ve sportovní kynologii
Ve sportovní kynologii se používá přivolání dvěma způsoby – „ke mně“, kdy psovod nejdříve ujde několik metrů se psem bez vodítka u nohy, dá psovi volno a zastaví se, pes se má od psovoda vzdálit nejméně na deset kroků, pokud se od nás pes nechce vzdálit, musí vám pomoci instruktor, který upoutá pozornost psa tak, aby od vás odběhl. Pak dá psovod povel „ke mně“ a pes musí okamžitě a bez váhání přiběhnout před psovoda a sednout si. Cvik je dokončen při sednutí psa k noze psovoda. Nebo za pochodu, kdy psovod se psem bez vodítka u nohy jde několik metrů, dá psovi volno a jde dál rovně vpřed, v ten okamžik se pes musí od psovoda vzdálit nejméně na deset kroků, pak dá psovod povel k noze a pes se musí bez zaváhání a okamžitě přiřadit k noze a spolu s psovodem jdou dál do okamžiku, kdy je instruktor zastaví. Jak vidíte, přivolání je nesmírně důležitý prvek výchovy psa, kdy jej naučíme respektovat naši osobu a tím mu vštěpujeme, že my jsme to nejdůležitější na světě.

Na procházky s dlouhou lonží
A ještě jednu příhodu vám prozradím nakonec. Stalo se to o pár měsíců později od příhody s vodou, kdy jsme na procházce museli projít okolo velkého ohně, který zrovna někdo zapálil, a zvědavý Artušek se ihned běžel podívat, co to tam tak praská a hřeje. Krve by se ve mně nedořezal, okamžitě jsem si vzpomněla na zimní příhodu, kdy se jako štěně topil. Zaječela jsem podobně jako tenkrát a vida, zabralo to. Artuš okamžitě zabrzdil a udiveně se na mě podíval, co šílím, ale určitě si to své topení a můj jekot pamatoval a bez dalšího váhání ke mně přiběhl. Hned jsem ho odměnila pamlskem a už byl na vodítku. Teprve když jsme byli dostatečně vzdáleni od ohně, pustila jsem ho a on si vesele poskakoval okolo mě až domů. No vidíte a málem bych zapomněla na jednu důležitou věc, pokud psa přivoláváte k sobě, nikdy nedopusťte, aby vztek cloumal vaším majestátem, když váš pes ne a ne poslechnout. V hlavě si spřádáte plány, jak mu našleháte nespočítaně, až k vám nakonec přijde a vy ho konečně dopadnete. A když konečně dostanete psa k sobě, ihned ho pochvalte, pohlaďte a dejte mu pamlsek. Nikdy psa netrestejte, ani na něj nekřičte! Takovou školu nám dával náš Merlinek, který má velmi vyvinutý lovecký pud a miluje stopování. Ten nevynechá žádnou příležitost, aby nezdrhl a šel si začmuchat, co je u něj v revíru zase nového. Manžel je z něj na prášky a mně také kolikrát vzal roha. Nicméně jsme to nevzdali a Merlin chodí na procházky s dlouhou lonží na obojku, kterou vláčí po zemi na volno, a v okamžiku, kdy má chuť zase vzít do zaječích, po něm skočíme a lonž mu přišlápneme. Okamžitě ho přivoláme k sobě a s velikou pochvalou dostane pamlsek. Dnes má spojeno, že pokaždé, když přiběhne, dostane něco dobrého, běda však, když mlsky dojdou a on to zjistí – když jej včas nechytíme, ta papááá a maže pryč i s lonží. Několikrát se nám stalo, že jsme museli pro něj do lesa, protože teprve až tam se někde za lonž chytil. Pokaždé, když ten kopec absolvujeme, lije z nás jak z konve a do našeho sípění drtíme mezi zuby nadávky, co všechno si vytrpí psisko naše zatracené. V okamžiku, kdy k němu dojdeme a osvobodíme ho, je z nás tak nadšený, že všechno špatné je v tom okamžiku zapomenuto a my máme radost, že se mu nic nestalo. Dneska s námi běhá šest pejsků a všichni na volno (kromě Merlina, ten je na lonži, kterou vleče po zemi za sebou) a s přivoláním nemáme problém, protože pokaždé dostanou něco dobrého na zub, a když dostane jeden, hned chtějí všichni a díky tomu, že se hlídají navzájem, tak nemáme větší problém.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře