Jak se žije s vlčími geny – 2. část

Pokračujeme ve zkušenostech s tříletou fenou československého vlčáka. Do prvního dílu ve Fauně číslo 6/2012 se nám s dcerou vešly fotky, povídání (a úryvky e-mailů různých pisatelů) o Rakšině pozoruhodném pohybu, o její „vlčí“ komunikaci a o soužití s lidmi. Nyní se podíváme na vztahy k ostatním psům, ke žrádlu, na její lovecký pud a na pár dalších zajímavostí.

Plemeno vzniklo poměrně nedávným křížením německých ovčáků s vlky – naše Rakša měla nejbližšího vlčího předka před osmi generacemi, v roce 1983. Tehdy to bylo čtvrté a poslední přidání vlčích genů do populace. Jméno Rakša mimochodem vymyslel pan Kipling v dětské Knize džunglí pro odvážnou mámu vlčici. Možná už tehdy v dětství jsem zatoužil vlky blíže poznat. Určitě jsem ale netušil, že zrovna v dobách mých dlouhých večerů s tlustou knihou, plnou inteligentních zvířat a tajemných linorytů indické džungle, nějací zoufalí chovatelé v mé vlastní zemi zápolí s nezvladatelnou první generací kříženců vlčice a Německého ovčáka, z prvního úspěšného spojení v roce 1958.

To vše je zajímavá minulost plemene, kterou by měl někdo povolanější popsat blíže, než jak se to dá zatím dohledat na webu. Já budu pokračovat naší, méně heroickou současností. Ovšem na divoké Rakšiny předky nelze zapomenout, jsou na ní patrni na první pohled. Ale také schováni – pro nás     laiky – na nečekaných místech.

Vlčice, vlčáci a psi

Rakša se znala s jednou mladou ochočenou vlčicí a jejich vztah byl úplně normální, jen se na společných vycházkách zaregistrovaly a víc se o sebe nezajímaly. Zato se smečkou československých vlčáků máme zkušeností mnohem víc. Vypadá to, že vlčáci jsou „pěkný rasisti“. Se žádným psem si tak dobře nepopovídají jako sami mezi sebou. Ono také, jak si povídat třeba se psem, který nemá uši?

Dobrý den, tak jsem podcenil vaše varování, jaká je Kony prudič, a usoudil, že když je to tak milej pes na lidi, tak jí to občasný zavrčení na psy můžu tolerovat. Nemůžu. Její prudění včera skončilo rvačkou s Rakšou o Rina. Ještě že u toho byl Rinův pán: já přidusil Rakšu za obojek, on odtáh Kony za ocas. I tak ale Rakša Kony překousla přezku na obojku a Rakša krvácela z trhliny na bicepsu. Snad nic vážného, dnes už zase normálně chodily u nohy, běhaly na volno i cvičně tahaly. Takže tím skončila má tolerance k vrčení u obou psic. Jsou z toho obě trochu překvapené a trochu se mě bojí.

Dnes, po roce už umím snímek obou soupeřek vyhodnotit lépe než v e-mailu před rokem. Rvačka s prababičkou byla spíš proto, že Rakša, větší a silnější fena, se pokoušela dostat ve smečce nad svou konkurentku. Zato s vlčáky – psy Rakša žádný problém nemá. Jejich hry sice vypadají divoce, ale oni tu ritualizovanou agresi používají s nadhledem. Rakša obvykle celý den psa obtěžuje, ten bývá nepochopitelně dlouho trpělivý, ale pak stejně musí začít ukazovat zuby. A Rakša vypadá, že přesně o tohle jí jde. Že nejradši má ty jeho zuby přímo ve své hřívě, když leží na zádech. A ovšem, když to pak může oplatit.

Vlčáků ke společenské konverzaci na patřičné úrovni je ovšem zoufale málo. Rakša tak potkává především psy jiných plemen. Pokaždé se hrne seznámit, a když jí to dovolíme, tak je zábavné sledovat, jak rychle si umí udělat názor na každého cizince. Tedy pokud to není fena, na kterou začne dělat ramena. To je sice také rychlé, ale moc zábavné to není.

Jinak ale prvním krokem je výzva ke hře. A kdo se osvědčí, toho miluje. Ve vsi má Rakša skvělého parťáka na honění i kousání, ohaře Rina. Na místech, kde ho potkáváme, si každý den může hlavu ukroutit samým vyhlížením. Jindy ale třeba už po prvním pokusu o hru s cizincem její zájem ochladne.

A někdy ten psí vztah mívá i zajímavý vývoj. Cestou do obchodu pravidelně míjíme zahradu s takovým tím psem – hrošíkem (Šarpej). Rakša ho od samého začátku strašně milovala, což se snadno pozná, protože obyčejné vrtění ocasem stupňovala do vrtulové rotace. Ostatní psy v ulici ignorovala. Ovšem hrošík byl štěně, a jak rostl, začal na Rakšu čím dál víc štěkat. Pozoroval jsem tak její postupné překvapení, opakované přemlouvání a pak znechucené pohození hlavou „Seš nemožnej“.

Žrádlo

Rakša by mohla žrát prakticky stále. A protože dávky nejrůznějšího syrového masa se nedají snadno odměřovat, krmíme odhadem při sledování tělesné kondice. Velmi brzy nás zkušení chovatelé upozornili, že Rakšu překrmujeme. Jejich nevybíravé označení Rakšiny kondice – tlustá jako prase – se u nás stalo populárním. A zřejmě také pomohlo zachovat její zdravou žravost. Jen jednou jsem pozoroval, že si denní porci odnáší někam schovat (bylo to po Vánocích). Kráčela po zahradě s masem v hubě a přemýšlivě se rozhlížela. To je natolik nezvyklá podívaná, že se nedá přehlédnout.

Normálně krmení probíhá tak, že mlčky skáče na místě dva metry vysoko už od chvíle, kdy přes sklo vidí, že bereme sáček s rozmrazenou dávkou. A skákat přestane teprve na povel sedni, kdy jí maso vysypáváme. Krajně netrpělivě pak čeká na dovolení žrát a u obzvlášť voňavých kousků jektá nedočkavě zuby. Jektá s tak vysokou frekvencí, že jsem to poprvé považoval za podivné vrčení. Na povel „můžeš“ pak vypálí pro maso a zmizí s ním na zahradě mezi keři. Praskání kostí brzy ustane a olizující se vlčice se pak ještě několikrát vrací a pečlivě kontroluje celou cestu a olizuje i lístky trávy v místě dopadu masa na zem.

S tím žrádlem se utíká schovat proto, že jsme jí odmalička dávali najevo, že o žrádle rozhodujeme trvale jenom my. Můžeme jí ho kdykoli odebrat a „sníst“ sami a musí kdykoli od žrádla přijít na přivolání. A nesmí dát najevo nevoli. Prostě jedna z prevencí proti pokusu změnit pořadí důležitosti ve smečce. Jak ale potom zjistit, že nový druh masa vůbec žere nebo jakým způsobem ho dokáže sežvýkat a zda opravdu zpracuje vše? Třeba když jsme poprvé přivezli pštrosí hlavy s obrovskými zobáky? Jednoduše, stačí předhodit kusy dva. Ze strachu, že by o druhý kus přišla během odnášení prvního, sežere vše raději hned na místě. A opravdu nenechává vůbec žádné zbytky. Ale není to pohled a poslech pro slabší povahy.

Čas od času Rakše naordinuji celodenní půst a vždycky ho s ní držím solidárně také. Já jsem v tom poctivý, ale ona v myší sezoně podvádí.

Čím dál víc se projevuje jako masožravec. Nedávno poprvé v životě vyplivla kus rohlíku, který jsem jí, jako obvykle, hodil. A zrovna dnes vidím v misce poprvé trochu ovesné kaše s vejcem od včerejška. No dobře, dnes nic jiného nebude. Rozmrzlé kuřátko v ledničce do zítřka vydrží.

Krmíme ji prakticky jenom masem. Vepřové zbytky z jatek, především chřtány se vším přilehlým vazivem, částečně vyvržená kuřata, odepřená z nejrůznějších důvodů lidem, kompletní pštrosí hlavy (s nádhernými řasami) a podobně. Rakše i nám se nejlepší zdají celá kuřata z drůbežárny. To je nepochybně „kompletní a vyvážená“ strava, jak často s nedůvěrou čtu na průmyslových granulích pro psy. Rakša nejprve utrhne hlavičku, polkne bez kousání, pak roztrhá tělo, je-li větší, než by prolezlo hrdlem. Menší kuřata (kterým říkáme papoušci) jenom změkčí dvěma kontrolními skusy a polkne celá. Nakonec ještě posbírá upadlá peříčka.

Lovecký pud

Před pořízením každého psa je určitě dobré pročíst na webu co nejvíce pomluv na vyhlédnuté plemeno. Tak jsem byl varován, jak je těžké odnaučit vlčáky lovit a jak je nejlepší zakázat jim každý lov, tedy i myši.

Včera mě Rakša vyvedla z omylu, že bažanta nemůže chytit. Byla tu nádherná vánice, spíš horská bouře, bílá tma. Tak jsme se vydali cvičně dolů ke mlýnu, abych se podíval, jak Rakša tu horskou hrůzu bude snášet. Na otevřených místech to fučelo tak, že ji to málem smetlo ze silnice, ale ona to podle očekávání ignorovala. Jako obvykle šmejdila v křovinách a najednou zavětřila. Tak jsem se chystal zarazit honění králíka, ale ona se nechystala na štvanici, ona kočičím způsobem skočila po bažantovi, který evidentně neměl zkušenost s vlčí obratností. Bažant se jí vysmekl a uletěl a já Rakšu exemplárně seřval. Ležela mi přitom nesmírně pokorně u nohou v závěji a prskala z huby peříčka, takže jsem měl problém nezkazit výchovu smíchem.

Opatrnost s loveckým pudem je určitě na místě, ale zakazovat lov myší se mi zdá zbytečné. Aspoň u Rakši. Puzení k lovu větší zvěře ovládáme poslušností a z lovu myší se raduje pes i diváci. A mimochodem, její lov nás poučil, že zabíjení je pro ni spíše hra než agrese. Ve statických fázích lovu vrtí spokojeně ocasem.

Je pozoruhodné, jakou techniku přitom Rakša používá, a obdivuhodné, jak je u toho rychlá a obratná. Zajímavé je i používání sluchu při lovu myší pod sněhem. Ono natáčení hlavy v podélné ose s nastraženými „radary“ uší není žádná neúčelná roztomilost – je to velmi přesná echolokace, po které následuje vysoký výskok s tvrdým dopadem předních drápů na nebohou myšku pod sněhem. Rakša by se bez lidí v divoké přírodě snadno uživila. Již Farley Mowat kdysi zjistil, že myši jsou po část roku hlavní složkou jídelníčku kanadských vlků (Farley Mowat: Nedělejte poplach [Newer Cry Wolf] – http://goo.gl/FsR7U – skvěle napsaná kniha svérázného biologa.). Myší samci „zpívají“ na frekvencích, které lidské ucho neslyší, ale vlčí evidentně ano. Jejich uměle o 16 oktáv snížený hlas si můžeme i my poslechnout na webu (Myší samečci se prozrazují zpěvem, pořad Českého rozhlasu 21. 2. 2012 – http://goo.gl/T0Pi6.). A podobné je to asi i u „létajících myší“ – u netopýrů. Jednou za letního podvečera najednou Rakša začala poprvé v životě blafat na nebe a my tam uviděli „smečku“ lovících netopýrů.

Lov jiných zvířat než myší Rakše jednoduše zakazujeme. Je to ale jedna z věcí, na kterou je třeba stále myslet a nenechat ji odběhnout za prchající „hračkou“ příliš daleko. Zákaz musí přijít včas, dokud slyší nebo může slyšet. Naštěstí je na ní dobře vidět, že něco zavětřila i že se chystá na zábavnou honičku. Před honičkou poskočí zřetelným, lovecky natěšeným způsobem. Tato zdánlivě kontraproduktivní akce může být signálem zbytku vlčí smečky, aby se přidal.

Domácího kocoura toleruje jako člena smečky, i když ho trvale udržuje na nejnižší společenské příčce. Ostatní kočky považuje za nepřátele, a kdybychom ji nechali, tak je bude s chutí lovit. K zadržení startující Rakši obvykle stačí jenom upozornění „Ne, to ne“. Chodíme s ní proto mimo lidská sídla „na volno“, tedy bez vodítka. Jenom jí pro jistotu nasazuji výrazně zbarvený reflexní obojek, aby nám ji neodstřelil nějaký udatný lovec vlků.

… takže jsme jely bez vodítka nejdřív po chodníku a pak dozadu ke koním a ještě kus dál, dokud cesta nezačala klesat hluboko do lesa. Zdálo se mi, že Rakša to tam zná líp než já, ale předstírala jsem, že už se mi nechce jet dál, nikoliv že nevím, kam by mě to zavedlo. Docela poslouchala, ani za králíkem neběžela, ačkoliv stále naznačovala, že by se ráda za ním rozběhla do pole a že se diví, jak někdo může chtít pokračovat po cestě.

S loveckým pudem určitě souvisí i její obliba vycházek za šera. Je při nich vždycky zřetelně vzrušená. Jako by si byla vědoma výhod svých smyslů i zabarvení srsti ve slabém světle. I to byl důvod, proč jsem si s ní vyzkoušel pár směn nočního hlídače. Rakša celou noc, každých dvacet minut radostně vyrážela na obhlídku a děkovně do mě ňufala, jak je to skvělé, jít zase na procházku.

Hárání

Psí feny hárají dvakrát i víckrát ročně, vlčice jenom jednou ročně. Rakša zatím hárala dvakrát, vždy počátkem listopadu, s totožným průběhem. Pokaždé se začala nabízet po deseti dnech od začátku hárání a pokaždé s tím přestala po dalších 16 dnech. Na těch 16 dnů jsem ji přes den více hlídal a na noc zavíral do kotce.

Tak především mě okouzluje, jak ona dokáže být během hárání vyzývavá. Chodím s ní i nadále na volno, protože věřím, že ji uhlídám a ona mě poslechne. Takže se stává, že se i proběhne s nějakým nápadníkem, a to je pak úžasné vidět, jak ona dělá laškující srnku. To je představení, jaké se během roku nevidí. A k tomu ten kontrast obvykle obtloustlého neschopného nápadníka! A pak je k popukání, když jde do tuhého a přikážu jí lehnout, jak aspoň zvedá i v lehu zadeček s odstaveným ocáskem …

 

Tuhle jeden tlouštík za námi dusal a slintal pár kilometrů. Jeli jsme na kole a musel jsem nápadníka před další frekventovanou silnicí zahnat, aby ho něco nepřejelo. Rakšu jsem posadil bez uvazování, a jak jsem pak hrubými slovy a kamením komunikoval s nápadníkem, tak jsem Rakšu zapomněl hlídat a pak mě dost překvapilo, že pořád sedí na stejném místě, a dokonce se mi zdálo, že na mě hledí obdivně :-)

 

Už ji 8. den zavíráme za tmy do kotce (což je teď dlouhých 13 hodin vězení) a opět jako před rokem mě překvapuje, že i když je celý rok na zahradě volná, tak s tím zavíráním nemá vůbec žádný problém a klidně si tam zaleze na seno i ve dne, když prší nebo je nuda.

 

Takže to všechno je bez problémů. Co by mohl být časem problém, je vytí. Ona teď mnohem víc vyje. Je to sice spíš takový tklivý zpěv, který se nám dokonce líbí, ale sousedům možná ne, i když si zatím nikdo nestěžoval.

Zkušení chovatelé vlčáků nám doporučují dopřát jí aspoň dvakrát štěňata. Jednak prý uvidíme, jak bude ona šťastná, jednak prý budeme svědky, jak toto pro život klíčové období může probíhat přirozeně, bez jakékoli lidské intervence (což je u psů spíš výjimka), jednak se prý po spojení s různými samci teprve uvidí, jaká „dává“ štěňata. A chceme-li štěňata sledovat hned od narození, neměli bychom ji nechat vyhrabat na zahradě noru.

(Dokončení příště.)