Jack Russell teriér a sportovní aktivita Část 7. – Aportování

Přinášení různých předmětů je pro některé pejsky doslova a do písmene vášeň a pro jiné pravé utrpení. To mohu s klidem potvrdit, protože právě tohle prožíváme s našimi jacky. Pro Artuše je aportování čehokoliv nesmírná radost a pro Merlina otrava. A na umění přinášet různé předměty je postaveno celé aportování.

Setkáváme se s tím dnes a denně a někteří pejsci jsou pro své páníčky nepostradatelnými pomocníky v jejich životě. Když si představíme, co práce pejsci zastanou ve své pomoci postiženému člověku, kolikrát nám nad jejich šikovností zůstává rozum stát, dokonce jsou mezi nimi i takoví, kteří od sebe rozeznávají jednotlivé předměty a přinesou je na požádání. Někteří páníčci dokonce své pejsky naučili různé předměty uklízet. Ve sportovní kynologii zase naopak musíme pejska naučit nosit a předávat psovodovi předměty předepsaným způsobem. K aportování předmětů ve sportovní kynologii máme poměrně dost prostoru a příležitosti, zvlášť u psů malých plemen. Nejprve je to klasický aport, kdy se pes musí naučit přinášet dřevěnou činku předepsaných rozměrů a váhy, pak může aportovat nalezené předměty na stopě, ve speciálních cvicích pak přináší ztracený předmět a musí se naučit vyhledávat předměty v nepřehledném terénu a následně je psovodovi přinést. Jak vidíte, i ve sportovní kynologii je příležitostí k aportování dost a dost.

Proč pejska učíme tyto dovednosti?
Stalo se vám někdy, že jste na procházce něco ztratili? No mně se tohle několikrát stalo a co pak? Když jsem neměla vycvičeného pejska, musela jsem pak svoje věci dohledávat sama a kolikrát to byla zapeklitá věc, když jsem některé věci musela oželet. Od té doby, co jsem si vycvičila Artuše, se nemusím obávat, že bych se z procházky vrátila, aniž bych ztracený předmět dohledala. Nový zkušební národní řád je také postaven tak, aby se pejskové naučili hledat a přinášet praktické věci – peněženku, klíčenku, kapesník, ovladač, mobil, ponožky apod.

Jak se takový aport učí?
U Artuše to bylo poměrně jednoduché, i když jsem se také docela zapotila, než pochopil, co po něm vlastně chci. Učila jsem jej jednak formou hry nebo jsem využila příležitost, kdy věci nosil sám od sebe, většinou se to týkalo mých osobních věcí, a pak to už šlo samo. Jiný způsob musel použít můj manžel, kdy Merlina, který aportování zrovna nemá v lásce, musel naučit aportovat donucovací metodou. Tuto metodu vyčetl v knížkách o lovecké kynologii a spočívá v tom, že v první fázi si pejska upoutaného na vodítko posadí k levé noze, vodítko přehodí přes stehno levé nohy a pravou nohou jej pak přišlápne tak, že pejsek je pevně fixován a má minimální možnost pohybu. Pak levou rukou uchopí jeho tlamičku, šetrně mu ji otevře a pravou ruku mu vloží do tlamičky. To opakuje tak dlouho, dokud si pes ruku do tlamičky nebere sám. Postupem doby uvolňuje fixované vodítko, až má pes možnost volnějšího pohybu, a zkouší s ním zvedání a odebírání různých předmětů. V další fázi výcviku je pejsek donucen chodit s aportem vedle psovoda, až nakonec psovod pejskovi předměty odhazuje na malou vzdálenost a zprvu s ním pro aport běhá a vrací se pozadu tak, aby pejsek musel pak před ním i s aportem v tlamičce usednout. Je to zdlouhavá metoda, která však dřív nebo později přinese svoje ovoce. Dnes Merlinek manželovi předměty krásně aportuje a předpisově odevzdává, ačkoli je na něm vidět, že to nedělá moc rád. Zato Artušek bez problému přinese kdeco, nic mu nedělá větší problém, ale zase je to sázka do loterie. Jednou si lehne na záda, podruhé vyběhne dřív, než má, potřetí doběhne k aportu, zvedne ho a pak pustí a kouká na mě, co já na to. Takhle mě neustále napíná a já nevím, čím mě zas překvapí příště. Nejhorší nervy mám u zkoušek, to si to doslova a do písmene užívá. Vypozoroval totiž, že tam mu nemohu vynadat nebo ho jinak ovlivnit, a tak si dělá, co chce, a umí vymyslet věci, o kterých nemám potuchy, kde se je naučil. Stačí se podívat do jeho očí a naprosto jistě vím, že chystá zase nějakou kulišárnu. Jo jo, to je pravý Jack Russell teriér, všemi mastmi mazaný.

Jak má správný aport vypadat?
Při nižších zkouškách se používá jako aport předmět psovoda nebo hračka psa, jedná se o to, aby pejsek s radostí přinášel to, co má rád. Ve vyšších zkouškách se používá předepsaná dřevěná činka. Psovod se psem jdou na vyhrazené místo a zaujmou předepsanou polohu, kdy pes sedí u levé nohy psovoda. U nižších zkoušek dřív, než dostane od instruktora (rozhodčího) pokyn k odhození aportu, může psovod psa přidržet za obojek. U vyšších zkoušek musí pes zůstat sedět u levé nohy psovoda. Po odhození aportu instruktor (rozhodčí) ještě několik vteřin čeká a pak vydává pokyn k vypuštění psa pro aport. Pes musí přímo, radostně a rychle doběhnout k aportu, ten pevně uchopit do tlamičky a co nejkratší cestou a co nejrychleji přiběhnout těsně před psovoda, rovně si před něj sednout a aport pevně držet tak dlouho, než instruktor (rozhodčí) vydá další pokyn pro odebrání aportu, pak dá psovod psovi povel pusť a na další pokyn dá psovod psovi povel k noze. Největšími chybami při aportování ve sportovní kynologii je to, když pes předčasně vyběhne pro aport, běží pomalu a čmuchá okolo, nakonec aport sebere a pomalounku jej donese oklikou psovodovi (Artuš zásadně nosí aport rozhodčímu nebo instruktorovi), šikmo a neochotně si sedne, aport buď okamžitě upustí, nebo ho přežvykuje, aport buď neochotně podává, nebo vůbec psovodovi nevydá a nakonec buď předčasně a zbrkle, nebo opět pomalu a neochotně usedne k levé noze psovoda. Jak vidíte, na pilování předpisového aportu je hodně práce i prostoru. I já jsem se dopustila hodně chyb při učení aportu Artuše a vůbec největší chybou bylo, když jsem to jeho blbnutí jednou nevydržela a dostal za ucho, pak jsem mu ještě trochu hlavičku naklepala aportem a nakonec jsem ho po něm hodila … Dopadlo to tak, že jsem musela aport nějakou dobu vynechat a začít znovu úplně od začátku a použít manželovu metodu. Dnes mi opět Artušek aport s radostí nosí a já mám radost, že se to naučil skoro předpisově.