Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
Než se stal boxer boxerem
Sdílet:

Než se stal boxer boxerem

Psi
Všeobecné

Původ lze hledat u molossoidních / mastifoidních psů, které staří Římané používali v bitvách např. proti Kymerům, ale také naopak germánské kmeny proti Římanům. Předky těchto psů jsou váleční a lovečtí silní a velcí dogovití psi. Až do poloviny 19. století byl chován společně s dogami a dalšími podobnými psy jako jedno plemeno. Byť prapředci dnešních boxerů existovali v době bojů s Římany, pravá historie plemene se začíná psát až ve druhé polovině 19. století.

Již bližšími předky boxera jsou Bullenbeisser neboli býkohryzové, typy psů velmi známé až do začátku 19. století. Přesněji býkohryz brabantský, jenž vznikl na přelomu 16. a 17. století. Byli to psi, kteří téměř výhradně sloužili k loveckým účelům. Každý pes měl v lovu nějakou svou úlohu a býkohryzové měli zvěř uchopit a na zemi přidržet až do příchodu lovce. Z toho důvodu pes musel mít co nejširší tlamu se široce postavenými silnými zuby, aby zvíře co nejméně poranil a hlavně nezabil. Proto se upřednostňovali psi se širokou tlamou a vyhrnutým čenichem. 19. století však bylo zlomové. Protože zvěře v lesích výrazně ubylo a lovci se zaměřili na jiný typ lovu i s jinými psy, z býkohryzů se stali doslova jen doprovodní psi obchodníků a psi hlídací.

Ve spojitosti s boxerem nemůžeme vynechat zmínku o psu Tyrasovi, kterého vlastnil v polovině 18. století bavorský Hiesel, loupežník. Jednalo se o psa velmi podobného boxerovi a řadil se mezi býkohryzy. Byl to velmi velký, silný, ostražitý a útočný pes, tmavě žíhané barvy s bílými znaky. Loupežníkovi Heiselovi byl věrný tak, jak si jen kdo umí představit. Chránil ho každou minutu a nespustil z něj oči. Měl neuvěřitelný instinkt na zrádce. Přesto nakonec byl Heisel zajat i se svým psem a oba byli podle zvyklosti oběšeni.

Zároveň s býkohryzi existoval jeho nepřímý předchůdce Bärenbeisser neboli medvědohryz, který se vytratil během 18. století. Tyto dvě skupiny psů vedle jiných se vyskytovaly v celé střední a západní Evropě.

Není však pravda, že jen z býkohryzů vzešel boxer. Jistý vliv měla i různá v tu dobu vznikající plemena a skupiny psů. Ze stejného základu – brabantského tarače – udělali Angličané anglického buldoka a Němci Německého boxera. A právě za prapředky boxera jsou považováni mimo jiné především zmiňovaný Anglický buldok a také anglický mastif.

Tím se pomalu dostáváme na počátek vzniku moderního boxera, který měl následně společné předky s mnohými jinými plemeny a k dnešní podobě se dopracoval až koncem 19. století. Někteří historici se domnívají, že boxeři jsou spřízněni i s francouzským buldočkem a bostonským teriérem.

Ještě v první polovině 19. století prakticky neexistoval rozdíl mezi býkohryzem, německým boxerem, anglickým mastifem, anglickým buldokem, či německou dogou. Vlastně tomu tak bylo ještě částečně ve druhé polovině 19. století. V tu dobu se začali jednotliví psi „škatulkovat“ ke vznikajícím plemenům. Zářným příkladem je fena profesora Strebla, která měla být anglickým buldokem, ale přitom se stala jednou ze zakladatelek chovu boxerů. Byla to fena světle zlatá s malou černou maskou. Právě anglický buldok a německý býkohryz byli v Německu velmi propojeni a mnozí tyto dvě rýsující se plemena považovali velmi dlouho za jedno. To i významní kynologové. Někteří chovatelé ještě dlouho nepovažovali za důležité do chovu boxerů nepřimíchávat krev anglického buldoka. Většina tak však činila nevědomě. Není se čemu divit. Jejich podobnost byla ve druhé polovině 19. století výrazná. Ze stejného základu nakonec Angličané vyšlechtili malého, podsaditého anglického buldoka a Němci se vydali opačnou stranou a dali vzniknout atletickému, spíše vysokému boxerovi.

Počátky chovu boxerů

Boxer se do nové – moderní podoby začal formovat v Německu, přesněji v okolí Bavorska, Württembergu a Bádenska. Odtud pochází exaktnější záznamy o jeho existenci, popisy exteriéru i jeho každodenní práce. Ve druhé polovině 19. století pracoval především coby pes honácký, pomáhal zejména řezníkům s usměrňováním hovězího dobytka před porážkou. Musel je dokázat usměrnit, ale ne vystrašit. Musel dokázat vést stádo i na větší vzdálenosti, neboť bylo nejekonomičtější přivézt živá zvířata na porážku do centra města, nikoli řezníka k dobytku do odlehlých oblastí a následně maso zase do obchodů do města. Již tehdy museli být tito psi dostatečně vytrvalí, silní, temperamentní a energičtí, odvážní, ale zároveň nekonfliktní.

Za místo zrození boxera je považován přímo Mnichov, kde se zejména v prvních asi padesáti letech veškerý organizační děj koncentroval. Na počátku vzniku boxera stál E. König a R. Hoepner, chovatelé z Mnichova. Díky nim a díky Friedrichu Roberthovi z Vídně, byla v roce 1895 otevřena v Mnichově na výstavě bernardýnů třída i pro boxery. Už v roce 1896 bylo na další výstavě na 50 boxerů a téhož roku byl založen první „Deutsche Boxer–klub“, který založil F. Roberth. Zároveň vznikla i pobočka na českém území. Čeští chovatelé tak také stáli u zrodu moderního boxera. Od počátku se vedly velké spory o to, jakým exteriérovým směrem by se měl boxer dát. Nakonec všichni zakládající členové znechuceně z klubu vystoupili. V roce 1910 byl ve Würzburku založen nový Boxer – klub, který měl sídlo v Mnichově a existuje dodnes.

Na počátku chovu byli boxeři převážně v barvě bílé a bílé se skvrnami, či naopak barevní, ale s velkými bílými znaky. Také byli menší a hrubšího typu nežli ti dnešní. Na přelomu století možná tak trochu připomínal dnešního amerického stafordšírského teriéra, se kterým však neměl absolutně nic společného. Již na konci 19. století a zřejmě i mnohem dříve jim byly uši kupírovány do krátkých špiček. Postupně však velikost kupírovaných uší byla zvyšována, aby údajně opticky zvětšovala celkovou velikost boxera.

Za první dva boxery, kteří rozvinuli jejich moderní chov, je nutné považovat fenu Floru dovezenou v 80. letech 19. století z Francie do Mnichova Georgem Altem a psa jménem Tom Toenniessen's, který byl sice anglický buldok v bílé barvě, ale dal vzniknout boxerovi. Flora byla v Mnichově nejdříve nakryta neznámým psem, ale „stejného plemene“ a její potomci jsou považováni za první boxery. Právě tito psi měli být předky Flockiho, přesněji pes Tom měl být jeho otec a Flořina vnučka Flockiho matkou. Flocki měl v chovu boxerů velký vliv. Mimo jiné byl jako první zapsán do plemenné knihy, která byla založena v roce 1904. Jeho majitelem byl F. Roberth, následně G. Muhlbauer. R. Hoepnerovi se však Flocki nelíbil a nevyjadřoval se o něm ani veřejně zrovna hezky. Přesto z dnešního pohledu je zřejmé, že Flocki rozhodně nebyl špatným představitelem formujícím novější typ boxera. Podle Flockiho byl Roberthem vytvořen první standard, který se datuje na uveřejnění 14. 1. 1902, kde jinde než v Mnichově. Flocki byl občas uváděn i jako Flock St. Salvator. Vedle žlutě zbarveného Flockiho byl významným plemeníkem poněkud těžkopádný žíhaný pes Wotan 46. Nelze se nezmínit o Metě v.d. Passage, pramáti téměř všech dnešních boxerů, jejímž otcem byl Flocki, a tedy děd Tom. Meta byla chovatele Josefa Freye z Mnichova. Byla skvrnitá s malou bradou, ale jinak byla chválena za v tu dobu ideální postavu i hlavu. Výrazně do chovu zasáhla medově žlutě zbarvená Mirzl 44.

F. Roberth neustále propagoval toto plemeno v tisku, na výstavách a všude, kde jen to bylo možné. Vlastnil více plemen, ale z boxera byl opravdu nadšen, i když jeho jinak vynikající fena boxera měla rozštěp patra. F. Roberth byl velice iniciativní a hlavně věděl, na koho se obrátit, aby to bylo ku prospěchu věci. Právě on inicioval německé chovatele k vytvoření klubu a samostatného plemene – boxera.

První výstavy zahltili převážně bílí boxeři a psi s velkými bílými znaky nebo bílí psi s plotnami. Brzy se však dostali do obliby psi zlaté barvy. Oblíbenost žíhané barvy v první polovině 20. let kolísala, ale dnes je rovnocennou barevnou variantou vedle zlaté.

Od roku 1904 až do dnešní doby je vydáván časopis Der Boxer Blatter. Ve stejném roce, tedy v roce 1904, byl poprvé registrován Americkým Kennel Clubem. V roce 1905 byl doplněn původní standard, který ještě povoloval všechny barvy a stanovil výšku 45 až 50 cm. Na přelomu 19. a 20. století se často objevoval rozštěp patra a občas i nosu. S odstupem času je to hodně připisováno často velmi úzké příbuzenské plemenitbě.

Jak bylo ceněno dobrých psů, můžeme ukázat na příkladu výborného plemeníka Ringa v. Angertor, vítěze snad všech výstav, kterých se účastnil. Byl v roce 1906 prodán za 1 000 marek a pro představu, zda to bylo málo či moc, možná postačí dodat, že účastnický poplatek na výstavu se tehdy pohyboval kolem jedné marky.

Už kolem roku 1913 se na výstavách začali posuzovat odděleně psi v barvě žíhané a zlaté. Brzy, už v roce 1920, byli ze standardu vyškrtnuti bílí a černí psi a v roce 1926 byli ze standardu vyškrtnuti také strakoši. V roce 1925 byl boxer mezinárodně uznán coby plemeno FCI. Známá chovatelka F. Stockmann však neustále výrazně protestovala proti vyřazování boxerů ve výborném typu jen kvůli barvě. A tak se stalo, že ve 30. letech 20. století byli na čas povolení opět strakatí jedinci. Do této doby byli šampioni pod hranicí 50 cm. Ovšem nastaly tlaky na zvyšování kohoutkové výšky, a tak i na toto se při změně standardu v roce 1925 myslelo. V roce 1938 byly udělány ještě nějaké změny ve standardu a od té doby se již víceméně nezměnil.

Co je možná překvapující, že se do země psů – Velké Británie – boxer dostal až po 1. světové válce, přesněji v roce 1933.

Jak ovlivnila válka chov

Dalším důležitým plemeníkem na počátku historie moderního chovu boxerů byl Rolf v. Vogelsberg majitele Philipa Stockmanna. Žíhaní boxeři v tu dobu nebyli moc rozšíření a právě tento pes je považován za hlavní pilíř v rozšíření žíhané barevné varianty. Bylo to v době před a během první světové války. Mnoho psů z jeho chovatelské stanice „von Dom“ bylo prodáno pro věhlas do Ameriky, kde následně sbírali mnohá nejvyšší ocenění. Po jeho smrti pokračovala v chovu a v boji za lepší boxery jeho manželka Friederum Miriam Stockmannová (nar. 1891).

Do války byli povoláni všichni boxeři, kteří byli šampioni (neboť se předpokládala dobrá povaha), a všichni psi cvičeni dle zkušebního řádu pro služební psy. Protože psů bylo nedostatek a mnoho jich ve válce umíralo, byli do války postupně vtáhnuti i psi „domácí mazlíčci“, neboť se u tohoto plemene očekávala poslušná, snadného výcviku schopná povaha. Chovatel boxerů P. Stockmann byl určen jako cvičitel psů do války. Psi nosili léky, potraviny a zprávy, vyhledávali zraněné lidi i nastražené miny, mimo to hlídali např. muniční sklady.

Jestliže 1. světová válka byla pro psy strašná, 2. světová válka byla ještě horší. Mnozí psi, kteří nesloužili ve válce jako pomocníci, byli určeni ke zkrmení. I když byl boxer na druhém místě hned po Německém ovčákovi coby pomocník ve válce, např. psi p. Stockmannové byli určeni jako potrava pro lidi – ke zkrmení. Údajně se počet jejích boxerů pohyboval neustále mezi 30 až 40 jedinci. A tak aby svým psům dala alespoň nějakou šanci, začala je sama cvičit ke kurýrní službě pod palbou, i když do té doby se výcviku nikterak moc nevěnovala. O mnohé psy přišla, ale několik jich tímto zachránila. Zároveň díky dobrému výcviku dobrých psů udělala boxerům netušenou reklamu a ti začali být v Americe velmi žádáni. Po válce pak byla pozvaná do Ameriky jako rozhodčí na speciální výstavu, kde dostala darem několik špičkových štěňat od zdejších předních chovatelů. Psi z chovatelské stanice von Dom byli celosvětově známí a nadále neustále žádáni. Asi nejznámějšími plemennými psy z této chovatelské stanice je pes Sigurd (nar. 1930) a jeho vnuk Lustig.

22. 9. 1924 byl boxer zařazen mezi pět služebních / policejních plemen nejvhodnějších k výcviku. Kolem chovu boxerů, zejména v prvních padesáti letech, se pohybovalo mnoho umělců, zejména sochařů a malířů. Možná proto vypadá teď boxer tak, jak vypadá. Zajímavostí je, že mnozí boxera ztvárnili ve svých dílech v ideální představě o mnoho let dříve, než k takovému typu ve skutečnosti došli.

Zajímavostí je, že v roce 1950 z podnětu francouzského klubu boxerů vznikla Evropská unie spolků chovatelů boxerů se zkratkou Unibox. V roce 1962 došlo k úpravě – společnost byla přejmenována na Atibox–Association Technique Internationale du Boxer. Zakládajícími členy této staronové organizace bylo 15 států, včetně Uruguaye či Brazílie, avšak ČR mezi ně nepatřila.

Proč se jmenuje boxer právě boxer, se nikdy nepodařilo objasnit. Jediný věrohodnější nápad přišel s vysvětlením, že hlava tohoto psa připomíná boxerskou rukavici. Boxl se údajně říkalo jeho předchůdci a byla to přezdívka či zkratka slova Brabanter – brabantský býkohryz. V jednu dobu, kolem roku 1900, se mu také říkalo pivní boxer. A v podobném čase se o něm mluvilo i jako o německém buldokovi.

Chov boxerů na území České republiky

Československý klub chovatelů boxerů byl založen v roce 1926 a na zdárný rozvoj tohoto plemene měli největší vliv Alfréd Justitz, B. Svoboda a Dr. E. Just. Mezi první významné chovatele boxerů bezesporu patřili ing. Emil Kopecký a Dr. Pokorný. A právě Emil Kopecký, vlastnící boxera jménem Togo, stál u vzniku boxerů jako plemene, nejen u nás. Dále měl fenu Schlossfee v. Graudenz 154, které se neřeklo jinak než „Fracek“ a která stála u zrodu boxerů českého chovu.

Ještě ve 20. letech 20. století se u nás na výstavě objevovali mezi boxery angličtí buldoci. Plemenné znaky byly jasné, ale očividně ne každému a snadno je tak začínající chovatel přehlédl.

I když se u nás boxeři oficiálně chovali od roku 1902, nikdo jejich chov až po 1. světovou válku neřídil. První Československý klub chovatelů boxerů vznikl v roce 1926 v Praze a teprve od roku 1927 začala fungovat plemenná kniha. Prvním předsedou klubu chovatelů boxerů byl jeden z prvních jejich chovatelů u nás Václav Walter. Od roku 1927 se chovu začal věnovat Alfréd Justitz, který je dodnes známou legendou ve světě boxerů. Vedle Československého klubu chovatelů boxerů, který cíleně stavěl chov zejména na linii psa Rolfa v. Vogelsberga, existoval u nás současně i Deutscher Boxer – Club, který nejvíce prosazoval linii psa Bena Satana z chovatelské stanice Dr. R. Menzelové z Rakouska, pozdější emigrantky do Izraele.

Za zakladatelku chovu moderního boxera u nás je považována fena Bingo a dále pes Alfons v. Saalegau. Z jejich spojení vzešli typičtí, krásní a povahově vyrovnaní představitelé boxerů. Tři holky Arma, Allu a Astra a tři kluci Alf, Arras a Alan. Narodili se v chovatelské stanici de la Palette.

Popularita boxerů rychle stoupala a byl po dlouhou dobu u nás jedním z nejoblíbenějších, a tedy i nejvíce chovaných plemen. Náš chov boxerů byl velmi úspěšný a velmi dobře fungovala i spolupráce Čech, Moravy a Slovenska. Asi nejvíce u nás zářil chov boxerů v 70. a 80. letech 20. století. Velmi dobrý základ našich psů je postaven na importovaných psech z chovatelské stanice „von Dom“.

Autor textu: Eva Nohelová
Autor fotografií zdroj: Eva Nohelová
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru