Brazilský teriér

Další fotografie (6)

Jeho historie není, až na pár výrazných úseků, nikterak bohatá. Přestože toto plemeno existuje od přelomu 19. a 20. století, je o jeho historii velmi málo informací. Bez pochyb se jedná o „teriérské“ plemeno, jehož základem jsou místní brazilští psi a psi dovezení z Evropy.

Historie s otazníky

Oficiální záznamy hovoří jasně, že stěžejní vliv na vznik plemene dnešní podoby měli importovaní psi především z Anglie a Francie na začátku 20. století. Není však zřejmé, o jaká plemena se přesněji jednalo. Lze pouze odvozovat od vzhledu brazilského teriéra a od módnosti plemen té doby. Proto se za předky brazilského teriéra považuje hladkosrstá forma foxteriéra a psi Russell teriéra. Hovoří se většinou o Jack Russell teriérovi, ovšem více pravděpodobný vliv měl Parson Russell teriér – „Jack na vysokých nohou“. Je možné, že ve formování brazilského teriéra částečně zapůsobila i čivava a některý z tehdejších evropských pinčů. Údajně také místní brazilští psi byli převážně v typu pinčů. Tedy předkové brazilského teriéra nejsou zcela jistí, ale to, že se nejedná o ryze čisté brazilské plemeno však také ne.

Nevznikal uvědomělým křížením, ale takříkajíc náhodným. Je to napůl Brazilec, napůl Evropan. Na přelomu 19. a 20. století si potomkové bohatých Brazilců přiváželi ze studií na vysokých školách v Evropě své manželky a s nimi i jejich psy a údajně dokonce také i koně. Tehdy, začátkem 20. století, existoval projekt tzv. industrializace, díky němuž se dostalo nemálo těchto mladých Brazilců z bohatších rodin na vysoké školy v Evropě, zejména do zmiňované Francie, Anglie, ale také Portugalska a Nizozemska. Avšak někteří kynologičtí historici se dnes přiklánějí k tomu, že vliv evropských teriérů nemusel přijít až v době industrializace. Vliv teriérů ze zámoří se mohl do Brazílie dostat mnohem, mnohem dříve, když obchodníci a mořeplavci na svých lodích před několika stoletími kromě zboží vozili také psy.

Brazilský teriér se ponejvíce začal vyskytovat a formovat v okolí největšího jihovýchodního brazilského města Sao Paula, které má více než 10 milionů obyvatel. Města, nacházejícího se blízko různých přístavních měst a nedaleko známého Ria de Janeira. Sao Paulo je zároveň hlavním městem stejnojmenného, nejlidnatějšího brazilského regionu Sao Paula. Jistě není od věci zmínit, že toto město je považováno za „město přistěhovalců“, kde vévodí imigranti z Itálie, Japonska, Portugalska, Nizozemska, Španělska, Polska a Německa. Celá Brazílie je přibližně 200 krát větší než Česká republika a má přibližně 19 milionů obyvatel. Úředním jazykem je portugalština. Jak vidno, import psů z Evropy nebyl jistě jen v několika desítkách jedinců. Brazílie má šest národních plemen. Čtyři z toho byla uznána národním Kennel Clubem Confederaçao Brasileira de Cinofilia a jen dvě FCI. Přesto ve světě je známo spíše jen jediné – brazilská fila, která byla FCI uznána v roce 1968.

Tak či tak je brazilský teriér od počátku své existence ve své zemi oblíbený a nezřídka chovaný i ve větším počtu, ve smečkách, nebo v dvojicích s jiným velkým plemenem, nezřídka právě s brazilskou filou. V Brazílii je tak rozšířený, že pomalu není ulice, kde by chyběl. Rozhodně jej Brazilci nepovažují za vzácnost. Naopak. V Brazílii je pomalu stejně tak běžný jako u nás německý ovčák. Přestože plemenná kniha jich registruje přibližně „jen“ 10 tisíc, zřejmě mnohem více jich najdeme v Brazílii jako nepapírové – psy bez průkazu původu. Není to pes specifický jen pro farmu nebo jen do centra města. Objevuje se prakticky kdekoliv. Byl a vlastně v Brazílii i doposud je pracovně využíván. Ve městech se od něj očekává, že bude ve skladištích a sklepích lovit hlodavce a na venkově pomáhat s pasením dobytka, případně při lovu a také hlídat. Při lovu pracuje ve smečkách. Taková smečka zvěř doslova uštve. Nadbíhá a zahání ji do vhodných míst, aby ji nakonec obklíčila a tím i ulovila.

Brazilský teriér je pro veřejnost, dalo by se říci, neznámé plemeno. Ovšem nejenže ho zřejmě nezná většina o kynologii příliš nezajímajících se lidí, ale tento pes je opomíjen většinou významných mnohostranných kynologických spisovatelů a historiků.

Dnes je nejvíce podobný Parson Russell teriérovi v hladkosrsté formě a málo známému japonskému teriérovi. Přesto je dnes toto plemeno dostatečně vyrovnané, že kdo je obeznámen s jeho existencí a vzhledem, zejména díky typu hlavy při prvním kontaktu pozná, zda má či nemá s brazilským teriérem tu čest. I když patří mezi nerozšířená a málo známá plemena, krevní základnu má brazilský teriér poměrně širokou, genofond se skládá z osmi hlavních linií, a není proto potřeba sahat po příbuzenské plemenitbě. Asi nejvýraznější a nejsilnější je krevní linie Taboao.

Nejrůznější pojmenování

Na to, že není příliš znám, má mnoho přezdívek a překladů jeho názvu. U nás je znám pod označením brazilský teriér, ovšem říká se mu také foxík ze Sao Paula nebo paulistinha. Dalším označením je lištička ze Sao Paula, Brasileirinho, brasiliano, bla, Fox Paulistinha, liška zebrafish. Aby to bylo složitější, tak i v různých oblastech se mu různě říká. Například Minas Gerais, Foquinho, Rio, Bahaira … V Rio Grande do Sul byl vždy nazýván prostě „Fox“. Avšak většina chovatelů brazilských teriérů se za tolik názvů zlobí a trvá na tom, že je to jen a pouze brazilský teriér. Proč ale třeba paulistinha? Za to může jeho zbarvení srsti, které je trojbarevné, a i takřka stejné barvy vztahující se k Sao Paulo jsou tři: bílá, černá a červená.

Začátky chovu

První náčrty standardu byly učiněny v roce 1920 a první pokusy o uznání plemene přišly v roce 1950. Populace byla již poměrně široká, odchovů dostatek. Přesto plemeno bylo uznáno až v roce 1964 a zároveň schválen první oficiální standard. Vývoj však šel přesně naopak, než se čekalo. Po uznání brazilského teriéra šel počet zapsaných jedinců do plemenné knihy rapidně dolů a řízený chov začal upadat. Proč tomu tak bylo, není známo. Dospělo to tak daleko, že již v roce 1973 brazilská kynologická organizace Confederaçăo Brasileira de Cinofilia (CBKC) ukončila chov tohoto plemene, přestala vydávat průkazy původu a zastavila registraci brazilských teriérů do plemenné knihy z důvodu nedostatku registrovaných jedinců. Zajímavé však je, že i přes toto stanovisko chov brazilských teriérů dál pokračoval. Chovatelé dál své psy chovali, vedli své záznamy a své plemenné knihy (samozřejmě neoficiální), a tak plemeno mohlo nadále existovat.

V roce 1981 vznikl klub pro chovatele a příznivce brazilských teriérů s názvem „Clube de Fox Paulistinha“. Opět přišly první žádosti o uznání plemene a oficiální znovuotevření plemenné knihy. Asi největším iniciátorem v uznání plemene ve světě byla jedna ze zakladatelů klubu Fox Paulistinha – Marina Vicari Lerario. Ta napsala do významných novin Sao Paulo „O Estado Sao Paulo“ o brazilském teriérovi a snažila se vysvětlit situaci v chovu. Zároveň se snažila oslovit a pozvat všechny, kterým nebyl osud brazilského teriéra lhostejný, na společné setkání. K obnovení spolupráce s Kennel Clubem a zároveň k registraci rodokmenů došlo až v roce 1985.

Krůček ke světovému uznání

Nakonec se na četné žádosti FCI (Fédération Cynologique Internationale) v roce 1993 rozhodla dát tomuto teriérovi opět šanci a poslala do Brazílie odborníky, aby posoudili vyrovnanost a početnost chovu tohoto plemene. Brazilský teriér si tak v roce 1995 vysloužil i díky obětavosti Mariny Vicari Lerario prozatímní uznání FCI. Z prozatímního uznání sice chovatelé příliš velkou radost neměli, protože znamenala poměrně hodně omezení, ale vytrvali. V roce 2006 se dočkali a teriér Brasileiro byl uznán právoplatným plemenem FCI.

Jednou z největších evropských propagátorek a jednou z prvních evropských chovatelek tohoto plemene je Rakušanka Angelika Purkhauserová (chovatelská stanice vom Stall Brasil), ale zřejmě první pár byl dovezen z Brazílie do Evropy, přesněji do Finska, do chovatelské stanice Jyvämäen Kennel v roce 1996. Následně se velmi pozvolna začal objevovat v různých zemích světa, jako např. Francii, Portugalsku, Španělsku, Jihoafrické republice, Itálii, Spojených státech, Švédsku, ale také třeba v České republice.

Nejvíce jich bylo do Evropy dovezeno z Brazílie, z nejznámější chovatelské stanice brazilských teriérů „Canil Taboao“ od Mariny Vicari Lerario. Ta se jejich chovu věnuje od roku 1977. Do České republiky první jedince brazilského teriéra dovezli z Finska Renata a Radek Švubovi z Nenačovic. Jednalo se o sourozence Higienopolis Uma a Higienopolis Uri, narozené 25. 9. 2010 (po otci Higienopolis Ministro a matce Higienopolisn Guaruja Praia). V této jediné chovatelské stanici v České republice se plánuje první vrh brazilských teriérů na jaro 2013.

Hudební vydavatelství a další firmy

Údajně hudební vydavatelství U.S.RCA Victor používalo nakresleného brazilského teriéra jako ochrannou známku svých alb prodávaných po celém světě. I v České republice je mnohým známý bílý pejsek se skvrnami naslouchající zvuku desky s hlavou nakloněnou ke gramofonu. Tento proslulý symbol byl však využíván i v dalších reklamách různých společností, jako např. Yakult, Visconti, Kibon, Kolynos či Qaulity. Jenže byl to opravdu brazilský teriér? K tomuto symbolu – ztvárnění psa u gramofonu – se totiž hlásí i mnoho dalších existujících plemen.

Ovšem brazilský teriér svou dráhu hvězdy pokračoval, když se v roce 1998 objevil na volně prodejních poštovních známkách. Že si svého plemene chovatelé váží a záleží jim na jeho pověsti, dokázal Klub Paulistinha Fox, když podal žalobu proti Conar SPAL (distributor společnosti Coca–Cola). Ti totiž nevhodně vyobrazili toto plemeno na brazilských billboardech. Spor chovatelé vyhráli, i když se jednalo o tak velký koncern.

Brazilský teriér v rodině

Brazilský teriér se dnes uplatňuje především coby rodinný pes, vhodný ke sportování. Jeho lovecký instinkt není nezvladatelný. Je možné jej po základní výchově a výcviku nechat volně bez vodítka. Ale dodnes si rád zachytá myši a celkově má snahu ulovit cokoliv, co se zrovna namane pod nosem. Patří k teriérům s menší tvrdohlavostí, ale pořád je to teriér.

K ostatním psům nejsou vždy zrovna kamarádští. Zejména psi – samci mohou rádi vyvolávat spory. Ale hodně ovlivní socializace s častým pobytem v různorodém psím kolektivu vyrovnaných psů. Na druhou stranu na vlastní smečku nebo na druhého psího parťáka, si zvyknou rychle a zpravidla kromě doby dospívání na ně nedají dopustit.

Je neustále velmi šťastný s energií na rozdávání. Hravost a dychtivost do práce i sportu si udržuje až do vysokého stáří. Dokud jim zdraví slouží, chovají se jako „puberťáci“. Člověk se s nimi nenudí. Je akční a výborně si rozumí s dětmi. Je to psí klaun, hračička, naladěný stále na rošťárny. Stačí mu ji nabídnout. Nezkazí žádnou legraci. Ke každému v rodině je milý a přátelský, rodině je zcela oddán a věrný. Zpravidla zde nemývá problémy s dominancí k člověku. Je přizpůsobivý a kamarádský. Poměrně hodně jedinců špatně nese odloučení od rodiny např. v době dovolených. Jeho pán však ve výchově nesmí být příliš tolerantní. Brazilský teriér musí chápat, kde jsou hranice, co se může a co se nesmí. A toho lze dosáhnout jen důsledností ze strany jeho pána. Pes musí rozumět uspořádání hierarchie v rodině a základním pravidlům. Jeho pán musí být dobře obeznámen s „teriérskou“ povahou. Pak to ani při výchově mladého pubertálního psa nikdy nezaskřípe.

Děti milují a rádi s nimi hrají jejich hry. Přestože se jedná o teriéra, jsou od nich ochotni překvapivě mnoho snášet. Energie mají brazilští teriéři na rozdávání i při velmi vysokých teplotách. Vedro je neunavuje a milují ho. Naopak zimu v lásce rozhodně nemají a na procházky do sněhu se jim vůbec nechce. Rozhodně se nezlobí, když dostanou v mrazech zahřívací psí obleček. Během celého roku překvapivě málo pijí.

V Brazílii se údajně používali a i dnes občas používají i k lovu křepelek, pásovců, morčat a dalších drobných divoce žijících zvířat. Nehodí se tedy do domácnosti s dalšími malými zvířecími miláčky, jako jsou křečci, morčata, papoušci, králíčci či kočky. Málokdy je k nim milým kamarádem. Miluje lovení myší, případně i větších hlodavců. Ve své vlasti je oblíbeným rodinným psem i psem na farmách. Někteří jedinci rádi hrabou.

Můžou žít i v malém městském bytě, ale pohyb jim musí být nabízen každý den. Protože je hladkosrstý a bez podsady, nemůže být celoročně ubytován venku. Nedoporučuje se to ani v letních měsících, má-li být na zahradě dlouhodobě sám. Jinak si může začít z nudy hledat zábavu podle svého uvážení, která se však zřejmě nebude líbit jeho majitelům. Potřebuje denně pár hodin pozornosti. Nezvládne bezproblémově vyrůstat osamoceně jako kůl v plotě. Je potřeba mít na paměti jeho činorodost, kterou nelze jen tak utlumit. S tou je nutné počítat a život jí trochu přizpůsobit. Je to plemeno tvořivé, které nechce jen ležet na sedačce a spát.

Hlídač a sportovec

Je zvědavý a neuvěřitelně ostražitý. Proto je po celý svůj život výborným hlídačem. Se svou výškou sice nezneškodní zloděje, ovšem nic mu neunikne a cokoliv podezřelého hned ohlásí štěkotem. Na svou velikost je velice odvážný a svůj malý rozměr si vůbec neuvědomuje. Slovo strach je pro něj neznámý pojem. Je nazývám „psím štěkajícím alarmem“. Brazilský teriér je výborný jako partner k jinému velkému plemeni, které má hlídat. Je však potřeba tlumit jeho chuť vše hlásit, aby se nestal nepříjemným štěkalem. K cizím lidem je často nedůvěřivý.

Nutná je dobrá socializace a výchova, jinak může na okolí působit až nervně. Je vcelku impulzivní, zároveň však i učenlivý a ochotný spolupracovat. Nehodí se pro zbrklé a horkokrevné majitele, protože sám je takový a potřebuje spíš usměrňovat. Potřebuje velmi důslednou výchovu a je nutné rozumně zvládnout jeho temperament.

Výcvik není náročný, ale je ho zapotřebí. Někteří jedinci jsou poněkud neklidní. Potřebují někde vypouštět svůj temperament a chuť něco dělat. Je velice agilní, a pokud je uzavřen po delší dobu v malém prostoru jen s občasnými procházkami, začne trpět určitými depresemi s ničitelskými sklony i změnou povahy.

Je velice ohebný, hbitý a dobře pohyblivý, rád běhá a skáče, miluje, když se něco děje. Proto je vhodný k různým psím sportům od agility přes frisbee, flyball, dogdancing, ale i např. obedienci. Některým jedincům by se mohla podařit i všestranná zkouška pro malá plemena obsahující stopu, poslušnost a speciální cviky, kde je potřeba použít nos i ochotu spolupracovat se svým pánem – ZMMP, ZMP. Rád plave a zpravidla i rád aportuje, pokud je k tomu od počátku veden. Prý v cirkuse Moskva má smečka brazilských teriérů také své varietní číslo.

Chov a zdraví brazilského teriéra

Tento pes málo líná, i proto, že nemá podsadu a jeho údržba zevnějšku je malá, prakticky žádná. U tohoto plemene platí: za málo péče hodně radosti.

S krytím ani porody nebývají problémy a rodí se poměrně hodně štěňat. Osm štěňat ve vrhu není až takovou výjimkou. Brazilští teriéři se dožívají průměrně 18 let, zpravidla ve velmi dobrém zdraví i aktivitě.

V Brazílii se běžně kupírují u štěňat ocásky, ale zejména v Evropě se většinou nechávají přirozeně dlouhé. Může se však narodit s výrazně různou délkou ocasu. Ocas však nesmí vytvářet kroužek nad hřbetem. Uši štěněte musí být vždy zavěšené. Pokud stojí již v raném věku, je to velký problém. Také je potřeba si pohlídat dobrý nůžkový skus, správné tříbarevné zbarvení, rovné končetiny a samozřejmě v chovu nemá co dělat agresivita a bázlivost.

Jedná se o zdravé plemeno s minimálním až zanedbatelným procentem nějakých genetických onemocnění. Ovšem až na jednu poměrně neznámou nemoc, tzv. mukopolysacharidózu brazilských teriérů. Jedná se o těžkou kosterní vadu, (abnormality končetin, chybějící klouby či deformace lebky), která je zřejmá u postiženého štěněte ještě ve věku před odběrem novými majiteli. Jedná se o stejnou mutaci, jaká se vyskytuje u lidí trpících poruchou metabolismu mukopolysacharidů. Je tedy prakticky nemožné koupit si takto postižené štěně, ovšem může se jednat o přenašeče – jedince s geny této nemoci. Nemocní psi nesou mutaci v genu GUSB pro enzym beta–glukuronidázu. Dnešní doba však přeje připraveným a prověřeným. Proto je vhodné si nechat udělat u chovných jedinců testy DNA, aby nikdy nedocházelo ke křížení dvou „nosičů“ tohoto postižení, a tedy se nenarodila postižená štěňata.

A vzhled brazilského teriéra?

Hlava tohoto plemene při pohledu shora je trojúhelníkového tvaru a výrazněji se zužuje od očí ke špičce čenichu. Nosní houba je tmavě zbarvená, skus nůžkový s plným počtem zubů. Oči brazilského teriéra jsou mírně vystouplé, zakulacené a co nejtmavší barvy. Ovšem modrá varieta má modravě šedé oči, hnědá varieta hnědé, zelené nebo modré oči. Mají horlivý výraz a mají prozrazovat živost. Zároveň je lehce zvýrazněno obočí. Uši jsou trojúhelníkového tvaru, nasazené do stran, v linii očí, dostatečně daleko od sebe. Jsou neseny polovztyčeně, tedy s ohnutou špičkou směřující k vnějšímu koutku oka a spadající dolů, se zašpičatělými špičkami.

Brazilský teriér má kvadratické tělo s čistými oblými liniemi, které jej odlišují od hladkosrstého foxteriéra. Jeho hřbetní linie je pevná a rovná, lehce spadající od kohoutku k zádi. Předhrudí není příliš vyznačené, je středně široké. Hrudní končetiny jsou při pohledu zepředu rovné, středně daleko od sebe posazené, pánevní končetiny jsou také rovné, ale se širším postojem. Ocas se v zemi původu obvykle kupíruje, ale jinak se nechává přirozeně dlouhý. Může však být různé délky, přičemž pokud je dlouhý, nesahá dál než pod hlezno. Je nízko nasazený, dostatečně silný, nesený vesele, ale nikoliv zatočený nad hřbetem.

Srst je krátká, hladká, jemná, ale nikoliv měkká. Těsně přiléhá ke kůži a je podobná „krysí“ srsti. Kůže nesmí být vidět skrz srst. Jemnější srst je na hlavě, uších, pod krkem, na vnitřní a spodní části hrudních končetin a na zadní straně stehen. Základní barva je převážně bílá s černými, hnědými nebo modrými znaky. Následující typické a charakteristické znaky musí být vždy přítomny: pálené znaky nad očima, na obou stranách tlamy a uvnitř a na okraji uší. Tyto pálené znaky mohou přesahovat do znaků ohraničujících jiné části těla. Na hlavě musí vždy být černé, hnědé nebo modré znaky v oblasti čela a uší, kde může být bílá skvrna a bílé znaky, nejlépe na čelní rýze a bočních stranách tlamy, rozmístěné co nejharmoničtěji.

Výška psů je 35–40 cm a fen 33–38 cm. Maximální povolená hmotnost je 10 kg.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře