Rakouský pinč

Většina domněnek směruje původ rakouského pinče do období baroka. Vše nasvědčuje tomu, že právě tento nenáročný a bohužel snadno přehlédnutelný pes byl vyobrazován právě v období baroka na obrazech v pozadí, a následně se objevil i na malbách tzv. vesnické scény všedního dne. Rakouský pinč je považován za potomka starorakouských pinčů, kteří byli známí především během celého 19. století.

Proč zrovna pinč?

V jeho žilách zřejmě koluje také krev Německého pinče, ale výrazně převyšuje typ rakouských venkovských psů. Oproti mnohem známějšímu – německému pinči, jak ho známe dnes, je Rakouský pinč výrazně podsaditější, má širší hlavu i mordu a i na první pohled o něco delší. Navíc jeho hrst není ani zdaleka tak krátká jako u německého pinče.

Nelze sice dokázat, zda do skupiny pinčů opravdu patří či nikoli, přece jen jeho vzhled tomu moc nepřispívá, ovšem byl chován stejným způsobem jako běžní stájoví pinčové. To mu pravděpodobně přineslo toto zařazení. Je také možné, že se rakouský pinč po mnoho století objevoval i na území dnešní České republiky.

Trvání na obyčejnosti ho téměř zahubilo

Přibližně od roku 1911 se o tohoto psa výrazně zajímal a veřejně jej propagoval známý nadšenec do bulteriérů prof. Emil Hauck. U všech plemen vždy prosazoval původní poslání a u rakouského pinče zdůrazňoval, že je nutno zachovat jeho přirozenost a přírodní vzhled, bez přikřížení dalších moderních plemen. A právě E. Hauck je považován za zachránce rakouského pinče. Hauck o něm tvrdil, že existuje přes čtyři tisíce let, že byl původně rozšířený po celé Evropě, a až později se jeho domovinou stala převážně jen střední část Evropy. Soudil tak podle toho, že nalezené kostry Canis palustris, patřící do období před čtyřmi tisíci lety, se zcela shodovaly s rakouským pinčem dnešní doby.

V roce 1912 se zřejmě poprvé objevila o tomto plemeni písemná zmínka, a to v knize Franze Gerhardta Kohna. Ten rakouského pinče představil jako typického představitele venkovských psů. V roce 1921 začal systematický chov těchto psů. V roce 1923 vznikl klub pro přátele, majitele a chovatele rakouského krátkosrstého pinče a počal jeho čistokrevný chov. Od stejného roku začal být vystavován v průměrném počtu 20 zástupců na každé výstavě. Chov se ale teprve začal vyvíjet a tvořily se první vhodné chovné dvojice. Přesto první podrobný popis plemene byl E. Hauckem sestaven až v roce 1927. Dne 16. října 1928 bylo plemeno uznáno rakouským kynologickým klubem ÖKV a již v roce 1929 byl uznán mezinárodně FCI. Mezi první nejtypičtější představitele a vítěze výstav patřili psi Berg Stefferd, Brunner Tigris a fena Perchtolda Hitt.

Kdysi kromě hlídání a lovení myší také pomáhal s dobytkem. Byl doslova psem pro všechno. Podle tvrzení nejednoho významného kynologa byl také schopným norníkem. I když v první polovině 20. století byl o tyto mnohostranně využitelné psy zájem, v druhé polovině 20. století jako když utne. V 70. letech 20. století to už vypadalo, že plemeno nadobro zanikne. Na výstavách se objevil sporadicky a jen jeden či dva zástupci plemene a nikdo se o jeho chov příliš nezajímal. Během 15 let se narodilo pouze 6 vrhů. Naštěstí se koncem 80. let 20. století objevila Rakušanka Brigitte Mongold, která se do chovu rakouských pinčů pustila s opravdovým nadšením pro věc. Založila chovatelskou stanici „vom Schildbach“ a snažila se plemeno propagovat a zachránit před zánikem. Ovšem jistě stojí za zmínku, že vedle této chovatelky se o plemeno snažili starat i členové Spolku přátel psů se sídlem ve Vídni. Vystupovali se svou chovatelskou stanicí „von Angren“. Neodchovali sice mnoho rakouských pinčů, ale ty, které předali do rukou nových majitelů, měli dále pod dohledem. V kupní smlouvě vždy zaznělo výhradní právo Spolku přátel psů k chovu na těchto jedincích.

Do roku 2000 byl znám coby rakouský krátkosrstý pinč. Následně však padl návrh na oficiální zkrácení názvu, kterému bylo vyhověno. Bylo vypuštěno slovo „krátkosrstý“ a jeho domovský název nyní zní Austrian Pinscher. I když je toto označení velmi vžité, v jednu dobu byl znám coby „semmelhund“.

Především nepodplatitelný hlídač

V jeho obyčejnosti je síla. Kdo nehledá extravaganci a údiv vzbuzující plemeno, kdo chce jen obyčejného psího společníka, na kterého se může spolehnout, tomu možná rakouský pinč učaruje. Je to vcelku všestranný pes pro člověka s obyčejným životem. Doma je přítulný, milý, přátelský a prakticky bezproblémový a bezúdržbový. K dětem ve své rodině se chová hezky. Zpravidla se snadno vychovává, ale potřebuje důslednost a dobrou socializaci. Někteří jedinci, většinou psi, jsou však pro svou tvrdohlavost a velké ego hůře cvičitelní a potřebují velkou přísnost.

Je to nenáročný, skromný, otužilý a houževnatý řízný chlapík, který se jen tak něčeho nezalekne. Platí za pozorného, energického a neúplatného hlídače. Tuto roli bere velmi vážně. Má rád svou rodinu i pozemek, který hlídá. Jsou pro ně vším a je to na první pohled vidět. Vše bere vážně a nic neponechává náhodě.

K cizím lidem je zpravidla rezervovaný, podezíravý, nepodplatitelný a ostražitý. Zároveň toto chování komplikuje situaci, je-li zapotřebí prohlídka veterinárního lékaře. Manipulaci cizím člověkem opravdu jen tak nestrpí. Ale pakliže je veden k přátelství ke všem lidem kolem, dokáže být k neznámým lidem ve společnosti i kamarádský, aniž by taková výchova ohrozila jeho hlídací pud.

Protože odpradávna žil v prostředí farem bez plotů, nemá sklony k toulání a utíkání z domova. Jakmile jej přejde mladý pubertální věk a naučí se znát hranice svého pozemku, nezláká ho ani otevřená brána dokořán ani sebevětší díry v plotu, aby šel prozkoumávat okolí. Proto je krajně nevhodné a nesmyslné tohoto psa držet v kotci. Bude nejspokojenější při volném pohybu na zahradě, a to bez problémů celoročně. Rád se pohybuje na svěřeném území volně, když tam nikdo není, a na vše s určitým nadhledem dohlíží. Jakmile přijde jeho pán, chce být v jeho blízkosti.

Ne vždy se snese se psy stejného pohlaví. Proto držení rakouských pinčů ve smečce může činit možné potíže. Nepřátelské naladění k jiným psům platí i mimo jeho území, a to dvojnásob.

Nenáročné vyplnění času

Má nenápadnou a jaksi neučesanou podobu původních vesnických psů a tím, že není přešlechtěný a něčím výjimečný, může zaujmout jen svou obyčejností, která kolikrát dnes tak kolem nás chybí. Povahou je sebevědomý, čilý, zároveň skromný a učenlivý, ovšem v žádném sportu zpravidla nevyniká. Není to pes speciálně na něco konkrétního zaměřený. Je výborným rodinným psem pro běžnou rodinu. Avšak je ho možné ledasčemu naučit. Rakouské pinče není možné považovat za vášnivé aportéry, ale za pamlsek jsou ochotni pochopit základní cviky poslušnosti.

Může běhat na dráze agility, nebo se věnovat výcviku poslušnosti. Někteří jedinci se mohou uplatnit i v záchranářském výcviku. S nadšením bude dělat průvodce turistům, ocení dlouhé procházky nebo se rád se svým pánem projde jen k zahradní hospůdce a zpět. Lovecký pud se u rakouského pinče objevuje zpravidla jen v podobě lovení myší a dalších hlodavců, což ocení zejména majitelé statků. Někteří jedinci také rádi hrabou, a na to musí předem myslet zejména zahradníci, ti, kteří rádi opečovávají dokonalou zahrádku.

Umí se dobře chovat k hospodářským zvířatům a při vhodném výcviku rád pomůže s jejich ovladatelností ve stádě. Ani s domácími mazlíčky v bytě, jako jsou kočky, ptáci, morčata apod., nemá problém, je-li ke kamarádskému chování k nim veden od mladého věku.

Je k sobě tvrdý a absolutně nenáročný. Jeho povaha je stálá a je doslova oddán své rodině. Je velmi věrný svému pánovi a také je považován za psa jednoho pána. Nechce poslouchat všechny. Jedno mu však lze vytknout. Nezřídka rád a až skoro zbytečně štěká. Tento povahový rys je nutné od počátku formovat do přijatelných mezí. Je schopen brzy pochopit, jaké chování se mu bude tolerovat a jaké ne.

Pro svou jakousi obyčejnost Voříška zatím neupoutal širokou veřejnost. Mimo svou domovinu není příliš znám a u nás zatím není žádný chovný jedinec.

Snadná péče o snadného psa

Ani dnes není rakouských pinčů mnoho, přesto již nejsou v likvidačním počtu pár jedinců. Jejich počet se v současné době pohybuje kolem 600 jedinců, přičemž nejvíce jich nalezneme v zemi původu – v Rakousku, v menším počtu pak v Německu, Dánsku a Holandsku. Velmi dlouho byli do chovu zaregistrováni i psi bez původu, kteří odpovídali standardu a byli typickými představiteli plemene. Proto ani dnes není exteriér úplně ujednocený. Jistá heterogennost je však u tak malého počtu jedinců a poměrně benevolentního standardu více než očekávaná.

Chov rakouského pinče je řízen ÖKV a vlastně doposud jsou hledáni noví typičtí jedinci pro oživení krve. Hledání je zaměřeno především na alpskou oblast zakarpatského oblouku. Je to proto, že chov bojuje s inbreedingem (díky příbuzenské plemenitbě). Může za to malý počet štěňat v sedmdesátých letech 20. století. Čím vyšší koeficient inbreedingu, tím vyšší je riziko konkrétního psa, že bude mít negativní dopad na další chov. I přesto je dnes plemenem, které si udržuje dobré zdraví, nejsou známa žádná dědičná onemocnění a nemá problémy s rozmnožováním.

Díky svému přírodnímu vzhledu postrádá speciální ošetřování jeho zevnějšku a jeho péče se omezuje jen na občasné pročesání srsti. V období línání častěji. Srst dosud nemá jednotnou délku. Rakouský pinč se nejčastěji objevuje v různých odstínech hnědé a žluté barvy, povětšinou nechybí bílé znaky. Hodí se téměř do všech nadmořských výšek, nevadí mu ani teplo, ani zima.

A jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Jedná se o podsaditého psa střední velikosti se živým a inteligentním výrazem. Pohyb je plynulý a harmonický, dobře pokrývající prostor. Tělo je jen lehce obdélníkového tvaru, při ideálním poměru kohoutkové výšky k délce těla 9 : 10.

Hlava je hruškovitého tvaru, s širokou a zakulacenou mozkovnou, se zřetelně vyznačenou čelní vráskou, rýhou a stopem. Jařmové oblouky jsou výrazně vyvinuté, žvýkací svaly silné. Nosní houba je vždy černá. Celková pigmentace je tmavá. Chrup je požadován v plném počtu a skus musí být nůžkový. Oči jsou tmavě hnědé, s dobrou pigmentací víček a jsou kulatého tvaru. Uši jsou malé, vysoko nasazené, tzv. knoflíkové, neboli klopené.

Krk je silný a středně dlouhý, přechází v dobře vyjádřený kohoutek. Hřbet rakouského pinče je silný, široký, rovný a pevný. Hrudník je hluboký, široký, sudovitý s dobře vyvinutým předhrudím. Ocas je vysoko nasazený, silný, středně dlouhý, hustě osrstěný. Končetiny jsou silné, rovné, hrudní končetiny se širokou frontou. Tlapy dobře uzavřené se silnými drápky. Kůže je těsně přiléhající. Srst rakouského pinče je hustá, s dobrou podsadou, krycí srst je krátká až středně dlouhá, hladká a přiléhající. Na zadní straně stehen se objevují krátké praporce. Srst je v barvě žemlové, hnědožluté, jelení červené, či černé s pálenými znaky. Jiné barvy nejsou povolené. Často jsou přítomny bílé znaky, které se mohou nacházet na hrudníku, tlamě, krku, hrdle, týle, tlapkách a špičce ocasu. Chybějící bílé znaky však nejsou vadou.

Výška je stanovena na 42 až 50 cm, přesněji psi 44 až 50 cm a feny 42 až 48 cm.