Psí konverzace – část 29. Klíč k tajemství psího jazyka – Pravý význam „naskakování“

Pavel Š. se mě ptá: „Můj roční kokršpaněl Johny při vycházkách naskakuje na psy – je to jedno, jestli fenky, nebo psy – a předvádí kopulační pohyby. Když si to nějaký hafan nedá líbit, kouká z toho někdy i rvačka. Totéž dělá na některé lidi, na mne ne. Je Johny sexuální deviant? A jak ho to odnaučit?“

Nemohu se ubránit dojmu, že jsme se podobného chování mladého psa již v našem seriálu dotkli. Ale rozeberme si ho detailně. „Naskakování“ či „ježdění“ – správně však samčí pářicí postoj – využívají mladí psi (a často i starší fenky) jako projev dominance. Často tento akt demonstruje snahu zvířete postoupit na společenském žebříčku výše. „Naskakování“ a předvádění kopulačních pohybů nemá v tomto případě pranic společného se sexuálním vzrušením, pouze demonstruje nadřazenost (či snahu o nadřazenost). Podobný projev můžeme zaznamenat u mnoha druhů savců. Samozřejmě zvíře, které je „naskakováno“, si to často nenechá líbit a pak se může rozhořet nepříjemný konflikt.

Dominance

Naskakování je poměrně běžným projevem chování i ve vlčí smečce: dominantní zvířata tak transparentně demonstrují svou nadřazenost nad svými submisivními druhy (nejčastěji tento akt používá vůdčí vlčice před nástupem estru, hárání, vůči vlčicím, které ve smečce nemají její výsadní právo rozmnožovat se).

Pozor! Tentýž význam dominance v sobě skrývá i naskakování psa na člověka. Toto chování v žádném případě netolerujte a vraťte „dominátora“ zpátky na zem. (Je zřejmé, že Johny pana Pavla jako pána respektuje, když na něm „ježdění“ nezkouší.) Expert na psovité šelmy Eberhard Trumler charakterizuje „ježdění“ na noze člověka takto: „Někteří psi se pokoušejí praktikovat tento způsob chování i na člověku, většinou na jeho noze. Samo o sobě to je drzost, výraz naprostého nedostatku respektu, kterým je samozřejmě zase vinen jen člověk sám! Jsou případy, kdy psi navzdory svému mnohem menšímu mozku přijdou na to, že lidé nejsou zdaleka tak velkolepými tvory, jak se původně zdálo. Takovému psu je pak zapotřebí nějakým způsobem vysvětlit, že by ‘ježdění’ přece jenom neměl praktikovat, protože se to nesluší, i když on tento zákaz nikdy nepochopí. Něco jiného je, když pes-samec ve svém člověku vidí sexuálního partnera a chová se popsaným způsobem, přičemž je pohlavně vzrušen a dochází u něho k ejakulaci. To jsou jedny z nejtrapnějších příhod a dokazují, že domestikace a zvrácenost navzájem velmi úzce souvisí. Člověk by očekával, že takové chování se vyskytne jen u psů, kteří byli uměle odchováni ‘na flašce’, a proto jsou vtištěni pouze a jedině na člověka. Ale není tomu tak, dochází k tomu také u psů, kteří vyrůstali mezi jinými psy. Je však možné, že po období kojení u nich nastal příliš velký nedostatek kontaktů s jinými psy, alespoň to vyplývá z výzkumů takových případů. Ať už je tomu jakkoliv, patrně neexistuje recept, jak to takového psa odnaučit, a tak nezbývá než mu v tom bránit striktním zákazem.“

Obsese

 Někteří psi „praktikují“ ježdění takřka vždy při setkání s jiným psem – to již není normální snaha o hierarchický postup výše a o vyjádření dominance. Eberhard Trumler vysvětluje: „U psů, kteří to dělají velmi často, prakticky vždy, když potkají jiného psa, se jedná o anomálii, která může mít nejrůznější psychicky podmíněné příčiny. Jedním z nejpravděpodobnějších vysvětlení je, že pes, který vykazuje takovéto přehnané chování, to činí proto, že se v nějaké oblasti svého života cítí být utiskován. Samozřejmě se však také může jednat o přehnanou potřebu nadřazenosti, která může mít stejné příčiny, ale může se také zakládat na jistých zkušenostech z raného mládí.“

Vždy je třeba maximálně se snažit rozklíčovat příčinu konkrétního chování psa. Jen tak můžeme jeho chování vhodně a adekvátně korigovat. Eberhard Trumler téma „ježdění“ shrnuje v několika výstižných větách: „Nesexuální ‘ježdění’ je symbolické chování, které má demonstrovat převahu a vlastnická práva vůči mladším, níže postaveným psům, řidčeji i lidem. Přehnaně časté a paušálně prováděné ‘ježdění’ svědčí o prostředím podmíněné duševní poruše, zpravidla vyvolané potlačováním. Pokud příčina není známá a odstranitelná, nezbývá než psa při setkáních s jinými psy připínat na vodítko.“

Intermezzo: může za to škrob?

Že předky našich psů jsou vlci, je známo dávno. Horká novinka ze světa vědy o pravděpodobné přeměně vlka ve psa je však určitě velmi překvapivá! Lidé a psi mají mnoho společného, např. i to, že jsou schopni trávit škrob. Tato schopnost podle biologů stála u kolébky metamorfózy vlka ve psa.

Poslední vědecký objev ozřejmil, že psi mají na rozdíl od vlků některé skupiny genů zmutované. Většina z nich odpovídá za vývoj mozku a nervové soustavy. Další zmutované geny ovlivňují tvorbu trávicích enzymů. Vlci jsou masožravci, zatímco psi v podstatě všežravci. Genetická mutace způsobila, že se u psů mnohonásobně zmnožily geny, které způsobují tvorbu enzymu amylázy, který štěpí škrob. Další enzym – maltáza, který umožňuje rozklad škrobů, je zase vlivem genetické mutace prodloužený (má podobnou délku jako u býložravců). Díky těmto dvěma změnám mohou psi – na rozdíl od vlků – jíst (a hlavně využívat) rýži, těstoviny a další škrobovou stravu. Schopnost trávit maso si psi pochopitelně udrželi, ale z původně masožravé šelmy se z nich postupným vývojem stal částečný všežravec (čímž se až nápadně podobají člověku).

Teprve nedávno vyslovili biologové odvážný názor, že právě schopnost trávit škrob je možná klíčem k „záhadě“ přeměny vlka ve psa. Když se z člověka–lovce stal člověk–zemědělec, nabídl bezděčně psovitým šelmám zbytky potravin rostlinného původu. Vlci, masožravci, neměli důvod ani potřebu zdržovat se v blízkosti rolníků, ale jedinci se zmutovanými geny ocenili novou potravní nabídku v blízkosti lidských sídel. Science fiction? Já bych tuto teorii nezavrhoval. Pravdu snad ozřejmí další výzkumy.

Naše intermezzo s komunikací psů zdánlivě nesouvisí. Jsem však přesvědčen, že o našich nejlepších přátelích bychom toho měli vědět co nejvíce!

Komunikace v praxi: kostaričtí kojoti versus český profesor

Komunikací psovitých šelem se zabýváme již více než rok. Zkusme se nyní vmyslit do chování divokých pobratimů našich domácích psů na konkrétním případu.

V roce 2010 se udál zajímavý příběh prof. MVDr. Ivanu Literákovi, CSc., z brněnské veterinární fakulty (tituly u jména tohoto muže neuvádím kvůli zvýšení jeho prestiže, nýbrž jako doklad jeho profesionální zdatnosti – pan profesor se zabývá divokou zvěří, srstnatou i pernatou). Devátého srpna navštívil se svou ženou kostarický Národní park Braulio Carillio v oblasti Sector Volcan Barva. Když manželé vstoupili do parku ve výšce 2 600 m n. m. nedaleko obce Sacramento, netušili, jaké dobrodružství je zanedlouho čeká …

„Do parku jsme vstoupili ráno v 6.30 hod.,“ vzpomíná Ivan Literák. „V místě vstupu do rezervace u stanice strážců hraničí park, tvořený souvislým horským tropickým pralesem, se starou opuštěnou farmou. Na farmě ještě byly pastviny, keře i starší stromy. Ve vzdálenosti asi jednoho kilometru od vstupu jsme zahlédli kojota, který před námi rychle přeběhl cestu zprava doleva. Vzápětí se na pravé straně objevil druhý kojot. Když nás zahlédl, nepokračoval v překřížení cesty, ale okamžitě se vrátil a skryl v podrostu.“

Manželé pokračovali v túře parkem a zaujatě se věnovali pozorování exotických ptáků. Odpoledne se hotovili k návratu, ale rozhodli se ještě projít opuštěnou farmou, která těsně přiléhala k národnímu parku. Po sotva třech stovkách metrů uviděli na první pastvině malé jezírko, které částečně obklopovaly stromy a křoviny. „Z protisvahu jsme zahlédli u jezírka ležet tři plně vzrostlé kojoty,“ svěřuje se se svým zážitkem Ivan Literák. „Kojoty jsme pozorovali ze vzdálenosti asi sta metrů dalekohledy.“ Manželé se rozdělili: zatímco Martina setrvala na místě, Ivan se plížil, krytý keři a stromy, ke kojotům s nadějí v dobrý snímek.

Za pět minut se mu podařilo přiblížit se ke spícím šelmám na pouhých dvacet metrů. Skrytý za kmenem stromu začal fotografovat. Cvakání uzávěrky jednoho z kojotů brzy vzbudilo. „Kojot se zvedl z lehu do sedu a teprve po chvíli se postavil a popošel ke mně,“ líčí Ivan Literák. „Zahleděl se na mne a potom přešel k jezírku a pomalu odcházel. Na hranici porostu se ještě zastavil a pohlédl na mne. Potom mi zmizel v podrostu. Mezitím se probudili druzí dva kojoti, opět se nejprve posadili, poté postavili a přitom mě se zájmem klidně pozorovali. Asi za minutu se z protilehlé strany vynořil první kojot a přiběhl ke svým druhům a začal se s nimi kontaktovat. Olízl jim tlamy a vrtěl ocasem; oba kojoti kontaktní chování opětovali.“

Vzájemným pozdravem však klidné a nenucené chování tří kojotů skončilo. „Jeden z kojotů – respektive jeden ze dvou, kteří neopustili stanoviště – se na mne podíval,“ vypráví Ivan Literák. „Měl dozadu sklopené uši, zježenou srst na hřbetě a stažený ocas. Ostatní dva kojoti se postavili vedle něj a také se o mne začali vizuálně zajímat. Tito dva kojoti na křídlech měli uši vztyčené a jejich výraz se výrazně lišil od vizáže kojota stojícího uprostřed. Náhle se kojoti začali rychle a společně – jakoby v rojnici – ke mně přibližovat. Přitom otevírali čelisti, ale nevydávali absolutně žádný hlas. Když se přiblížili na asi osm metrů, přestal jsem se ukrývat, vztyčil jsem se, rozpažil a silně neartikulovaně zařval. Kojoti se zastavili, zjevně neochotně se otočili a pomalým krokem společně odešli do blízkého podrostu. Jeden z nich se ještě krátce zastavil a zkoumavě na mne pohlédl, pak však následoval své druhy.

Všichni tři kojoti byli stejně velcí, plně vzrostlí a bez zjevného zdravotního postižení. Není mi ovšem jasné, zda se jednalo o kojoty, z nichž dva mohli být identičtí s kojoty, které jsme pozorovali ráno ve vzdálenosti asi 1 300 metrů od jezírka na opuštěné farmě.“

Ivanu Literákovi se na snímcích podařilo zachytit celou složitou škálu transparentního komunikativního a výrazového „divadla kabuki“ psovitých šelem: postavení uší, olizování vzduchu, zježená srst, upřený pohled… Nezodpovězenou otázkou ovšem zůstává, co kojoti vlastně chtěli, o co usilovali?! Protichůdných odpovědí se nabízí několik, ale všechny se pohybují jen na tenkém ledě hypotéz. Jak to, že postrádali vrozenou plachost a respekt před člověkem? Jak vysvětlit jejich nebývale suverénní sebevědomí? A co by se stalo, kdyby je profesor Literák nezahnal řevem? Moje (nemístná) poznámka, že by bylo zajímavé nechat kojoty konat, se u Martiny Literákové setkala sice se zdvořilým úsměvem, ovšem nikoliv s pochopením. Sama již totiž byla připravena přispěchat manželovi na pomoc.

Konflikty kojotů s lidmi monitoruje ve své knize Lidožrouti ředitel oddělení Natural History Unit. v BBC Michael Bright: „I zdánlivě neškodná zvířata se můžou změnit v zabijáky lidí. Například severoamerický kojot (Canis latrans) vypadá zcela neškodně. Přesto existují záznamy o tom, že kojoti napadli a sežrali nemluvňata i větší děti. V Yellowstonském parku v roce 1959 napadl kojot skupinu skautů tábořících nedaleko Slough Creeku. Jeden z chlapců měl u sebe kapesní nůž a podařilo se mu kojota zahnat. O pár let později, v roce 1974, zaútočil kojot na televizní štáb, který natáčel v parku gejzíry. V roce 1990 byl mladý muž napaden při lyžování v parku. Dokázal se ubránit pomocí lyží. V Kanadě v roce 1988 napadl kojot osmnáctiměsíční dítě a jiný kojot se pokusil vytáhnout mladíka ze stanu v Národním parku Banff. V Griffithově parku obtěžoval kojot tři dospělé a pokusil se sežrat patnáctiměsíční batole v červnu 1995. Následující měsíc napadl kojot šestnáctiměsíční dítě v Los Alamos v Mexiku a pokusil se ho odtáhnout do houští. Matka vyběhla na dvůr a křikem zvíře zahnala. Šlo již o druhý útok kojota v této oblasti během jednoho měsíce. Útoky kojotů zaznamenali i ve Vermontu, kde byli nezávisle na sobě napadeni dva lovci v roce 1992. V roce 1994 kojot pokousal dospělou ženu v Massachusetts a v roce 1995 zaútočil na výletníky v New Hampshiru.“ I když předcházející výčet incidentů kojotů s lidmi vypadá dramaticky, je třeba si uvědomit, že kojot prériový je v Severní Americe velmi rozšířená šelma (pronikající, podobně jako liška, často i na předměstí velkoměst), která neustále rozšiřuje svůj životní areál (Kostarika je v současnosti jižní hranicí areálu jeho výskytu). Jen v USA se ročně uloví až 90 000 kojotů, přitom ani tento hrůzný počet zabitých zvířat nijak neohrožuje růst kojotí populace. Kojot je velmistrem přežití: je přizpůsobivý, oportunistický a jeho životní nároky jsou skromné. Při tak vysoké populaci jsou konflikty této psovité šelmy s člověkem v podstatě minimální.