Greyhound – anglický chrt
Chrti jsou vlastně psi loveckého plemene aerodynamických tvarů. Jejich původ je třeba hledat v severní Africe, na Středním východě. Na starověkých egyptských hrobkách můžeme nalézt vyobrazení psů převelice podobných dnešním greyhoundům. To by dokládalo historii sahající až do doby čtyř tisíc let před naším letopočtem.
Jeden z nejstarších
Historie chrtů jako celku je velmi, velmi dlouhá a bez jasných důkazů. O historii greyhounda však můžeme mluvit jen ve spektru posledních 200 let, kdy docházelo k ujednocování jednotlivých plemen. Nikdo však dnes nepochybuje o tom, že prapředek greyhounda se na Zemi vyskytoval již v 1. až 4. století před naším letopočtem, kdy společně s Kelty do oblasti Velké Británie a západní Evropy přišli také štíhlí lovečtí psi, kteří zvěř dokázali štvát a lovit. Těmto loveckým psům, chrtům, se říkalo vertragus. Překlad slova vertragus je „rychlonozí tvorové“. Proto, i s ohledem na historii následující, lze greyhoundy směle řadit mezi nejstarší psí plemena na světě.
Třebaže nejčastěji se hovoří o tom, že předkové greyhoundů došli na Britské ostrovy a do západní Evropy s Kelty a následně i s římskými legiemi, je dost možné, že zde psi v typu chrtů existovali ještě dlouho před tím. Z vykopávek prováděných v polovině 20. století v jihozápadní části Anglie bylo archeology určeno stáří objeveného psa chrtovitého typu na 3500 let.
Každopádně od počátku docházelo ke křížení všech typů zdejších loveckých psů. Jak původních – zdejších chrtovitých, tak chrtů, kteří přišli s Kelty, i psů římských legií, kteří byli také používáni výhradně k lovu. Jednalo se o určité typy psů, nikoliv o plemena, jak je známe dnes. Lze sice vydedukovat a určitými indiciemi dospět k určitému roztřídění chrtů k jednotlivým „plemenům“, ovšem nezřídka se o jednu pradávnou historii dělí více dnešních plemen. Je nutné si uvědomit, že ještě nedávno, tzn. po celou historii existence psů až do minimálně 18. století, šlo lidem pouze o využitelnost psů jakéhokoliv potřebného směru, nikoliv o jejich exteriér. Proto se není čemu divit, že greyhoundi byli i ve formě hrubosrsté, která se časem vytratila.
Chrti různých typů se rozšířili téměř po celém světě, ale v jednotlivých zemích se časem začaly prosazovat určité druhy. A tak se dnes můžeme setkat s chrty různých velikostí i délky a struktury srsti, různě uloženými boltci i různých povah. Greyhound na svém začátku uchvátil Velkou Británii a ta je plná nadšení pro toto plemeno dodnes.
Jednotný typ
Již v 11. století se v různých zákonech o lesnictví a lovu objevují zmínky o pravidlech při lovu. Z roku 1016 pochází písemná zmínka přímo o greyhoundovi; nalezneme ji ve sbírce zákonů Knuta Velikého, krále anglického, později i norského a dánského. Chrti byli velmi ceněni, ale ponejvíce právě psi (v typu) greyhounda. Jejich cena byla sice různá, především podle jejich původu a momentální použitelnosti při lovu, ale směli je chovat pouze šlechtici. Cena těchto loveckých psů byla zřetelná již na první pohled, neboť neustále nosili na krku obojek, který určoval jejich hodnotu a původ. Psi bez tohoto označení byli považováni prakticky za bezcenné.
Od starověku se greyhound typově téměř nezměnil. Určitá izolace jej udržela na vysoké, vcelku vyrovnané úrovni a byl to snad jediný druh psa, u kterého nerozhodovala využitelnost, případně exteriér (jako u malých psů zámožných dam), ale výkon a původ. Dobrý původ, to bylo něco, co se cenilo a považovalo se za něco úctyhodného. Žádné jiné plemeno či typ psů v době před 18. století neměly tak pečlivě veden a hlídán původ jako chrti, greyhoundi obzvlášť.
Pes, který uměl uchvátit
Existuje záznam, kdy se za vlády krále Jana Bezzemka (1166–1216), jenž vládl Anglii a Irsku (král Anglie a pán Irska) od roku 1199, účastnilo nejednoho lovu i přes 200 chrtů. Po čas jeho vlády se chrtům vzdával hold a jejich chov a jejich lovecké umění se zdokonalovaly selektivním výběrem na co nejrychlejší a vášnivé lovce–štváče. Jan však nebyl oblíbeným panovníkem a za jeho vlády Anglie hodně trpěla. Byl nenáviděným králem baronů, kteří několikrát povstali a vydobyli si různá privilegia. Do doby, než byla vydána Magna charta libertatum (Velká listina práv a svobod) dne 15. června 1215, platil zákon, ve kterém se psalo, že usmrcení chrta je stejně vážným skutkem se stejným postihem jako usmrcení člověka.
Kdo však byl opravdovým milovníkem psů, nikoliv jen lovu, byla královna Anglie a Irska Alžběta I. (1533 až 1603). Ta nechala zpracovat první pravidla coursingu lordem Norfolkem. Je potěšující, že tato pravidla zůstala bez velkých změn v platnosti dodnes. Již tehdy se začaly objevovat sázky na jednotlivé psy a byla schválena určitá pravidla pro sázení.
Po staletí chrty směla chovat jen šlechta a byli většinou v takových cenách, že by si je prostý člověk stejně nemohl dovolit. Chrti byli používáni na nejrůznější zvěř. Záznamy hovoří jak o zajících, tak o daňcích, divokých prasatech, jelenech či liškách. Přesto se greyhoundi poměrně brzy začali specializovat na zajíce.
Greyhound je považován za prototyp okcidentálního chrta, který zahrnuje i mnohá další plemena. Plemena většiny psů, nejen chrtů, se začala ujednocovat až v 19. století. Do té doby docházelo k občasnému vzájemnému křížení. Až se založením Swaffham Coursing Society v roce 1776 lordem Orfordem došlo k rozdělení chrtů na jednotlivá plemena a k jejich převážně „čistokrevnému“ chovu. V tu dobu již byl greyhound vcelku ujednoceným typem psa, vyhledávaným a velmi ceněným. Lord Orford byl uznávaným chovatelem 18. století a jeho chrti byli považováni bezesporu za nejlepší lovecké chrty. Ovšem žádný dobrý chov, samotný cíl a jeho dosažení nejsou jednoduché a lord Orford se rozhodl pro mnohými zatracovaný krok – o přikřížení buldoka. Hovoří se i o přikřížení lurchera, a dokonce chrtů v typu italských chrtíků a dalších. To pak ale nahlodává představu o sáhodlouhé čistokrevnosti krve chovu greyhoundů. Ovšem kromě zmiňovaného buldoka neexistují o přikřížení jiných plemen žádné důkazy. Důkazy o přikřížení buldoka však existují. I dnes najdeme rodokmeny, kde se nachází buldok Cantango. Ten však byl přikřížen mnohem později, kdy již lord nežil. Přesto to potvrzuje přikřížení zřejmě nejednoho jiného plemene. Ale pozor, právě tato větev greyhoundů patří mezi typ (variantu) greyhounda, který je uznán v Anglii, nikoliv ve státech, které zastřešuje FCI.
Každopádně je fakt, že lord odchovával štěňata na přibližně padesáti párech chrtů, což pak i se štěňaty představuje neuvěřitelné číslo v počtu přítomných jedinců v psinci. Téměř všechna štěňata nechal dorůst do jejich dospělosti a následně z nich vyselektoval jen ty nejlepší z nejlepších. Ta si ponechal a zbytek utratil. Jeho psi byli vyhlášeni široko daleko za nejrychlejší a nejdravější lovce. A o jeho chovu, jak vidno, se mluví ještě dnes. Přesto tak velké psince nebyly v Anglii úplně ojedinělé.
Chrti v typu dnešního greyhounda se objevují na propracovaných obrazech pocházejících již z 18. století. Za nejproslulejšího malíře, který často portrétoval chrty, především anglické chrty, je považován sir Erwin Landseer (1802–1873). Zájem sochařů i porcelánek o linie chrtů nemá obdoby. Zejména v 18.–20. století byli jimi doslova posedlí. Žádnému jinému plemeni se v porcelánkách a keramických dílnách, stejně jako v umění a literatuře nevěnovalo tolik času, pozornosti a tvorby jako elegantním křivkám greyhounda. K tomuto se pojí i zajímavá informace, že v keramických dílnách ve Staffordshiru měly portréty lidí jméno zásadně na podstavci, pokud vůbec. Avšak dva chrti, Master McGrath a Pretender, měli svá jména uvedena přímo pod svým portrétem. Tito dva chrti byli ve své zemi i širokém okolí legendami. Toto privilegium se jmény se již nikdy neopakovalo, třebaže z této staffordshirské výrobny pocházejí celé kolekce chrtů v nejrůznějších variantách provedení.
Velmi dlouho se nehledělo na zbarvení srsti. Nemělo žádný význam. Hledělo se však nejen na povahu, a tedy upotřebitelnost, ale také na štíhlý, protáhlý vzhled od špičky nosu až po ocas a na zmiňovaný původ. První návrhy standardu předložil Walshem v roce 1888. Angličané vyšperkovali vzhled greyhounda a našli využití nejen na honebním poli. Podchytili jeho rychlost a lovecké zapálení a vymysleli na základě coursingu (lovu v přírodě) dostihy chrtů. Ty se brzy staly velmi populárními, doslova národním sportem, stejně jako dostihy anglických plnokrevníků.
Jak vzniklo slovo greyhound
Jak vzniklo pojmenování greyhound, je jeden velký otazník. Je velmi nepravděpodobné, že by to mohlo být od slova grey, tedy šedý, protože šedých psů bylo málo, a když, tak nebyli propagováni. Za nejlepší byli považováni plaví, červení a snad i černí. Také se nenašla jediná, ani ta nejmenší možná souvislost s pojmenováním po některém ze šlechticů, nemluvě o jménu zakladatele plemene. Více pravděpodobné je, že slovo „grey“ má něco společného s řeckým „gradus“, což znamená „řecký“. To proto, že někteří chovatelé dávných dob se přikláněli k řeckému původu anglického chrta. Existuje i několik dalších vysvětlení, přičemž to, které mají chovatelé greyhoundů nejraději, je, že slovo greyhound vzniklo ze spojení slov great hound, tedy skvělý pes, nebo také velký pes. Přesto za zvážení stojí také překlad slovního spojení „hubený pes“, neboli „grace hound“. Ovšem velmi pravděpodobné s ohledem na jeho historii také může být, že slovo greyhound vzešlo ze slova „gre“. Tehdy toto označení představovalo něco jako „vznešený“ (degrée) či „gradus“ čili „hodnost“. To vše je velmi blízko slovu greyhound, kterému se kdysi dlouho říkalo také grewhound.
U nás je používáno označení anglický chrt, ale většina lidí si při pohledu na tohoto psa spíše vybaví slovo greyhound. Tomuto plemeni se ze všech sil a využití organizátorských schopností nejvíce věnuje organizace s názvem „Česká greyhound dostihová federace“. Přesto je greyhoundů v České republice poměrně málo a zpravidla se jim věnují ti, které uchvátil dostihový sport.
Coursing a dostihový svět
Anglie byla od počátku zemí chrtů. Chrty používala šlechta ke štvaní zvěře a od 18. století se angličtí chovatelé nadchli pro dostihy chrtů. Již před několika staletími se nejen v Anglii rozšířil coursing. Ovšem samozřejmě ne takový, jak ho známe dnes. Byl to rychlý lov na styl. U dvojice psů vypuštěných za zajícem s odstupem přibližně 200 metrů se hodnotila obratnost, důraznost a taktika při lovu zajíce. Jejich práci sledoval sudí na koni a s ohledem na pravidla nemusel vždy vyhrát pes, který zajíce ulovil. Coursing je považován za historicky nejstarší sport. Až mnohem později, ale na základě zmiňovaného typu coursingu, vznikly dostihy chrtů. Určitý druh psích dostihů existoval již v 16. století. V některých starých záznamech jsou tak zmínky o prvních sázkách a popisy, jak probíhaly závody mezi dvěma chrty.
Na přelomu 18. a 19. století se rozmohly spolky pořádající štvanice s chrty. První spolek, který se věnoval organizování závodů, byl založen v roce 1776 v Norfolku. Od 18. století byl coursing (dostihy ve volné přírodě – v otevřeném prostoru) velmi vyhledávanou zábavou. Za největší a nejvýznamnější nejen sázkovou Mekku byly považovány dostihy chrtů Waterloo Cup. První dostihy za umělým, mechanickým zajícem se konaly až v roce 1876. Nadšení pro dostihový sport však zůstalo především v Anglii a Irsku, kde je zastřešuje dostihová organizace National Greyhound Racing. Například v Anglii je vybudováno více než 200 dostihových drah, což je ve srovnání s většinou evropských zemí nepředstavitelné číslo. Je nemálo zemí, kde se na dostihových drahách ze psích plemen objevuje výhradně greyhound.
Dostihy chrtů se staly velmi oblíbenými také v Austrálii a v Severní Americe. Ve většině ostatních zemí jsou dostihy chrtů spíše sportem či zábavou malého množství chovatelů i diváků či sázkařů. Existují také státy, kde nejsou dostihy chrtů se sázkami vůbec povoleny. Důvod je jediný: v některých zemích se z nich stal velký obchodní trhák s fatálními nekonečnými následky. Greyhound se tam stal výrobním prostředkem, strojem na peníze, kterého se v případě klesajícího výkonu, tudíž i klesajícího výdělku, majitelé rychle, zpravidla nadobro, zbavili. Ze srdeční záležitosti se stal tvrdý byznys. Tento problém je citelný zejména v Anglii, ale především v Irsku.
Naštěstí se snad ve všech vyspělých zemích dnes nacházejí organizace, které se snaží najít domov pro chrty vyřazené z dostihů. Pokud se totiž pro tyto chrty nenajde rychle nový domov, jsou utraceni. Nejedná se však o desítky jedinců ročně, ale o stovky, někdy dokonce tisíce. Nehledá se domov jen pro vyřazené šampiony, ti jsou většinou následně využíváni v chovu, ale i pro psy, kteří se na dostihové dráze objevili jen párkrát a jako málo výkonní nebyli dále využíváni. Je to však boj s větrnými mlýny, protože dospělých chrtů nejčastěji ve věku dvou až čtyř let potřebujících nový domov je mnohonásobně více než zájemců o jejich adopci. Ani přes tlaky a protesty organizací bojujících proti způsobu nakládání s chrty po ukončení dostihové kariéry se neblýská na lepší časy. Především irští chovatelé chrtů nepřemýšlejí a necítí potřebu změny způsobu svého chovu (podnikání) a nepotřebná zvířata automaticky utrácejí.
I u nás existuje možnost „adopce chrta“. Začátky s takovým chrtem však nemusejí být vždy jednoduché, neboť tito psi většinou neznají domácí prostředí, nechápou láskyplný kamarádský vztah a pouto s člověkem, neumějí se vhodně chovat ve společnosti a v rušném prostředí … V irském a většinou i anglickém dostihovém světě jsou po celou dobu drženi především v klecích, v obrovských psincích. Avšak vše je možné změnit, překonat a naučit se vzájemné komunikaci a uznávání pravidel. Pak je život s takovým psím kamarádem velmi povznášející. Pro převážnou většinu vyřazených greyhoundů anglických a především irských majitelů je adoptivní rodina jedinou možnou záchranou před utracením. Takto vypadá odvrácená strana mince některých zahraničních chovatelů, kteří až příliš propadli jinak krásným, poutavým a váženým psím dostihům.
U nás je naštěstí mentalita majitelů závodních greyhoundů zpravidla jiná. Své psy berou jako společníky a prestiž dostihů chrtů není obrovským byznysem, chovatelé tudíž nejsou zkaženi penězi. Atmosféru dostihů si užívají a považují je za slavnostní den. Naopak, kdo z majitelů greyhoundů se v České republice chce věnovat dostihům chrtů, zpravidla sám musí hodně investovat a počítat s tím, že vynaložená částka nikdy nebude získána zpět.
Všude ve světě při sázkách na konkrétního psa nevyhrává peníze majitel psa, ale sázkové kanceláře. Majitel psa tak získává pouze cenu vypsanou na umístění v konkrétním závodu. Většinou pak získané finance nepokryjí ani náklady na držení psa a jeho účast na dostizích, a to ani v případě, že se jedná o jedince, který je následně používán v chovu.
S greyhoundem na dráze
V České republice se nedávno do historie dostihů velkým písmem zapsal White Elbony. Jeho otcem je proslavený Big Daddy Cool z Austrálie a matkou také uznávaná Elbony Spirit z Irska. Tento nenápadný pes, který má nevídanou „strategii“ v bojích o vítězství na dostihové dráze, na sebe po několik let upoutává velkou pozornost. Několik let za sebou vyhrál nejprestižnější dostihy.
Asi všude ve světě se začaly rozlišovat linie výstavní a pracovní (dostihové). Jen zřídkakdy se tyto linie mezi sebou kříží nebo se chovatel (majitel) věnuje oběma těmto směrům. Běžně se zapisují do společné plemenné knihy, ovšem země chrtích dostihů mají plemenné knihy oddělené.
Třebaže se o nich říká, že loví očima, mají i výborný čich a sluch. Tyto dva smysly však začnou používat až tehdy, když zrak při lovu kořisti nestačí. Jsou nejrychlejší ze všech chrtů a tím také ze všech psích plemen světa. Průměrná vyvinutá rychlost na větší vzdálenosti je 60 km/h, ovšem mnozí jedinci na velmi krátkou vzdálenost tuto rychlost výrazně překročí a dosáhnou rychlosti téměř 80 km/h. Ze světa zvířat se tak greyhound dostává na druhé místo hned za gepardem coby nejrychlejší zvíře na Zemi.
Vhodné je občas udělat změnu a vyjet na jinou dostihovou trať. Často velkou a vítanou změnou je přírodní coursing. Jakákoliv změna, která psa vytrhne ze stereotypu, je skvělá. Třeba i změna trasy procházek, nějaký výlet, zaběhání si na trati bez ostatních psů nebo změna návnady na kolotoči na dráze. Pro mnohé greyhoundy je vzrušující, když si mohou pohrát s kořistí – s atrapou nějaké zvěře, nejlépe s takovou, která píská (má v sobě píšťalku vydávající po zmáčknutí zvuky). Pes musí také vědět, že jeho člověk má radost z jeho práce – snahy co nejlépe běžet. Musí být chválen za dobře odvedenou práci, i když zrovna nevyhrál. Snažil se dát do toho všechno. Potřebuje povzbuzení a příjemnou atmosféru kolem sebe.
Ne každý anglický chrt je ideálním závodním psem. Majitelé se mohou potýkat s nejrůznějšími problémy při přípravě greyhouna na závodění. V celé psí říši je každý jedinec, tedy i greyhound, individualita. Může se jednat o provokatéra, kterého začnou více zajímat ostatní psi než umělý střapec, nebo se může jednat o psa, který nechce běžet první, nebo o psa, který nesnese těsný kontakt s ostatními chrty na dráze nebo má slabé sebevědomí, může náhle ztratit zájem o běhání či bude mít nešvary typu stres při přepravě, nervozita v kotci apod. Dosáhnout tedy alespoň dobrých výsledků na dostihové dráze není nic samozřejmého a často ani snadného. Pro závodění je důležitá velká sebedůvěra, soutěživost, výrazný lovecký instinkt a co nejmenší procento nervozity. Greyhound má zpravidla závodního ducha a z běhání i za umělou kořistí bývá uchvácen. Většina greyhoundů má v sobě chuť vyhrávat, chuť trénovat a zřejmě také chápou význam slov „být první“. Pocit vítěze si někteří umějí patřičně užívat.
Třebaže lovecký pud mají všichni greyhoundi silně vyvinutý, někteří mají většího a jiní menšího závodního ducha. Poměrně s jistotou se již u dvou– či tříměsíčních štěňat dá rozpoznat, které z nich má srdce připravené na výhru a mysl toužící po vítězství.
Ostatní psi a domácí zvířata
Greyhoundi mají výborný zrak a jsou schopni zaregistrovat i kilometr vzdálenou pohybující se kořit. Toho, čeho si nevšimne člověk, si může všimnout greyhound. Po staletí byl veden k lovu, především k lovu malé zvěře. Jenže to se nemusí týkat jen králíků a zajíců, ale i koček, či dokonce malých psů. Mnoho psích plemen má silně vyvinutý lovecký pud, s greyhoundem to není jinak. Ovšem i mezi nimi se najdou vášnivější nebo naopak méně vášniví lovci. Někteří se celoživotně bezhlavě vrhají za čímkoliv, co je malé a hýbe se. Přitom se klidně může jednat jen o poletující papír. Pro greyhounda je to potenciální kořist, aniž by předem věděl, co to je. Najdou se však i jedinci, prakticky výhradně z výstavních linií, kteří sice mají výrazný lovecký pud a jsou schopnými lovci, nikoli však přímo posedlými a dravými.
Ke greyhoundovi do stejné domácnosti nepatří králík, papoušek, morče ani kočka. Ovšem většina chrtů, tedy i anglický, se díky své mírumilovnosti a klidné povaze může naučit žít s nimi pokojně pod jednou střechou, pokud spolu vyrůstají od jeho štěněcího věku. S dospělými chrty, kteří na domácí zvířata nejsou zvyklí, to však může být neřešitelný problém. To se pak může dotýkat i malých psů typu jorkšírského teriéra, Čivavy a podobně. Rozhodně však platí, že ať greyhoundi jsou, či nejsou v mládí zvykaní na domácí mazlíčky, cizí kočky, králíky, ptáky a jiná podobná zvířata rozhodně budou chtít v otevřeném prostoru kdykoliv lovit, ať už se bude jednat o území vlastní velké zahrady, nebo o otevřený prostor mimo domov. To přepnou na program „ulovit“ a myšlenky, veškerá pozornost i energie se přesunou pouze na tento jediný bod zájmu. Pak se i ten nejlépe ovladatelný a klidný greyhound stane lovcem bez zábran, který nevidí a neslyší nikoho jiného než potenciální kořist. Byl k tomu veden po dlouhá staletí a nadále je tato povahová vlastnost u něj utvrzována na chrtích dostizích. Snad každý greyhound má ohromující lovecký instinkt takového zapálení, které není schopen pochopit žádný člověk. I přes ukrutnou bolest, jakou způsobuje např. zlomenina, utržený vaz či vykloubení jakékoliv části těla, pronásleduje svou kořist i několik dalších stovek metrů, dokud ji buď neuloví, nebo nepadne.
Stejně jako většina ostatních psích plemen může být greyhound součástí menší či větší smečky psů nejrůznějších velikostí. V jaké harmonii, pak už záleží jen na osobnosti jednotlivých psů. Vztah greyhoundů k cizím malým psům je velmi individuální, ale částečně se dá ovlivnit socializací a následnou výchovou. Běžně s cizími psy nemívá problém. Někteří jedinci jsou však natolik soutěživí, že je můžou rozčilovat konkurenti na dostihové dráze – při lovu. Proto, aby se předešlo možným konfliktům s následky, se na dostihové dráze používají náhubky. Přesto si nejsou vzájemně nebezpeční a agresivní greyhoundi jsou absolutní výjimkou.
Jací opravdu jsou?
Povaha greyhounda je sice tak trochu kontroverzní, ale neznalá veřejnost má na ně i s ohledem na chrtí, tak trochu nestandardní konstituci často zaslepený názor plný předsudků. Zpravidla jsou to něžní, decentní a klidní rodinní kamarádi, kteří milují celou svou rodinu. Životní síla greyhounda je obdivuhodná a je to svým způsobem nenáročný pes. Je citlivý a jemný, oddaný a příjemně milý. Říká se, že je to aristokrat s povýšeneckým chováním a pyšnými gesty. Nic z toho není pravda. Sálá z něj laskavost a ohleduplnost se značnou dávkou dobrosrdečnosti. Je pravda, že mnozí jedinci jsou odtažití k cizím lidem a jejich pozornost a dotyky spíše přetrpí, než uvítají. Někteří jedinci se dokonce mohou chovat na první pohled plaše, rozpačitě a vyhýbavě. Greyhound má rád svého pána a svou rodinu, jiné lidi k životu nepotřebuje.
Nevynucuje si pozornost ani v rodině. Počká, až jeho pán sám projeví všímavost k jeho přítomnosti. Doma i při procházkách se chová velmi klidně, tiše, nenápadně, až líně. Rád lenoší a polehává. Je to požitkář a rozhodně to není hlídač. Skutečně není nikdy zlý, je považován za tiché stvoření a jeho povaha coby rodinného společníka je výborná.
V domě je nenápadný a snaží se nepřekážet. Ovšem pohodlí má velmi rád a velice rád odpočívá a spí se zabráním velkého prostoru kolem sebe. Je o nich známo, že se rádi roztahují, tedy žádné málo prostorové stočení do klubíčka. Nadšeně uvítají měkké a velké pelíšky, které zároveň i potřebují, aby se předešlo případným otlakům na končetinách.
Lovecký pud greyhounda je možné označit za nadprůměrně vyvinutý. Venku využije každé příležitosti, kdy by si mohl zasprintovat za potenciální kořistí. Proto chodit s ním venku bez vodítka je velmi riskantní; nebezpečí, že se v něm zrovna probudí lovecký pud, je až příliš velké. Přesto je možné greyhounda označit za jinak ovladatelného a poslušného psa. Je schopen se naučit mnohým cvikům, a je-li mu věnován dostatek času, je schopen se naučit i různým cvikům poslušnosti. Zvládne i různé sestavy v dogdancingu a někteří jedinci mohou výborně zvládat sport zvaný agility. Sice člověk pořád musí být ve střehu a předvídat, ale není vyloučeno, aby na některých místech přeci jen byl puštěn na volno. Neustále je nutné mít na paměti, že má lovecký instinkt hluboce zakořeněný a že ten zůstává na prvním místě před jakýmkoliv přáním člověka. Proto je greyhound sice schopný přijít na přivolání, ale nesmí zahlédnout něco, co v něm vyvolá zmiňovaný lovecký pud. Problém s celkovou poslušností chrta nastává v momentě, kdy má jeden člověk více než jednoho jedince. Pak tvoří smečku, a co se týče ovladatelnosti, platí již jiná pravidla.
Anglický chrt se rychle naučí chodit na vodítku, nechová se hyperaktivně, chodí klidně a vznešeně. Při procházkách nejen v přírodě aktivně, byť většinou nenápadně sleduje okolí. Dokáže i v tu nejnevhodnější dobu vyběhnout směrem k potenciální kořisti – k bodu zájmu. Proto se nedoporučuje vodit greyhounda na samonavíjecím vodítku. Dokáže z místa vyběhnout okamžitou rychlostí i 40 km/h.
Pohyb a využití
Greyhound najde uplatnění především jako prvotřídní dostihový pes nebo plemeno k vystavování. Zároveň je výborným domácím společníkem. Přestože jsou to chrti, o kterých je známo, že milují pohyb, stačí jim jen krátké procházky. Ani často uváděné běhání vedle kola není nutností. Greyhound, byť je velmi vytrvalý, je především sprinter. Stačí mu proběhnout se ve velké rychlosti pár stovek metrů a několik dní si pak vystačí s různě dlouhými i krátkými procházkami. Proto než vybít jeho energii během na dlouhých trasách vedle kola je lepší najít pozemek (nejlépe přímo dostihovou dráhu), kde se může na volno pořádně proběhnout. S ohledem na jeho bezpečnost by se mělo jednat o velký oplocený prostor. Ideální je spojit se s pořadateli coursing akcí, kde se greyhound může zcela odvázat a běh si užít naplno. Rád bude přes den pobývat na rozlehlé zahradě. Nemá tendence se podhrabávat nebo přelézat přes plot zahrady a prozkoumávat okolí. Přesto skoky přes menší ploty a překážky pro něj nejsou nejmenším problémem.
Kdo si chce pořídit greyhounda, musí předem dobře zvážit, zda se bude pravidelně věnovat dostihové kariéře. Pokud dospěje k názoru, že je to málo pravděpodobné, je lepší vybírat z výstavních, nikoli závodních linií. Rozhodně se jedná o nejpopulárnějšího a nejznámějšího dostihového chrta světa.
Další zajímavost
Jakýkoliv chrt, greyhounda nevyjímaje, má působit svalnatě a zároveň kostnatě, ale nikoliv slabě a vyzáble. Na to bohužel mnozí majitelé zapomínají. Jeho svaly nemají být objemné, ale dlouhé a ploché. Protože mají na těle velmi málo tuku, který by je v chladném počasí zahříval, je velmi vhodné v zimních měsících používat na vycházkách obleček, který je ochrání před prochladnutím. V dnešní době je oblečení na psy ve velkém výběru, proto je třeba dbát hlavně na praktičnost a uvědomovat si důvod, proč psa vlastně oblékat. Naopak v horkých letních dnech není od věci použít opalovací krém s vysokým faktorem a zbytečně psa nevystavovat vysokým teplotám a přímému slunečnímu záření.
Pro chrty je používán a vyráběn speciální typ obojku. Mají štíhlý krk i hlavu, a proto musí dobře padnout. Zároveň nesmí škrtit, a už vůbec ne svou tenkostí řezat (příliš tlačit na hrdlo). Umísťuje se těsně za uši a smí se pod něj vejít jen dva prsty. Bezpečí psa, a tudíž i všech okolo musí být při procházkách na prvním místě. Nesmí hrozit možnost vyvléknutí se z obojku.
V Anglii se greyhound dělí na tři typy. FCI, a tedy ani český chov toto dělení nemá a chov se zde řídí podle jediného standardu, který má za úkol skloubit krásu s výkonem.
Slovo greyhound si v roce 1914 přisvojila také jedna dnes velice známá firma zajišťující americkou vnitrostátní autobusovou dopravu. Měla ji inspirovat greyhoundova rychlost, vytrvalost a spolehlivost. Že se nejedná jen o náhodné slovo, zjistíme, když se podíváme na kompletní znak této společnosti.
Existuje krásné velšské přísloví: „Gentlemana poznáte podle jeho sokola, koně a greyhounda.“
Ošetřování a zdraví
Srst se udržuje občasným překartáčováním měkkým kartáčem, gumovou rukavicí – psím hřebínkem, a u mnohých greyhoundů se také uplatní hustý hřeben s krátkými zuby. Potřebná je kontrola uší, zda se nezačíná rozvíjet zánět zvukovodu, a dále je zapotřebí kontrolovat a upravovat délku drápů, neboť greyhoundům drápy rostou poměrně rychle. I toto plemeno se často potýká se zubním kamenem, proto je vhodná prevence.
Přestože je to vcelku houževnatý a silný pes, potřebuje spát na suchém, teplém a měkkém místě. Nutné je dávat pozor na již zmiňované otlaky při ležení na tvrdém povrchu. U dostihově využívaných jedinců se objevují poranění svalů a kostí. Celkově se však jedná o zdravé plemeno. Ve stáří se u něj mohou, ale rozhodně nemusejí objevit problémy s pohybovým aparátem, metabolické poruchy nebo záněty rohovky. Greyhound se běžně dožívá 14 až 15 let.
Jak by měl vypadat
Standard plemene je poměrně stručný, přesto výstižný. Greyhound je pes silně stavěný, působí vzpřímeně a měl by být výrazně osvalen. Jeho běhy jsou pružné, což mimořádně podtrhuje jeho charakteristický elegantní typ a dopomáhá k mimořádné vitalitě a vytrvalosti. Nikdy nesmí být agresivní nebo nepřiměřeně plachý. Abnormality chování ho automaticky vylučují z chovu.
Jeho hlava je dlouhá s mírným stopem, střední šířky a plochou mozkovnou. Skus greyhounda je nůžkový a chrup kompletní. Oči mají oválný tvar a jsou šikmo uložené. Upřednostňuje se tmavě zbarvená duhovka. Uši jsou malé, jemné a růžicovitého tvaru. Krk je výrazně dlouhý, elegantně nesený a přechází do poměrně dlouhého, širokého a silného hřbetu. Bedra jsou také silná a jen mírně klenutá. Hrudník je hluboký a prostorný, žebra dosahují daleko dozadu. Slabiny jsou dobře vtažené. Ocas je dlouhý, nasazený a nesený poměrně nízko, silný u kořene, zužující se ke špičce a na konci mírně zahnutý. Končetiny jsou rovné, dokonale rovnoběžné a tlapy mají kompaktní, dobře klenuté prsty. Stehna jsou široká a svalnatá, vykazující velkou sílu při pohybu vpřed. Pohyb je nízký, krok je volný a dlouhý, pokrývá značný prostor velkou rychlostí. Pánevní končetiny dosahují daleko pod tělo a zajišťují tak velkou hnací sílu vycházející zezadu.
Srst je jemná a přiléhající, ve zbarvení černém, bílém, červeném, modrém (šedém), světle žlutohnědém, v pískové barvě, žíhané a všechny tyto barvy v kombinaci s bílou.
Kohoutková výška psa je 71–76 cm, feny 68–71 cm.
