Západosibiřská lajka

Lajky byly několik staletí používány ve své původní, „netříděné“ formě, až koncem 19. století se objevovaly písemné záznamy a snaha o různé roztřídění. Nad tím, jak a kdy lajky vznikly, visí mnoho otazníků s velkým množstvím možných odpovědí. Například ve 20. století sovětský kynolog A. Vojločnikov přišel s názorem, že lovecké lajky jsou nejstarším uceleným druhem zdomácnělých psů, kteří mají přímou návaznost na vlky. Spojuje je především tvar lebky a suchá klínovitá morda. K tomuto názoru údajně dospěl na základě prostudování poznatků etologů, zoologů a archeologů. Někteří kynologové však v úvahách došli tak daleko, že lajky považují za dávné křížence psa a vlka.

Kde hledat jejich počátek

Každopádně lajky patří do skupiny severských špicovitých psů. Jsou to psi lesního pásma, jejichž původ je třeba hledat v oblastech s rusky mluvícím národem. Prapředci lajky se pohybovali po obou stranách řeky Ob, u kmenů Chantů a Mansů. Postupně se tito psi vyskytovali na neuvěřitelně velkém území, zejména na Uralu a po celém území Sibiře. Zde byli tradičně chováni pro své mimořádné pracovní výkony, neohroženost, houževnatost, neuvěřitelnou skromnost a absolutní přirozenost pro zdejší podmínky a potřeby chudých lidí. Lajky nikdy nechovala šlechta a zámožní lidé, proto z nich zdejší příroda vytesala neuvěřitelně přizpůsobivé, skromné a vnímavé tvory. Dobrých psů si lidé na severu Sibiře považovali. Byli pro ně pomocníky k nezaplacení a uvědomovali si jejich důležitost. Bez nich by jen stěží přežili.

Významný kynolog Strebel považuje lajky z východu Sibiře za přechodnou formu mezi špicem a plemenem čau–čau. Dnes je tento názor pokládán za mylný a příbuznost s čau–čau za velmi nepravděpodobnou. Někteří kynologové se brání i názoru, že lajky mají něco společného se saňovými psy, třebaže jim jsou podobné. Příbuznost se severskými tažnými plemeny je však naopak dost pravděpodobná, neboť některé druhy lajek byly pravidelně používány k tahání saní s nákladem. Lidé, kteří psy potřebovali na lov, si většinou nemohli dovolit živit ještě jiné psy na tahání nákladu, nebo dokonce další psy na hlídání před dravou zvěří. Toto všechno tak musel zvládnout jediný pes – lajka. Až v pozdějších dobách se lajky v jednotlivých oblastech od sebe začaly lehce lišit a začaly se používat více specializovaně – pro jednotlivé druhy práce.

Dalo by se říci, že každá tehdejší sovětská národnost měla svoji místní lajku, „vyšlechtěnou“ dle svých potřeb. Byly víceméně typově ustálené, podobné těm ostatním, ale přece jiné. Nárokům svých lidí se díky selekci postupně přizpůsoboval jejich exteriér a povaha. Má se za to, že východosibiřská lajka má blíže k samojedům a sibiřským huskym, kdežto západosibiřská lajka je zejména lovecký, nikoli tažný pes se základem mírně odlišným od severských plemen. Každopádně některé lajky byly používány na pasení sobích stád, jiné byly běžně zapřahány do saní (tažné) a poslední, nám dnes samozřejmou skupinou lajek byly lajky lovecké.

Podobnost vskutku značná

Uznaná plemena FCI, jež obsahují název „lajka“, jsou tři. Ovšem lajek bylo a doposud je mnohem více. Celosvětově nejrozšířenější, a tedy i nejpočetnější z nich je západosibiřská lajka, jež je zároveň nejznámější lajkou i v České republice. Naopak nejméně rozšířená a chovaná v poměrně malém počtu i v rusky mluvících zemích je východosibiřská lajka. Ruskoevropská lajka má smůlu v tom, že má velkou konkurenci – karelského medvědího psa, který je této lajce velmi podobný zejména i proto, že typickým zbarvením srsti ruskoevropské lajky je černobílá a bíločerná. A není se čemu divit, vždyť právě tato lajka vznikla úmyslným křížením karelského medvědího psa a lajek v určité oblasti. Přesto v poslední době její počet mírně vzrostl, a zánik jí tak už zřejmě nehrozí.

Rozeznat lajky mezi sebou je velmi těžké, neboť možnosti zbarvení srsti jsou u všech téměř shodné a stejně tak standardy, včetně povolených velikostí, se různě překrývají. Mnohdy má se zařazením lajek k jednotlivým plemenům problémy i odborník, neboť i jedinci jednoho plemene se od sebe mohou typově vzájemně mírně lišit. Podobnost všech tří lajek je vskutku značná a je až s podivem, že byly všechny uznány, a to prakticky se shodnými standardy a ve stejnou dobu. Lajky jsou chováním a vzhledem i dnes „původní“. Přesto dokonce i ony se dnes v typu rozdělují na linie výstavní a pracovní.

Začátky organizovaného chovu

V první polovině 20. století existovalo na území Sovětského svazu 25 až 30 druhů lajek. Zřejmě nejpočetnější, podle knížete Širimského–Šichmatova, byly lajky vogulské. Vogulské lajky (mansi) a ostyacké lajky (khanty) měly zkraje 20. století zpracované své neuznané standardy. Brzy se však obě tato plemena spojila v jedno. Následně během několika let byly lajky vogulské prohlášeny za vyhynulé. Jak se však později ukázalo, zřejmě největší vliv na vytvoření západosibiřské lajky měla právě lajka vogulská a přímo se nabízí, že plynule z jedné vzešla druhá.

Arktickým institutem v Leningradě byly lajky v roce 1936 zřejmě poprvé rozděleny do skupin na: starokarelskou lajku, zyrjanskou lajku, finskou lajku a vogulskou lajku. Ovšem problém byl, že toto rozdělení bylo čistě geografické, kdežto lajky se v sousedních oblastech vzájemně prolínaly. Byl to však alespoň první krok k jejich rozlišování.

Na výstavách se lajky objevovaly sporadicky od 80. let 19. století a až do roku 1949 byly všechny lajky na území bývalého Sovětského svazu posuzovány na výstavách společně. Velkou chovatelkou lajek především typu samojedského a syryänského byla na začátku 20. století paní Dimitrijevová–Lulimská, vlastnící známou chovatelskou stanici „Podogora“. Mnoho informací z první poloviny 20. století v písemné i fotografické formě zachoval pro další generace F. Lühr.

Brzy bylo zřejmé, že je zapotřebí lajky sjednotit a chov vést jen na několika typech – plemenech. Logicky bylo doporučeno schválit opravdu malý počet plemen těchto psů a v roce 1947 byla na II. všesvazovém sjezdu kynologů odsouhlasena z více než desítky navržených plemen lajek pouze čtyři. K těm, jež dnes známe jako plemena uznaná FCI 3. 6. 1980, byla tehdy vybrána ještě karelofinská lajka. Ta se používala zejména na lov drobné zvěře, je ze všech lajek nejmenší, ale dodnes není FCI uznána. Nový standard západosibiřské lajky byl schválen v roce 1952.

Během následujících let 20. století chov lajek v bývalém Sovětském svazu probíhal zcela odlišně od našeho domácího chovu. Lajky se tam chovaly ve velkých střediscích, převážně je spravovala správa myslivosti. V chovatelských zařízeních běžně existovalo 50–100, někdy i více plemenných fen a psů. Systém chovu byl přímo daný. Lajky se zde nejen rozmnožovaly, exteriérově upevňovaly, ale také cvičily a důkladně se prověřovaly jejich povahové vlastnosti. Následně byly přiděleny do jednotlivých oblastí. Jednotlivým lovcům se lajky z chovatelských stanic prodávaly jen ve výjimečných případech. Chovalo se zde především liniovou plemenitbou. Lajky byly součástí tržního hospodářství a s ohledem na velké množství kožešinových zvířat nejen v tajze od nich byly vyžadovány množstevně neuvěřitelně velké úlovky. Nezřídka lovci měli hned několik lajek, nejen kvůli typu lovené zvěře, ale aby se i v lovu střídaly a měly tak čas si odpočinout.

Za nejstarší velkou a přínosnou chovatelskou základnu západosibiřských lajek v zemi původu je považována stanice v Kirově. Ta byla založena v roce 1944 původně v Berborodovu, ale po pár letech byla přestěhována právě do Kirovské oblasti. Výborné výsledky v chovu západosibiřských lajek prokazovala také uznávaná chovatelská stanice v Novosibirsku ve vesnici Kubovaja. Za stěžejní plemeníky v začátcích chovu západosibiřské lajky jsou považováni Džubar chovatele J. J. Vachruševa a Taežnyj z chovatelské stanice Krasnaja Zvezda.

Dnes je západosibiřská lajka nejběžnějším loveckým psem v Rusku a je rozšířena ve všech zalesněných oblastech země od Karelie po Kamčatku. Plemeno je oblíbené především ve svých původních oblastech.

Na našem území se první lajky začaly objevovat až v osmdesátých letech 20. století. První výstavní ocenění CACIB bylo západosibiřské lajce v české části Československa uděleno v roce 1981. Nejaktivnějším chovatelem, který se zasloužil o dovoz hned několika lajek z Ruska, byl Josef Břichovský z Kostelce nad Černými lesy. Byl také dlouhá léta ochotným poradcem pro chov lajek a snažil se plemeno zviditelnit. Vlastnil chovatelskou stanici „z Lipovské stráně“.

O medializaci lajek se velkou měrou postaral i bývalý ústřední ředitel ČTK dr. Svěrčina, který si toto plemeno velmi oblíbil a sám jej využíval v lovecké praxi. O lajkách psal ve své knize „Lovy v tajze“ Jan Kozák. Bohužel i tak je u nás toto plemeno mezi veřejností takřka neznámé. Důvodem nezájmu veřejnosti je zřejmě lovecké zaměření plemene a „příliš obyčejný“, přírodní exteriér přešlechtěním nezničeného psa.

Východosibiřská a karelofinská lajka se u nás prakticky nevyskytují. Byl sem sice v poslední době importován jeden pes východosibiřské lajky, ten však v tomto roce uhynul.

Lajka ve vesmíru

Pro nás je možná slovo „lajka“ zvláštní, ovšem v ruštině znamená „lajat“ štěkání. Západosibiřskou lajku můžeme najít i pod označením West Siberian Laika nebo Ostiak Laika. U nás si většina lidí pod slovem lajka vybaví prvního psa letícího do vesmíru. Opravdu, prvním živým tvorem, který se dostal do vesmíru, byl pes. Ovšem dodnes je sporné, zda šlo o plemeno lajka, nebo o fenu se jménem Lajka. Z dochovaných fotografií se odborníkům na toto plemeno zdá, že se jednalo o křížence, nikoliv o plemeno lajka. Ruský pes tak předběhl americkou kosmonautiku, která do vesmíru vyslala svou první živou duši až o dva roky později (Američané k tomuto účelu vybrali opici).

Lajka, která byla vypuštěna ve Sputniku II na oběžnou dráhu, však měla smutný konec. Třebaže byla brána za hrdinku, aniž by o tom věděla, byl její konec předem jasný. Od počátku se vědělo, že pasažér Sputniku II se už nikdy nevrátí. Ve vesmíru zahynula. V tu dobu, přesněji 3. 11. 1957, byly lajky známé pouze na ruském území. Ovšem možná jen shoda slov napomohla, aby se nejen lajka (coby plemeno) stala známou po celém světě.

Následovaly další experimenty a do vesmíru bylo vysláno mnoho dalších psů, rozhodně nejen lajek, kteří měli lepší konec a vrátili se zpět na Zem. Po Lajce se nejvíce proslavila dvojice fenek Zvjozdočka a Černuška. Jedna z těchto fenek, které letěly společně do vesmíru, měla po návratu na Zemi štěňata a jedno z nich bylo slavnostně darováno americkému prezidentovi J. F. Kennedymu.

Co od lajky čekat?

Je to už na první pohled přírodní plemeno, které potřebuje zaměstnání a pohyb. Lajky se příliš nehodí pro držení v bytě, lépe je jim venku, na zahradě, při zachování co nejčastějšího kontaktu s majitelem. Mají radši kruté mrazy než žár léta. Jsou velmi odolné ke všem rozmarům počasí. Někdy se stávají doslova závislými na svém pánovi, kterému jsou nesmírně oddané. Na druhou stranu to nejsou psi na zahrádku, jejichž hlavním posláním je hlídání, ani miláčci na mazlení. Jsou to živí, výrazně temperamentní psi, energičtí a pracovití, kteří potřebují hodně práce a pohybu ve volnosti. Doma jsou však klidní, nenápadní a velmi čistotní. Ovšem pokud se nudí, můžou se chovat destruktivně anebo mít sklony k toulání.

Většina lajek, přestože nejsou agresivní, patří k výborným hlídačům, kteří dovnitř hned tak někoho nepustí. Odvaha a absolutní věrnost pánovi jsou výraznými rysy tohoto plemene. Vůči cizím lidem se lajky chovají zpravidla nevšímavě, rezervovaně nebo nedůvěřivě. Jen menší množství lajek je hned s každým kamarád a nadšeně vítá návštěvy. Samozřejmě hodně záleží na konkrétním jedinci i na výchově.

Lajka je výborný společník, ale nemusí vyhovovat každému. Tato výrazná osobnost, která je oddaná svému pánovi, je stále plná dávných a přirozených instinktů. Rozhodně neztratila nic ze své původnosti. Má ráda celou svou rodinu, ale pravé pouto ji pojí zpravidla s jediným člověkem. Ve vztahu k dětem je milá a opatrná. Západosibiřská lajka má vyrovnaný charakter, což z ní dělá psa vhodného i pro začátečníky. Ovšem její výchova není až tak snadná. Potřebuje důslednost a jasnou hierarchii. Ráda uznává přirozenou autoritu, ostatně jako většina plemen. Největším oříškem je zvládnout její samostatnost. Byla k ní vedena po staletí, a člověk proto před výběrem tohoto plemene musí být na tak výrazný povahový rys připraven.

Výchovu je potřeba vést srozumitelně a bez matoucích změn. Nejhorší období je dospívání – puberta. To je opravdu velký nápor na důslednost a nervy majitele. Zejména v tomto období lajka ráda zkouší, zda by nešly hranice zakázaného a dovoleného posunout. Pokud se ponechá celé mládí bez výchovy, následující život s lajkou nemusí být jednoduchý a snaha o její převýchovu nezřídka ztroskotá.

Lajka je učenlivá, ale její výcvik a následná ovladatelnost rozhodně nejsou snadné. Jen málokterá lajka se naučí hodně povelů poslušnosti, které je pak hlavně ochotna na požádání splnit. Proto je velmi důležité, aby se již malé dvouměsíční štěně učilo přivolání v nejrůznějším terénu, ale i chůzi na vodítku a vhodné chování k okolí.

Výborně se cvičí na pamlsky. Tvrdým přístupem bez vhodné motivace se dobrá povaha lajky zkazí a příjemné soužití a chuť do spolupráce se zcela ztratí. Ráda pracuje a spolupracuje, ovšem tak nějak po svém. Vedení musí být pevné, bez trestů a přílišného nátlaku, dobře vnímá, ale nesnáší něco opakovat vícekrát.

Přesto jsou lajky, se kterými si jejich majitel natolik rozumí, že na poměrně vysoké úrovni běhají agility, skládají zkoušky z poslušnosti, včetně obedience, nebo se úspěšně věnují záchranářskému výcviku. Svůj výborný čich umí lajka dobře využít také jinak než lovecky. Dokáže sledovat lidskou stopu i například rozlišovat předměty. Ovšem s jakoukoliv takovou činností se musí začít od štěněcího věku a výchovu a výcvik psa neústupně směřovat k cíli.

Lajky jsou velice vytrvalé a nezdolné. Neuškodí jim běh vedle kola a jakkoliv dlouhé procházky, naopak je velmi uvítají. I když nejsou příliš známé jako tažné, saňové plemeno, je možné je také zapřahat a jsou v této práci dobré.

Klub zastřešující západosibiřskou lajku sice velmi vítá, když se s lajkou majitel věnuje loveckému výcviku, ale nezanevře ani na ty, kdo se s lajkou chtějí věnovat jinému kynologickému odvětví a sportu. Do chovu jsou u lajek zkoušky lovecké upotřebitelnosti jen doporučené, nikoli nutné. Čeští příznivci tohoto plemene se sdružují v Klubu karelských medvědích psů a lajek.

Každopádně je to velmi dobré lovecké plemeno a na to se nesmí zapomínat. Jeho povaha je tak trochu jiná. Příliš se nesnese v jedné domácnosti s kočkou. Nedoporučuje se, aby jakékoliv zvíře jiné než druhý pes žilo s lajkou pod jednou střechou. Třeba s oblibou loví myši. Její lovecký pud jí říká: Všechno, co jde, ulovit, a pokud velikost není značná, tak i zneškodnit.

Specifický je pro lajku velký rádius, když se v přírodě pohybuje na volno. Velmi často se stane, že je zcela mimo dohled i doslech svého pána. Ona však vždy dobře ví, kde se nachází a kde svého pána hledat. Má vynikající orientační smysl. Takové velké odbíhání je však pro lajku v mnoha ohledech nebezpečné. Proto je vhodné určit pomyslnou maximální vzdálenost, na jakou bude psovi dovoleno se vzdálit, a jakmile jí dosáhne, ihned ho přivolat k sobě. Lajka je dostatečně chytrá na to, aby pochopila, jaká vzdálenost od jejího pána je přijatelná, a naučí se to respektovat. Avšak bez důslednosti to rozhodně nepůjde. Je potřeba ji neustále utvrzovat ve spolupráci se svým člověkem.

Lov s lajkou

Jsou to lovecky poměrně všestranně využitelní psi. Píše se o nich, že jsou to „štěkači“. To však není myšleno tak, že rádi a všude štěkají, ale že označí lovenou zvěř při jejím nalezení. Štěkání na nalezenou zvěř se říká, že „vydávají“. Zvěř vyhledávají tiše, a jakmile ji najdou, začnou štěkat. V tom jsou vytrvalí a spolehliví.

Přestože je lajka velmi všestranná, nemůže v jednotlivých disciplínách konkurovat specialistům na specifické práce. Každá lajka s oblibou loví jiná zvířata. Některé lajky nejeví přílišný zájem o lov malé zvěře a naopak jiné se příliš nehodí na lov medvědů a jiných velkých kožešinových zvířat. Přesto je možné lajku naučit pomáhat při lovu jakékoliv zvěře. Lajka je pes především pro aktivní lovce, nejlépe zkušené ve svém oboru.

Západosibiřská lajka výborně slídí a drží stopu, třebaže prověřuje a nasává i okolní, jiné stopy. Hledá s vysokým nosem a zcela samostatně. Má v terénu již zmiňovaný velký rádius, a tak se po odepnutí z vodítka zpravidla velmi rychle ztratí. Bohužel, nezřídka za zvěří běží tak daleko, že je i mimo doslech. Výborně pracuje ve vysokém sněhu a většina lajek se bez váhání vrhá i do studených vod.

Výborná je zejména na dohledávku postřelené zvěře. U nás je možné lajku použít na nejrůznější zvěř. Nejčastěji se využívá k lovu zvěře černé nebo pernaté. Lajky jsou schopny pronásledovat i zvěř, která se přemísťuje ze stromu na strom. Mají totiž výborný sluch i poměrně dobrý zrak, a tak jim nedělá problém sledovat zvěř přemísťující se poměrně vysoko nad sebou.

Správně lovecky vedená lajka chodí na volno kolem svého myslivce ve velkých kruzích, občas se ke svému pánovi připojí a po chvilce se opět vydá hledat čerstvou stopu zvěře. Jakmile na stopu narazí, bez upozornění se po ní vydá. Každopádně se těžce odvolává ze stopy, po které se pustí. Když zvěř dostihne a např. ji vyžene na strom, začne (zpravidla vsedě) štěkat. Štěkání je soustavné, čímž přivolává svého lovce.

Má silný hlas, rychlé nohy, je houževnatá a vytrvalá. Lajka by měla vyštěkávat zvěř nejdříve klidně a poměrně tiše a až po chvíli na hlase přidat. To si již zvěř na štěkot zvykne a nebude se zbytečně hystericky bát. Cílem lovu s lajkou rozhodně není zvěř vyplašit, aby se dala na útěk pokaždé, když ji pes dostihne. Cílem lajky má být zvěř zastavit (nadběhnout jí) a udržet na místě – na dostřel lovce. Lajka se má chovat klidně a jakoby zvěř uklidňovat – neplašit. Lovecký výcvik se nesmí uspěchat. Potřebuje čas vše vstřebat a naučit se i s ohledem na svou samostatnost spolupracovat s lovcem. Bez problémů složí barvářské zkoušky honičů, ale i zkoušky lovecké upotřebitelnosti, např. lesní. Některé mají tak výborné vlastnosti, že úspěšně absolvují i zkoušky všestranné. Klub doporučuje pro lajky zkoušky z výkonu BZH nebo ZH. Západosibiřská lajka však není slídič, barvář ani honič. Dle myslivců by se dala zařadit někam doprostřed mezi slídiče a honiče.

Neuvěřitelné vlastnosti lajky v těžkých podmínkách

Od počátku své existence lajky pomáhají s lovem především v oblasti tajgy evropského severu Sibiře a také na Dálném východě. Na Sibiři vynikaly zejména při lovu bělek, ondater a sobolů. Ve své domovině však lovily prakticky všechno, co bylo potřeba, od malých veverek popelavých a hranostajů přes tetřevy, kuny, tchoře, norky, vydry, losy, rosomáky, medvědy nebo černou zvěř. Drobnou zvěř, která nestihla vyběhnout na strom, lajka zpravidla zadávila. Běžně se na lov používala lajka jedna, ale na lov velkých a složitých zvířat, jako je rys, divoká kočka, jezevec, divočák, mývalovec apod., se používaly lajky dvě. Tito psi se mimo jiné využívali také na lov mladých vlčat. Vlků se nebojí a bez váhání na ně útočí. Nezalekli se ani tygra, kterého kdysi také pomáhali lovit.

Údajně jen tři lajky stačily na to, aby zastavily medvěda a dokázaly ho udržet na místě, dokud nepřijde lovec. Ne každá lajka se k lovu medvědů hodila. Lovci v chování k medvědům rozdělovali lajky do několika kategorií. Základní kategorie byly: „pátrači“, lajky, které bez problémů šly po stopě medvěda a dovedly lovce až do jeho blízkosti, „bojové lajky“, to jsou ty, které na medvěda útočily, a lajky „zbabělé“, které před medvědem i samotným pachem medvěda utíkaly. Lajky, které odmítaly jít po stopě medvěda, stejně jako lajky, které se na medvěda bezmyšlenkovitě vrhaly zepředu, byly pro lov nepoužitelné a myslivci se jich zbavovali. I dnes probíhají v jejich domovině praktické zkoušky povahy při styku s medvědem. Některé velké chovatelské stanice dokonce vlastní medvěda, díky kterému dospělé lajky prověřují.

Lov lajek a jejich početnost měly jasná a rozumná pravidla. Záleželo na tom, jaké zvíře se šlo lovit. Rozhodně nikdo nechtěl přijít o dobrou lajku a zároveň je jasné, že jedna lajka nepřemůže rysa. Ne že by snad lajky dokázaly samy zabít divočáka, rysa, losa nebo jezevce, ale dokážou ho vyprovokovat a udržet na místě svými výpady a štěkáním ve skupině, dokud nepřijde lovec.

Na Sibiři se v dnešních dobách používají i jiná plemena než jen lajky. Narazili bychom zde na honiče, chrty, ohaře i slídiče. Proto například na zajíce se lajky vůbec nepoužívají. Jejich lov je přenechán jiným plemenům. Lajky by se zbytečně unavovaly jejich pronásledováním a síla by jim pak chyběla u jiných, těžších zvířat. Kromě kachen se na Sibiři zpravidla příliš nepoužívaly ani na pernatou.

Není lajka jako lajka, a tak je běžné, že lovci na Sibiři vlastní a vlastnili lajek více. Každá je ze své podstaty „specialistou“ na jiný typ zvěře a lovci je zbytečně nepřeučují. Jen málokterá lajka se bude perfektně hodit na lov hranostaje stejně jako na lov losa či medvěda.

Zdraví západosibiřské lajky a péče o ni

Většina lajek hárá jen jednou do roka. Hárají každých 9 až 12 měsíců, což je o poznání méně často než u jiných plemen. Hárání však trvá déle, vhodná doba připuštění se dokonce vymyká běžnému standardu a je o několik dní pozdější. Lajky nemývají početné vrhy, ale jsou skvělými matkami a nemají problémy s porodem.

Línání je většinou krátké, zato vydatné a pes potřebuje každodenní kartáčování. Mimo toto období je lajka na péči o srst a celkově zevnějšek velmi nenáročná. Její kožich a termoregulace jsou uzpůsobené severským zemím. Tam jsou lajky také velmi oblíbené. Ve větším počtu se s nimi setkáme třeba v Americe.

Vitální jsou až do své smrti, nezřídka se dožívají 15 let. Netrpí téměř žádnými genetickými nemocemi. V chovu se kontroluje RTG DKK, ale výsledky vyšetření kloubů jsou zpravidla negativní. Postižených jedinců je zanedbatelné minimum, tedy ani dysplazie kyčelních kloubů se není třeba bát.

Na potravu jsou nenáročné, a pokud jí mají příliš v kombinaci s minimem pohybu, mohou mít rychle problém s obezitou. Jsou zpravidla žravé a nevybíravé.

A jak by měl vypadat typický představitel plemene?

Je to pes střední až mírně větší velikosti, dobré substance se silnou a suchou, lehce obdélníkovou stavbou těla. Typickým pohybem lajky je krátký klus s přechodem do cvalu.

Hlava je suchá, klínového tvaru, připomínající rovnostranný trojúhelník při pohledu shora. Mozkovna je středně široká, užší u fen než u psů. Hřbet nosu je rovnoběžný s horní linií lebky. Temeno a týlní hrbol jsou dobře vyjádřeny, stop mírně vyjádřený. Nosní houba je černá, u bílých jedinců je tolerován mírně světlejší (hnědavý) nos. Tlama je středně zašpičatělá, rozšiřující se k základně. Délka tlamy odpovídá polovině – nebo o něco méně – délky hlavy. Pysky pevně přiléhají, skus je nůžkový a chrup kompletní (42 zubů). Oči nejsou příliš velké, mají oválný tvar, jsou šikmé a usazené celkem hluboko (více než u jiných lajek), s odhodlaným inteligentním pohledem. Barva očí je tmavě hnědá nebo hnědá, podle barvy srsti. Uši jsou vysoko nasazené, špičaté, vztyčené, ve tvaru „V“. Ušní boltce jsou vyvinuté mírně.

Krk je osvalený, suchý a jeho délka se rovná délce hlavy. Je nasazen zhruba v úhlu 45°–55° k horizontální linii. Horní linie trupu je pevná a tuhá, mírně se svažující od kohoutku ke kořeni ocasu. Kohoutek je velmi výrazný, především u psů. Hřbet je silný, rovný, středně široký, záď lehce spáditá. Hrudník je středně hluboký, ale dosahující k lokti, dlouhý a široký. Břicho je vtažené, spodní linie od hrudníku k dutině břišní mírně stoupá. Ocas je pevně stočený do kroužku a je nesen nad hřbetem nebo nad zádí. Když je plně natažen, buď dosahuje k hleznu, nebo je o 1–2 cm kratší. Hrudní končetiny jsou rovné, nadloktí šikmé, předloktí rovné, nadprstí mírně se svažující při pohledu ze strany. Pánevní končetiny jsou silné, s dobře vyznačeným zaúhlením všech kloubů. Při pohledu zezadu jsou končetiny rovné a rovnoběžné. Paspárky jsou nežádoucí.

Kůže je bez vrásek a nechybí nadměrná podkožní tkáň. Krycí srst je hustá, tvrdá a rovná. Podsada je dobře vyvinutá, měkká, bohatá a vlnitá. Srst na hlavě a uších je krátká a hustá. Srst na plecích a na krku je delší než na těle a tvoří límec, na lícních kostech tvoří licousy. U psů je srst na kohoutku delší. Končetiny jsou pokryté krátkou, tvrdou a hustou srstí, která je mírně delší na zadní straně končetin. Srst na zadních končetinách tvoří kalhoty, ale bez praporců. Mezi prsty roste ochranná kartáčovitá srst. Ocas je pokryt bohatou rovnou a tvrdou srstí, která je jen mírně delší na spodní straně, ale nikdy netvoří prapor. Zbarvení srsti má několik možností: šedá s červenohnědou, červená s červenohnědou, šedá, červená, plavá a červeno–hnědá ve všech odstínech. Může být i celobílá nebo bílá se znaky neboli se skvrnami jakékoliv výše zmíněné barvy.

Výška v kohoutku se u psů pohybuje od 55 do 62 cm a u fen od 51 do 58 cm.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

8.8.2014 13:28

Blahoželám k velmi dobré napísanému članku autorce. Súhlasím s jejím oboznámením pre verejnosť s dobrým a nenaročným plemänom psa. Z vlastnej zkúsenosti však opravdu doporučujem držať jedinca iba pre tých ,ktroí na to majú podmienky/ smostatné bývanie na myslivně,chalupe v horách/.Ideálně by pre jedinca bol aktívný lesník myslivec,alebo aspoň aktívný myslivec.Dovetok k článku:

keďže v terajšom "spoločenskom novoveku" sa výmery honiteb znatelne zmenšili a v mnohých lesoch si noví majitelia neprajú pobehovať " nejakého čokla", je chov tohoto užitočného a všestranného plemäna v ČR hviezdnou budúcnosťou.je to zrejme dané zastúpením zvere a vlastníctvom "zemědělských a lesných pozemkov".

Škoda ,že pisatelka neuviedla jak je možné rozpoznať pri kúpe mimo SSR ,na aký druh zveri se vybraný jedinec hodí/ resp. je vhodný/smajlíklesakvhvt