Svět podle psa – část 15. Průvodce labyrintem psích emocí – Ti, kteří tě chrání Awanyanke

Další fotografie (4)

Středa 26. února L. P. 2014 nevěstila nic špatného. Se Zdenkou a Taigou jsme vyrazili na náš oblíbený Hornek pátrat po prvních stopách probouzející se královny Flóry. Taiga vášnivě lovila spadané větve a nahnilé klacky a nás těšily první sněženky, podléšky, plicníky… O své právo na zubaté sluníčko s hrabankou bojovaly i petrklíče a – světe, div se – na naší přísně utajené lokalitě se ze země draly áróny. Ptačí drobotina v euforii zdravila předjaří jásavými trylky.

Horor s happy endem

V Údolí Říčky přeletovaly nad rybníkem Ledvinka volavky, na hladině se pohupovali vyparádění kačeři se svými skromnějšími družkami a kolem meandrující Říčky šmejdili v hustých křovinách střízlíci, na kameni třepal ocáskem konipas horský a skorci vodní se oddávali námluvám. Když jsme při slunci klonícím se k západu vystupovali táhlým kopcem k Líšni, zahlédli jsme po dlouhém čase králíčka obecného; jeho žlutooranžový proužek na hlavičce nás uvedl v bujaré, leč tiché nadšení.

Domů jsem přijel s Taigou ještě za světla, nakrmil jsem ji, chvátal proběhnout malamuty a taky jim naplnit misky. Po návratu jsem spolkl skromnou večeři, pustil potichu rádio a zasedl k počítači ke korekturám. Taiga se uvelebila – jako obvykle – u mých nohou. V rádiu „zatutala“ devatenáctá hodina…

Sotva minutu dvě poté se Taiga vznesla ke stropu a prolétla závěsem, oddělujícím druhý pokoj, ve výši dospělého muže. Byl jsem idiot: zařval jsem na ni, poněvadž jsem předpokládal, že slyší mrouskající se kočky nebo kuny prohánějící se po střeše verandy. Ubohé lidské smysly mě zradily a nevarovaly… Bleskově jsem letěl za ní: dveře do koupelny otevřené… Ovanul mě chlad ze dvora – dveře dokořán… Průser, mihlo mi hlavou, někoho honí… Bylo to tak… Šedé tílko letělo nad zemí a před ní prchal stín s „čímsi“ v ruce. Zachvátil mě o Taigu strach! „Taigo, ke mně! Nech!“, vykřikl jsem. Vzápětí vydala Taiga lví řev. Ve tmě před sebou jsem slyšel vyjeknutí, zaklení a úder zaklapnutých dveří. To už mi Taiga skočila na prsa, vrtěla ocasem a líbala mě na tvář. Zběžně jsem ji pohladil, přidržel za obojek, protáhl se dveřmi na zahradu a zaklapl jí dveře před čenichem. Pronásledovat zloděje ve tmě a v pantoflích byl blbý a pošetilý nápad – samozřejmě jsem ho nechytil… Klopýtal jsem ve tmě a teprve nyní si uvědomil, že mám v kapse mikiny čelovku. Za dveřmi do zahrady ozářilo světlo můj prázdný batoh, tátovu ledvinku, kterou má máma dvanáct let po jeho smrti z piety položenou nad kabáty na stěně, a – krumpáč! Hrozivý nástroj, kterým mohl Taigu (a nejen ji) zabít a kterým se ten hajzl vlámal do domu. Věru, podivný suvenýr mi tu zanechal…

Teprve teď mi došlo, že když chlap bral tátovu ledvinku, byl vzdušnou čarou asi půl metru přes zeď od mámy sedící v křesle. Samozřejmě přes prosklené dveře dobře viděl, že se v místnosti svítí a hraje televize. Drzost některých lidí asi nezná mezí. Pak vyrazil pátrat dál a – tam ho naštěstí vyděsila Taiga. Taiga, která na mne právě vzrušeně vyskakovala a zahrnovala mě svými „razítky“ = divokými polibky.

Mechanicky a jako ve snách jsem vytočil číslo policie. Policisté byli na místě po chvíli, a hned v několika autech. Postarali se mi o program do půlnoci: korektury musely počkat; stejně by mi písmenka skákala před očima… „Škoda, že jste toho psa odvolával,“ posteskl si chlapík v uniformě. „Nediv se, vždyť je to ještě skoro štěně, pán měl o ně strach, ale – úžasný štěně,“ oponoval mu psovod. „Kdyby Taize něco udělal, tak bych ho umlátil k smrti a skončil za katrem,“ mudroval jsem.

Když jsem se pozdě po půlnoci převaloval z boku na bok a marně čekal na úlevný spánek, přemítal jsem nad tím, že první (nepoužívané) „rodokmenové jméno“ Taigy – Awanyanke = Ta, která tě chrání – nedostala nadarmo. Vlastně jsem to ani za jméno nepovažoval, nýbrž za čestný titul, kterým Vlčí bůh obdařil svou drobnou dcerku s velikým srdcem…

Telefon

Za dva dny mi jeden z policistů telefonoval, že zloděje možná mají; potvrdit to měla až pachová zkouška. Na stopu je při kontrole podezřelých přivedlo jeho nedbale ošetřené pravé (rozdrcené) zápěstí. Tvrdil, že si úraz způsobil po pádu, policejní lékař však konstatoval, že zranění způsobila psovitá šelma. Tak ho přece jen možná Taiga chňapla, piraňa jedna šikovná…

Téma k zamyšlení

V kapitole o loveckých instinktech a o emocích, které v predátorovi vyvolávají, jsme uvedli, že lov nemá absolutně nic společného s agresivitou. Rovněž jsme zdůraznili, že cviky obrany podporují právě psí lovecké instinkty a nepracují s agresivitou. (Pro jistotu si zopakujme: „Vlk se učí útočit tak, jak je to v dané chvíli nejvýhodnější,“ píše Vladimír Mikulica v knize Poznej svého psa. „Stejně se učí pes útočit na paži zakrytou ochranným rukávem a naučený směr útoku by se měl projevit ve chvíli, když zaútočí na člověka, jehož ochranné prostředky jsou zakryty oděvem. Podstatou celého jednání je však instinkt lovu velké kořisti, který se učením jen rozvíjí a zdokonaluje.“) V duchu si stále vybavuji řev, který Taiga vydala těsně před kontaktem se zlodějem (podobal se spíše řevu velké kočkovité šelmy). Takový zvuk jsem slyšel u psa dosud jen dvakrát: poprvé, když malamut Fram zaháněl od našeho bivaku svého prvního medvěda, podruhé u Taigy.

Rovněž mě udivila okamžitá rozhodnost čtrnáctiměsíční Taigy a její vůle k samostatnému rozhodnutí a razantnímu jednání. Zatím totiž neprojevuje žádnou zvláštní ostrahu svého domovského teritoria. Je to „vítací pes“: k lidem se chová přátelsky a s nadšením, i když její vítací projevy jsou poněkud drsné (kromě vítání mé osoby) a vítanému člověku hrozí roztržení rukávu nebo nějaký ten šrám. Když zpozoruje něco nebo někoho, co nebo kdo v ní vzbuzuje nedůvěru (zvláště za šera a za tmy), napjatě objekt sleduje, ozývá se přidušeným tichým bafnutím, případně se jí zježí „kartáč“ na hřbetě. Když je velmi zneklidněna, ozývá se tichým výstražným vrčením. Před neznámou hrozbou projevuje opatrnou nedůvěru, nikoli výbojnou agresivitu. (Teritoriální chování ovšem nelze ve psím světě v žádném případě podceňovat. „Pes, který se na ulici chová přátelsky k cizímu člověku, bude hrozivě vrčet a útočit, jakmile se stejný člověk bude snažit vstoupit na ‘jeho’ dvorek,“ píše Vladimír Mikulica v knize Poznej svého psa. Důležitý je i další fakt, který Mikulica zdůrazňuje: „Stupeň agresivity, se kterou bojují psi s vetřelcem, rovněž klesá s narůstající vzdáleností od domova I. řádu.“ Psovité šelmy, a to jak divoké v přírodě, tak domestikovaní psi, totiž chápou svá teritoria ve dvou rovinách: I. řádu /nora, stávaniště; u psa bouda, pelech/ a II. řádu /okolí nory a lovecký revír; u psů pozemek, zahrada…/. V případě Taigy pronikl zloděj na samou hranici jejího teritoria I. řádu – na práh její „nory“, kterou se mnou sdílí v mé pracovně.)

Taiga rovněž prozatím nebyla trénována k obraně. Rukáv figuranta viděla dosud v životě dvakrát: zákus brala jako báječnou hru a skvělé povyražení, při kterém se může pořádně vyblbnout, vyřádit, vybít energii a pěkně si od srdce zavrčet. Jakmile figurant rukáv odhodil, byl jejím miláčkem.

Prostě jsou věci mezi nebem a zemí… Zloděj musel vysílat signály, které psí smysly zachytily, vyhodnotily a jež Taigu donutily k samostatnému jednání, kterým se situaci snažila sama vyřešit. Přitom v případě, kdy si není jistá, vždy se mnou vyhledává oční kontakt, aby zjistila, co si o situaci myslím já. Při této akci nebyl na podobná ujišťování čas – šlo o zlomky sekund a Taiga to vycítila a bez váhání jednala. Ovšem z pomyšlení, že by zloděj Taigu trefil krumpáčem, do teď dostávám husí kůži: hrozilo zranění či smrt úžasné fenky a její psychická zkáza. Díky bohu, že je rychlá jako šedý blesk…

Zajímavé také bylo, že po skončení celé akce neprojevovala Taiga žádné mimořádné vzrušení, o rozrušení a nervozitě ani nemluvě. Prostě vykonala své, a basta! Okamžitě byla ochotna si se mnou hrát a mazlit se.

Agresivita kontra bojácnost

Úzkou hranici mezi agresivitou a bojácností pregnantně definoval Vladimír Mikulica již v roce 1985. Jeho slova platí dodnes: „Útok divokého zvířete na příslušníka svého druhu je agresivním jednáním a jeho zařazení do komplexu sociálního chování je jasné. Vztahy služebního psa k lidem jsou však dvojí. K některým lidem projevuje pes přátelské nebo nepřátelské sociální chování a na jiné osoby útočí jen podle obměněných programů loveckého chování. V dobách před poznáním základních etologických zákonitostí nebylo možné pochopit a rozlišit dvojaký charakter služebního psa na člověka. Proto se v kynologii objevila dobře míněná snaha posuzovat psy podle útočného nebo obranného pudu. Jako výraz obranného pudu se udávalo útočné chování psa vůči člověku bez ohledu na to, zda člověk vyvolával agresivitu nebo loveckou náruživost. Dnes už víme, že je nutné obě pohnutky přesně rozlišovat, aby posuzování „obranného pudu“ mělo význam pro chovatelství i pro výcvik. Agresivitu je nutno odlišit rovněž od bojácnosti. Bojácnost a agresivita nejsou dva protikladné jevy, neboť sklon ke strachovému i agresivnímu hodnocení situace se může objevovat současně. Pes se bojí, ale na pokus o přiblížení a o kontakt odpovídá agresí. Objevuje-li se u psa „kousání ze strachu“ vůči lidem již v běžných podmínkách, je to dáno souběžně nízkým prahem pro spouštění strachového i agresivního chování. Také nebojácnost nemá nic společného s agresivitou. Nebojácný pes má zvýšený práh pro spouštění obranného chování, ale nemusí být proto ještě agresivní. Můžeme tedy rozlišovat psy na nebojácné a agresivní, nebojácné a neagresivní, bojácné a agresivní a bojácné a neagresivní, na což už před druhou světovou válkou upozorňovali známí kynologové manželé Menzelovi. V kynologii se stále důsledněji prosazují tendence vyžadující psa společenského a sebevědomého, jehož sociální zábrany dovolují útok na člověka jen v nejkrajnějším případě – při vlastním ohrožení nebo při obraně psovoda. Idea je to nepochybně ušlechtilá. Chceme-li udělat z německých ovčáků, velkých kníračů a jiných služebních plemen psy, kteří bez potíží najdou své místo ve společenském životě velkoměsta, není nic snazšího než popustit chov tímto směrem. Zcela určitě se pak dostaneme k chovným liniím nebojácných a degresivních psů. Sebevědomý a agresivní pes je ale vždy ve velké výhodě ve všech podnětově neujasněných situacích, kdy je zapotřebí jeho zákroku. V životě psovoda ozbrojených sil se vyskytují okamžiky, kdy agresivní chování psa může být oporou v napjaté situaci. Také při výcviku nového dospělého psa se snáze přetváří původní agrese vůči pomocníkovi na lovecké chování a při přechodu z kousání do rukávu na zákus na skrytou manžetu se tato výhoda projeví. Ovládnutí zdravě agresivního psa je přitom otázkou výchovy začínající u malého štěněte a pokračující při následujícím výcviku. Velkou roli zde hraje osobnost psovoda; agresivní pes nepatří do rukou lidem nerozhodným a neprůbojným. S ukázněným agresivním psem by pak neměly být potíže… Vyváženost agresivity a ukázněnosti je míra jen obtížně definovatelná, protože nechceme psy bezdůvodně napadající kolemjdoucí osoby ani psy příliš důvěřivé. U služebních psů je agresivita vítána. Aby takový pes byl použitelný, musí se jeho agresivita udržovat vhodným výcvikem v mezích ukázněnosti.“ (V. Mikulica hovoří o zdravé a přirozené agresivitě, nikoli o agresivitě patologické.)

P. S.

Určitě neprohloupíte, když budete důvěřovat smyslům a instinktům svých psů. Vyplatí se vám to! Viď, Taigo?!

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře