Ibizský podengo
Jak se na místo, které je považováno za místo jeho vzniku, dostal, je zatím nevyřešeno a existují jen zcela nepodložené názory, třebaže se obvyklé vysvětlení jeho historie jeví velmi pravděpodobně. Uvádí se, že se na Iberijský poloostrov tito psi dostali s Féničany, Kartaginci, méně pravděpodobně s Římany. Zda je to tak, nebo se o to zasloužil někdo jiný, nám s jistotou již asi nikdo neřekne. Jisté je, že se na Baleárské ostrovy, Mallorku, Ibizu, Menorku a Formenteru, dostali ještě v době před naším letopočtem.
Nejstarší z nejstarších
Při obsazení Egypta Římany došlo k migraci Féničanů, kteří se dostali i na ostrov Ibiza. Přestože zde nezůstali natrvalo, někteří jejich „egyptští lovečtí psi“ zřejmě ano. Je známo, že v 6. století př. n. l. osídlili Iberijský poloostrov první zemědělci, kteří sem přišli po souši. O jedno až dvě století později (v 5.–4. stol. př. n. l.) sem dorazili i berberští osadníci ze severní Afriky a Blízkého východu. Je pravděpodobné, že si i tito osadníci s sebou dovedli některá domácí zvířata a s nimi také psy. Předpokládá se, že psi typu faraonského chrta, tudíž i ibizského podenga podnikli podobnou cestu s některými přistěhovalci z Afriky, přičemž ibizský podengo zůstal na Ibize, Sicilský chrt na Sicílii a Faraonský chrt na Maltě. Samozřejmě v tu dobu ještě nemůžeme mluvit o jednotlivých plemenech, ale typově se tato plemena za tolik staletí přesto příliš nezměnila.
Zajímavostí je, jak píše Räber, že na začátku 20. století byl uznávaný kynolog dr. C. Keller přesvědčen, že ibizský podengo vzešel z abesinských lišek (Canis simensis). Toto tvrzení zakládající se na srovnávání lebek je sice zajímavé, ale nesprávné. Ibizský podengo je typickým představitelem tzv. primitivních plemen a je často považován za jedno z nejstarších dnes existujících plemen psů. Dokazovat to mají nálezy v hrobkách faraonů, ale také drobné exponáty nalézající se v muzeích, které jsou staré i 5 400 let. Ovšem i dále se průběžně objevovaly různé malby a sošky dokazující stálou existenci těchto loveckých psů. Samozřejmě nelze dokázat, že zde vyobrazení a ztvárnění psi jsou přímo ibizští podengové, ale jedná se o stejný typ loveckého psa. Při srovnání migrace obyvatelstva a výskytu těchto psů v jednotlivých oblastech vše nasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o předky nám dnes známého plemene ibizský podengo.
Chov ve 20. století a jeho uznání
Existuje jen pár podrobnějších zpráv pocházejících z 19. století a hojněji pak na začátku 20. století, které vypovídají o existenci těchto psů, zejména na Mallorce, konkrétněji ve městě Palma. Přesto není pochyb o tom, že tito psi se na Baleárských ostrovech vyskytovali i několik století předtím a na různých místech.
Jako první byl údajně do španělské plemenné knihy zapsán v roce 1911 pes Sultan majitele D. Benjumey, dnes však není jasné, zda se jednalo o ibizského, nebo jiného podenga. Velmi podrobné a obsáhlé dílo, které vypráví o ibizském podengovi, z kraje 20. století sepsal ze svého cestování dr. Conrad Keller. To se psal rok 1911 a mimo španělské ostrovy se ibizský podengo v tu dobu nikde jinde nevyskytoval. Každopádně z dochovaných fotografií ze začátku 20. století je jasně patrné, že podengo se prakticky vůbec nezměnil. Bohužel kvůli raketovému nástupu změny stylu života lidí přestával být o ibizského podenga zájem. Přesto se ještě včas dočkal uznání některými mezinárodními kynologickými organizacemi a byl jako první z podengů uznán FCI. I přes své mezinárodní uznání však byl v mnohých zemích ještě dlouhá desetiletí do plemenných knih zapisován jako „faraonský pes“.
Brzy se to ukázalo jako chybný krok, neboť podengo tak rychle ztrácel na specifičnosti stylu lovu a ztrácela se ochota psa zvěř aportovat. Proto se naštěstí brzy s tímto experimentováním přestalo.
Nejvýznamnější a také nejpočetnější chovatelská základna těchto podengů je od počátku dle očekávání ve Španělsku. Tam byl vždy považován i využíván jako dobrý lovecký pes. Do celé Evropy se šířil velmi pomalu. Dokonce v některých státech do dnešního dne nebyl odchován ani jeden vrh. Ve 30. letech 20. století se v Německu na výstavě objevoval ibizský podengo, který byl představován jako „španělský srnčí pes“. Byl opravdovou raritou. Toto plemeno v tu dobu odchovávala berlínská zoo.
Brzy se začala čím dál častěji objevovat otázka, jaká skupina FCI je pro podengy ta správná. Zařazení ibizského podenga u FCI do skupiny primitivních plemen nebylo samozřejmě věcí náhody a vedla k němu trnitá cesta. Nějaký čas byl zařazen mezi honiče, přece jen je to svým hlavním i historickým posláním lovec králíků. Ovšem po těch byly vyžadovány do chovu lovecké zkoušky z výkonu šité na míru honičům, a to by znamenalo pro podengy konec. Proto v roce 1987 cestovali všichni podengové ze skupiny honičů do skupiny chrtů, tedy do skupiny číslo 10, jako skupina „chrtům podobných“. Přestože ibizský podengo může být na první pohled spojován s chrty, portugalský podengo chrtem rozhodně není. Takže přestože název podengo (podenco) je často synonymem pro chrta, není to správné označení. Třebaže je lovec, není ani slídič, ani honič, ani ohař, dokonce ani chrt. Přesto téměř tři čtvrtě 20. století nesli všichni psi chrtovitého typu dovážení do Evropy ze Středomoří, a také z Afriky, tudíž včetně ibizského podenga, označení „faraonský chrt“. Jistá exteriérová podobnost ibizského podenga a faraonského chrta tu bezesporu je, ale opět se jednalo o mýlku. Až na přelomu 70. a 80 let 20. století FCI rozhodla, že bíle zbarvení jedinci s červenými znaky až sedlem nebo pláštěm, případně jednotně bíle či červeně, pocházející z Baleárských ostrovů přísluší k plemeni ibizský podengo. Až pár let po zařazení mezi chrty došlo ke konečnému rozhodnutí, že podengové budou zařazeni do skupiny FCI č. 5. A v ní zůstali dodnes.
V polovině 20. století byl ibizský podengo k vidění čím dál méně často. Plemeni sice pomohlo vyvezení několika jedinců do USA (od roku 1956), ale v Evropě se zájem o podengy vytrácel. K zachování plemene velmi pomohla Marie Dolores Olives de Cotonera, která chovala velmi kvalitní jedince ve větším počtu na Mallorce, přičemž právě její chov dal základ chovu americkému. V Americe byl u AKC ibizský podengo uznán v roce 1979.
Lovcem byl a zůstal jím
Od počátku to byl čistě lovecký pes. Protože ve starověku byly Baleárské ostrovy plné králíků, brzy se stal specialistou zejména na jejich lov. Jak však dokazují pradávné záznamy, byl používán dle potřeby i na jiná lovená zvířata, a to nejen na jeleny či srnce, ale i na divoká prasata. Střelné zbraně se dlouho nepoužívaly, a tak psi museli zvěř samostatně najít, ulovit, zabít ji a přinést svému lovci.
Nejčastěji ibizští podengové pracovali ve smečkách. Smečku tvořily zpravidla jen feny, případně jeden pes. Někteří jedinci i „vystavovali“ (s typickým postojem – se zvednutou přední nohou). Jejich styl lovu byl velmi „smečkový“ a systematický, s jasně danými pravidly. Když nachytala smečka podengů dost králíků, potřebovala pauzu. Sami si o ni řekli – přestali lovit. Tomuto říkají Španělé „enconillarse“, což je v překladu „sytí králíků“, jindy překládáno „jít si odpočinout“.
Ve Španělsku tehdy stejně jako dnes je poměrně běžné, že je lovecký podengo uvazován k boudě na řetěz nebo ponechán v prostředí na volno – bez plotu. Je na něj pohlíženo jako na výborného loveckého psa a nikoho místního tento přístup majitelů nepohoršuje. Jeho život tam má tak zcela jiné existenční místo, než jaké se snaží jinde v Evropě pro ibizského podenga mnozí chovatelé nastavit. Jeho styl života, který Španělé považují za samozřejmost, často nebývá akceptován v mnohých jiných zemích. Zahraniční majitelé podenga se jej nezřídka snaží „zcivilizovat“ na běžného rodinného psa. Někdy se to z větší části daří, jindy ne. Je to jedinec od jedince různé. Záleží samozřejmě na prostředí, ve kterém vyrůstá, i na přístupu k jeho socializaci a výchově. Není však možné od něj očekávat vlastnosti vhodné jen pro vychovaného nenáročného rodinného psa. Jeho potřeby vyžadují trochu specifičtější přístup a majitele otevřenějšího konkrétní osobnosti psa.
Název 100× jinak
Snad u žádného plemene se nepoužívá tolik různých označení jako u ibizského podenga. Názvy se různí podle místa jejich výskytu, ale přesto je běžné používání i více označení v jedné oblasti. Na Mallorce, Menorce, Ibize a Formenteře se běžně používá označení Ca Eivissec. Jinde se však můžeme setkat s názvy: Xarnelo, Mayorquais, Ivicene, Charnegue, Charnegui, Eibisenc či Mallorquí. A ani to ještě není vše. Vedle již výše zmiňovaného dávného španělský srnčí pes se setkáme i s označením baleárský pes, baleárský chrt, baleárský podengo, ibizský pes, ibizský králičí pes, Ibizský chrt, ale samozřejmě také podenco ibicenco, podenco ibizenco či další El Cunnilér, Levrel de Mallorqua, Charnegues. Neuvěřitelné. A to by se určitě ještě něco našlo…
Ibizský podengo v České republice
První ibizský podengo se na naše území dostal v roce 2000. Jednalo se hned o dvě feny z jednoho vrhu, fenu jménem Andorra Aquila Bojnice (maj. Pavla Kašpárková) a Adelaide Aquila Bojnice (maj. Stanislava Temlíková). Obě feny byly dcerami španělské feny Calamidad de la Costa Seros v majetku Mariana Ondrejmiška ze Slovenska. Jejich otcem byl norský pes žijící v Polsku jménem Rosenhill’s Hybride King’s Ranson. O rok později dovezla Jaroslava Kopřivová jejich bratra, psa jménem Advent Aquila Bojnice. První český vrh ibizských podengů se narodil v rodině Temlíkových na Bruntálsku v chovatelské stanici Anup’s Wai dne 24. 3. 2004 feně Adelaide Aquila Bojnice, která byla nakryta psem jménem Frontrunner’s Frederico Felliny. Následovalo několik importů z různých zemí a různými novými chovateli.
Velice pěkně zpracovanou a podrobnou historii ibizských podengů v České republice (a nejen to) najdete na stránkách www.orsoantro.xf.cz Zuzany Zátkové, vlastnící chovatelskou stanici Orso Antro.
Co od něj čekat?
Asi nejvýraznějšími vlastnostmi, o kterých by měl budoucí majitel vědět, je samostatnost a nezávislost. Aby měl člověk radost z vlastnictví takového zajímavého psa, musí být při výchově bezpodmínečně důsledný, a to hned od jeho štěněčího věku. Dalším důležitým bodem při soužití s ibizským podengem je častá společnost člověka a fyzická náplň dne. Přestože se traduje, že ibizský podengo žije vedle člověka, nikoli pro člověka, jeho velkou pozornost a kontakt velmi nutně potřebuje. Pakliže mu chybí, snadno se u něj rozvinou zlozvyky a stane se tak výrazným individualistou, že nabude přesvědčení, že člověka vlastně ani nepotřebuje.
Žít může celoročně venku (v mrazivých oblastech s možností schovat se do zateplené boudy) nebo v domě. Nic pro něj není problém, v tomto ohledu je velmi přizpůsobivý, ale podmínkou je zmiňovaný kontakt s člověkem. Nepotřebuje hlazení a neustálou pozornost, jen potřebuje vědět, že tam není sám. Je to zvídavý, dobrý rodinný pes, který nepřekáží a vždy se poměrně rychle adaptuje na nové prostředí. Nestresuje, nezmatkuje, jen potřebuje čas na rozhlédnutí a klidné seznámení. Jeho výraz a chvilková zdrženlivost mohou připomínat nedůvěřivost, ale není to pravda. Pokud se jeho majitel ve štěněčím a mladém věku staral o jeho řádnou socializaci, je to pes kamarádský, vyrovnaný a návštěvy zpravidla nadšeně vítá. Najdou se samozřejmě i výjimky, ale většinou je příliš zdrženlivé chování odrazem málo kreativní socializace (seznamování s různým prostředím, lidmi, zvířaty…). Změna majitele, smečky či prostředí mu nedělá problém, potřebuje jen chvíli času na aklimatizování.
Většinou jsou dobří hlídači, štěkotem oznámí vše podezřelé, ale neštěkají příliš. Nikdy nejsou agresivní, a tudíž s razantním zákrokem proti vetřelci nelze počítat. Pokud mají tendence štěkat zbytečně, je to způsobeno nudou a známkou vytvářejícího se zlozvyku z nedostatku fyzického a psychického vytížení.
Je to plemeno hodně přírodní a svérázné, které se jen tak lehce ovlivňovat člověkem nedá. Umí přechytračit svého pána a najít na něm slabá místa. Ty pak snadno využije ve svůj prospěch a zde se projeví míra nedůslednosti. Aby byl příjemným a poslušným společníkem, musí mu být nejen jasné, že k člověku patří, ale i to, že ho potřebuje. Pokud se hodně nudí a není-li mu věnována skoro žádná pozornost, rozvinutí zlozvyků, ke kterým vedle ničení věcí patří i např. toulání a „promyšlené“ útěky, pak přijde poměrně rychle a snadno.
V místě jejich původu je vcelku běžné, že je jejich majitelé nechávají volně potulovat. Život bez hranic tak nosí v sobě po staletí. Protože není příliš teritoriální, bez rozpaků využije každé příležitosti, kdy může samostatně prozkoumávat okolí. Nutný je také vysoký plot na zahradě, neboť umí výborně a hodně vysoko skákat. Tyto své přednosti si snadno uvědomí. Určité nezávislé chování je však u něj běžné.
Přesto pokud si člověk uvědomuje i plní jeho potřeby, je výborným společníkem, plným života a radosti, hravosti a zároveň jemné citlivosti. Potřebuje společný přátelský vztah plný komunikace. K dětem se chová hezky, je trpělivý a vcelku tolerantní. Často je zapotřebí chránit spíše psa před dětmi než naopak. Má příjemnou povahu, avšak se svými nároky se nehodí pro každého.
Ibizský podengo a zvířata
Třebaže je ibizan náruživý lovec, může ve společné domácnosti žít s dalšími zvířecími miláčky bez konfliktů. Podmínkou je, že s nimi bude vyrůstat od štěněte a bude veden k mírumilovnému soužití s nimi. Může pak kamarádit s papouškem, kočkou či morčetem. Ovšem stejný vztah nebude mít k „cizím“. Ty bez váhání začne lovit, neboť v nich již vidí kořist. S velkými hospodářskými zvířaty nikdy a nikde nemívá problém.
Ve vztahu ke psům je to někdy s podengem složité. Není rváč, ale má tendence dokazovat jiným psům svými postoji, že má navrch. K některým cizím psům se může dokonce chovat výrazně dominantně, bez ohledu na jejich velikost. Problematičtí v tomto ohledu však bývají zpravidla psi, ale také ne všichni. Feny mohou žít ve smečce a potkávat se s jinými i hůře zvladatelnými psy, a přitom se s nimi nedostanou do konfliktu. Proto se také při lovu s ibizskými podengy ve smečce používají zásadně jen skupiny fen, případně s jedním psem. Nikdy se nepoužívá více psů–samců v jedné lovící skupině, protože by zde chyběla potřebná vzájemná spolupráce při lovu.
Ibizský podengo je také výborným myšilovem. S oblibou myškuje na poli, hrabe, výskoky podobné kočce se snaží myš ulovit. Tato obliba může být natolik výrazná, že může psa vést k hrabání i na zahradě. Proto pokud chcete mít krásnou zahradu, po které běhá podengo, je nutné vybrat část, kde tato činnost bude psovi povolena, a část, kde bude hrabání zakázáno. K tomuto rozhodnutí je nutné psa důsledně vést hned od začátku.
Sportování s podengem
Je to čilý a neúnavný pes, který je sice zpravidla řazen mezi společenská plemena, ale v některých zemích mezi plemena sportovní. Toto zaškatulkování mu sedí rozhodně více. Je to hyperaktivní tvor, který velmi rád běhá. Rozhodně to není žádný pecivál, který by si rád často lebedil v měkkém pelíšku nebo na sedačce. Vždy upřednostní akci a pohyb, bez ohledu na počasí. Proto by si toto plemeno měli pořizovat jen aktivní lidé, kterým nedělá problém pohyb a aktivně trávený volný čas, který mohou využít společně se psem.
Je výborným partnerem pro kondiční běh, je vytrvalý a ochotný běžet i v náročnějším tempu dlouhé kilometry. Proto se baví i během vedle kola a nepotřebuje časté zastávky pro odpočinek, pokud je tempo jízdy na kole rozumné. Je to vytrvalec i sprinter. Je srovnatelně rychlý s běžnými velkými chrty. Jeho rychlost na kratší vzdálenosti překročí i 60 km/h.
Jeho ovladatelnost
S oblibou vymýšlí lumpárny, někdy zkouší pevnost nervů svého majitele, nerad se nudí a stará se, aby se nenudil ani jeho člověk. Rád loví cokoliv, co mu připadá jako vhodný objekt k ulovení. Může to být jak divoká zvěř, tak kočky domácí, ale třeba i poletující igelitový sáček nebo kutálející se míček.
Jeho lovecký pud je zřejmě největším problémem pro jeho majitele, neboť je to pes, který tuto činnost má jako vášeň, již jen tak něco nepřeválcuje. Odvolat tak podenga, který se rozhodl lovit, je velmi těžké. Protože u nás není v seznamu loveckých plemen, a tak ho myslivci bez nejmenších rozpaků a snadno mohou zastřelit, kdykoliv ho zahlédnou na volno běhat ve svém revíru, je mu jeho vášeň zároveň smrtelně nebezpečná. Proto je většinou chovatelů tohoto plemene doporučováno mít podenga v přírodě na vodítku, aby se předešlo tragickým následkům. Pokud se ibizan rozběhne za zvěří či po stopě a začne lovit, jeho ovladatelnost je malá a snadno se ztratí z dohledu. Probuzení loveckého pudu přijde často nečekaně a pes pak neslyší a nevidí nic jiného než kořist, za kterou se rozběhne. Pokud člověk zareaguje včas a pes má dobře zvládnuté přivolání v běžném životě, psa člověk většinou přivolá. To však vyžaduje od majitele takového plemene značnou pozornost věnovanou okolí. Navíc má ibizan po odepnutí z vodítka celkově velký rádius, a tak procházka s tímto psem „na volno“ v přírodě je pro jeho majitele nezřídka celkem adrenalinovou záležitostí. Každopádně má tento pes velmi dobrý orientační smysl a nemá problém se vrátit domů. V úplně cizím prostředí se po chvíli vrací na místo, kde opustil svého pána, s očekáváním, že ho tam také opět najde. Lovecký pud nelze odstranit. U většiny psů se však dá zvládnout, i přes jejich loveckou náruživost a samostatnost. Každopádně je třeba si uvědomovat, že je to „práce“ nadlouho, neboť ibizský podengo dospívá až téměř ve třech letech.
Ani mít ibizana bez vodítka ve městě není úplně doporučováno, neboť i poletující papírek vpovzdáli ho může dostat pod kola projíždějícího auta. Vždy je potřeba myslet na to, kde je pro psa puštění z vodítka bezpečné, a mít v co možná největší míře zvládnuté přivolání. Protože je ibizský podengo učenlivý a vnímavý, nedělá mu velké problémy pochopit tento cvik, ale pokud není přivolání dostatečně a důsledně upevňováno od štěněčího věku, v dospělosti pak nastanou problémy s nespolehlivostí.
Každopádně existují vcelku poslušní ibizani, které jejich majitelé pouštějí na volno i v přírodě, ale je zapotřebí opravdu dlouhodobého výcviku ve spolehlivosti při přivolání a značnou vnímavost v prostředí, ve kterém se pes pohybuje. Člověk se musí předem připravit, jak na danou situaci správně reagovat.
Výchova a výcvik
Vychovávat a cvičit důsledně však neznamená tvrdě. Je to citlivý pes, který nepřiměřeným chováním svého člověka trpí a uzavře se do sebe. Ztráta důvěry k člověku pak vede k zjištění, že ho vlastně nepotřebuje, a o to víc zatouží po svobodě. A velký problém je na světě. Majitel ibizského podenga musí disponovat dostatečnou trpělivostí zakončenou důsledností. I když je trochu tvrdohlavý, není příliš obtížné ho vychovat tak, aby byl příjemným rodinným přítelem. Jen ho musí vlastnit člověk vhodných vlastností.
Je velmi šikovný, hbitý a obratný. Coursing (přírodní terénní dostihy psů), klasické psí dostihy na ovále a dogfrisbee (chytání létajícího talíře) bývají nejčastějšími kynologickými sporty, kde se ibizan objevuje. Pro jeho pohybové nadání rozhodně není vyloučena ani agility. Velice rád se hýbe, a tak s nadšením přijme všechno, co mu rozumným způsobem jeho člověk nabídne. I přes svou velikost umí dobře a vysoko šplhat. Z místa dokáže vyskočit i 2,5 m do výšky. Nic pro něj není příliš vysoko ani příliš daleko. Běhání pro aportíky je u něj nejen dobrou motivací při výchově a základním výcviku, ale i zdrojem zábavy. Jen k tomu musí být veden od štěněte. Svou radost ze hry umí náležitě hlasitě ocenit. Vymyslet pro ibizského podenga dostatečnou zábavu a pohyb je poměrně těžké, nikoli však nemožné.
Ibizský podengo na lovu
Neuvěřitelně bravurně se pohybuje v náročném i kopcovitém a skalnatém terénu. Jeho lovecká vášeň je opravdu výrazná. V některých zemích byli a jsou používáni k lovu králíků beze zbraní. Často pracují ve smečkách, které obsahují většinou nekonfliktní feny. Když jeden z nich zvěř najde, charakteristickým postojem na zvěř upozorní a následně se seběhnou ostatní členové smečky. Zvěř dokola společně obklíčí, začnou štěkat, vrtět ocasy a pak ji společnými silami a rychle uloví. Od zvěře se dají nejlépe odvolat v momentě, kdy ji najdou a upozorňují na ni štěkotem. Štěkají pokaždé, když zvěř slyší nebo vidí.
Jsou však používáni i jednotlivě – 1 lovec + 1 pes. Občas jsou k vidění i po boku sokolníků (lovení se sokoly). Pro tento vzorec se používá nejčastěji pes–samec. I když je specialistou na lov králíků, v některých místech světa se dobře uplatní i při lovu jiné zvěře, a to třeba vysoké (jeleni, srny…). Když loví, má zvláštní, ale krásný pohyb a postavení celého těla. Vypadá, jako by tancoval, a jeho akce končetin je výrazně vysoká. Při pronásledování králíka vynikne jeho obratnost, kdy se dokáže ve skoku obrátit do protisměru, aniž by ubral na rychlosti. Když utíkající zvěř sleduje, vyskakuje do výšky a staví se na zadní (jakoby panáčkuje s nataženým krkem co nejvýše), aby měl jasný přehled o jejím pohybu.
Jeho smysly, zejména sluch a čich, jsou velmi dobře vyvinuty a dokáže dobře pracovat jak ve dne, tak v noci – za tmy. Vcelku snadno se naučí zvěř aportovat – přinést, aniž by ji poničil. Bez větších problémů se naučí lovit i pod puškou.
Ve Španělsku existuje zkušební řád pro zkoušky loveckých vloh speciálně pro ibizského podenga. Obsahuje informace, jak se má typický podengo v honitbě chovat, jak lovit a nakolik musí být ovladatelný. Popisuje ibizského podenga jako houževnatého a vytrvalého lovce, kterého nezastaví žádný porost ani složitý terén. Stopu může sledovat jak s vysokým, tak s nízkým nosem, ale nesmí hlásit (štěkat), pokud zvěř nevidí či neslyší. Od lovce se může vzdalovat i na značnou vzdálenost. Zkušební řád nechává poměrně velkou volnost v dokonalosti chování při lovu a nechává průchod přirozenému chování podenga coby lovce. Bere ohledy na individualitu jednotlivých psů a rozhodně se neomezuje na nutnost dodržování nějakých limitů. Hodnotí psa pouze jako dobrého a použitelného partnera a pomocníka při lovu, nebo psa k lovu se nehodícího. Těchto zkoušek se mohou účastnit pouze podengové, kteří jsou registrováni v plemenných knihách LOE nebo RRC.
Zajímavosti o exteriéru, chovu a zdraví
Ibizský podengo patří při řazení dle FCI (Mezinárodní kynologická organizace) do 5. skupiny, mezi špice a primitivní plemena, do sekce 7 zahrnující lovecké psy primitivního typu, bez nutností složení zkoušky z výkonu.
Vyskytuje se v krátkosrsté, dlouhosrsté a drsnosrsté variantě. Nejvíce znám, a také nejčastěji chován, je v krátkosrsté variantě. Naopak dlouhosrstá varianta je doslova vzácností. Přitom dlouhosrstá a drsnosrstá varianta jsou na první pohled špatně rozpoznatelné. Upřednostňuje se dvoubarevnost, ale je povolena i čistě bílá nebo naopak čistě červená (rezavá) barva srsti. U dlouhosrsté a drsnosrsté varianty je pak zbarvení o poznání světlejší, přičemž může působit až plavě. Žádná z variant se neupravuje střihem ani netrimuje. Péče o srst všech variant se tak omezuje pouze na kartáčování a pročesávání. U dlouhosrsté a drsnosrsté varianty je velmi ceněný hustý a relativně dlouhý vous.
Celoživotně je jeho tělo šlachovité a vyrýsované. Nikdy nepůsobí silným či robustním dojmem. Uši se podengovi napřimují až v období puberty, zpravidla kolem 6. měsíce věku, konečné výšky dosahuje v jednom roce, ale psychická i fyzická dozrálost se nedostaví dříve než ve dvou letech. U psů pro výstavy se poslední dobou preferuje vyšší velikost jedince, ale pro lovecké upotřebení je výhodnější velikost menší.
Velmi podobný mu je kanárský podengo a u jednobarevného červeného krátkosrstého jedince můžeme najít určitou podobu s faraonským chrtem. Pro neznalce těchto plemen je zcela běžné, že mezi nimi nepoznají rozdíl.
V Severní Americe je podengo chován oproti evropským zemím výrazně častěji. Výjimkou v početnosti je Španělsko a ostrovy k němu náležící. S ohledem na celkem malou populaci ibizského podenga je nutné konstatovat, že není známo mnoho genetických onemocnění postihujících toto plemeno. Občas se může vyskytnout šedý zákal, hluchota či epilepsie, ale jak tato onemocnění, tak jiná jsou spíše ojedinělými případy. Stále častěji se však objevuje určitý druh alergie – přecitlivělost na určité chemické látky. Proto např. určitý druh odčervení či narkózy mohou přinést zvířeti značné potíže. Bohužel tato část chovatelských problémů není doposud dostatečně prozkoumána.
Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?
Žádoucím pohybem je zdrženlivý klus. Cval je velmi rychlý a propůjčuje pohybu výraz velké hbitosti. Hlava je v poměru k tělu poměrně malá. Vzdálenost od špičky tlamy k očím je stejná jako vzdálenost od očí k týlnímu hrbolu. V celkovém pohledu je jemná a suchá. Lebka je plochá, týlní kost vystupující, stop jen slabě vyjádřený. Nosní houba je vždy masové barvy a nosní hřbet je mírně vyklenutý. Tlama je jemná, dlouhá a pysky tenké, těsně přiléhající a taktéž masové barvy. Hnědý pigment nebo černé skvrny na nosní houbě jsou vylučující vadou. Je požadován nůžkový skus. Oči jsou šikmo položené, malé, světle jantarové barvy, připomínající karamel. Jantarová barva může být více či méně intenzivní, v souladu s barvou srsti. Výraz vyjadřuje inteligenci, ale také strach a nedůvěru, aniž by byl příliš aristokratický. Uši jsou vztyčené a velmi pohyblivé. Směřují dopředu nebo do stran v horizontální rovině či vzad. Střed ucha je nasazen v rovině očí. Tvar ucha je prodloužený kosočtverec, useknutý ve třetině delší úhlopříčky. Uši jsou jemné, uvnitř neosrstěné, střední, nikoliv přehnané velikosti. Krk je velmi suchý, jeho délka odpovídá čtvrtině délky těla. Kůže je přiléhající, hladká, bez laloku. Srst je obvykle v oblasti přechodu krku v plece delší a hustší, zvláště u hladkosrsté variety. Trup je celkově symetrický, mírně konvexní, kompaktní a s o něco větší délkou, než je výška, přičemž poměr není výslovně stanoven. Kohoutek je dobře patrný, vysoký, suchý a dlouhý. Hřbet je dlouhý, rovný a pružný. Záď je velmi spáditá s viditelnou kostrou. Hrudník je hluboký, úzký a dlouhý, ale nedosahující k loktům. Předhrudí špičaté a silně vystupující. Břicho je vtažené, ale ne příliš. Ocas je nasazen nízko a je dlouhý. Srst u špičky by měla být delší a hrubší, poněkud odstávající. Když je ocas protažen mezi končetinami, měl by dosahovat k trnu hrudní kosti. Je mírně tlustší u kořene, postupně se zužuje ke špičce. V klidu je přirozeně svěšený, v pohybu je nesen srpovitě více či méně stočený. Je nežádoucí, aby byl nesen vysoko nebo příliš zatočený nad hřbetem. Při pohledu zpředu jsou přední končetiny postaveny velmi blízko sebe. Ačkoliv jsou celkově robustní, dlouhé končetiny vyvolávají dojem štíhlého, rychlého, ale silného zvířete. Loket nepřiléhá k trupu, ale nikdy není volný. Tlapky jsou téměř zaječí. Prsty mají dlouhé a mezi nimi se nachází husté osrstění. Drápky ibizského podenga jsou velmi silné a obvykle bílé, případně odpovídající barvě srsti. Kůže je dobře přiléhající k tělu, červenavě pigmentovaná, ale může být i jiné barvy v souladu s barvou srsti. Srst je hladká, hrubá nebo dlouhá. Hladká srst nemá být hedvábná, ale silná a lesklá. Hrubá srst má být tvrdá a velmi hustá, na hlavě a uších poněkud kratší a na zadní straně stehen a spodní straně ocasu poněkud delší. Velmi ceněná je bradka. Dlouhá srst je měkčí a má být alespoň 5 cm dlouhá. Hlava je velmi hustě osrstěná. Preferováno je červenobílé zbarvení nebo červená či bílá barva. Béžová barva je povolena, jedná-li se jinak o výjimečně dobrého jedince, ale není vůbec povolena u hladkosrsté variety. Výška v kohoutku se u psů pohybuje mezi 66 až 72 cm a u fen mezi 60 až 67 cm. Jedinci, kteří jsou blízko požadovaných hranic výšky, mohou být akceptováni, pokud mají dobré proporce a dobrý exteriér.
