Jak se „pasou“ balony – premiéra Mistrovství České republiky v treibballu

V krásném areálu Školy pracovní a zábavné kynologie manželů Pavla a Evy Bradáčových v Herolticích u Tišnova, který se nachází na břehu řeky Svratky, se 21. června 2015 konalo první oficiální mistrovství Česka v treibballu – v kynologickém sportu, který má v naší republice teprve roční trvání. Vsadím boty (a možná i hlavu), že většina i zasvěcené kynologické veřejnosti netuší, o čem je vlastně řeč…

Kapička historie a pravidel…

Treibball je sport, který poprvé popsal Holanďan Jan Nijboer. Soutěžit smějí všechna plemena psů i jejich kříženci bez omezení věku. Tato aktivita zaměstnává psa nejen fyzicky, ale i psychicky, neboť nezbytnou podmínkou úspěšného treibballu je vzájemná komunikace psovoda a psa, kteří tvoří na soutěži tým.

Výcvikové pomůcky tvoří gymnastické míče všech velikostí (průměr 45–75 cm) a brána o rozměrech základny 2 × 3 metry. Osm míčů je umístěno do tvaru trojúhelníku (jako v kulečníku) ve vzdálenosti 15–20 metrů od brány. Špička trojúhelníku směřuje od brány. Pes musí všech osm míčů pomocí čenichu, resp. těla dokutálet do brány ve stanoveném časovém limitu, přičemž začíná vždy s vrcholovým míčem na špičce trojúhelníku. Psovod smí používat zvukové i posunkové povely, pohybuje se pouze v prostoru brány, je povoleno používat dřevěnou či plastovou ovčáckou hůl o maximální délce 1,5 m. (V Herolticích žádný psovod pasteveckou hůl nepoužíval.) Pes pracuje pouze v obojku či postroji, jsou zakázány ostnaté a elektronické obojky. Není dovoleno nechat psa pracovat v náhubku. Pes zakončuje práci s míči polohou „lehni“ paralelně s bránou.

Vedle výkonnostních tříd na soutěžích lze vypsat jakékoli varianty treibballových her, jejichž pravidla vždy stanovuje pořadatel akce.

Může balon „nahradit“ ovci?

„Treibball měl původně nahrazovat pasení ovcí pro pejsky, kteří se buď k ovečkám nedostanou, nebo s nimi mají nějaký problém,“ vysvětluje předsedkyně Treibball klubu Magdalena Novotná. „Stručně řečeno – místo ovcí pasou balony. Užíváme gymnastické balony od 40 do 90 cm v průměru. Tento sport není vhodný pouze pro ovčácké a pastevecké psy, je prakticky vhodný pro každého pejska. Například pes, který nemůže běhat agility, poněvadž nemůže skákat, může si ťukat do balonu.“

Pravidla jsou jasná: „Pes musí dopravit balony do brány,“ informuje Magdalena Novotná. „Podle náročnosti 1–3–6 až 8 balonů na různé vzdálenosti, přičemž psovod stojí v bráně a pejska naviguje. Nespornou výhodou je, že psovod nemusí být zrovna fyzicky zdatný – svého psa ovládá na dálku hlasem a posuňky. Čili – treibballu se může věnovat jakákoliv věková kategorie nebo i psovod s tělesným handicapem. V treibballu máme dvě kategorie – large a small. Psovod si sám může určit velikost balonu, která jeho pejsku vyhovuje. Není pravidlem, aby malý pes pracoval s malým míčem, často totiž i malí psi preferují velké balony.“

S treibballem začali v Herolticích teprve loni na podzim, po necelém roce je o tento atraktivní kynologický sport stále větší zájem a v současnosti existují v Česku již čtyři výcviková centra.

Zdání klame – když člověk sleduje psa, jak s nadšením kutálí balon, lehce podlehne dojmu, že je to pro něj vlastně hračka. „Není to zrovna lehké psa treibball naučit,“ vyvádí našince z pošetilého omylu Magdalena Novotná. „Spoustu lidí odradí právě trpělivá mravenčí práce, kterou nácviku musí věnovat. Musí pejska naučit na target, ovládat ho na dálku, ťukat do balonu a směrovat. Než to pejska začne opravdu bavit, musí psovod do výcviku investovat spoustu času a trpělivosti. Za víkend však lze základy zvládnout. Ale když se počáteční nezdary překonají, pak začíná úžasná zábava pro pejsky i psovody. Je ideální, když pes ovládá shaping (tvarování, pozn. aut.), a potom se odměňuje buď pamlsky, nebo hračkou. Nejtěžší bezesporu je naučit psa směrování – mně to s velkými psy trvalo i čtvrt roku. Povely při treibballu používáme jak akustické, tak vizuální; vizuální jsou pro psy nesporně srozumitelnější.“

Nejtěžší je směrování

„Mám velkou radost z dynamického rozvoje treibballu,“ usmívá se rozhodčí závodu Monika Kalábová, „a jsem opravdu mile překvapena výkony psů, kteří trénují s pánečky sami doma bez odborného vedení. Ve startovní listině je např. tým, který trénuje pouze podle videí z internetu.“

Mnohého napadne otázka, jak psa k treibballu motivovat. „Motivace je, stejně jako u jakéhokoliv jiného kynologického sportu – záleží na tom, co má pejsek rád – zda pamlsky, nebo hračky,“ vysvětluje Monika Kalábová. „Pamlsky jsou u tohoto sportu většinou používanější, protože je lze použít průběžně za každý jednotlivý míč, kdežto hračka v podstatě přeruší výkon.“

A jak je to s targetem? „Target je pomůckou,“ říká Monika Kalábová, „která se ve vyšších kategoriích nepoužívá.“

A co považuje rozhodčí při treibballu pro psa za nejtěžší? „Jednoznačně nejtěžší je nácvik směrování balonu směrem k psovodovi,“ není na pochybách Monika. „To trvá většinou v tréninku velmi dlouho, než se pes naučí mířit, aby se mu míč kutálel tam, kam chce.“

Paleta plemen

Závodů se zúčastnili borderky, australští ovčáci, entlebušští salašničtí psi, welsh corgi cardian, Český strakatý pes, papillon a kříženci. Vskutku velmi rozmanitá společnost. A jejich výkony byly vskutku skvělé.

Tři disciplíny

V Herolticích se soutěžilo ve třech disciplínách: „brána“ (zahánění balonů do brány ke psovodovi), „utajená hra“ (do čtverce 3 × 3 m musel pes přemístit čtyři míče, vždy přes nejbližší myšlenou přímku) a „rozlišování“ (rozlišení různých barev míčů; pes má pochopitelně jiné vnímání barev, takže rozhoduje správné navigování psovoda a ovladatelnost jeho pejska).

Nejdůležitější je trpělivost!

S entlebušským salašnickým psem Harrym von Saarnberg (který, jak se ukázalo později, slavil v Herolticích vítězství) závodila Lucie Zavoralová. „Harry se treibballu učil krátce, zato já se to učila strašně dlouho s předchozím psem,“ přiznává se smíchem Lucie Zavoralová. „Harry je už vyšší level, to už jsem to docela uměla a věděla jak na to. S prvním pejskem mi to trvalo asi dva roky, kdy jsem hledala metodiku a učila se pokusy a omyly. Harry pro míček udělá naprosto cokoliv. Treibball ho navíc nesmírně baví. Trénujeme zpravidla čtyřikrát týdně, ale kdyby bylo na Harrym, trénoval by denně.“

Marcela Zaoralová (matka Lucie Zavoralové – ejhle, treibball bude asi rodinnou tradicí) závodila v Herolticích s Daffy – křížencem německého ovčáka a borderky (třeba podotknout, že exteriérově měl v případě Daffy navrch jednoznačně Německý ovčák, kdežto v povaze a temperamentu vítězila borderka). „Daffy treibball baví, poněvadž je rychlý,“ vypráví paní Marcela, „ona miluje rychlou činnost, v její duši borderka převažuje. Trénink jsme museli fázovat – nejdřív target, pak ťukání, a nejtěžší bylo naučit Daffy nasměrování míče – to nám trvalo opravdu dlouhou, asi 2–3 měsíce. Ale teď, když vše zvládá, je to pro Daffy báječná zábava.“

S desetiletou welsh corgi Bertou se představila Lucie Zetová. Berta se pohybovala ztěžka, ale práci vykonávala s nadšením. „Berta je na tom pohybově špatně,“ stýská si Lucie Zetová, „to, že se vůbec pohybuje, je dáno jednak léky, jednak mojí urputností. Ale – zaplaťpánbůh – chodí! Dlužno říci, že Berta, které říkám Její Veličenstvo, zvládá treibball díky pamlskům. Ji motivuje jedině jídlo.“

Novinek se nebojí?

Naopak – vyhledává je!

„Zatímco v Česku má treibball v podstatě roční historii, v USA a Německu má tento atraktivní kynologický sport již dlouhou tradici,“ uvádí Ing. Pavel Bradáč. (Dlužno podotknout, že treibbalové závody se konají i v Holandsku, ostatně, jak už bylo řečeno, Holanďan Jan Nijboer stál u jeho zrodu.) „V Herolticích jsme byli prvními propagátory a začali dělat první sadu speciálním kurzů. Dnes máme kurzy přeplněné. Treibball je sportem nejen pro ovčácká plemena. Psy to úžasně baví, užívají si to a pracují s obrovským drivem. Treibball vyžaduje úzkou spolupráci člověka a psa, psovod řídí pejska a dokáže jej skvěle ovládat. To posiluje i spolupráci na dálku. Plemena u tohoto kynologického sportu nerozhodují, treibball je v podstatě sportem pro všechna plemena i křížence. Při závodech je ovšem patrné a očividné, že ovčácká plemena – např. borderky – si to užívají ještě o řád víc a jsou dynamičtější. Totéž platí o entlebušských salašnických psech.“

Škola pracovní a zábavné kynologie v Herolticích u Tišnova se novinek opravdu nebojí, naopak vyhledává a objevuje stále nové cesty, jak zkvalitnit spolupráci člověka se psem a utužit vzájemný vztah pozitivními metodami.

Výsledky

1. Lucie Zavoralová a Entlebušský salašnický pes Harry von Saarnberg
2. Magdalena Novotná a australský ovčák Anče
3. Magdalena Novotná a borderka Kuba