Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
Boloňský psík
Sdílet:

Boloňský psík

Psi
Druhy a plemena

První dva boloňští psíci byli dovezeni na naše území ještě před rokem 1973, jak ukazují záznamy. Avšak žádný z nich se v chovu nikdy neuplatnil. První později uchovněný boloňský psík se do tehdejšího Československa dostal v roce 1987. Jednalo se o fenu jménem Amanda von Dato narozenou 6. 12. 1986. Byla dovezena chovatelkou H. Kuběnovou z tehdejšího Východního Berlína. Tato fena dala základ chovu boloňských psíků na našem území. Měla několik úspěšných vrhů. První vrh se narodil 1. května 1989 právě v chovatelské stanici H. Kuběnové „Valašské hory“. Otcem štěňat byl původem ruský Jean Paul ověnčený několikrát titulem Šampion. Hilda Kuběnová následně importovala krásného psa z Itálie. Jednalo se o Baldassara di Platino Iridio. Tento pes pomohl pozvednout kvalitu srsti boloňských psíků, která se přestala tolik zacuchávat. Napomohl k lepšímu zdraví a tvaru očí, které následně neměly příliš velké problémy s nadměrnými výtoky. H. Kuběnová bezesporu patří k nejvýraznějším osobnostem v chovu boloňských psíků u nás.

Konkrétněji k historii boloňského psíka

Přestože má dlouhou srst, je dobře přizpůsoben teplejšímu klimatu. A není divu. Vždyť šlechtění boloňského psíka je třeba hledat ve slunné Itálii. Chován byl zejména na severu Itálie, v Boloni.

Boloňský psík existoval dlouho, nejdříve jako druh bílých psíků s dlouhou srstí, následně jako typ maltézského psíka, kdy byly rozdělovány typy jen podle dlouhé a rovné, nebo vlnité a kratší srsti. Boloňského psíka popsal například v roce 1817 dr. Walter, který mimo jiné uvedl, že se vyskytuje převážně v bílé barvě, ale vzácněji též v černé, skvrnité či hnědé. Až v roce 1860 se začala psát jeho samostatná historie, kdy získal status samostatného plemene. Rozdělení bišonků se ujali francouzští chovatelé.

V roce 1882 byl v Itálii zřízen registr pro čistokrevné psy. Od této doby začali být boloňští psíci zapisováni do plemenné knihy. Nejdříve bylo zapsáno téměř sto jedinců během velmi krátké doby, ale pak začaly pochybnosti, zda všichni nahlášení bílí chundelatí psi jsou boloňští psíci. Po drobných zmatcích a přehlašování k jiným plemenům činil konečný počet zapsaných boloňských psíků 33.

Druhá světová válka zavinila zničení mnoha plemen, zejména velkých, a ani boloňskému psíkovi se těžká doba nevyhnula. Během této války téměř vyhynul. Je až k neuvěření, že zůstal jen jediný chovatel v celé Itálii, kterému se podařilo boloňáčky uchránit, čímž je zároveň zachránil. Jednalo se o Maria Persichiho. Přestože se snažil, bylo to stále málo. Od druhé světové války počet zapsaných boloňských psíků v italském registru začal klesat. Počty byly varovné, ale nikdo na to nedbal. Zlom přišel až v roce 1979, kdy bylo zapsáno pouze 7 jedinců za celý rok.

Už to vypadalo, že poslední léta, co bude existovat boloňský psík, budou 70. léta 20. století. V Itálii se boloňských psíků nacházelo ani ne 10. Za záchranu na poslední chvíli by měl boloňský psík děkovat manželům Bonannovým s jejich chovatelskou stanicí Platino Iridio. Ti zjistili, že je boloňáčků tak málo, že je nutné vyhledat i typické představitele plemene, kteří nemají průkaz původu. Velký význam hrála především fena Sussi bez průkazu původu. I když je tato těžká práce zdržela, stála za to. Výsledek se dostavil za pár let, kdy chovatelská stanice Platino Iridio začala na výstavách vyhrávat a sklízela úspěchy po celé Evropě.

Do USA se dostali až v 80. letech 20. století. Dnes jsou zřejmě nejvíce chováni v Belgii, i když s postupem času se tato situace může měnit.

Ještě i ve druhé polovině 20. století existovali dohady, zda je francouzský bišonek (frisé) jiné plemeno než italský (boloňský psík), nebo zda se jedná o tutéž rasu. Třebaže měli své standardy, jen málokdo mezi nimi viděl rozdíl. Údajně tak docházelo i k chybným zápisům. Dnes už je situace jiná. Rozdíl mezi jednotlivými bišonky se prohlubuje, třebaže si laik běžně tato plemena může plést. Boloňský psík je i dnes nejvíce podobný neupravovanému bišonkovi kadeřavému (bichon frisé). Zejména u štěňat, mladých psů a „podomácku“ upravovaných psů je na první pohled rozdíl mezi jednotlivci velmi malý. Momentálně boloňský psík zřejmě patří mezi nejméně chované bišonky.

Barevný boloňský psík

Nelze se nezmínit o dnes samostatném plemeni, především v Evropě známém jako ruský barevný boloňáček nebo barevná bolonka. Třebaže se jedná o ruské plemeno, článek uveřejněný před léty v jednom kynologickém časopise, napsaný V. Kohútovou, o barevném boloňském psíkovi, přinesl mnoho následných otázek, diskusí, ale i tak trochu zmatek. Text tohoto článku hovoří o „nově vzniklém plemeni“, které vzniklo z boloňských psíků, již vykazovali přemíru pigmentu, a tudíž nebyli jen v bílé barvě. Barevný boloňský psík byl registrován u ČMKU, a dokonce uznán coby národní plemeno. U tohoto plemene byly povoleny všechny barvy i barevné kombinace kromě jednolité čistě bílé. Velikost byla udávána prakticky stejná, stejně jako všechny ostatní proporce klasicky bílého boloňského psíka.

Když v České republice vznikl v roce 1990 nápad chovat vedle standardních bílých barevných boloňáčků i jinak barevnou variantu tohoto plemene, bylo to z důvodu malého počtu boloňských psíků a objevujících se barevně nestandardních, ale jinak hezkých štěňat ve vrhu. Standard boloňského psíka nepovoluje jiné zbarvení než bílé. Jeden z dnes existujících českých klubů boloňských psíků však využil větu z organizačního řádu klubu, že „bude rozvíjet chov bišonků“ zajímavým způsobem – vytvořením nového plemene. V tom viděl záchranu dobrého potenciálu pigmentovaných štěňat a udržení genetické variability boloňského psíka tím, že povede „linii“ barevných bišonků – barevných boloňských psíků.

Již v tu dobu však existovalo velmi obdobné plemeno v Rusku. Bohužel jedinci těchto ruských boloňáčků v tu dobu neměli průkazy původu uznávané žádnou Mezinárodní kynologickou organizací, tedy ani FCI. Jejich chov ani připouštění u nás neměly žádnou cenu. Základem pro český chov barevných boloňských psíků se tak v roce 1995 stali pouze jedinci boloňských psíků s průkazem původu s přemírou pigmentu.

Původně dobře míněný krok však s sebou přinesl řadu následujících komplikací a nedorozumění. Nedorozumění zvané český barevný boloňský psík versus ruská barevná bolonka. Další problémy doneslo přivezení ruských bolonek z Ruska v roce 2003 a jejich zapojení do českého chovu. V tu dobu již ruští psi měli platné průkazy původu ve většině zemí. Dlouho trvalo, než se čeští a ruští chovatelé (RFS) domluvili. Nakonec však čeští chovatelé přistoupili na jednotný standard a společný název „ruská barevná bolonka“. Od 1. 1. 2011 tak existuje jen jeden barevný boloňský psík, s jedním platným standardem.

Ruská barevná bolonka je ve své zemi chována zřejmě již od 19. století. Základem tohoto malého dlouhosrstého psíka byli dostupní dlouhosrstí psi malého vzrůstu. Hovoří se o Lhasa Apso, toy pudlech, ši-tzu, bichonovi a poil frisé, údajně i o pekinézech. Později byli přikříženi i různí bílí bišonkové, samozřejmě také boloňský psík. V červenci 1997 bylo toto plemeno schváleno Ruskou kynologickou federací a Ministerstvem zemědělství Ruska. Předcházela tomu od roku 1978 selekce typických představitelů boloňských psíků v nejrůznějších barvách. Je přibližně o 5 cm menší než boloňský psík, přesněji se jeho velikost má pohybovat mezi 20–25 cm, při váze kolem 3–4 kg. Zbarvení jeho srsti, jak již název napovídá, může být jakékoli jednolité barevné provedení, kromě čistě bílé. Šediny a bílá skvrna na hrudi a na tlapkách jsou sice povoleny, ale jsou nežádoucí. Různorodost zbarvení je až neuvěřitelná. Toto plemeno začalo vznikat v době, kdy v Rusku nebylo možné chovat boloňské psíky, ale lidé prahli po velmi malých chundelatých psech. Proto začalo docházet ke křížení zde dostupných. Toto plemeno se dosud vyvíjí, nedostatky jsou především v různorodé kvalitě a struktuře srsti.

Jaký je boloňský psík?

Je to příjemně temperamentní a ovladatelně rozpustilý pes. Rád si hraje a dovádí. Jeho povaha je vyrovnaná a zcela poddajná. Je to pes na rozmazlování, ale nezneužívá toho. Je tak vhodný i pro úplného začátečníka. Rád se podřídí, je přítulný, něžný a potřebuje pozornost. A čím větší, tím lépe. Je velmi milým společníkem, který rozdává dobrou náladu. Někdy je označován za antistresového psa.

K cizím lidem může být jak kamarádský, tak rezervovaný, ale nikdy ani v náznaku agresivní. Jak otevřený bude k lidem mimo svou rodinu, rozhodují geny, ale také výchova a prostředí, jakému je v mladém věku často vystavován. Zpravidla netouží hned s každým na potkání kamarádit. Žije jen pro svého člověka. Návštěvy ohlásí a pak uvítá. Vždy je bezkonfliktní a široké okolí si ho snadno zamiluje pro bezproblémovost a stále veselou povahu.

Je to společenský pes, který s jinými psy vychází velmi dobře. Někteří si spolu i velmi rádi hrají. Bez problémů je jeho chování také k jiným zvířatům, bez ohledu na velikost či druhové zařazení. Soužití s kočkou, morčetem či papouškem je pro boloňského psíka příjemným oživením složení jeho rodiny. Nemá touhu po dominanci, ani u své rodiny, ani ve smečce dalších psů či ve společnosti jiných zvířecích kamarádů. Uvítá kamaráda, ať je jím jiný pes, nejlépe podobně malý, kočka, nebo i králík.

Je závislý na svém člověku…

Hodí se do každého domu či bytu, stačí mu i málo prostoru. Kde však bude nešťastný, tak tam, kde bude často sám. Rozhodně to není pes, který by mohl být většinu života na zahradě, sám. Ale ani v domě. Sebevětší byt a komfort mu nenahradí přítomnost rodiny. Svému člověku je velmi věrný, ale také je na něm velmi závislý. Většina boloňáčků chce celý život svého člověka doprovázet doslova na každém kroku. A tak je mu v patách i v domě, chodí za ním všude, po celém bytě, místnost po místnosti, jako stín.

Miluje celou rodinu, ale jednoho z nich má přece jen nejraději. Na svém pánovi doslova visí. Je nerad sám, svého pána pořád vyhlíží. Je-li dlouho ponecháván o samotě, strádá. Nutně potřebuje společnost. Je citlivý na náladu svého pána. Pokud cítí, že si nemá vyžadovat nadměrnou pozornost, zůstane stranou. A naopak, cítí-li, že potěší, s nadšením se ke svému pánovi vrhne.

Má velmi rád děti a umí si s nimi hezky a neúnavně hrát. Rozumí jejich humoru i výskání, které je provází. Rodiče však na jejich vztah a manipulaci dětí se psem musí dohlížet, aby se pes nestal pro děti hračkou, ale vnímavou živou bytostí. Hodí se jak do rodiny s dětmi, tak pro seniora.

Je to pes ideální pro člověka, který má čas i chuť se pejskovi nejen věnovat a mít ho neustále vedle sebe, ale který si také umí představit pravidelnou péči o srst a nebojí se o ni pečovat. Boloňáček, který je zvyklý na péči od štěněcího věku, bude nadšen z takové pozornosti svého pána.

Kolik pohybu potřebuje a jak se učí

I když má rád pohodlí, má také rád pohyb a zábavu. S radostí absolvuje procházku stejně jako celodenní výlet. Společná dovolená do každého podnebí je i pro něj radostnou obměnou běžného života, ale také odměnou. A protože je dobře vychovatelný, nikde nedělá ostudu. Rád cestuje, je skladný, a pokud je to možné, bude rád po boku svého pána i v práci, aniž by kohokoli obtěžoval. Rád bude dělat cokoli, co dělá jeho člověk. Odpočívat, běhat, cestovat, procházet se…

Má rád volné pobíhání, jeho pohyb je energický, ale celkově to není příliš aktivní plemeno. Uvítá procházky a výlety, ale nevyžaduje je. Svého člověka doprovodí, kdykoli si to bude přát. Je středně temperamentní, rád se proběhne, ale nepotřebuje zaměstnání ani časté dlouhé procházky.

Boloňáček chce dělat radost, chce poslouchat, ale k výchově a výcviku potřebuje chápat, co je dobré, co je špatné a co se od něj očekává. A to se nenaučí ničím jiným než důslednou a citlivou výchovou bez jakýchkoliv trestů. Dobře se učí, je poslušný, se snahou vyhovět, třebaže požadavku nerozumí. Potřebuje jemné zacházení, v opačném případě se bude bát a jeho reakce na některé pohyby a podněty budou přehnané. Důslednost je však nutná i u tohoto velmi tvárného plemene.

Naučí se kdejakým cvikům poslušnosti, zvládne cokoli nosit či donést, je pohybově velmi nadaný. Uvítá jakoukoli činnost, hlavně že se zavděčí a přinese radost. Rád se učí nejrůznějším kouskům, proto je možné spatřit ho i v cirkusech. Hodí se tak pro dogdancing, ale třeba i agility nebo flyball. Nezklame v žádném dalším sportu, kde je potřeba pohyblivého a nadšeně poslušného psa. Je ochotný spolupracovat i s dětmi.

Pokud se to podporuje od štěněcího věku, je míček jeho druhou největší láskou. Hned po majiteli. Aportování čehokoli má v krvi. Je schopným psem pro canisterapii i jako svědomitý pomocník handicapovaným lidem. Pomůže se vším, na co jeho síla a velikost stačí.

Má sklony hlídat, ale rozhodně neštěká zbytečně nebo často. Nepatří mezi tzv. uštěkaná plemena. Naopak je celkově poměrně tichým psem. Neutíká, netoulá se a nemá tendence pustit se za divokou zvěří ani po její stopě. Přivolání je tak poměrně snadné ve městě, v parku, stejně jako v lese. Své rodiny se na procházkách drží v rozumné vzdálenosti, aniž by byl neustále napomínán.

Zdraví boloňského psíka

Jedná se o poměrně zdravé plemeno. Problémy mohou dělat snad jen luxace pately, jako u většiny malých plemen. To však neznamená, že by se jeho majitelé a chovatelé neměli zdraví boloňských psíků věnovat. Je samozřejmě potřebné předcházet rozvinutím některých z nejčastějších zdravotních problémů malých plemen, jako je především luxace čéšky a katarakta – onemocnění očí. Jen díky vyšetření chovných jedinců a sledováním chovu ze zdravotní stránky je udržitelné vlastnit zdravé plemeno.

Plemena s bílou srstí, mezi něž patří i boloňský psík, mohou trpět podrážděním kůže slunečním zářením. Někteří jedinci mohou být náchylnější k nejrůznějším typům alergií. Problémy s plísněmi může vyvolat neudržované okolí nosu a tlamičky po krmení.

Zvýšenou pozornost je potřeba věnovat uším a očím. Je nutné dohlížet na čistotu zvukovodu, neboť při nedostatečné péči mohou problémy přecházet v chronické záněty zvukovodu vedoucí třeba až k hluchotě. Je zapotřebí citlivě a průběžně odstraňovat nadbytečnou srst z uší a dle potřeby používat vhodné čisticí ušní přípravky. Začervenalá srst kolem očí je předzvěstí nadměrného slzení očí. Důvodů může být několik. Proto je ideální za pomoci veterináře zjistit hlavní příčinu a tu se následně snažit odstranit. V některých případech se může jednat jen o příliš dlouhé chlupy kolem očí, které bulvu dráždí, v horším případě slzení způsobuje vada genetického založení. Veterinární lékař navrhne postup pro odstranění slzení nebo dle závažnosti pouze doporučí pravidelné čištění očí. Opthalmo-Septonex a kapky do uší by však neměly chybět v žádné psí lékárničce, neboť zbarvení srsti kolem očí můžou způsobovat ucpané slzné kanálky kvůli prachu v prostředí či některá z alergických reakcí na nevhodné prostředí. Srst kolem očí by měl majitel psa dle svých možností udržovat suchou a čistou.

K běžné péči o psa by mělo patřit pravidelné zkracování drápků a samozřejmě ještě pravidelnější česání a dle potřeby další péče o srst.

Vývoj jedince a chov

Boloňský psík dospívá na malé plemeno nezvykle pozdě. Zuby z mléčných na trvalé se průběžně vyměňují až do jednoho roku věku. Tak se může stát, že i skus, který je zpočátku lehkým předkusem nebo klešťovým skusem, se může srovnat na skus nůžkový.

Také srst se věkem vyvíjí. Ne neobvyklý je u štěňat a mladých psů do jednoho roku věku výskyt nažloutlé srsti kolem uší v různé intenzitě. Třebaže se tyto skvrny mohou jevit nestandardně, je to povoleno. Zpravidla v dospělosti tyto skvrny vymizí. Každopádně za účelem výstav a chovu je u dospělých jedinců vyžadována bílá srst po celém těle. Fleky tmavšího zbarvení na hlavě u mladých psů jsou potvrzením přítomnosti dobře sytého pigmentu. A právě pigment se může u boloňského psíka měnit podle ročního období, respektive dle množství slunečního záření. Důkazem je tzv. „proměnlivý“ nebo také „sezonní nos“, kdy intenzita zbarvení nosní houby do černa je závislá na množství slunečního záření. Jedná se však u boloňského psíka o běžnou záležitost. Jedinci s tímto drobným handicapem mívají přes zimní a jarní období nosní houbu o poznání světlejší, vybledlou, s malým množstvím černého pigmentu.

Někdy kvalitu i zbarvení srsti můžou ovlivnit určité směsi přidávané do krmných dávek. Například mořské řasy napomáhají pigmentu zbarvení nosu, ale karoten může zbarvit srst na některých částech těla, někdy i na celém těle psa. Proto je důležité dobře volit z nepřeberného množství druhů krmiv a při zjištění nádechu srsti do jiného tónu, nežli je čistě bílá, zvolit krmení jiného složení. Zbarvení tlapek je zpravidla způsobeno okolními vlivy. Jedná se o reakci na prostředí (chemické i rostlinné obarvovače), v jakém se pes momentálně pohybuje. Zbarvení tak může vyvolat pyl stejně jako spad z nedaleké továrny.

Boloňští psíci se zpravidla dožívají 14–17 let, přičemž si dobrou pohyblivost a veselou povahu udržují po celý život. Feny mívají poměrně hodně štěňat, běžně 4–6. Jsou vzornými matkami a jejich porody jsou obvykle bez problémů.

Jak na srst

Je doporučováno asi v 6 měsících věku srst ostříhat poměrně nakrátko, na 1,5–3 cm. Pouze na ocase se ponechá srst v celé délce. Tento krok může mít pozitivní vliv na následující kvalitu srsti.

Srst je označována jako vločkovitá, což znamená, že vytváří vlnky v chomáčcích a může připomínat slabou trvalou. I standard zmiňuje a povoluje dva typy srsti. Prvním je bez podsady tzv. „otevřená srst“, která se dobře udržuje, česání postačí jednou za přibližně sedm až deset dní. Druhým typem je srst s podsadou a trochu jinou strukturou na pohled i na omak, která je na údržbu náročnější a musí se pročesávat častěji, přibližně každé tři dny. Chovatelé se snaží o srst bez podsady.

Česání musí být pravidelné, ale jen na kvalitě srsti záleží, jak často. Je známo, že u čistě italských linií je srst nejkvalitnější a údržba poměrně nenáročná. Pokud je srst bez podsady, je měkká a je relativně tzv. mastná (není příliš suchá). Délka srsti je přibližně 10 cm, což je pro dlouhosrsté plemeno ideální. Je krásná i v nepříliš čistém prostředí, téměř za každého počasí a nechytí se na ni každá nečistota.

Odumřelá srst, která se jednou začas uvolní, se zachytí v okolní srsti a následně je vyčesávána kartáčem. Čím častěji se psí srst pročesává, tím snadnější a rychlejší je následné česání. Nejdříve se celý pes překartáčuje, poté se hřebenem s řídkými zuby srst pročeše na všech místech těla a po celé délce, od kůže až ke konečkům. Srst se češe po srsti i proti srsti. Husté rozmístění zubů na hřebenu se nepoužívá na celé tělo, ale jen tam, kde je zrovna potřeba, především na hlavě a končetinách. Vhodný kartáč musí člověk hledat. Každý doporučuje něco jiného. Každopádně musí s ním být dobrá manipulace a kartáčování nesmí být pro psa bolestivé.

Někomu připadá nejpraktičtější a nejpohodlnější česat psa na stole, jinému na klíně. Výběr je na každém majiteli psa, ale tak či tak je zapotřebí psa na manipulaci i česací místo zvykat od štěněcího věku, aby se tato událost stala příjemnou rutinou, nikoli bojem. Odměna po každém česání psa vždy potěší.

Pokud se srst pravidelně nečeše, zplstnatí. Vytvoří se nerozčesatelné chuchvalce a pak nezbude než je ostříhat. Což v některých případech může znamenat ostříhat celého psa. Jsou místa, kde se srst zacuchává častěji než jinde. Zvýšenou pozornost tak potřebují mezery mezi jednotlivými prsty, prostor pod lopatkami a za ušima. Další krizová místa jsou slabiny, vnitřní část stehen a okolí genitálií. Lehká zacuchání, která ještě nevytváří zplstnatělý plást, se v některých případech dají zachránit za pomoci rozčesávače – rozčesávacího spreje. Ty se v některých případech používají i na celého psa, zejména po koupeli nebo po sundání oblečku, ve kterém pes byl několik hodin. Použití oblečku chrání srst před velkým ušpiněním a přichycením nečistot v srsti, ale zároveň zapříčiňuje momentální větší plstnatění/zacuchání srsti. Po sundání oblečku by se tak srst měla vždy důkladně pročesat.

U každého jedince, výstavního i nevýstavního, se doporučuje udržovat srst mezi prsty, ale i zespoda na tlapách krátká tak, aby tento zásah nůžkami shora nebyl vidět. Zastřižením srsti v těchto místech se předejde možnému vznikání plísní, oděrkám a otlakům ze zplstnatělých chlupů a navíc pejsek donese domů mnohem méně nečistot. Srst se z hygienických důvodů může lehce zastřihnout kolem genitálií, ale také se lehce zastřihává kolem očí tak, aby nedráždila bulvu.

Koupání

Koupání boloňského psíka se doporučuje nejen kvalitním šamponem, ale i s přidáním kondicionéru. Šampon může obsahovat bělicí složku. Běžně se následně používá rozčesávač, například i s přidáním norkového oleje. Srst zkvalitní a pomůže s lepším rozčesáváním. Je běžné, že i s použitím nejlepších prostředků je psí srst po koupeli zacuchána. Čím častěji se pes koupe, tím hůře se následně udržuje. Doporučuje se tedy psa koupat jen jednou za dva měsíce, klidně i méně často, aby se srst zbytečně neodmašťovala. Někdy však není zbytí a psa je nutné koupat častěji. Záleží na jeho denním harmonogramu a na místě, kde žije. Většinou však postačí jen umýt ušpiněné tlapky v mokrém počasí vodou.

Olej na srst se přidává i zvlášť, pokud je zapotřebí. Ovšem ne každý olej má při dlouhodobém používání dobré výsledky. Někdy je zapotřebí změnit druh nebo zcela vyměnit značku. V některých případech se speciální olej na srst nepoužívá vůbec.

Po vykoupání je nutné psa co nejrychleji vysušit, přičemž se nesmí zapomínat na žádné místo na těle, ani na jednotlivé prsty na tlapkách a místa mezi nimi. Zpravidla je doporučováno fénování, a to i v letním období. Následně se nesmí zapomenout na důkladné rozčesání srsti.

Boloňský psík na výstavě

Předně je důležité zmínit, že boloňský psík nemá předepsaný střih srsti na výstavu, čímž je zachována určitá „přírodnost“ plemene. Přípravu na výstavu však rozhodně není radno podcenit. Za předpokladu předchozí pravidelné běžné péče o boloňského psíka opravdová příprava na výstavu začíná až dva dny před akcí – vykoupáním kvalitním, předem již vyzkoušeným šamponem, zpravidla s vybělující složkou. Cílem koupání je krásná, sněhobílá, načechraná srst. Pokud má srst velmi znečištěná místa, několik dní před akcí se tato místa ošetří vybělujícím gelem. Volí se takový šampon, s jakým člověk má již z předchozích koupání dobré zkušenosti. Oleje, rozčesávače a další prostředky se po koupeli před výstavou nepoužívají, protože nezřídka potlačují načechraný, obláčkový vzhled boloňáčka. Po koupeli se pes vysuší a vyfénuje. Až zcela suchá srst se důkladně všemi směry a všude rozčeše. Následujících ideálně 48 hodin se srst již nečeše, aby se stihla sama zkroutit do pro boloňáčka typických chomáčků a „vloček“. Na zádech se nesmí tvořit pěšinka.

Na výstavu se srst nijak nestříhá ani nesepíná. Jediná doporučená úprava střihem je ta, která napomůže vzhledu kompaktnosti psa, a především ta, jež lehce a nenásilně napomůže odkrýt výraz psa, tedy přizpůsobení délky srsti ofiny tak, aby byly vidět oči. To je pro typický výraz boloňáčka důležité. Lehké doupravení vzhledu konkrétního jedince není ničím neobvyklým.

Třebaže údržba srsti boloňského psíka není těžká, někteří majitelé, již se se svým boloňáčkem neúčastní výstav, zvolí pro běžný život ostříhání psa do krátkého střihu. Samozřejmě nelze nic namítat, ale je důležité upozornit, že i krátká srst se musí pročesávat, protože se cuchá i u kůže, nikoli jen na konci dlouhých chlupů.

Při vystavování psa je vhodné na psa sahat jen v nejnutnějším případě. Načechranost srsti je u tohoto plemene obzvlášť důležitá, a tudíž připlácnutí srsti dlaní může zkazit první dojem rozhodčího i diváků. Pokud je nutné zvednout hlavu, tak nejlépe jedním prstem nebo vodítkem nebo ještě lépe vzbuzením pozornosti. Končetiny mají stát souběžně vedle sebe, aby pes nepůsobil dlouze. Při vystavování je možné přidržet ve statickém postoji ocásek nahoru přetočený na záď. Boloňáček se na výstavě předvádí i na stole. Proto je zapotřebí ho na tato místa navykat již od štěněcího věku.

Autor textu: Eva Nohelová
Autor fotografií zdroj: Pixabay
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru