Móda se nevyhýbá ani pejskařině
Využívání psů jiných plemen má však několik ale. Jestliže se v praxi ukázalo, že například retrívři mají stejné čichové schopnosti jako němečtí ovčáci, neznamená to, že budou vyhovovat záchranářům při výcviku, tedy že jejich příprava bude stejně rychlá jako u NO, že budou stejně vytrvalí a schopní se rychle brodit sněhem do místa neštěstí, že budou bez strádání snášet drsné horské klima a že budou za obtížných podmínek ochotní stále aktivně pátrat po osobách pod sněhem atd. Příznivci retrívrů jistě namítnou, že to vše je do značné míry záležitost správného výběru jedince a cílené přípravy psa od štěněte. To je sice pravda, otázka však zní, proč se po několika pokusech s labradory a jiným plemeny vrátili psovodi naší HS právě k německým ovčákům. V současné době má kynologická brigáda v aktivní službě 13 německých ovčáků, jednoho psa Border kolie a Československého vlčáka. A další otázka může znít – proč se slovenští horští záchranáři už dříve ustálili na volbě německých ovčáků, ačkoliv předtím využívali i jiná plemena? Zkusme si alespoň na některé otázky odpovědět.
Každá doba preferuje jiná plemena
Snad zbývá dodat, že mnohaleté nadšení z retrívrů opadlo také u ozbrojených složek, stejně jako experimentování s dalšími plemeny. „Každá doba má svoje módní plemena. Já jsem měl od roku 1971 pět německých ovčáků s lavinovým výcvikem. Když se asi před dvaceti roky objevili u nás ve velkém počtu lovečtí psi, zlatí retrívři a labradoři, stali se pro své povahové vlastnosti oblíbenými domácími miláčky. Uspěli v rolích vodicích a asistenčních psů, a navíc je začala využívat policie a celníci pro speciální čichové práce k vyhledávání drog, zbraní i výbušnin. Tehdy jsem o tomto plemeni začal uvažovat i já,“ říká bývalý šéf psovodů horské služby Karel Novák ze Špindlerova Mlýna. K labradorovi ho táhla nejen touha vyzkoušet si jiné plemeno, ale také fakt, že je původním povoláním lesák a jako hajný choval a také cvičil lovecké psy. Chtěl si tedy ověřit, co dokáže takový lovecký pes v roli záchranáře. Labradora si opatřil a připravil na zkoušky záchranářského psa, které obsahují zimní část, tedy práce na lavinách, a letní část, tj. pátrání na plochách a v sutinách. Zkoušky složil v zahraničí i v tuzemsku a jejich platnost v dalších letech opakovaně potvrdil na závěr lavinových kurzů, které absolvoval doma, v Německu, v Itálii a na Slovensku. A to v podobě nejvyššího stupně zkoušek „C“ mezinárodních kritérií záchranářských psů IKAR. Psovod byl se svým Jagem spokojený a také mohl srovnávat. „První zkoušku na lavinách složil Jago v šesti měsících u Bergwachtu (horské služby) v Německu a znovu ji potvrdil v osmi měsících v Tatrách. S německým ovčákem nic podobného nepřipadalo v úvahu. Netvrdím ovšem, že takový úspěch s Jagem byl dán plemenem. Měl jsem štěstí na volbu jedince, neboť ještě před Jagem jsem si vlohy plemene ověřoval na fence labradora, ta však ani zdaleka nebyla tak dobrá,“ srovnává Karel Novák.
Návrat k tradici
I přes spokojenost s labradorem se ke konci Jagovy kariéry u HS Karel Novák rozhodl, že jako dalšího záchranářského psa si opatří opět Německého ovčáka. „Vitalita a houževnatost německých ovčáků mně jsou bližší,“ vysvětlil záchranář své rozhodnutí. Názor na preferenci NO pro službu na horách doplnil jizerskohorský záchranář Pavel Hořejší: „Ovčáci jsou ochotní vydat se pro páníčka z posledních sil, i když pak dlouho dobíjejí baterky. Kromě jiného je u horských záchranářů nutné udržovat dobrou fyzickou kondici, a to je u německých ovčáků snadné, protože rádi běhají.“ Obecně platný přístup k výcviku německých ovčáků se sice během desetiletí pozvolna mění, ale horští záchranáři jsou takříkajíc v obraze. Hledat metody výcviku vyhovující jiným plemenům nepatří k jejich zálibě, neboť oni chtějí jít ve výběru psů a v jejich přípravě na jistotu, tedy osvědčenou cestou. Proto odebírali štěňata NO z osvědčených pracovních chovů a před několika lety se horští záchranáři domluvili s PČR a uzavřeli meziresortní smlouvu o dodání štěňat německých ovčáků z policejní chovatelské stanice pro potřeby HS ČR. Policisté jsou navíc ochotní pomáhat HS s přípravou psího dorostu. „V posledních letech už nikdo neusiluje o co nejbrzčejší složení zkoušek, naopak psy necháváme vyzrát. Od štěněte se však sžívají s horským prostředím, hrou se posilují aportérské vlohy a hledání kořisti. Zkoušky pak skládají mezi prvním a třetím rokem věku,“ říká vedoucí psovodů horské služby Pavel Smejkal.
Dávné experimenty
Podobné zkušenosti má Horská záchranná služba (HZS) Slovenské republiky. To je profesionální záchranářská složka podřízená ministerstvu vnitra, má organizaci obdobnou jako policie, včetně hodností. A toto říká hlavní kynolog HZS kapitán Ján Žiška: „V šesti horských oblastech máme 23 německých ovčáků a tři malinoise. NO převažují pro univerzálnost, povahovou vyrovnanost, učenlivost, vhodnou tělesnou konstituci a odolnost při práci v horských podmínkách.“ K tomu se však slovenští záchranáři nedopracovali hned, jak vyplývá z vyprávění Laca Milana, jednoho ze zakladatelů horské služby v tehdejším Československu. „Dobré výsledky jsme měli nejen s německými ovčáky, ale také se psy jiných plemen, jako třeba se slovenským čuvačem, některými severskými plemeny, ale i s kříženci. Hodně záleží na individuálních schopnostech zvířete. Jenomže každý experiment s novým plemenem je příliš náročný na čas, prostředky, a úspěch je nejistý. Proto je největší pravděpodobnost dobré volby u německých ovčáků. V řízeném chovu nejsme závislí jen na odhadu schopností štěněte, ale předpoklady k záchranařině můžeme posuzovat rovněž podle hodnocení kvalit rodičů, které lze mimo jiné vyčíst z rodokmenů,“ zmiňuje na závěr slovenský záchranářský kmet některé z výhod německých ovčáků.
