„Na zvířata a ptáky jsem myslel skoro pořád. Let ptáků na mne působil jako hudba. Když jsem se díval na běžící psy, vnímal jsem téměř bolestně krásu jejich pohybů, a při pohledu na cválajícího koně jsem se chvěl pocitem, který jsem sám dobře nechápal.“ Alan Marshall: Už zase skáču přes kaluže

Kamufláž

Již před mnoha a mnoha lety jsem pomáhal zachránit vlky ilegálně pašované z Mongolska do Maďarska. Živé šelmy se zde měly usmrtit a z jejich kožešin ušít elegantní kožichy. Hnus. Vlky bylo třeba umístit do přepravních beden a převézt do francouzské rezervace Le Loups du Gévaudan. Nezasvěcení byli ohromeni stoickým „klidem“ vlků narozených v divočině, s jakým snášeli nepříjemnou manipulaci. V bednách leželi „klidně“ a jen jejich rozšířené zorničky prozrazovaly panický děs. Mnohá zvířata snášejí bolest – duševní i fyzickou – bezhlesně. Tak jim totiž velí jejich pud sebezáchovy a bytostná touha přežít. Naříkající zvíře totiž na sebe upozorní další predátory a u vysoce sociálních zvířat, jakými vlci jsou, může ohrozit i jejich postavení v hierarchii jejich společenství. „Psovité šelmy mají vrozený instinkt skrývat každou bolest způsobenou zraněním nebo neduhem,“ píše ve své knize „Zdají se psům sny?“ kanadský psycholog Stanley Coren. „Zraněné nebo nemocné zvíře ve volné přírodě je snadným terčem útoků, a proto je v zájmu přežití předstírat, že všechno je v pořádku, i když nepochybně není.“

Cítí psi bolest?

Všem milovníkům zvířat se nepochybně tato otázka jeví jako pošetilá a stupidní, ale nebylo tomu tak vždy. Francouzský filozof, matematik a fyzik René Descartes (1596, La Haye – 1650, Stockholm) byl vědcem velmi širokého záběru. Na starých portrétech budí jeho charizmatická vizáž pozornost: připomíná mušketýra či kardinála… Dlouhé, tmavé, mírně zvlněné vlasy, výrazné oči s pronikavým, poněkud ironickým pohledem, nepřehlédnutelný nos, pěstěný knír… Pohledný zvídavý vědec se zajímal i o lidské emoce; definoval šest základních: lásku, nenávist, úžas, touhu, radost a smutek. S emocemi zvířat si však Descartes hlavu nelámal. Považoval je za méněcenné tvory ovládané pouze nízkými pudy. „Descartes vyjádřil víru, že zvířata byla na zemi stvořena pro užitek člověka,“ píše v knize „O vlcích a lidech“ americký autor Barry Holstun Lopez. „Podle něj jsou zjevně nízkého rodu, nemají duši, a proto se člověk nevystavuje žádné morální vině, když je zabije.“ Na jiném místě své knihy Lopez píše: „René Descartes vykresloval zvířata jako ,živé strojeʻ, tvory bez duše, odlišné od člověka. Racionalisté tohoto období vytvářeli teorii neživého a předvídatelného světa. Idea karteziánského dualismu byla jednou z nejvlivnějších teorií 17. století a její dunivá ozvěna je i v současné zoologii prakticky stejně silná, jako byla v Paříži v roce 1640. (Myslím, že to je poněkud přísná obžaloba – pozn. aut.) Jejím obsahem byla teze, že když zvíře nemá duši, je pouhým strojem. Potom naše zacházení se životem takového tvora může být naprosto nezodpovědné. Byl to přesně ten pohled, jaký začal dominovat v biologických vědách a dal lidem jako Audubon (John James Audubon, 1785–1851, slavný výtvarník a autor nejproslulejšího atlasu amerických ptáků – pozn. aut.), kterého lidé velmi obdivovali, etický prostor na zastřelení padesáti nebo stovky ptáků jen kvůli tomu, aby udělal jednoduchý přesný náčrt. Mechanistický přístup k životu v divočině později vedl biology k tragickému a krátkozrakému závěru, že zvířata je možno rozpitvat, popsat a znovu složit a vrátit zpět na polici. Tato myšlenka se začíná ze zoologie zvolna vytrácet až nyní.“

René Descartes upíral zvířatům nejen myšlení, emoce, ale např. i základní pocit – vnímání bolesti. Svým přátelům to s oblibou předváděl na své fence: nakopl psíka, ten zaječel, odskočil, ale vzápětí se navracel olízat svému pánovi ruku. Pro Reného Descartesa to bylo nezvratným důkazem, že fena necítí bolest… S názory Reného Descartesa vášnivě nesouhlasil proslulý francouzský básník a bajkař Jean de La Fontaine (1621–1695), autor světoznámých „Bajek“. La Fontaine skálopevně věřil, že zvířata mají nejen duši, ale že jsou i schopna racionálního myšlení. Co však bylo slovo básníka proti slovu vědce? Básník čtenáře bavil, zatímco vědec přinášel lidem nové poznatky… I když mnohdy naprosto scestné.

Ještě v roce 2002 zaznamenal Stanley Coren na jedné vědecké konferenci myšlenku z přednášky věhlasného veterináře: „Psi necítí bolest stejně jako lidé, a proto není tak důležité snažit se jejich bolest posoudit a zvládat ji.“ Podceňování bolesti zvířat je trestuhodné, tmářské a pramení z lidského nepochopení. Stanley Coren píše: „Mýtus o tom, že psi necítí bolest stejně jako lidé, nebo přinejmenším že ji necítí tolik, je částečně výsledkem dědictví po divokých předcích našich psů.“ Ono dědictví projevu bolesti po vlcích jsme vysvětlili v úvodu tohoto článku.

Simulant naruby

Můj Aljašský malamut Fram byl mimořádným psem (doslova pes mého života), který se mnou absolvoval mnoho canicrossových, skijöringových a dogtrekkingových závodů po celé Evropě a provázel mne na mnoha expedicích za vlky po severní polokouli. Dovedně skrýval jakoukoliv slabost, jakékoliv zranění, jen aby mohl být stále po mém boku. Taková vlastnost klade na psovoda velké nároky: musí svého psa velmi pozorně a empaticky pozorovat! Musí indispozici psa, aby zdravotní situaci nezhoršil, doslova vypátrat jako detektiv. Zároveň mi však Fram také bezmezně důvěřoval: mnohé veterinární zákroky zvládal bez zbytečné (a často ohrožující) narkózy. Při vzpomínce na jeho zranění – erozi rohovky – se mi dodnes ježí na hlavě hrůzou (a obdivem k němu) vlasy. Za mé asistence si nechal jehlou škrábat v oku. Kdo z lidí by to asi snesl? Já určitě ne. „Psi potlačují mnohé viditelné projevy bolesti a zranění, aby chránili sebe i své společenské postavení ve smečce,“ tvrdí Stanley Coren. „Skrývají bolest, aby působili dojmem, že mají situaci pod kontrolou, jenže právě kvůli tomuto instinktivnímu chování někdy nepoznáme, že náš pes trpí.“ Typicky smečková plemena např. severských tažných psů (aljašští malamuti, sibiřští Husky, grónští psi a samojedové) mají hierarchická postavení v rámci smečky mimořádně zakotvena ve své psychice a vlčí testament je u nich obzvláště transparentní.

Další můj malamut, Misha, byl oproti Framovi bolestínek, rád obtíže zveličoval a hlasitě si stěžoval; i on však měl ke mně bezmeznou důvěru a veterinární pomoc přijímal – sice lítostivě, ale vlastně bez protestů. Zato moje malamutka Beryl byla tak trochu hysterka, a přestože mě milovala, sváděl jsem s ní u veterináře (nerovný) boj.

„Mnozí veterináři jsou zajedno s představou, že psi mají nízkou vnímavost vůči bolesti – až na některá ,ufňukanáʻ plemena,“ varuje před podobnými názory Stanley Coren. „Podle tohoto přesvědčení se veterináři také chovají. Několik průzkumů prokázalo, že dokonce i po chirurgickém výkonu, například po operaci břicha nebo kastraci, přibližně polovina veterinářů pošle psa domů bez jakýchkoli utišujících léků. Někteří veterináři dokonce tvrdí, že malá bolest je pro zvíře v době rekonvalescence dobrá, protože díky ní zůstane v klidu a nevyvíjí nadměrnou činnost. Jenže představte si situaci, když žena podstoupí hysterektomii, což je v zásadě stejný zákrok jako kastrace u feny. Jak by asi žena reagovala, kdyby jí lékař odmítl předepsat jakékoli léky tišící bolest se slovy: Bolest vám jenom prospěje, protože aspoň zůstanete v klidu, než se zahojíte.“

Bolest jako stresor

Dlouhotrvající bolest je silným stresorem. Stanley Coren uvádí: „V odborné literatuře se dočteme, že bolest, zejména je-li pociťována dlouho, může být pro zdraví psa nebezpečná. Bolest je totiž stresující faktor a tělo na ni reaguje vylučováním určitých hormonů, jež ovlivní prakticky veškeré tělesné systémy. Změní rychlost metabolismu, vyvolá neurologické reakce a zvýší aktivitu srdce, štítné žlázy, nadledvinek a imunitní soustavy. Přetrvává-li tato situace dlouho, uvedené orgány mohou selhat. Stres související s bolestí kromě toho vyvolává napětí, jež u postiženého zvířete snižuje chuť k jídlu. Výsledkem je svalová únava a selhání tkání. Tento stav oloupí psa o tolik potřebný spánek. Pes je nakonec vyčerpaný a utrápený – a v tomto stavu klesá uzdravovací schopnost organismu.“

Mají tedy léky proti bolesti smysl a je jejich aplikace prospěšná? Stanley Coren je přesvědčen, že ano: „Vědci studovali, jak se u psů projeví snaha zmírnit bolest související se zraněním, chorobami a chirurgickými výkony. Zaměřili se na zotavení psů po chirurgickém výkonu a zjistili, že pokud psi dostávali léky na zmírnění bolesti po operaci, zlepšily se jejich dýchací funkce, zmírnila se stresová reakce na provedený zákrok, zkrátila se doba hospitalizace, rychleji se obnovila původní pohyblivost, celkové zotavení probíhalo rychleji, a dokonce klesla i pravděpodobnost infekce. Téměř všechny studie dokazují, že lidé i zvířata se vracejí k normálnímu příjmu potravy a tekutin rychleji, pokud dostávají léky tišící bolest. Na základě výzkumů tedy badatelé tvrdí, že prevence, včasné rozpoznání a účinné tišení bolesti a úzkosti by měly být podstatnou součástí veterinární péče o psy. Upozorňují nás, že bychom měli být vnímaví vůči sotva patrným známkám bolesti u našich domácích mazlíčků, protože už samotná úleva od bolesti může být uzdravující – snižuje totiž stres, který prodlužuje dobu nutnou k zotavení.“

Varovné signály

Abychom poznali své psy, musíme je pozorně sledovat. Na nemoc a s ní spojenou bolest nás psi upozorní nenápadnými signály. Často vyhledávají temné kouty, při odpočinku zaujímají neobvyklé pozice, vyhýbají se styku s jinými zvířaty nebo i lidmi, mohou se chovat neklidně, přecházejí nervózně z místa na místo atd. Stanley Coren upozorňuje: „Psi trpící bolestmi vykazují známky stresu – rychle a mělce dýchají. Někdy se třesou a mají rozšířené zornice. Pokud váš pes přestane žrát, můžete si být jistí, že není v pořádku. Pes trpící bolestí neštěká více než obvykle – i když byste možná čekali opak – ale pravděpodobně bude skučet nebo výt, hlavně když zůstane o samotě. Trpící pes někdy nečekaně zavrčí, pokud se k němu někdo přiblíží, a může se chovat agresivně. Změna chování je možná jen snahou chránit ty části těla, které ho bolí.“

Pravdivost posledních Corenových slov jsem si měl možnost často ověřovat na patnáctiletém Framovi a čtrnáctiletém Mishovi: jejich staré klouby trápila artróza a při kontaktu s mou Taigou – štěňátkem Československého vlčáka – reagovali velmi nerudně.

Post scriptum

Každý majitel psa by svého svěřence měl dokonale znát. Musí jej pozorovat, chápat ho a dokonale vnímat jeho neverbální jazyk. Samozřejmě je nezbytná i oboustranná důvěra. Psi mají bohatý emocionální život; není sice zcela totožný s lidským, je však naprosto stejně hodnotný.