Velký knírač – část 1.

Odkud velcí tmaví hrubosrstí psi, předchůdci kníračů, do Německa došli, se jen spekuluje. Jedni se přiklánění k názoru o dávném přikočování hrubosrstých velkých psů z Maďarska, jiní zase z Ruska. Odkud to nakonec bylo, se dnes sice nedozvíme, ale můžeme se alespoň domnívat, srovnávat a hledat nejrůznější zajímavosti z možné historie těchto psů. Nejdelší historii má bezesporu knírač střední a následně knírač malý. Tito stájoví pinčové, již se vyskytovali v krátkosrsté i hrubosrsté formě, přebývali ve středu Evropy zejména ve stájích, byli velmi početní a velmi dobře známí po celé dlouhé 19. století. Ale historie velkého knírače začala trochu jinde a zcela jinak. Jela si po vlastní ose, a třebaže jsou nyní všechny tři velikostní rázy kníračů v maximálním možném souladu, příbuznost malého a velkého rázu je opravdu minimální.

Když slovo „knírač“ ještě neexistovalo

Ač je všeobecně známo, že Velký knírač má historii z kníračů nejkratší, o to je zajímavější, ale plná otazníků. Předci velkého knírače – velcí hrubosrstí psi – také existovali v 19. století, ale ještě zdaleka to nebyli dnešní knírači, třebaže na některých obrazech najdeme psy jim velmi podobné. Za nejstarší důkaz existence těchto psů je považován obraz pocházející z roku 1850. Ten vystihuje bavorskou princeznu Alžbětu (následně císařovnu Sisi), u jejíchž nohou leží velký hrubosrstý černý pes se světlými znaky.

Za nejdůležitější a zároveň základní předky velkých kníračů jsou považováni psi z krajů jižního Německa. Ti se zde vyskytovali v 19. století zejména u sedláků, doprovázeli povozy, používali je k pohánění dobytka a k hlídání obydlí. Nevyskytovali se však jen zde. Postupně se rozšířili do dalších oblastí. Stali se také známými pivovarskými psy, neboť pomáhali v malých vozíčcích tahat náklady, zejména pivovarských tovaryšů v horním Bavorsku.

Vývoj pojmenování rasy

I když slovo „knírač“ bylo známo již v 19. století, jistě však ne v 18. století. Například H. G. Reichenbach ve své knize „Der Hund“ vydané v roce 1836 ještě slovo „knírač“ nikde neuvádí, přestože o hrubosrstých, různě velkých pinčích se obšírně zmiňuje. Kdy a kde vzniklo pojmenování „knírač“, bohužel nikdo neví, ale už v roce 1842 Jeremius Gotthalf toto označení u hrubosrstých stájových pinčů ve své knize použil. Označení „knírač“ nebylo však dostatečně populární, a tak se název pro pomalu vznikající plemeno teprve nenápadně sám hledal.

Velcí hlídací hrubosrstí psi s nejrůznější barvou srsti vyskytující se kolem Mnichova bývali koncem 19. století označováni jako „mnichovští knírači“, případně „velcí mnichovští knírači“. Jinde na území Německa ale byli prakticky stejní psi označováni: „knírači černí jako saze“ („Russenschnauzer“) nebo také „medvědí knírači“, „ruští knírači“, nebo dokonce přímo „Russige“ či „Russerl“. Někdo tato označení odvozuje od jejich původu, jiný od jejich síly, někteří chovatelé dokonce chtěli jen lákat obchodníky na „exotický původ“, čímž své psy mohli prodávat za vyšší ceny. Zajímavé je, jak velký vliv na veřejné mínění měli někteří chovatelé, kteří byli přesvědčeni o ruském původu svých kníračů a přímém spříznění s ruskými pasteveckými psy. Tato minulost jimi byla prosazována ještě na začátku 20. století, třebaže neexistuje jediný jasný důkaz o dávném původu velkého knírače.

Zajímavostí je text z pera dr. Fitzingera pocházející z roku 1876. Ve své knize „Pes a jeho plemena“ (Der Hund und seine Rassen) píše o „bavorském vlkodavovi“ a celý popis tohoto psa vystihuje velkého knírače z konce 19. století. Je nesporné, že předci velkého knírače opravdu pocházejí z minimálně celého 19. století. Jenže s ohledem na následné neřízené množství přikřížení jinými plemeny nelze s čistým svědomím říci, že dnešní velký knírač je beze zbytku tentýž hrubosrstý velký knírač, který existoval v 19. století po boku sedláků a pivovarníků.

 

Kdo s kým?

Existuje tu velká pravděpodobnost, že vzdálenější předci kníračů jsou teriéři. Jak z důvodu hrubosrstosti, tak z důvodu určité podobnosti stavby těla. Pokud je ale dávný historický vývoj Knírače středního a velkého (samozřejmě i malého) zcela jiný, jak velká pravděpodobnost je ve vztahu příbuznosti k teriérům u velkého knírače? Kteří teriéři starší 150 let jsou srovnatelně velcí s velkým kníračem? Žádní. Nabízí se však určitá příbuznost s flanderským bouvierem pocházejícím z francouzsko-belgických hranic nebo s ardenským bouvierem, kterému je přisouzen čistě belgický původ. Podobnost je zde v určitých ohledech výrazná.

Ale protože nevíme, z které strany Evropy se velcí hrubosrstí psi do Německa dostali, nemůžeme v žádném případě jednoznačně říci, se kterým jiným plemenem má dnešní velký knírač co do činění. Příbuznost s některým z bouvierů to rozhodně nevylučuje, avšak ani nepotvrzuje. Některá stará německá literatura se o reálné možnosti křížení velkého knírače a některého z bouvierů údajně zmiňuje.

Čerstvější historie, která sahá k přelomu 19. a 20. století, kdy započalo zušlechťování velkých hrubosrstých psů, by měla být průzračnější. Ale ani ta není. Bohužel žádný chovatel, který se rozhodl chovu velkých kníračů nové doby věnovat, nikdy nenechal nahlédnout do svých karet. Mnozí nevedli záznamy, a pokud vedli, nedochovaly se pro následující generace. Jisté je, že si nevystačili s velkými hrubosrstými psy ani se středními knírači větších kohoutkových výšek. Experimentovali s přikřížením různých plemen a zřejmě i dalších psů neznámého původu.

Není žádným tajemstvím, že se do chovu zamíchala i černě zbarvená Německá doga a velký černý pudl. A to možná nejen jednou. Aby se zdůraznila „kníračovitost“, byli opakovaně použiti velcí jedinci středních kníračů. Svou roli zřejmě sehrál i některý z ovčáckých psů.

Přikřížení hladkosrstých psů, zřejmě právě německé dogy, mělo však velký dopad po mnoho desetiletí na zvrat k hladkosrstému osrstění některých štěňat. Ještě po celé 20. století, dnes již zcela ojediněle, se tento atavismus vyskytoval. Nejednalo se však o celé vrhy, ale jen o jedno či dvě štěňata v jednom vrhu, po boku běžně hrubosrstých štěňat.

Na přelomu 19. a 20. století se výška velkého knírače běžně pohybovala kolem 55 cm. V tu dobu se také vedle černého zbarvení objevoval i v barvě hnědé a žluté, a to nejrůznějších odstínů.

Dnes jsou někteří kynologové přesvědčeni, že má sice jasnou podobnost s ostatními knírači, ale díky přikřížení několika jiných plemen v minulosti je vlastně pravým kníračem jen zčásti. Všeobecně však můžeme říci, že velký knírač je zvětšeninou středního knírače a Malý knírač je zmenšeninou středního knírače.

Tady je začátek velkého knírače?

Úplně první klub pro pinče, tedy i hrubosrsté knírače, založil v roce 1895 německý chovatel Josef Berta. V tu dobu však jen pro „stájové pinče“ (střední a malé knírače), nikoli velké knírače. Pravá historie velkých kníračů se začala psát až na začátku 20. století.

První chovatelské stanice věnující se i chovu velkého knírače, které se zároveň dokázaly společně dohodnout na určitém konceptu chovu, byly „von Pfingsweide“ a „von Schönau“, ale především „von Wetterstein“ (B. K. Kluftingera), „von Kinzigtal“ (dr. Calaminuse). Měli společný cíl, ale každý si za ním šel svou vlastní, tajnou cestou.

Dr. Calaminus, který byl velkochovatelem v pravém slova smyslu, si postěžoval dr. Harmsovi (velmi významná osobnost v chovu velkých kníračů 20. století), že se v jeho chovu stále objevuje příliš velké procento „vlněných pudlů“ a občas i krátkosrstá štěňata. Vysněných výsledků se tak dobíral i přes velký počet připuštěných fen poměrně pomalu a s velkými ztrátami v podobě selekce štěňat.

Nejdříve bylo vystavováno v roce 1902 v Mnichově pod označením „ruský pes“ sedm jedinců. Nikoho přítomného tehdy příliš neoslovili. V roce 1909 se objevili na výstavě v Mnichově již jako „mnichovští knírači“. Tentokrát jich bylo předvedeno 23. Avšak byli značně nesourodí. V kohoutkové výšce byl rozdíl i 20 cm, srst měla různou strukturu a velmi rozdílnou barvu. Aby se udělalo jasno, co je vlastně správné, byl v roce 1910 vyhotoven standard. Vzorem pro vytvoření standardu se měl stát Roland Rolandsheim, který byl mimo jiné vystaven v roce 1912 v Mnichově, kde byl prohlášen za ideál kníračí krásy.

V roce 1907 vznikl v Mnichově „Bavorský klub kníračů“ a v roce 1913 (některé zdroje uvádí rok 1910) došlo k prvnímu zápisu velkých kníračů do plemenné knihy Klubu chovatelů pinčů a kníračů. Byli zde zapsáni ještě jako „mnichovští knírači“ a jednalo se o šest psů a tři feny. Jejich zbarvení bylo rozmanité. Čtyři byli v barvě pepř a sůl, tři černí, jeden šedožlutý a jeden žlutohnědý. Jak vidno, dnes zcela obvyklé černé zbarvení na počátku moderního chovu rozhodně nebylo dominantní barvou srsti velkých kníračů.

Otcem prvního zapsaného (registrovaného) vrhu byl Roland von Rolandsheim. Bohužel mnozí chovatelé nechtěli své kvalitní krycí psy poskytnout jiným chovatelům na krytí, neboť sami chtěli mít výborné odchovy.

Za velmi kvalitní velké knírače byli považováni Bazi von Wetterstein a Schuft von Wetterstein chovatele B. K. Kluftingera, ale také pes „Fels von Kinzigtal“ dr. Calaminuse či černý pes Bitru von Sendling. Ti všichni velmi významně ovlivnili následný chov tohoto plemene.

Knírač v rukou nadšených chovatelů

Až do začátku 20. století chovatelé kníračů nedbali na zbarvení a kvalitu srsti. Prvořadá pro ně byla stavba těla a snaha o protáhnutí hlavy, aniž by došlo k protáhnutí těla. A to jistě není z chovatelského hlediska nic lehkého. Ve vrzích se opakovaně objevovali jedinci s krátkou tlamou, kterým se říkalo „mopslí hlavy“. Třebaže v tu dobu již chovatelé chtěli zbarvení pepř a sůl, bylo až druhořadé.

Významné osobnosti jako Strebel a Hauck nesouhlasily s cílem chovatelů kníračů o protáhnutí hlavy a zmenšení oči. Považovali to za krok směrem k teriérům, což si jako budoucnost pro tyto vousáče nepředstavovali. Popis, jak si např. Strebel představoval následný chov kníračů, snad v ničem neodpovídá dnešní skutečnosti. Nemluvil sice o velkých kníračích, ale středních, s výškou 45–50 cm, a tyto postoje velmi ovlivňovaly i chov velkého knírače.

Velký knírač měl štěstí nebo i charizma, že si jej povšimli cvičitelé psů, a v roce 1919 v časopise Policie („Die Polizei“) proběhly první informace o tomto plemeni. H. Schoenberr o nich uváděl, že jsou to psi určení k hlídání a pasení stád, plnící práci pasteveckých psů. Velkému knírači velmi pomohl výcvikář policejních psů Grüneheide. Všiml si jeho vynikajících pracovních vlastností a zasloužil se o to, aby se o něm dozvěděla široká veřejnost, zejména ti, kteří se chtěli věnovat výcviku psů. Již v roce 1925 byl zařazen mezi první služební plemena určená k všestrannému výcviku.

Od roku 1925 se u všech variant začalo prosazovat pouze zbarvení černé a pepř a sůl. Ve stejném roce bylo klubem zakázáno jakékoliv další experimentování s přikřižováním jiných plemen. Dál se sice ještě chvíli tak dělo, ale jen ve výjimečných případech. Protože chov nebyl dlouho tzv. čistokrevný, velmi dlouho se nedařilo upevnit jeden typ a udržet zbarvení pepř a sůl. Tím se stále více chovatelů obracelo na chov celočerných jedinců, jelikož toto zbarvení z chovatelského hlediska bylo výrazně jednodušší.

Druhá světová válka s chovem velkých kníračů zatřásla. Pro své všestranné schopnosti sloužili ve válce a mnoho z nich zahynulo. Zejména velcí knírači v barvě pepř a sůl na konci 2. světové války prakticky neexistovali. Výrazně početnější byli pouze střední knírači. A tak bylo opět přistoupeno k opakovanému přikřížení několika středních kníračů s velkou kohoutkovou výškou. Pokud by se tak neučinilo, dnes bychom měli pouze velké knírače v černé barvě.

I když se velký knírač do USA dostal již ve 20. letech 20. století, příliš se zde neuchytil. Byl považován za ryze pracovní plemeno, a proto není divu, že byl ve 2. světové válce používán i armádou Spojených států amerických, což však pro něj znamenalo zmenšení jeho už tak malého počtu.

Velký knírač však na různých místech světa měl a má mnoho obdivovatelů. Společně s erdelteriérem a rotvajlerem byl použit tehdejšími sovětskými kynology v chovatelské stanici „Rudá hvězda“ k vytvoření nového plemene – Černého ruského teriéra. V první fázi byl křížen velký knírač s erdelteriérem a současně velký knírač s rotvajlerem. Jak vidno, 50 % krve tvoří velký knírač. Proto jsou si i dnes tak výrazně podobní, třebaže srst velkého knírače se udržuje oproti ruskému teriérovi relativně krátká.

Velký knírač v České republice

Jistě pro mnohé čtenáře bude překvapivou informací, že na našem území se zkraje 20. století ze všech kníračů ponejvíce chovali střední v barvě pepř a sůl a knírači velcí černí. Český chovatelský spolek sdružující chovatele kníračů na našem území vznikl v roce 1931. Velcí knírači byli na našem území stejně jako v Německu velmi oblíbeným pracovně-služebním psem skoro od začátku jejich existence.

Za nejvýznamnější osobnost v začátcích českého chovu velkých kníračů je právem považována Alexandra Jíšeová z Kunratic u Prahy, která začala s chovem velkých kníračů německé krve v roce 1935 v chovatelské stanici Quadrat. Její knírači byli nejen exteriérově velmi vyrovnaní a úspěšní, ale i ona sama se věnovala jejich výcviku a úspěšně se zúčastňovala soutěží. A co bylo také velmi důležité, rozuměla genetice. Byla velmi ochotná poradit a pomoci jiným majitelům a chovatelům velkých kníračů. Další významnou a známou stanicí byla např. chovatelská stanice Martep Marie Teplické z Teplic.

Je příjemně vyrovnaným psem

Je to hravý a veselý pes, a třebaže ho tato hravost a vynalézavost provází celý život, věkem si nevydrží hrát tak dlouho a tak zapáleně jako v mládí. Jeho upřímný a vyrovnaný charakter učaruje mnohým lidem, i když především v pubertálním období to s ním nemusí být zrovna lehké. Je to pes poměrně samostatný, někdy trochu nezávislý a v některých situacích je patrná tvrdohlavost. Tato kombinace může být pro zcela nezkušeného majitele psů trochu velkým soustem. Ale s rozumem, případně s vyhledáním některé ze psích škol či cvičišť se zvládnout dá. Pro vyrovnaného člověka, který ví, co výchova psa obnáší a zná principy a zásady chování, výchovy a výcviku psů, je spolupráce s velkým kníračem potěšením.

Velký knírač je chytrý a podnikavý a chce si se vším poradit sám. Někdy se projevuje až drze. Přesto je to dobromyslný pes, kterému je rodina vším. V rodině je milý, citlivý a velmi velkorysý k dětem. Je výborným rodinným společníkem, s dětmi si rozumí a jeho chování je předvídatelné. Má rád všechny členy rodiny a má snahu úpěnlivě bránit děti. I přes svou robustnost je něžný a přítulný. Je výborný jak do rodin s dětmi, tak pro osamělé, sportovně založené lidi, třeba i zdravé seniory, kteří mají na psa dostatek času a rádi ho do svého programu kdykoli zapojí.

Často se přibližně od jednoho roku věku upíná k jedinému člověku v rodině. Každopádně dlouhé odloučení snáší poměrně špatně. Také nemá rád domácí hádky a napjatou rodinou atmosféru. V takových situacích se chová rozpačitě, anebo odchází do ústraní.

Někteří knírači mohou mít vyvinutější lovecký pud. Proto je potřeba již ve štěněcím věku chodit často do přírody a mladého psa učit správnému chování a ovladatelnosti. K hospodářským a domácím zvířatům jsou většinou tolerantní, v dospělosti nevšímaví a třeba s kočkou, se kterou vyrůstají od štěněte, si dokážou vytvořit kamarádské pouto. Pokud žije ve smečce s jinými psy, zpravidla nevyvolává spory. Typický velký knírač k cizím psům bývá spíše tolerantní, nevyvolává šarvátky ani nemá touhu se k nim přidávat. Většinou je nad věcí a na malé uštěkané psy se dívá s nadhledem, jako by si uvědomoval svou váhovou i silovou převahu. Přesto je-li neudržitelně vyprovokován, jde do toho naplno. Najdou se ale i jedinci, kteří mají z mládí špatné zkušenosti nebo neměli dostatečný kontakt s jinými vychovanými psy a s ostatními psy nemusí vždy vycházet zrovna po dobrém.

Knírač a cizí lidé

Ve štěněcím a mladém věku je knírač zpravidla přítulný ke všem lidem, a to i zcela cizím. V dospělosti se však vše změní. Někteří se začnou k cizím lidem chovat nevšímavě, jiní i odmítavě. Nebývají však agresivní, kousaví, vznětliví ani bázliví. Samozřejmě hodně ovlivňuje socializace a prostředí, ve kterém vyrůstají. Je-li k tomu velký knírač veden, chová se k cizím lidem dobře až kamarádsky, aniž by to poškodilo jeho hlídací instinkt.

Je to sebejistý pes, odvážný, neohrožený, ostražitý, pozorný a při hlídání dostatečně ostrý. Je výtečným hlídačem. Odradí, postraší a budí opravdový respekt. Přikryté oči, hromový temperamentní štěkot, když je ho potřeba, velikost a černá barva rozhodně zloděje překvapí. Jistě je právem považován za jednoho z nejlepších hlídačů. Zpravidla se jedná o různě temperamentní jedince, kteří jsou obdařeni až jakousi chladnokrevnou odvahou.

Nesmlouvavě ohlídá pozemek jemu svěřený i všechny věci a lidi, které považuje za „své“, respektive své rodiny. I přes svůj poměrný klid je připraven ihned vyskočit a bránit. Je nesmlouvavý a zbytečně neštěká. Oproti ostatním kníračům celkově štěká poměrně málo a je z nich nejklidnější. Je velmi působivým hlídačem, ze kterého rozhodně jde strach.

Je to pes, kterému bude nejlépe celoročně na zahradě, kde bude mít volný pohyb a boudu na vhodném místě. Má rád prostor a ke svému zdárnému psychickému vývoji ho potřebuje. Může sice žít i v bytě, ale z toho zas tak šťastný nebude. Rád čas od času navštíví dům své rodiny nebo každou noc přespí v kuchyni či proleží večer u televize se svou rodinou, ale hlídání bere jako poslání. Proto je za pobyt venku vděčný. Navíc je velmi odolný vůči všem povětrnostním vlivům a teplotám, je otužilý a houževnatý. Ale každopádně je nutné mít na paměti, že sám se venku nudí. Proto čas trávený se psem musí být častý, rozhodně každodenní, a pokud možno rozmanitého zaměření. Potřebuje trávit čas s člověkem a je ochotný ke spolupráci.

Výchova a výcvik velkého knírače

Nejsložitější je období puberty, kdy majitel velkého knírače potřebuje na výchovu psa hodně trpělivosti. Jeho majitel opravdu musí disponovat pevnými nervy, musí být kreativní a při výcviku pozitivní. Někdy musí být majitel mladého knírače zároveň tak trochu psycholog, neboť je to pes, který s oblibou zkouší přechytračit svého pána. Ale když je toto období zdárně překonáno, stane se z knírače báječný společník.

Velký knírač je výborný pracovní a rodinný pes, který však potřebuje vedení, jasná pravidla, ale i jasně danou hierarchii, důslednou výchovu a výcvik základní poslušnosti. Přece jen je to pes v dospělosti velký i 70 cm a s takovým kolosem začínat výchovu či výcvik až v dospělosti je i pro zkušeného člověka velmi svízelné. Důležitý je také energický a srozumitelný přístup jeho pána. Pes musí mít sice jasno v tom, co se může a co nesmí, ale zároveň potřebuje přátelský přístup.

Velký knírač se rychle učí. Je nejen chytrý, ale i mazaný. Je trochu kulišácký a rád si někdy ze svého pána dělá legrácky. Je potřeba mít na paměti, že je to výrazně samostatný pes, který se nespoléhá jen na svého člověka, ale někdy má tendenci dělat některé věci tak trochu po svém. Umí být sice tvrdohlavý, ale na druhou stranu má cit pro situaci a dobré pozorovací schopnosti. Výborné pozorovací schopnosti knírače je dobré využít, pokud má člověk ještě jednoho, staršího, již vycvičeného psa.

Velký knírač má vynikající paměť. Co se jednou naučí, to není potřeba neustále opakovat. Ovšem tato na první pohled příjemná vlastnost má i stinnou stránku. Když se někde ve výcviku udělá chyba, těžko se pak odstraňuje. Nehodí se pro lidi, kteří ve výcviku chtějí rychle dokonalé výsledky. Velký knírač bude pracovat a poslouchat na opravdu výborné úrovni, ale až v dospělosti, přibližně coby tříletý. Teprve v té době psychicky dospívá. Potřebuje čas a trpělivou důslednost, která však nebude tvrdá a nebude tak ničit chuť psa spolupracovat. Poddajnější jsou zpravidla feny. Snadněji se podřizují, a tak i mají chuť dříve bez výhrad spolupracovat. Někteří jedinci, zejména psi-samci, mohou vykazovat prvky silnější dominance. Ovšem sebevědomí knírače se nikdy nesmí vymknout z kontroly, ať už ve vztahu k majiteli, k cizím lidem, anebo jiným psům.

Je to temperamentní, ale zároveň rozvážný pes. Někdy je do všeho příliš hr, avšak pak dělá zbytečné chyby a někdy má problémy se soustředit. Na druhou stranu jeho temperament je příjemný zejména při obraně a poslušnosti.

Je-li nasazen do práce, zpravidla se na ni těší a nerozhodí ho ani nevlídné počasí. Je odolný vůči každému počasí, i když za horkých letních dnů musí být člověk opatrný s dávkováním pohybové aktivity, aby nedošlo k přehřátí psa. Velký knírač je houževnatý a otužilý, a to i v případě, že bydlí v domě.

Najít zaměstnání a aktivitu pro velkého knírače je snadné

I když je přizpůsobivý, potřebuje pohyb a zaměstnání. Potřebuje, aby se něco dělo. Potřebuje aktivitu, změny prostředí. Odsouzení být dlouhé měsíce jen na zahradě mu rozhodně nesvědčí a snadno se z něj pak stává unuděný mrzout.

Potřebuje pravidelný pohyb a zaměstnání, sport nebo hry. Nejlépe kombinaci všeho. Má rád dlouhé výlety, je výborným společníkem pro turisty nebo i rád poběží několik kilometrů vedle kola. Trénovaný pes bez problému zdolá denně desítky kilometrů, a to i ve velmi svižném tempu. Dokonce se velcí knírači objevovali v závodech psích spřežení C-3, které vlastnila Polka Magda Mryczková.

Je to typický pracovní pes, který rád plave, běhá, skáče, nosí, čichá a je rád se svým člověkem v týmu. Pokud je od štěněcího věku veden k aportování, bude výborným aportérem. Je akční a časté polehávání a nicnedělání je mu cizí. Z každé činnosti, práce či sportu má radost. Je možné se s ním věnovat prakticky čemukoliv, co člověka napadne.

Velký knírač je psí sportovec, který potřebuje pána se sportovním duchem. Má rád akci, sport, hru, spolupráci. Je velmi silný, ale zároveň hbitý, obratný, rychlý a vytrvalý. Pro své vlastnosti je velmi vhodný téměř ke všem kynologickým sportům. Nejeden cvičitel psů jej rád označí za dokonalého představitele služebního plemene. Všechny velikostní rázy knírače je možné vycvičit na velmi vysoké úrovni, ale velký knírač je využitelný opravdu všestranně. Vedle výborného čichu a spolehlivé práce na stopách a výborné ovladatelnosti při poslušnosti je také výtečným obranářským psem. Má velmi silnou potřebu někoho a něco ochraňovat.

Po celé 20. století byl velmi oblíbeným pracovním plemenem snad ve všech zemích Evropy. Podával výborné pracovní výsledky, byl spolehlivým pracantem a zároveň vynikajícím psím partnerem v běžném životě. Dnes, kdy se sportovní kynologie ubírá jiným směrem než např. před 30 lety, vévodí všestrannému kynologickému sportu němečtí ovčáci a belgičtí ovčáci – malinoisové. Přesto se mezi nimi ani velký knírač neztratí, pokud se najde člověk, kterému způsob uvažování velkého knírače při výcviku vyhovuje a na dokonalé výsledky příliš nespěchá.

Velký knírač je mimo jiné také výborným záchranářským psem, a to i při lavinovém výcviku. Snadno se naučí štěkat při nálezu, což je ve výcviku takového pomocníka velmi důležité. Flyball, dogfrisbee, agility, obedience, všestrannost, záchranářské práce, vyhledávání drog, usměrňování fotbalových fanoušků, práce hlídkového psa, obranářský specialista či stopařský specialista… Tím vším může být, v tom všem může být více než jen dobrý. Jediným problémem u některých ozbrojených složek je, že velký knírač je zpravidla psem jednoho pána, a proto se příliš nehodí tam, kde je zapotřebí střídání různých psovodů.

I když je to v důležitých směrech velmi spolehlivý pes, který dokáže jít vytrvale za svým, i dobře vycvičený knírač umí na soutěži některý cvik „vynechat“ a v nejméně vhodnou chvíli si udělat se svého člověka legraci. Rozhodně s ním není nuda a potřebuje člověka s pochopením pro své občasné taškařice.

Bohužel i přes nesporné kvality tohoto psa je nutné konstatovat, že s příchodem zákazu kupírování uší postupně téměř ve všech zemích Evropy zájem o toto plemeno výrazně opadl a dnes, třeba že je mnohým dobře znám, není tak běžným plemenem střední Evropy, jako tomu bylo např. před 30 či 40 lety.

(Dokončení příště)