Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.

Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod).

 
iFauna.cz » Články » Psi »

Psi a lidská odpovědnost

„Věrnost psa je skvostný dárek, který morálně zavazuje stejně jako přátelství člověka.“ Konrad Lorenz

Fotografie:

 

 

 

Nevěřte líbivým sloganům!

Prolistuje-li nepoučený čtenář některou z povrchních, komerčních encyklopedií psích plemen (a že jich na českých knihkupeckých pultech – hlavně z překladové literatury – leží), nabude dojmu, že takřka každé psí plemeno bylo stvořeno právě pro něj. Nádherné fotografie psích krasavců na křídovém papíru lákají nadšené oko jako naparáděné krasavice na výstavním molu. Každé plemeno miluje děti, je oddané, bezproblémové… Jen výjimečně (kde by to už volalo přímo do nebe, jako například u velkých strážních plemen – kavkazských ovčáků, šarplaninců, alabajů, anatolských ovčáků atd.) – je maličká poznámka, že plemeno je vhodné pro zkušené kynology. Jako by stačilo vybírat jen okem (srdcem, módou, případně snobismem). Jako by při výběru životního partnera (a pes přece je na nepřehlédnutelnou dobu životním partnerem) nebyl nejdůležitější právě – mozek!

Konzumní společnost je založena na konzumu, spotřebě. A konzumenta při výběru plemene příliš netrápí, k čemu bylo právě to, které ho zaujalo, původně vyšlechtěno. Pro lov, pasení, či ochranu stád, štvaní zvěře, norování, střežení majetku…? To je přece jedno, vždyť každé plemeno může být zároveň společenské a může zároveň plnit funkci domácího mazlíčka (jak často tvrdí trvale útočící reklamní slogany). Je samozřejmě nezvratná pravda, že pes je skvělým a milujícím partnerem člověka, jeho schopnosti jsou flexibilní, má však své vrozené a zafixované požadavky a potřeby. Potřebuje nejen lásku a péči člověka, nezbytně potřebuje k psychické i fyzické pohodě (a vyrovnanosti) i podněty, aktivity pro něj „stvořené“ (čili vhodné), pracovní vytížení, „vybití“ energie, zábavu… Pokud se – „v propadlišti dějin“ – původní smysl plemene „kamsi“ vytratil, je třeba pro ně nalézt zástupný adekvátní pracovní program. (Irští vlkodavové dnes nebudou štvát vlky, které by nalezli snad jen v zoologické zahradě, vydraři nebudou lovit přísně chráněné vydry říční…) Pokud totiž lidé vrozené vlohy svých „mazlíčků“ ponechají ladem, zadělávají si na závažný problém – psi si svou frustraci a nevybitou energii odreagovávají po svém. V lepším případě se to odbývá ničením nábytku, horší případy jsou vítanými tématy pro bulvární tisk. A psí psychologové mají práci zajištěnou…

 

Řádky z černé kroniky

Pokud zavřeme barevnou encyklopedii, která nám sugeruje, že psi jsou andělé v hebkých kožíšcích, a zalistujeme statistikou věhlasné BBC, která eviduje a dokumentuje nebezpečné a smrtelné útoky psů na lidi, nabudeme nezvratného dojmu, že psi jsou krvelační ďáblové prahnoucí po lidské krvi. Slabší povahy pak může panicky vyděsit i ňafající jezevčík.

Michael Bright, ředitel oddělení BBC Natural History Unit, se dlouhodobě zabývá reálnými případy útoků zvířat na lidi. Fakta a poznatky nastřádané z celého světa zařadil Bright do své knihy Lidožrouti (v originále Man Eaters), kterou v českém překladu vydalo Nakladatelství Ivo Železný v roce 2004. Po pravdě řečeno je to docela děsivé, leč poučné čtivo.

Jen v roce 1987 bylo v New Yorku pokousáno psem 8 064 lidí (oproti tomu bylo na celém americkém pobřeží zaznamenáno za stejnou dobu „jen“ 13 případů napadení člověka žralokem). Od tohoto roku se počty útoků psů na lidi každoročně zvyšují. Některé případy jsou opravdu velmi vážné. Zhoršující se situace vedla k faktu, že v roce 1999 znamenaly útoky psů na lidi pro americké pojišťovací společnosti nejvyšší část finančních závazků ze všech pojistných případů (některé pojišťovny proto zrušily pojišťovací smlouvy s majiteli pitbulteriérů a rotvajlerů).

Přesnou statistiku si vede Michiganská asociace pojišťoven (Michigan je na 5. místě v USA co do počtu vážných napadení psy; na žebříčku před ním jsou Kalifornie, Texas, Aljaška a Florida). Tato asociace zaznamenala během let 1995–1996 pětadvacet úmrtí lidí po útocích psů (z toho bylo 20 dětí). Přitom v USA se prý ze 70 % incidentů jedná o útoky psů na svého vlastního majitele nebo členy jeho rodiny.

Výsledky průzkumu Centra prevence nemocí v Atlantě jsou děsivé: v USA je prý ročně napadeno psy 4,7 milionu lidí. Jiný průzkum uskutečnila v roce 1998 univerzita v Pittsburghu. Jeho výsledek konstatuje, že v tomto roce vyhledalo nemocniční ošetření po napadení psy 334 000 lidí (na následky zranění zemřelo 20 lidí). Celkový roční účet za lékařské služby po léčení zranění psy si vyžádal 102,4 milionu dolarů.

„Podzim 1995 byl obzvlášť skličující,“ píše v knize Lidožrouti Michael Bright. „V září čau-čau chovaný jako domácí mazlíček zabil a částečně sežral dvoutýdenní holčičku, v listopadu usmrtili dva rotvajleři čtyřletého chlapce, rhodeský ridgeback zabil pětiletou holčičku a v prosinci zaútočil na šestiletého chlapce pár německých ovčáků a dva pitbulové zabili devadesátiletou ženu. Následující měsíc byl ve znamení těžkých případů zmrzačení. Čau-čau ukousl pětiletému chlapci velkou část obličeje, rotvajler vláčel pětileté dítě za hlavu a devítiletá holčička téměř přišla o ruku při útoku pitbula. Další čau-čau strhl čtyřleté dítě z tříkolky a pokousal ho na hlavě a dánská doga prokousla lebku asi desetiletému dítěti. V květnu 1998 terorizovali dva pitbulové své okolí v Charlestonu v Západní Virginii. Když psi zaútočili nedaleko školy, zachránila se sekretářka útěkem do auta a jeden muž musel skočit na střechu auta. Naštěstí nebylo zraněno žádné dítě. Psi zabili jiného psa a policie je posléze odstřelila. Mnohem horší byl případ, ke kterému došlo v říjnu 1998 v Atlantic City v New Persey. Tři pitbulové napadli skupinu dětí na školním hřišti, pokousali je na hýždích, na nohách, na rukou a na zádech. Učitelé spolu s několika kolemjdoucími se snažili psy zahnat a sami byli pokousáni. Dva ze psů odchytila policie, ale třetí utekl. V září 1998 zabili tři velcí psi – dva rotvajleři a bernardýn – osmiletého chlapce v Durhamu v Severní Karolíně. Přelézal plot k sousedům, aby navštívil kamarádku. Když seskočil dolů, psi na něho zaútočili. Dívka běžela příteli na pomoc a postavila se mezi chlapce a psy. (Pozn. aut.: reakce strážních psů je pochopitelná – na jejich území vnikl vetřelec; psi „své paničce“ pochopitelně neublížili.) Psi pokousali chlapce na hrudníku, na rukou a na krku; chlapec zraněním v nemocnici podlehl. Ne všechny útoky mají na svědomí velká plemena psů. Časopis The Journal Paediatrics publikoval případ dítěte zabitého jorkšírským teriérem.

Žebříček psích agresorů v USA je následující: pitbulové, rotvajleři, němečtí ovčáci, sibiřští huskyové, aljašští malamuti, dobrmani, čau-čau, dánské dogy, bernardýni a akita inu. (Postavení v žebříčku huskyů a malamutů je pro zasvěceného šokující. I laikovi je jasné, že „něco je špatně“.)

Bohužel žádná statistika, žádné policejní vyšetřování ani šetření agentů pojišťoven se nezabývala a nezabývá tím základním: proč psi útočili, co je vyprovokovalo a co jejich útokům předcházelo. Důvody útoků však většinou nezajímají ani novináře a zpravodajské televizní štáby: pro ty je atraktivním bonbonkem samotná tragédie. Přitom následující tvrzení není ani dogma, ani zaříkávadlo: za důvodem problémového chování psa stojí vždy a jedině člověk! Nepochopení, špatná výchova, zanedbaná socializace, žádný výcvik, nedostatek adekvátního pracovního programu… Tyto faktory mohou vést k tragickým důsledkům.

Jiným případem jsou pochopitelně toulaví psi (i když i oni se ocitli na ulici jen a jen kvůli nezodpovědným a necitlivým lidem). V Evropě je vyhlášeným „městem psích bezdomovců“ rumunská Bukurešť, ve kterém živoří asi 200 000 psích tuláků. Kořeny těchto monstrózních psích smeček spadají do dob hluboké totality, kdy se lidé stěhovali do nových bytů a své „miláčky“, zřejmě bez výčitek svědomí, zanechali bezprizorní na ulici. V době všemocného Nicolae Ceauseska na psy několikrát ročně pořádala „samopalové hony“ rumunská armáda. Po Ceauseskově pádu se situace se psy neřeší, i když prý denně pokoušou až pět desítek lidí. (V ostrém kontrastu se psími problémy působí fakt, že v dalším velkém rumunském městě Brašově již několik let nenápadně žije rodinka vlků, která se živí na městské skládce odpadů. Rodinný pár již několikrát odchoval vlčata; vlci ve městě nepůsobí nejmenší problémy.)

O nepříjemně dlouhou noc se nám (mému příteli a mně) kdysi postarala smečka toulavých zdivočelých psů, která nás ohrožovala při bivaku bezprostředně za staroslavným rumunským městečkem Curtea de Arges. Psi nás obléhali až do rána, incident se však obešel bez zranění. Ráno nás „domorodci“ informovali, že tato psí smečka strhává vesničanům hovězí dobytek a děti mají po setmění zákaz chodit ven.

 

Psi si nás nepořizují!

„Kdo nic neví, nic nemiluje… Čím více poznáš, o to větší je láska.“

Paracelsus: Labyrinthus medicorum erratium

 

Z duše nemám rád mentorování a varovně zdvižené ukazováčky. Ale: pokud člověk přecení míru svého nadšení a zájmu, jakožto i svých časových možností a fyzických a psychických sil v soužití se psem, má těžko řešitelný problém. Pokud se mu pes stane galejní koulí na noze, potíží a komplikací, nemůže být šťastný člověk ani jeho pes. Nabíledni je otázka: je-li pes pro člověka zátěží, proč si jej vlastně pořizoval? Z neznalosti nebo z nezodpovědnosti? Odpověď není důležitá – každá z nich totiž vede do slepé uličky. Psa (pokud má člověk alespoň kapku soudnosti a morálky) není možno odložit na dno skříně jako nevhodný dárek nebo jej odnést do zastavárny.

Můj kamarád a kolega z gymnaziálních studií a současný multimediální umělec – Marian Palla – kdysi v ateliéru bezděčně prohlásil: „Pes miluje svého pána, protože nezná jiného.“ Možná si tehdy ani sám Marian neuvědomil, jak třeskutě se dotkl pravdy.

Psi si nás nepořizují, my si pořizujeme je. Pokud se skutečně (a odpovědně) rozhodneme psa vlastnit, snažme se všemožně zasloužit si jeho bezvýhradnou lásku a dopřát mu bohatý, košatý a plnohodnotný život. Náš čtyřnohý kamarád nám naši snahu stonásobně vrátí.

 

rámeček

Na psacím stole mám opsanou větu z knihy Lynna Schoolera Za modrým medvědem na Aljašku: „Bože, prosím, pomoz mi, abych byl takovým člověkem, za jakého mě pokládají moji psi.“


Post scriptum

Rád si připomínám slova Konrada Lorenze: „To, co ti dává tvůj pes, je podobné tomu, co dává člověku divoce žijící zvíře, které ho pozoruje v lese: znovunalezení bezprostředního kontaktu s vševědoucí přírodou, který civilizovaný člověk už ztratil.“

Pamatujme, že alfou a omegou psí spokojenosti je pohyb! Dopřejme ho svým psům (i sobě) mírou vrchovatou. Vyplatí se to: jim i nám. „Běh je pro psy tím, čím je tanec pro lidi,“ správně poznamenává v knize Co má pes na jazyku americký psycholog Stanley Coren. „Je to jejich způsob, jak splývat s rytmem vesmíru.“

 

text: Jaroslav Monte Kvasnica, foto: Jiřina Lacinová, monte.k@quick.cz

Diskuze k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé.
krásně napsáno a hlavně pravdivě, škoda jen , že si tohle přečte větší část zodpovědných pejskařů a ti co ani neví co mají dát psovi najíst se k tomuto nikdy nedostanou.
smajlík
Komerční sdělení Vytvořit zde reklamu
Pučálka s.r.o. - Specialista na holistická krmiva
Dodání do 48 hodin. Doprava zdarma. Vše skladem. Profesionální servis.
Hlídání psích mazlíčků v hotelu u Brna.
A když říkáme hotel, myslíme tím hotel ...
Odolné pelíšky pro psy
Kvalitní a odolné pelechy pro psy, vhodné pro všechna psí plemena, včetně plemen obřích.
Kotce pro psy - od 10 990 Kč
Nejprodávanější skladem, SLEVY až 36 % + DÁRKY...