Historie afgánského chrta

Jeho dlouhá historie se váže k oblasti Středního východu. Psi v typu afghánského chrta se ve své domovině objevovali již v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Možná že dokonce mnohem dříve. Na jeskynních kresbách asi 3 000 let starých, které můžeme najít na Dálném východě, se objevují psi siluetou velmi podobní právě tomuto plemeni. Jsou zde vypodobněni lovci s lukem, lovící psi a lovení kozorožci. Samozřejmě však není možné určit, o jaké „plemeno“ se jedná. Jen že konstituce vyobrazených psů odpovídá původním, primitivním psům – lovícím chrtům. Za další důkazy o existenci relativně dlouhosrstých chrtů, předchůdců afghánského chrta, jsou považovány hliněné tabulky Sumerů z doby 2200 let př. n. l. A v neposlední řadě z období 3000 př. n. l. údajně pocházel papyrus, který popisuje psa velmi podobného loveckým psům, ze kterých nepochybně vzešel právě afghánský chrt. Přestože je historie afghánského chrta nepodložená a značně mlhavá, je považován za jedno z nejstarších plemen.

Dávná minulost

Chrti se po planinách Afghá­nistánu prohánějí již řadu staletí až tisíciletí. Nezna­mená to však, že po celou dobu tam lovili identičtí afghánští chrti, jaké známe dnes. Bohužel, války ani žádná potřeba registrování chovu nezabezpečily nějaký záznam, prokazatelný důkaz o využitelnosti či exteriéru psů nacházejících se na tomto území až téměř do začátku 19. století. Afghánský chrt jako kdyby nebyl. Jsme si však jisti, že svým lidem slouží několik staletí.

Za první důkaz existence chrtů s dlouhou srstí na území Afghánistánu je považováno až vyobrazení pocházející z roku 1803. Ze stejného období pochází patrně první zpráva o lovících chrtech v Afghánistánu. Ta se do Evropy dostala na začátku 19. století, kdy M. Elphinstoneund vypracoval zprávu pro anglickou vládu o poměrech v Kábulu. Zmiňuje se v ní i o psech rychlých jako vítr, rychlejších než gazely a leopardi. O způsobu jejich lovu a chování i o tom, že převážně loví ve dvojicích.

Tazi – lovecký chrt z Afghánistánu

Všem zde lovícím chrtům se říkalo „tazi“. Z tazi (nebo také „tasi“, „thasi“ či „tazy“), nacházejících se i na přilehlém území dalších států, postupně vzešlo několik plemen: sloughi, Azavak, Saluki a pes s nejdelší srstí – afghánský chrt. Je tak pravděpodobné, že v mnohých lokalitách se některá tato dnes dobře prošlechtěná plemena vzájemně geneticky ovlivňovala. Přesto typická dlouhá srst, jakou u afghána známe dnes, se u tohoto plemene rozvinula až na přelomu 19. a 20. století, díky anglickým chovatelům. Z Dálného východu se nejdříve dostal právě do Velké Británie.

Občas se někteří významní kynologové snažili z důvodu různorodosti chrtů v Afghánis­tánu, rozdělit je na několik typů. V jednu dobu prý existovalo na 13 typů afghánských chrtů. Ale lidé, kteří je v Afghánistánu lovecky využívali, s jakýmkoli rozdělením nesouhlasili. Ani základní rozdělení horských dlouhosrstých psů a málo osrstěných chrtů z planin neberou nijak vážně. Jsou toho názoru, že tělesná velikost nebo délka srsti nemohou být důvodem rozdělení na dvě plemena, protože i bratři stejné krve jsou rozdílného vzhledu. Jsou pro ně jen dobří lovící psi a psi nelovící. Každopádně dodnes je v Afghá­nistánu místní podoba tohoto lovícího pomocníka značně proměnlivá. Je třeba si uvědomit, že afghánský chrt, jak ho známe z výstav, je zcela jiným psem, než jaký běhal či běhá na území Afghánistánu a lovil gazely.

V dávné historii, ve své domovině občas i dnes, byl používán na lov především králíků, kozorožců, antilop a gazel. Jeho práce při lovu nemá nic společného s loveckými plemeny, která jsou dobře známá v Evropě. Tito chrti jsou ve své práci zcela samostatní a loví tzv. na viděnou. Čich používají minimálně. Zaměřují se na kořist zejména zrakem a sluchem. Následně začnou kořist pronásledovat. Díky své rychlosti a zejména vytrvalosti a oheb­nosti zvěř po několika kilometrech dostihnou. Při své práci afghánští chrti spoléhají jen sami na sebe.

Obyvatelé Afghánistánu byli velmi chudí. Psi tazi jim obstarávali jídlo, maso, které ulovili. Dobrý lovecký pes byl velmi ceněný a rodina si uvědomovala jeho důležitost. Nejed­nomu člověku zabezpečil přežití. Afghánci považují psy za „nečisté“, ale lovícího chrta nikoli. Těch si váží, cení si jich a uctívají je. Takový pes tak pochopitelně nebyl na prodej. Dobrý lovecký chrt zvyšoval úctu majitele před ostatními místními obyvateli.

Tito psi se výrazně liší od psů dnešní moderní doby, od psů s elegancí a krásnou dlouhou pěstěnou srstí. Psi v podobě, jakou známe dnes, by v praktickém využití nikdy nemohli vypadat tak působivě.

Rozdělit historii dnešního afghánského chrta a tazi je nemožné. A rozdělit ji tak, aby se našla jasná hranice mezi afghánským chrtem a i dnes existujícím tazi, je také nemožné. Zjedno­dušeně by se dalo říci, že tazi a dnešní afghánský chrt mají společnou dlouhou historii do doby, kdy se chovu ujali Britové a vytvořili elegantního výstavního psa s dlouhou srstí téměř na celém těle. A zde se začíná výrazně dělit cesta afghánských chrtů z Afghá­nistánu, kteří dál pracovali a lovili, a zcela jiná cesta dnešního vznešeně vyhlížejícího elegána. Řekněme moderního afghánského chrta, který dělá elegantního společníka lidem, aniž by pro ně musel pracovat. Kdežto tazi je každý lovecky upotřebitelný chrt v Afghánis­tánu, bez průkazného genetického základu.

Příchod afghána do Anglie

Ještě v 80. letech 19. století, kdy Afghánistán byl královstvím, hrozil za vývoz loveckých chrtů trest smrti. Tito psi se tak dostávali do světa jen jako dary od afghánského krále. Afghánský chrt byl často dárkem ve vyšších kruzích. Ustá­lenost typu afghánských chrtů však byla vrtkavá.

Do Anglie byl první chrt z Afghánistánu dovezen v roce 1894 majorem Mackenziem. Jednalo se o typ barukhzy ze stejně pojmenovaného chovu (chovatelské stanice královské rodiny). Psům z afghánské královské chovatelské stanice se běžně říkalo barakzai nebo také barukhzy.

Tento ujednocený typ se rozšířil zejména na severu Indie, kde je znám jak pod označením barakzai, tak pod označením „chrt z Kurram Valley“. Major Mackenzie však dovezl psa za záhadných skutečností. Tvrdil, že se jedná o tajný dar, ale zda to byla pravda, či nikoli, nikdo s určitostí nevěděl. Stejně tak se nikdo nikdy nedozvěděl nic bližšího. Jeho chrt sice vzbudil pozornost, ale veřejnost nenadchl. Ve větší známost však afghánský chrt vešel až v roce 1907, kdy pes jménem Zardin, který byl v majetku Johna Barffa, vyhrál na výstavě psů v Londýně v Crystal Palace show první cenu. Osud Zardinovi však nebyl zrovna nakloněn. Přestože se dostal do Anglie až coby pětiletý dospělý pes a zvedl vlnu pozornosti, zemřel poměrně brzy nato násilnou smrtí a za záhadných okolností opuštěný v psím útulku. A přitom to byl právě on, kdo stál za vzor prvnímu standardu a zároveň způsobil, že anglický Kennel club afghánského chrta „prozatímně“ uznal hned v roce 1907. Zardin však nezanechal žádné potomstvo, ani přesto, že po celou dobu, co v Anglii žil, platil za ideál krásy afghánského chrta. Naštěstí se z přelomu 19. a 20. století se dochovalo dostatek fotografií na to, abychom si udělali představu o začátcích moderního chovu.

Dva základní typy

Afghánistán je země značně členitá, kde se nacházejí jak větrné a chladné hory, tak teplé nížiny a polopouště. Tito psi tedy museli snášet velké výkyvy teplot a silný vítr. Časem se tak jejich tělesná velikost a délka srsti přizpůsobily klimatu. Horští tazi byli více osrstění a menší než chrti z planin a nížin.

Pouštní, nížinný typ se nazýval „bell–murray“ a horský typ „ghazni“. Toto označení však nemají dlouho. Získali je až podle prvních anglických chovatelů a majitelů těchto psů, kteří se zasadili o oficiální vznik plemene.

Standard plemene byl uznán v roce 1912. Do 1. světové války byl afghánský chrt v Evropě ojedinělý, ale koncem 20. let 20. století se jejich počet začal výrazně navyšovat. Po Zardinovi se objevil Sirdar of Ghazni. Byl to také import z hor Afghánistánu do Anglie a vzbudil také velkou pozornost. Importo­vali ho manželé Ampsovi společně s dalšími afghánskými chrty. Sirdar pocházel z chovu tehdejšího krále Amanullaha a jednalo se o horský typ afghánského chrta. Chova­telská stanice, pro niž vymyslela paní Ampsová název „Ghazni“, dala zároveň všeobecné pojmenování pro horský typ.

Další afghánské chrty, kteří stáli na začátku organizovaného chovu ve 20. letech 20. století, dovezl major Bell Murray se svou manželkou. Jednalo se o stepní, nížinný typ afghánského chrta z Beludžistánu. Měl dlouhou srst jen na uších, ocase a končetinách. Více se podobali dnešní saluki – perskému chrtovi. Manželé Bell–Murrayovi založili společně se slečnou C. Mansonovou, která zároveň byla chůvou Bell–Murrayovým dětem, chovatelskou stanici „of Cove“. Těmto málo osrstěným nížinným afghánským chrtům se začalo říkat „typ Bell–Murray“.

Najednou začaly vedle sebe existovat dva výrazně rozdílné typy afghánských chrtů: „Ghazni“ a „Bell–Murray“. Tím se však vyvolal vcelku významný spor a rozhořely se naplno emoce při odpovědi na otázku: „Který afghánský chrt je jediný správný?“

V roce 1925 byl v Anglii založen Klub pro afghánské chrty, který zároveň vydal nový standard. Původní standard byl sepsán podle Zardina, a byl tak sepsán v duchu horského typu afghána. Ovšem nový standard se přikláněl k stepnímu, méně osrstěnému a menšímu typu „Bell–Murray“. Chovatelé se rozdělili na dva tábory a velmi ostrými kroky šli neustále proti sobě. Spor trval dlouho a vyřešila ho až veřejnost, která v drtivé většině při koupi psa upřednostňovala dlouhosrstý typ.

Stepnímu typu se časem začalo říkat „kalagh“. Pro malý zájem se ale typ kalagh dostával tak moc do ústraní, až téměř vyhynul. V 80. letech 20. století se pokusila polská chovatelka D. Spath–Tomaszewska o obnovení chovu tohoto typu a její odchovy byly registrovány do dodatkového registru. Bohužel byl o tento typ psů stále malý zájem a v 90. letech 20. století její snažení ustalo. Kalagh se přestal objevovat.

A jak šel čas…

Anglický KC afghánského chrta oficiálně uznal v roce 1926. Do Ameriky se první afgháni dostali v roce 1927 a i zde se velmi rychle začal prosazovat především dlouhosrstý typ. Ve 30. letech 20. století v Americe byl založen klub chovatelů afghánských chrtů. Stejně tak ve 30. letech se začal chovat v Německu a dál se šířil téměř po celém světě. Např. v České republice se objevil v roce 1965.

V roce 1950 byl opět výrazněji změněn standard plemene. Do Austrálie se první jedinci dostali také v roce 1950, a to z Anglie. A právě Angličanům vděčíme za prošlechtění tohoto psa v úžasného elegána. Od svého objevení platí za symbol ušlechtilosti, vznešenosti, elegance a exotiky.

Velmi podrobný popis psů, jak po exteriérové stránce, tak povahové, včetně jejich využití, sepsal v roce 1957 Eckard Grun, který žil v Afghánistánu tři roky a hodně cestoval. Byl milovníkem psů, a tak si všímal i detailů. Upozornil na chov krásných afghánů v rukou tchána krále. Za nejoblíbenější a zároveň vzácné zbarvení byla považována barva plavá, bílá a zbarvení black and tan.

Zajímavostí je, že až do roku 1986 patřil každý dovezený afghánský chrt do bývalého SSSR do Klubu myslivecké kynologie a musel do chovu složit některou z loveckých zkoušek. To však naráželo na problém, že krásná dlouhá srst a lovecky upotřebitelný pes v kombinaci bylo něco nesplnitelného. Proto došlo v bývalém SSSR k rozdělení na a) „show afgan hound“, tedy pes určený k výstavám dle FCI, a b) „aborigenního“ chrta, lovecky upotřebitelného. Nakonec došlo k oddělení tohoto lovecky upotřebitelného chrta z Afghánistánu a začal se chovat pod novým označením „bakhmul“, s prvním standardem vzniklým v roce 1985.

Pověst o Noemově arše

S afghánským chrtem se pojí nejedná stará pověst. Ve své vlasti je po staletí národním symbolem a pokladem zároveň. Proto není divu, že nejen Afghánci věří, že tento pes byl součástí Noemovy archy. Když naleznete obrázek Noemovy archy, kde jsou vyobrazeni psi, zajisté budou podobni dlouhosrstým afghánským chrtům.

Pověst o afgánských chrtech naloděných na Noemovu archu praví, že nastoupili jako poslední, a jen tak tak se na loď vešli. Proto museli mít hlavu vystrčenou ven. Přitom vítr a déšť zapříčinily, že psi měli neustále vlhké čenichy. Noemova loď však nebyla úplně dokonalá a různými otvory do ní teklo. Noe se snažil všechny ucpat, ale dvě se mu ucpat nepodařilo. Proto požádal afghánské chrty, aby do těchto otvorů strčili své dlouhé nosy a loď před potopením zachránili. A čestní afghánští chrti vyhověli.

t