Co dělat, když had uštkne psa?

Další fotografie (6)

Hadi jsou přirozenými predátory, kteří svým jedem mohou zabít i mnohem větší „kořist“, než sami jsou. Mohou tak představovat velké nebezpečí nejen pro člověka, ale také pro jeho psa. Při procházkách přírodou se můžeme setkat s jediným jedovatým hadem, který u nás žije – zmijí obecnou. Víte, co dělat v případě, že vašeho čtyřnohého kamaráda uštkne jedovatý had?

Zmije jako nájemný vrah?

Tento had (stejně jako ostatní) je velice plachý tvor, který si útok na vašeho psa určitě nijak neplánuje, spíše se mu snaží vždy vyhnout. Zmije je inteligentní tvor, který si dobře uvědomuje, že má svého jedu pouze omezené množství, na určitou dobu. Určitě jím nebude zbytečně plýtvat na zvíře, které stejně nakonec nebude moci pozřít. Zaútočí tedy pouze v případě, kdy je to nevyhnutelné – v sebeobraně. Její kousnutí poznáme podle dvou malých ranek podélného tvaru, které nalezneme nejčastěji na psích končetinách.

Není kousnutí jako kousnutí

Při kousnutí hadem se nemusí hned jednat o uštknutí. Zmije sama posoudí, o jak velkou hrozbu se jedná a zda jed potřebuje použít, či nikoli. Její jed je stejně účinný jako u kobry. Ta ho ale používá v mnohem větším množství. Hadí jed je nejvíce toxický v jarním období, kdy ho jedové zuby obsahují nejvíce. Jed zmije se zaměřuje především na krevní systém – zabraňuje kyslíku vázat se na červené krvinky, brání srážlivosti krve, narušuje cévní stěny a způsobuje svalovou paralýzu.

Pro zdravého psa vážícího více než 15 kilogramů nepředstavuje zmijí kousnutí velké riziko. V žádném případě ho ale nepodceňujte! Jed může způsobit šok či obrnu dýchacích svalů, které se mohou projevit až za několik dní a mít fatální následky. Ohro­žena jsou především štěňata, psi nemocní, psi malých plemen a psí senioři.

První pomoc v případě uštknutí

Nejdříve je třeba zachovat co nejvíce klid. V opačném případě svou nervozitu přenesete na svého psa, který tak bude ještě více ve stresu a to mu rozhodně nepomůže. Stres totiž vede ke zvýšení krevního tlaku, který může způsobit, že se jed začne do těla vstřebávat rychleji.

• 
Postižené místo si dobře prohlédneme a ujistíme se, že jde opravdu o hadí kousnutí. To poznáme podle dvou hlubokých krvácejících ran (rána může být i jedna – záleží na tom, jak had kousl), které velmi rychle otékají. Otok bývá většinou velice bolestivý. Za vážné poranění se považuje kousnutí do hlavy či hrudníku, kdy je šíření jedu poměrně rychlé.

• 
Ránu v žádném případě nevysáváme, nevyřezáváme ani jinak nečistíme. Postižené místo lze jemně zaškrtit nad místem kousnutí v případě, že se jedná o tlapku. Dále je chladíme a vyhledáme co nejrychleji veterináře.

• 
Uštknutý pes by se neměl pohybovat, aby se mu nerozproudila krev a jed se po těle nezačal šířit rychleji. Je proto dobré se psem počkat na místě, uklidňovat ho a vyčkat na odvoz k veterináři. Nebo ho vzít na ruce (neběhat s ním) a přenést ho co nejblíže k místu, odkud je psa možné co nejrychleji převézt.

• 
Veterinární lékař psovi stabilizuje dýchání a oběhový systém a ošetří ho. Většinou veterinář podává uštknutému zvířeti žilně kalcium a kortikosteroidy, které mají protizánětlivý účinek. Dále také antihistaminika, která sníží následky alergické reakce. Podávání séra proti hadímu jedu je velmi diskutabilní. Na trhu zatím není k dispozici psí sérum a podání „klasického“ séra může vést ke zhoršení alergické reakce a následnému oslabení celkového stavu. Neodborná aplikace séra je velice nebezpečná a může i ublížit (při možné alergické reakci na sérum). Vždy by ji měl provést pouze odborný lékař!

Jak se vyhnout hadům?

Obecně lze říct, že v případě, kdy se s hadem potkáte, nebudete si ho všímat (dáte mu možnost v klidu utéct), určitě se ve vaší přítomnosti nezdrží déle, než bude nutné, a v žádném případě na vás nebude bezdůvodně útočit. Tohle však neplatí v případě, že na hada nechtěně šlápnete nebo na něj bude váš pes dorážet či ho jinak překvapí. Jako prevence se doporučuje zbytečně nechodit mimo cesty a vyhýbat se místům, kde se zmije vyskytují. Dále je také vhodné při chůzi hlasitě dupat či si s sebou na procházku vzít turistické hole nebo obyčejný klacek, který způsobí otřesy půdy. Na tyto vibrace jsou hadi velmi citliví. Zmije neslyší, je tedy zcela zbytečné se snažit dělat hluk, ale občas si na procházce od srdce zazpívat vám určitě neublíží.

Skutečné příběhy

O tom, jaké to je prožít takový zážitek, jsem si povídala s několika majiteli pejsků, kteří již měli to „štěstí“ vyzkoušet si ostré zuby zmije na „vlastní“ kůži:

Apocalyptica Furia infernalis (Kaly)

„Celé se to stalo trochu netradičně,“ řekla mi paní Andrea Urdabaevová (majitelka v té době čtyřleté fenky argentinské dogy Kaly, která vážila přibližně 40 kilogramů a byla v plné kondici). „Byl teplejší rok, ale přesto bylo dost brzy – bylo to tak koncem března. Šly jsme s dcerou na jarní procházku, psi běhali po louce a my jsme šly po cestě. Kaly byla zhruba 15 metrů od cesty, k něčemu v trávě přičichla a najednou vyskočila do vzduchu, začala prskat a klepat hlavou a hned se chtěla k místu vrátit. Zavolala jsem na ni, aby šla zpět, a běžela se podívat, co se stalo. V trsu suché trávy ležela do klubka stočená malá zmije, bylo to ještě mládě (tak 20 až 30 cm). Stáhla jsem všechny psy a šli jsme ihned domů. Byli jsme asi 2 km od domu. Přišly jsme zhruba za půl hodiny, s malým dítětem se nedalo jít rychleji,“ vzpomínala na setkání se zmijí paní Andrea. Had fenu uštkl do tlamy, těsně pod čenich. Takové kousnutí je považováno za nebezpečné z důvodu rychlého šíření jedu a možného udušení.

„Kaly byla v pohodě, ale když jsme přišly domů, začal jí pysk otékat. Jely jsme hned na veterinu (tam jsme byly asi do hodiny a půl od uštknutí), to už byl otok značný. Fena byla malátná, nechtěla moc chodit a bylo patrné, že ji to bolí. Celou dobu normálně vnímala a reagovala mrskáním ocasem na kladné podněty. Na veterině dostala kalciovku, která ji ihned postavila na nohy. Prakticky v okamžiku, kdy z ní veterinář vytáhl jehlu, byl vidět rozdíl,“ vyprávěla mi paní Urdabaevová.

„Z ordinace už vycházela úplně v pohodě. Zůstal jí pouze otok. Byli jsme upozorněni, že ji máme sledovat kvůli druhotným komplikacím. Do druhého dne otok začal klesat dolů a pár dní zůstával v oblasti hrdla. Naštěstí žádné komplikace nenastaly. Kaly byla unavenější a více spala. Otok začal opadávat až po více než dvou týdnech. Celkově byla jiná zhruba měsíc, unavenější, méně veselá, pak se naštěstí vrátila do normálu.

Když se Kaly plně uzdravila, žádné trauma z toho rozhodně neměla. Naopak asi rok vyloženě útočila na cokoliv, co jí připomnělo hada. Nejspíš se mu chtěla pomstít. Veterinář nám doporučil po minimálně půlroce nechat zkontrolovat ledviny a játra, prý někdy hrozí poškození vnitřních orgánů i po poměrně dlouhé době. Nechala jsem jí vzít krev a udělala vyšetření asi po osmi měsících a vše bylo v pořádku.“ Kaly se z útoku zotavila a dnes je z ní krásná fenka plná energie, která své majitelce dělá jen radost.

Tomík

Paní Dominika Cirnfusová mi vyprávěla svůj příběh o Tomíkovi, kříženci francouzského buldočka a amerického stafordského teriéra. Celý příběh se odehrál asi před 12 lety, když Tomíkovi byly tři roky a vážil asi 17 kilogramů. „Jako obvykle jsme s ním trávili víkend na chalupě v Brdech a vzali jsme ho na procházku přes louku. Po chvíli jsme si všimli, že začal posedávat, nechtěl jít dál a vypadal, že je mu špatně. V tu chvíli jsme o zmijím uštknutí vůbec nevěděli. Vzali jsme ho do náruče a odnesli do chalupy. Z tlamy se mu táhly dlouhé sliny, které nešly vůbec utřít. Tomík jen seděl a zavíraly se mu oči. Najednou jsme si všimli, že má na čumáku dvě krvavé tečky a bylo nám vše jasné. Rychle jsme sedli do auta a jeli na místní veterinu. Doktor nám řekl, že psům se sérum nedává, a píchl mu něco na posílení srdce. Tomík byl úplně mimo. Přivezli jsme ho domů, kde jen spal. Pít jsme mu dávali stříkačkou. Přes noc jsem na něm měla položenou ruku, abych věděla, jestli ještě dýchá.“ Takto vzpomínala na chvíle beznaděje paní Dominika.

„Ráno už dokázal vstát a jít se na zahradu vyčurat. Byl ale pořád hodně unavený. Další den už to bylo lepší, měl jen šílený otok na čumáku, který mu časem padal dolů na krk. Nakonec tedy vše dobře dopadlo a Tomík je tu s námi dodnes.“ V současné době je tomuto statečnému pejskovi úctyhodných 16 let, je úplně zdravý a stále aktivní.

Asta z Vrácov

Hrdinkou tohoto příběhu je hrubosrstá fenka lakeland teriéra Asta. Celá historka se odehrála před více než 20 lety. Fence v té době byly 3 roky a vážila asi 7 kilogramů. „Naši Astu kdysi uštkla zmije do čumá­ku – viděla jsem to,“ popisovala událost paní Hana Polcarová. „Hned jsme jeli na veterinu, kde dostala kalciovou injekci. Doma pak tři dny jen ležela, byla hrozně oteklá od hlavy až za přední nohy. Teprve po týdnu začal otok ustupovat. Nakonec jí celá oteklá část úplně vylínala a hodně dlouho jí v těchto místech rostla pouze krátká srst. Všechno naštěstí dobře dopadlo, ale Asta se povahově úplně změnila. Najednou jakoby zestárla, úplně si přestala hrát a už to nějak nebyla ona. Myslím si, že jí to poškodilo mozek, a i veterinář říkal, že je to možné.“

Po vstřebání jedu do organismu je jed roznášen krví do vnitřních orgánů (např. mozku, jater, ledvin), které mohou být toxickým vlivem nevratně poškozeny. K poškození orgánů při hadím uštknutí v některých případech bohužel dochází…

Damián

Damián je rhodeský ridgeback, který v době střetu se zmijí vážil asi 40 kilogramů, a byly mu tři roky. „Stalo se to loni v červenci, skoro na začátku prázdnin. Byli jsme vpodvečer na procházce, stejně jako každý den. V lese, protože bylo horko,“ vzpomínají manželé Veberovi. „Najednou Damouš knikl a odskočil od místa, kde předtím čmuchal. To bylo v tu chvíli vše. Ještě nějakou dobu jsme se procházeli a pak jeli domů. Spali jsme na zahradě, a tak jsme večer opékali špekáčky. První věc, která byla zarážející a měla nám něco signalizovat, bylo to, že nechtěl ani kousek párku. Vlastně s námi u ohně ani nebyl. Mysleli jsme, že je z horka a z procházky unavený a šel spát. Druhý den ráno měl oteklou tlamu, ale pil i chodil po zahradě. Říkali jsme si, že ho asi něco štíplo. Na večer jsme měli se známými domluvené grilování, tak jsme ještě dcery, které byly zrovna na návštěvě, poslali se psem k rybníku, aby ho pořádně utahaly, aby večer tvrdě spal. Holky ho nutily plavat, aportovat míček, chtěly se honit. Ale vrátily se domů s tím, že pes sám od sebe polehává, nespolupracuje a celkově je takový k ničemu. Večer měl už oteklou půlku hlavy a nám došlo, že se něco děje. V noci hicoval, byl apatický, ale stále jsme si mysleli, že ho jen něco štíplo – vosa, sršeň… Že by to mohla být zmije, nás vůbec nenapadlo,“ vyprávějí mi Veberovi.

„Ráno ho manžel už nesl do auta a jeli jsme na veterinu. Doktor ani neodpověděl na pozdrav a hned hlásil sestřičce: Á, máme tady letos první zmiji! Pro nás to byl pořádný šok! Když ho prohlížel, tak nám taky ukázal pravděpodobné místo kousnutí (čenich) – protože jsme o tom vůbec neuvažovali, dírek na oteklé tlamě jsme si vůbec nevšimli. Doktor nám vynadal, že jsme přijeli až po 48 hodinách a nechali psa bez pomoci, že už má ztvrdlé mízní uzliny a že to musela být stará svině plná jedu. Že pro psy se protijed nedělá, ale že pes je velký, zdravý a měl by to ustát. Dostal kapačku s kalciem, kortikoidy a na doma ještě na týden nějaké prášky…“ povídá mi o chvílích zoufalství paní Veberová.

„Damiána máme jako svoje další dítě, dovolili jsme si ho, až naše děti vylétly z hnízda a byt zůstal prázdný a bez života. Je to náš první pes a v podstatě mu podřizujeme náš život. Představa, že jsme ho málem zabili, byla šílená. Ale protože jsme hada neviděli, nejednali jsme hned a čekali, že otok po píchnutí vosou sám zmizí. Jak jsme se pletli…

Za tři dny byl naštěstí Damián úplně v pořádku. Otok mu splaskával, chuť do života se vrátila. Byl veselý, hravý a žravý. Byl to zase náš miláček a my jsme si pořádně oddechli. Jenže čtvrtý den ráno bylo všechno jinak. Horečka přes 40 °C, otok se znovu objevil ve formě dvou až tří velikých boulí na krku. Špatně dýchal, byl apatický. Okamžitě jsme vyrazili směr veterina. Ale zase jsme prý přijeli pozdě, pes měl již celkovou sepsi a otravu krve. Veterinář říkal, že ten jed byl silný a i po týdnu dokáže rozkládat a nekrotizovat tkáň.

Nakonec dostal kapačku s antibiotiky a odjeli jsme s kanylou v noze s tím, že ho doma uhlídáme a připíchneme mu další dávku ATB. Nemohli jsme ho tam prostě v tomhle stavu nechat samotného. Doma bylo nejhorší čekání – na to, jestli vůbec a kdy konečně zaberou ABT. Modlili jsme se, aby to vydržel.

Damoušek byl statečný, jen si tak v tichosti ležel, oči přimhouřené, bez života, nenaříkal a my si jen uvědomovali, že nejhorší na světě je bezmoc. Popoháněli jsme očima hodiny, abychom mu mohli připíchnout další ATB. Noc jsme probděli, ale ráno bylo Damiánovi o mnoho lépe. Dokonce se sám napil. Otok mu sestoupil na krk a na čumáku se mu vytvořila tvrdá boulička, chlupy mu z té části úplně vypadaly. Od veterináře jsme se dozvěděli, že další postup bude závislý na tom, co se s bouličkou bude dít. Buď začne splaskávat (to by bylo nejlepší), nebo začne měknout, vytvoří se hnis a to by musel pes pod kudlu – říznout do toho a dát drenáže na odvádění hnisu, což by byla ta horší varianta.

Pes nakonec přežil, boule se vstřebaly, ale trvalo skoro půl roku, než měl normální hodnoty červených krvinek. Při prvním odběru po léčbě nedosáhl jejich počet ani měřitelných hodnot. My jsme taky přežili, ale už bychom to nechtěli nikdy zažít. Dál chodíme na procházky (i do lesa), ale stali se z nás paranoici, dupeme, koukáme dopředu a trneme, kdy zase od něčeho odskočí a zakňučí. Myslím, že tím budeme posedlí ještě hodně dlouho,“ nakonec s úsměvem dodávají Veberovi.

Pravděpodobná příčina opětovného zhoršení celkového stavu nastala zřejmě kvůli zánětu. Zmije mohla mít infikované zuby, a proto mohl vzniknout v ráně zánět, který psovi opět přitížil.

Hessy z Lantíkova

Ashly (Hessy) je fenka border kolie, která si svůj zážitek s hadem vyzkoušela ve věku dvou let. „S tou zmijí to bylo tak,“ vyprávěl mi o celém zážitku její páníček Josef Beláč. „Byli jsme na výletě v přírodě, a jakmile jsme zjistili, že Ashly kousla zmije, rozpoutala se směs paniky a racionálního jednání. Nejdříve jsme se snažili co nejrychleji sehnat veterináře, ale byli jsme bez auta, vlak správným směrem nám ujel před nosem, další jel až za dvě hodiny a veterinář byl daleko. Nakonec jsme zatelefonovali veterinářce a vše jsme jí popsali. Když jsme řekli, že had fenku kousl do čumáku, zděsila se. Pak nám začala radit, abychom našli cokoliv, co pomůže rozšířit cévy, například alkohol. Tak jsme začali improvizovat. V nedaleké hospodě byla při ruce kromě piva pouze Becherovka a tu jsme do ní nedostali (to, že pivo nepije, jsme věděli už dávno). Když jsem mladé paní hostinské prozradil, o co jde, poradila nám zkusit do ní dostat nějaké kafe, že na radu jejich veterináře takhle před pár lety zachránili jejich fenu vlčáka. Doslova řekla: Byla na nic, třásla se, kňučela celou noc, ale přežila to – a tak naše princezna Ashly nakonec pozřela několik rozdrcených zrn kafe s piškoty. Zapila to hodně zředěným presem, chladili jsme ji v potoce a konečně jsme se dočkali vlaku. K veterináři v Budějovicích jsme dorazili až za šest hodin a tam se o ni už příkladně postarali.“ Ashly se nakonec uzdravila a vše dobře dopadlo.

Zmije obecná je zvíře jako každé jiné, má v přírodě svůj význam i svou nezaměnitelnou roli. Okusit její ostré zuby by chtěl ale jen málokdo. Při dodržování bezpečnostních pravidel z ní nemusíme mít strach. Je to opravdu velmi plachý tvor, který se nás bojí často více než my jeho. V případě kousnutí je dobré kontaktovat telefonicky veterináře, aby se na váš příjezd mohl připravit. Dopo­ručuji uložit si jeho telefonní číslo do mobilního telefonu a mít ho tak stále při sobě. Nikdy nevíte, kdy ho budete potřebovat…

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře