Kynologie jako nutnost i zábava

Další fotografie (7)

Většina pejskařů se raduje z kynologie, protože je to jejich zábava nebo zaměstnání. Jsou však lidé, kteří se z pejsků také radují, ale kynologie je pro ně nutností. To je případ handicapovaných dětí i dospělých, pro které je pes nezbytným pomocníkem.

Takoví kynologové se veřejnosti představili letos v létě na svém osmém mistrovství asistenčních psů a v soutěži vodicích psů o Pohár Českého kynologického svazu. Sou­těže se konaly v areálu společnosti Helppes v Praze–Motole a v jejím okolí. K zajímavému a hladkému průběhu šampionátu přispěli organizátoři a rozhodčí z řad zkušených kynologů, pro které je tato soutěž výjimečnou záležitostí. Proč výjimečnou? „Mnohé výkony, a především dokonalá souhra a vzájemné pochopení a pomoc člověka a psa v nepředvídatelných situacích mně obdivem a dojetím nejednou tlačily slzu do oka,“ přiznal Bc. Stanislav Beníšek, který sloužil 32 let u policie jako psovod a vedoucí kynolog PČR v Západočeském kraji. V Motole byl v roli rozhodčího soutěže vodicích psů.

Psi hledají řešení

Stanislav Beníšek se také hodně věnoval sportovní kynologii, ale jak říká, pro něho je tou nejdůležitější kynologií ta, kde pes slouží člověku a společnosti. „Někdy se to se psy přehání, neboť třeba ve sportovní kynologii mnozí dělají ze psa stroj. Do nejmenšího detailu požadují provedení stanoveného cviku, jenomže pes není stroj, neboť má své postoje, emoce, jiné vnímání, priority a myšlení, než si mnozí představují. Na šampionátu asistenčních psů vidíme naopak určitou volnost, každý pes řeší stanovený cvik a úlohu do jisté míry po svém, a přesto tak spolehlivě plní nezbytné služby handicapovaným lidem. Například psi nevidomých často hledají v neznámém prostředí a v nečekaných situacích řešení, při kterém zjevně chtějí pomáhat svým majitelům. Je jasné, že mají zafixováno, co je jejich úkolem, jenomže oni na konkrétním místě a v konkrétní situaci zhodnotí, jak nejlépe se problému zhostit ve prospěch páníčka. Takže pes sám hledá řešení, a to je na asistenčních a vodicích psech to úžasné,“ svěřil se major ve výslužbě Sta­nislav Beníšek. Na potvrzení svých slov o nevšedním vztahu vodicích psů a nevidomých uvedl, že během soutěže jednu ženu rozbolela hlava, což se projevilo na chování jejího psa: „Postupně byl výrazně starostlivější, snažil se paničku předcházet a ohlížel se, tušil, že se něco děje. A on zjevně chtěl být co nejvíce nápomocný. Změnu chování na psovi jsem pozoroval, ale že ženu rozbolela hlava, to jsem se dozvěděl až na konci soutěžního okruhu. Takže dodatečně jsem pochopil, proč ta změna chování.“

Doprovod na horách

Slova zkušeného profesionála a dnes i učitele kynologie potvrdily výkony handicapovaných soutěžících a jejich psů. Na tři stovky přihlížejících obdivovaly výkony v areálu Helppsa i v okolí na dvou jednokilometrových tratích pro nevidomé. Obě trasy byly náročné, neboť vedly po veřejných komunikacích za plného automobilového i tramvajového provozu na Plzeňské ulici a v přilehlých parkových a sídlištních lokalitách. Nejlépe si vedla Viktorie Vrátilová s fenkou flat coated retrívra Atty z Anen­ských zahrad. Nutno připomenout, že jak vodicí, tak asistenční psi předváděli kromě speciálních cviků také poslušnost. A tu měla flatka Atty dokonalou, takže rozhodčí na poslušnosti Ing. Martina Heclová strhla pouze jediný bod ze sta možných. S velkým náskokem tak Viktorie nastupovala na dvě soutěžní trasy, kde však bylo zápolení naopak velmi vyrovnané. Tam byla se svojí Atty o pouhý bod před Romanem Vaňkem, kterého spolehlivě vedl labrador Nabucho­donozor, za což získal 497 bodů. Ten nakonec skočil třetí, ale jak páníček uvedl, pro něho je na soutěži důležitější než umístění další zdokonalování vodicího psa a získávání poznatků od ostatních soutěžících i přítomných trenérů z centra Helppsa. On sám považuje za vrchol práce svého psa, když ho dokáže doprovázet po turistických cestách Lužických hor, kam to má blízko ze svého bydliště ve Varnsdorfu.

Osudný skok

Jiný příběh začal obyčejným výskokem z přízemního okna, jenomže dopad z výšky jeden a půl metru byl tak nešťastný, že tehdy pětadvacetiletý Jan Horák skončil na invalidním vozíku. Přitom jako horolezec a šéf firmy zabývající se výškovými pracemi se setkal s bezpočtem rizikových situací, se kterými si vždy dokázal poradit. Jan má v důsledku poškození páteře neovladatelné dolní končetiny, avšak svůj boj s osudem nevzdal. Reha­bilitačním cvičením se udržuje ve fyzické kondici, ale velkou sílu mu dodává také duševní práce. Během mnohaleté rehabilitace se pustil do vysokoškolského studia a po absolvování Metropolitní univerzity Praha se snaží pomáhat podobně postiženým spoluobčanům. Pracuje ve společnosti Křižovatka handicap centrum jako koordinátor sociálních služeb. A protože ví, jak psi mohou handicapovaným pomáhat, sám si to chtěl vyzkoušet. „Doma jsme vždy měli psa, ale o vycvičeného asistenčního jsem se začal zajímat asi dvanáct let po úrazu. Fenku labradora Betynku jsem dostal před dvěma roky. Dnes je to čtyřletá úžasná pomocnice. Připravila ji pro mne společnost Helppes, ale pochází z těchonínské chovatelské stanice Lucky Honey,“ přibližuje Jan svého čtyřnohého pomocníka.

Nový koníček

Základní poslušnost a asistenční cviky, se kterým Betynka doputovala za svým páníčkem, však společně dál rozvíjejí. Jednak cvičení oba baví, ale některé další cviky se také ukázaly jako nezbytné. „Pohybujeme se v různém prostředí mimo domov a tam se jevila potřeba naučit Betynku na povel a posuněk některé překážky podlézt, jiné přeskočit, další zase oběhnout. Protože jezdíme ve výtahu, kde je malá kabina, na povel mně vyskočí na klín a vozíkem pak zajedeme do výtahu. Když je potřeba někoho na něco upozornit, dám jí povel ke štěkání a ona naprosto spolehlivě reaguje. Umí také proběhnout domem a přivolat moji maminku,“ vyjmenovává Jan některé cviky, které fenku naučil. Aby to dokázal, prostudoval si řadu kynologických knížek a vycházel z rad trenérů asistenčních psů. Kynologie ho evidentně baví, a proto se také v roce 2017 poprvé zúčastnil národního mistrovství asistenčních psů. Desáté místo považuje za úspěch, ale už uvažuje o účasti na příštím šampionátu. „Kyno­logie se stala mým koníčkem a je krásné setkávat se s lidmi, kteří mají stejné hobby, ať už to jsou handicapovaní lidé, jejich doprovod, nebo trenéři asistenčních psů,“ míní čtyřiačtyřicetiletý magistr Jan Horák, a na závěr neopomene dodat: „Betynka se stala milovaným členem rodiny, je radostí i starostí, pomocníkem, parťákem, přítelem, žákem, ale i učitelem.“

Podobně by mohly mluvit desítky dalších handicapovaných dětí i dospělých, kteří využívají služeb asistenčních psů. A jak se takoví čtyřnozí pomocníci vybírají a připravují, to nám někdy příště vysvětlí jejich trenéři.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře