Zločiny paní módy – Zapojme mozek!

Móda se nevyhnula ani československým vlčákům. Přeplněný útulek v Adamově svědčí o faktu, že mnozí noví majitelé na toto náročné a citlivé plemeno bohužel nestačí.
Film 100 + 1 dalmatinů spustil dalmatinománii a brzo přeplnil psí útulky nešťastnými psy.
Bernardýn patřil vždy – pro svou náročnost – ke vzácnějším plemenům. V dřívějších dobách byl výrazně méně robustní.
Louisianský leopardí pes je u nás poměrně novým plemenem. Vyžaduje zkušeného majitele.

„Psi nejsou celý náš život, ale dělají náš život celý.“ Roger Caras

Poněkud neuctivý úvod

Nechci, aby to znělo okázale neuctivě, ale je mi opravdu docela lhostejné, jakého psa má nebo nemá Barack Obama, Kevin Costner, Julia Robertsová, nebo dokonce můj milovaný Jean Paul Belmondo (o dalších – recyklovaných – celebritách ani nemluvě). Všem pesanům přeji dlouhý a šťastný život, ale svoje čtyřnohé kamarády si vybírám zásadně sám a nepotřebuji žádné „vzory“. Všichni ale na tom nejsou stejně…

Když média kdysi informovala veřejnost, že tehdy zbrusu nový americký prezident Barack Obama si do Bílého domu přivedl štěňátko portugalského vodního psa, strhlo se v Americe kynologické šílenství: Američané žhavili internet a do osmačtyřiceti hodin potom, co Obamovo štěňátko začalo dělat na chodbách Bílého domu loužičky, mělo půl milionu loajálních amerických občanů eminentní (a poněkud hysterický) zájem o koupi štěněte stejného plemene. Kdo ví, kolik z nich vidělo portugalského vodního psa jinak než z fotky na internetu nebo v novinách…

Kdo je Cao de agua Portugués?

Portugalský vodní pes (Cao de agua Portugués) je nepochybně velmi zajímavým plemenem. FCI řadí tohoto psa mezi slídiče a retrívry do skupiny 8. Toto plemeno náleželo k velmi úzkým specialistům: portugalský vodní pes se zdatně potápěl pro ztracené sítě a jiné rybářské propriety, a dokonce prý i přinášel ryby, které se vyvlékly z nevodu.

Bohužel plemeno portugalského vodního psa bylo poměrně nedávno jen krůček od úplného zániku. Několik nadšenců této rasy v hodině dvanácté zazvonilo na poplach a ve 30. a 40. letech 20. století portugalského vodního psa vzkřísilo takřka z popela: bohužel ke svému bohulibému činu měli chovatelé k dispozici pouze třicet portugalských vodních psů! Avšak z té poslední třicítky se jenom PĚT psů podílelo na vzniku současné populace tohoto vzácného plemene. Jinými slovy: sto procent genetického materiálu, které portugalští vodní psi mají, pochází od oné pětky, která stála u „nové“ kolébky a záchrany plemene. Tak tomu tedy říkám příbuzenská plemenitba (inbreeding) non plus ultra! „Jednou ztracenou diverzitu už nelze žádným způsobem vrátit na genetické hřiště,“ píše Stephen Budiansky ve své knize Pravda o psech. „Vtip je v tom, že pokud je počet jedinců v dané populaci omezen a došlo ke snížení diverzity mezi nimi, pak každé další křížení bude do určité míry jen příbuzenským křížením, inbreedingem.“ Co z toho plyne? „V populaci s tak vysokou mírou vzájemného příbuzenství to znamená výrazně omezit diverzitu a snížit životaschopnost,“ tvrdí Stephen Budiansky. S jeho názorem nelze než do písmene souhlasit. Za diplomatickým tvrzením „snížená životaschopnost“ se většinou ukrývá spousta dědičných vad a nemocí...

Krutá a sadistická móda?!

Možná jsem zabedněný hulvát: kašlu na to, kdo nebo co je nebo není „in“ a „out“, a je mi zcela lhostejné, co je zrovna „cool“. Jinými slovy – nejsem „trendy“. Naštěstí nejsem sám…

Móda je slovo, které nemůže za nic – módu si vymysleli lidé. Avšak: móda bohužel neovlivňuje pouze lidi (kterým to patří, protože si ji vymysleli, a někteří se k ní dokonce modlí), ale i psy. I když jsou v tom naši čtyřnozí přátelé naprosto nevinně, zásadně to ovlivňuje jejich životy. „Velmi špatné však je, když si všemocná tyranka móda, nejhloupější ze všech hloupých ženských, osobuje právo předpisovat chudákům psům, jak mají vypadat,“ píše v knize Život se psem není pod psa světoznámý etolog (a nositel Nobelovy ceny) Konrad Lorenz. „Neexistuje jediné psí plemeno, jehož původně vynikající duševní vlastnosti by nebyly naprosto zničeny, jakmile by se z něj stala „velká móda“. Této pohromě se podařilo zabránit jen tehdy, když v nějakém zapadlém koutě světa byli dotyční psi, bez ohledu na to, že přišli do módy, dále chováni jako užitková zvířata. Tak dnes existují ve své domovině populace skotských ovčáckých psů, v nichž dále přežívají původní podivuhodné charakterové vlastnosti tohoto plemene, zatímco vznešené kolie, chované na přelomu století ve střední Evropě jako módní psi, prodělaly neuvěřitelný proces, při němž zhlouply a téměř ztratily charakter. Osud plemene, jež přichází do módy, je zpečetěn, pokud mu neposkytnou podporu chovatelé užitkových psů. Neboť i chovatelé, kteří jsou naprosto slušní a raději by zemřeli, než aby připustili či zamlčeli zkřížení nějakého zvířete, jež není až do stého kolena čistokrevné, vůbec nepovažují za neetické používat v chovu tělesně sice krásné, ale duševně defektní psy.“

Lidská přízeň i nezájem jsou bláznivým toboganem: kolikrát se jen za poslední stovku let změnila módní vlna, která některá psí plemena vynášela ke hvězdám a jiná vrhala do hlubin zapomnění. Lidskou mánii po skotských teriérech, po foxteriérech a kníračích si mnozí z nás už ani nepamatují. S rozvojem kinematografie nabrala posedlost po určitých plemenech na obrátkách: dojímavé příběhy o Lassii způsobily lavinu poptávky po skotských ovčácích – koliích. Úspěšný film 100 + 1 dalmatinů spustil lavinu mánie po dalmatinech, načež po nějakém čase naplnil psí útulky nešťastnými, opuštěnými a nechtěnými černobílými krasavci. S podobným výčtem bychom mohli pokračovat donekonečna: v devadesátých letech minulého století přišla éra obliby saňových psů; ti skutečně nejsou pro každého – z pozdního poznání byli nešťastní lidé i psi. A potom? Éra rhodéských ridgebacků, yorkshirských teriérů, čivav a – především – retrívrů. Zastavme se u posledních – retrívrů: nekonfliktních, mírných „miloušů“, kteří jsou často využíváni jako asistenční psi a v canisterapii. V posledním čase se u některých jedinců začala objevovat agresivita (něco u tohoto plemene naprosto nevídaného) vůči cizím lidem. „U mnoha sériově chovaných plemen psů, kde se hledělo na exteriér a tolerovala se i nestandardní povaha, se začaly tyto symptomy vyskytovat,“ píše psí psycholog Rudolf Desenský ve své knize Jak poznat psí duši. „Čím dál častěji se s tímto malérem setkávám u golden i labrador retrívrů. U labíků vedou světlí nad černými, ale ještě asi před deseti lety to bylo opačně. Škoda že nejagresivnějšími jedinci jsou ve většině případů právě ti nejhezčí.“

Zásadní chybu mnohých chovatelů ironicky popsal Raymond Coppinger (vynikající americký znalec a trenér pasteveckých psů) v knize Psí rybáři: „Chovatelé nemají v zásadě nic proti tomu, aby byli psi šlechtěni a chováni za nějakým účelem, k nějakým činnostem – až na to, že to nepovažují za svůj úkol. Jejich úkolem je udržet čistotu plemene a jeho standard, co se týče vzhledu. Vzhledem k přirozenosti psa je to úkol nad jiné těžký a vyžadující plné nasazení. Krom toho by zastánci čistoty chovu podobně jako zastánci čisté vědy ztratili tvář, kdyby se začali zabývat něčím užitečným.“

„Notoricky známá fixace chovatelů psů na bezchybnost zjevu a čistotu rasy je už po desetiletí terčem ostrých kritik,“ píše Stephen Budiansky v knize Pravda o psech. „Zastánci práv zvířat brojí proti tomu, aby se dále produkovaly deformity – jako krátké nohy basetů či vrásčitá kůže šarpejů – jen kvůli uspokojení lidské marnivosti. Přívrženci a obdivovatelé některých pracovních plemen, jako třeba border kolií, se zase brání tomu, aby zastánci čisté rasy dostali toto plemeno pod kuratelu Amerického kynologického klubu. Fanoušci border kolií se dokonce neúspěšně pokusili soudní cestou zabránit přiřazení těchto psů k těm asi sto padesáti plemenům, jejichž registraci má Americký kynologický klub pod palcem. Vede je k tomu obava, že v důsledku striktního hodnocení jen podle vzhledu se skvělé pracovní plemeno nakonec zvrhne v populaci psů sice krásných, ale naprosto neschopných pást ovce. Dnes, kdy už každý slyšel o výhodách biodiverzity, si i lidé nezainteresovaní pohrdavě odfrkují, když slyší o příbuzenském křížení. Kritici i posměváčkové mají k výhradám dobrý důvod. Že většina současných čistokrevných psů pochází z příbuzenského křížení, je jednou daný fakt. Pravděpodobnost, že dva členové téže lidské rodiny budou vykazovat nějakou rozdílnost na některém místě genomu, činí 71 %; u psů křížených nepříbuzensky je to 57 %, u psů čistokrevných jen 22 % a u některých plemen s vysokou mírou příbuznosti jen 4 %! A že někteří chovatelé jsou přímo posedlí – jinak se to nedá nazvat – šlechtěním bizarních forem zcela libovolně stanovených ideálů psí krásy bez ohledu na následky, je také fakt. Obchodník s pasteveckými psy a spisovatel Donald McCaig líčí, jak mu na jedné výstavě psů pořádané Westminsterským kynologickým klubem jeden nadšenec vykládal, že křížení psů je pro něho něco jako malování pomocí genů. A že je u čistokrevných plemen častost výskytu genetických defektů na vzestupu a už teď způsobuje nemalé problémy, je další fakt. Bohužel je také pravda, že se odpůrcům příbuzenského křížení nedostává dostatečné podpory ze strany moderní genetiky. Léčení závažných problémů, které přineslo příbuzenské křížení, bude vyžadovat mnohem rafinovanější a jemnější přístup, než jaký chovatelé i kritici až dosud prokázali.“

Krása, nebo výkon? (Či obojí?)

I když nechci problém nijak dramatizovat, přiznám se, že mi připadá tragické, když psi, kteří byli záměrně po generace šlechtěni pro určitý výkon a práci, ztrácejí své schopnosti (a potažmo i svůj význam) a stávají se pouhými „nástroji“ svých pánů k uspokojování jejich ambic ve výstavních kruzích. Čím je sibiřský husky, aljašský malamut, grónský pes bez práce v postroji? Čím lovecký pes bez práce v lese? Čím… pokračovat bychom mohli donekonečna. Zajistíme-li těmto pracovním plemenům vhodný náhradní program, dobrá. Pokud jim pouze zaplatíme psí kosmetický salon a zřídíme poličku na poháry z výstav, pak… „Tlak na hodnocení psů výhradně podle vzhledu má zpětný dopad na snažení chovatelů,“ podtrhuje Stephen Budiansky. „U psa se dá nejsnáze ovlivnit vnější vzhled. Je také nejnápadnější vlastností odlišující jedno zvíře od druhého. Navíc psi vyhodnocení na výstavách podle vzhledu jsou nejvyhledávanější pro chov. Vzniká začarovaný kruh…“ A stejný autor varuje: „Chov psů se stal něčím jen pro znalce, snobskou záležitostí, kdy rozhodují jemné odchylky ve vzhledu a jsou zasvěceně hodnoceny. Na každém znalectví je něco falešného, podvodného, ať už se týká vína, nebo výtvarného umění, ale vysoká míra libovolnosti ve stanovování standardů psích plemen – a také tendence je každých pár let měnit – vyvolává podezření, že se zde jedná o hodnocení účelové nebo alespoň více podléhající okamžitým impulzům než u jiných oborů.“

Považuji za nutné zdůraznit, že tento text není filipikou proti chovatelům ani proti milovníkům psích výstav. Je filipikou proti nezodpovědnosti a proti nerespektování přírodních zákonů a přirozeného výběru. Předpokládám (respektive doufám), že všem milovníkům psů jde především – o psa! Komu o něj jde doopravdy a upřímně, jistě mu zároveň nebude činit potíže respektovat jeho osobnost, jeho potřeby a jeho individualitu.

Vetřelci?

Někteří odborníci (včetně Rudolfa Desenského – viz jeho kniha Jak poznat psí duši) zastávají názor, že řada „psích exotů“ – jako např. rhodéský ridgeback (lví pes), brazilská fila, lousianský leopardí pes a mnoho dalších – nemá v naší staré dobré Evropě co dělat. Je třeba zdůraznit, že nejde o „vetřelce“, nýbrž o „zavlečence“. Obávám se, že tento názor (byť v některých aspektech nepostrádá určitou logiku) v našem globalizovaném světě nemá šanci na úspěch a neobstojí. Ostatně – nenacházím relevantní důvod, proč by obstát vlastně měl. Přihodíme-li na misku vah neuhasitelnou lidskou touhu po všem neobvyklém, raritním – výsledek je nasnadě: šíření psích plemen je nezastavitelné…

Démoni?

„Bojoví psi“ občas plní od devadesátých let minulého století i česká televizní zpravodajství, stránky tisku, živí lidskou hysterii a motají hlavy některým politikům. „Termín“ bojoví psi je trestuhodně zavádějící a prostoduchý; je vítanou lahůdkou pro bulvární média a pro pomýlené a nepoučené (či nepoučitelné?) laiky, byť by seděli (či dřímali?) v parlamentu. Tato problematika je však natolik obsáhlá, že by zasluhovala samostatný článek...

Vybírejme rozumem!

Každý, kdo se rozhodne koupit si psa, musí především uvážit, co od nového mezidruhového vztahu očekává. Jaké vlastnosti svého nového (potenciálního) přítele preferuje a jaké činnosti se s ním chce věnovat. Ani vztah mezi lidmi nemá dlouhého trvání, pokud se při výběru partnera necháme unést pouze estetickými kvalitami. Zároveň musí potenciální majitel rozvážně posoudit svoje časové možnosti a fyzické i psychické síly. A samozřejmě získat co nejvíce teoretických i praktických zkušeností. Nenechte se ošálit krásným kožichem, roztomilým výrazem a bezchybnými výkony jiných psů, které obdivujete na výstavách a na cvičištích. Vaše štěně nebude přístroj se zárukou, který budete moci (pokud jste čestný a odpovědný) reklamovat a vrátit. Pro nového přítele se nerozhodujte pouze očima a srdcem, ale především rozumem. Ušetříte tak zklamání nejen sebe, ale i svého psa. V zástupech plemen (i neplemen! – mnozí z nás nedají dopustit na voříšky) si může „to svoje“ vybrat každý. Odměna bude sladká: šťastný pán šťastného psa!

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

4.9.2018 14:17

suprema napsal(a):
Krásný článek, Dodám jen zoufalé przneni kawkazaku tzv změnou povahy do statusu rodinného psa a snížení velikosti., či špatný standard cane corzo jenž pak vidíte jak jsou nominováni šampioni kteří jsou zrejmi kříženci. Mám velkou farmu a volba byla jasná nezávislý ale ucenlivi pes který ochrání majetek. Vesměs stravi čas sám. Výběr pastevecky pes z Bukoviny od pracovních rodičů. A originální Cane corso jenž není ve standardu

Ještě doplním, nezobrazuje se tam zbytek. Zeptejte se Italů jak má Cane corso vypadat ne arogantnich posuvatelu.

Měla jsem i tibetaka, od chovatele co má úspěchy na výstavách.

Ten pes byl jen hezky ale jinak k ničemu, naprosto zapomněl k čemu byl původně určen. Byl to gaucak. Už nikdy více.

To jen z mých postřehů.

4.9.2018 14:11

Krásný článek,

Dodám jen zoufalé przneni kawkazaku tzv změnou povahy do statusu rodinného psa a snížení velikosti., či špatný standard cane corzo jenž pak vidíte jak jsou nominováni šampioni kteří jsou zrejmi kříženci.

Mám velkou farmu a volba byla jasná nezávislý ale ucenlivi pes který ochrání majetek. Vesměs stravi čas sám. Výběr pastevecky pes z Bukoviny od pracovních rodičů. A originální Cane corso jenž není ve standardu