Barzoj – ruský chrt
Na území Ruska se barzojové nevyskytovali od počátku. Tudíž nejsou původní, jako například lajky a další špicovití psí lovci. Rusko bylo po staletí zemí plnou hustých lesů a bažin. Uplatnili se zde pouze psi vhodní do takovéhoto typu krajiny. Po chrtech v tu dobu nebyla v Rusku ani památka, neboť by zde neměli žádné uplatnění. Kolem 9.–10. století se krajinný ráz výrazně změnil a přibyly planiny předurčené k lovu s velmi rychlými psími lovci. A právě během této doby se v Rusku začali používat při lovu i chrti. Této domněnce nahrává nejstarší důkaz existence barzoje a tím je (byla) freska v katedrále sv. Sofie v Kyjevě pocházející z roku 1037. Barzoj zde byl vyobrazen v souboru fresek se společným názvem „Lovy carů a knížat“. Samozřejmě přímo za barzoje vyobrazené psy nelze označit, za jejich předchůdce zajisté ano.
Odkud Barzoj přišel?
Barzoj je bezesporu typickým představitelem chrta. A za kolébku všech chrtů je považována severovýchodní Afrika, přesněji Egypt a Núbie. Jednalo se však o chrty krátkosrsté. Dlouhou srst barzoj získal až postupem času, přikřížením dalších psů.
Jeden pramen se přiklání k tomu, že se jedná o chrta z Východu, který se do Ruska dostal s Tatary a následně se křížil s ruskými honiči a ovčáky či pasteveckými psy. Druhý názor zcela odmítá křížení jiných psů odlišných typů a přiklání se pouze k selekci chrtů, kteří do Ruska sice přišli bůhvíodkud, ale neexistuje jediný vážný důvod, proč se přiklánět k mohutnému křížení s místními psy zcela jiného typu.
Barzoj je však svým hřbetem, strukturou srsti, tvarem hlavy a postavením uší těžko zařaditelný do jedné ze skupin – okcidentální či orientální plemena chrtů. Dá se předpokládat, že do Ruska se dostal coby krátkosrstý pes a pouze přizpůsobením místnímu klimatu se vývoj tohoto chrta směroval k husté a relativně dlouhé srsti. Nepochybně byli tito chrti od počátku své existence více či méně úspěšně kříženi s dalšími lovícími psy nejrůznějších typů. A dá se předpokládat, že pouze metodou pokus–omyl se exteriér a povahové vlastnosti vyvíjely v návaznosti na vhodnost výběru křížení.
Kusovité důkazy existence napříč staletími
Když se v roce 1051 vdávala Anna Jaroslavna Ruská, dcera velkovévody Kyjevského, a brala si francouzského krále Jindřicha I., doprovázeli ji na dlouhé cestě do Francie tři barzojové. Tak praví francouzská kronika z 11. století. Nikdo neví, kdy přesně a jak se první chrti do Ruska dostali. Historie barzoje je na fakta velmi chudá a nejasná.
Další zmínka o barzojovi pochází z roku 1260. V tu dobu německý velvyslanec na dvoře knížete Novgorodského Alexandra Jaroslaviče Něvského (1220–1263) podal svému panovníkovi zprávu o velkých a oslavných lovech s barzoji. Jak vidno, již v tu dobu se šlechta předháněla v dokazování své důležitosti a velkého majetku. Už tehdy byli barzojové velmi ceněni. V jednom ze zápisu zákona z roku 1387 najdeme vyčíslení, že za krádež barzoje je pokuta 16 rublů. O kousek dál se dočteme, že za zabití sedláka je pokuta 24 rublů.
Ivan III. čili Ivan Veliký (1440–1505) dal vybudovat v obci Lucinsk (nedaleko Moskvy) velkou chovatelskou stanici barzojů (psinec) „Lucinskaja“. Je také známo, že král Kristián II. Dánský věnoval v roce 1519 jednoho barzoje z tohoto psince francouzskému králi Františkovi I. (1494–1547). Vyobrazení barzoje také nalezneme v mešní knize z roku 1550 pod názvem „Velkokníže, tři barzojové a lovec“. Údajně první pravidla chovu byla vypracována již v roce 1650.
Barzoje měl ve velké oblibě Petr III. Fjodorovič (1728–1762). Ten dbal nejen na upotřebitelnost těchto loveckých psů, ale i na vzhled. Choval barzoje v barvě bílé se žlutými plotnami, bílé se šedými plotnami a jednobarevné šedé. Většina starých spisů a historiků se přiklání k tomu, že jednu z největších zásluh na vzniku dlouhosrstých barzojů coby plemene (čistokrevný chov) má Alexej Grigorjevič Orlov, světoznámý chovatel koní v 18. století, který vyšlechtil i dodnes známé plemeno koně – orlovského klusáka. První tištěná kniha o barzojích „Kniha o chovu barzojů a honičů“ vznikla již v roce 1785 a sepsal ji kníže G. F. Barjatinský.
Po celou dobu existence barzoje, až do konce 19. století, jej nebylo možné za žádných okolností koupit. Do světa tak cestoval pouze jako dar. Dostával se pouze k panovníkům nebo nejvyšší šlechtě. Poddaní nesměli vlastnit carského psa, a navíc byli tak chudí, že by psa takové velikosti ani neuživili.
Jednoho barzoje dostala v roce 1842 darem i královna Viktorie. V roce 1863 se poprvé objevil na výstavě, a to v Birminghamu. Jednalo se o psa jménem Katae a byl v majetku vévodkyně z Manchesteru.
V roce 1895 daroval ruský car Alexandr II. své sestřenici, princezně Alexandře, barzoje jménem Alex. Ta byla velkou zastánkyní psů. Sama jich několik vlastnila i je vystavovala. Alex se tak dostal na mnoho výstav a postupně získával ocenění. Z princezny Alexandry se mezitím stala anglická královna Alexandra. A právě tento barzoj a tato vystavovatelka zajistili popularitu plemene postupně v celé Evropě.
Lov s barzoji
Od počátku byl šlechtěn k lovu čehokoli, co bylo zrovna potřeba. Ale největší tradici měl lov na zajíce, lišky a vlky. Protože místa lovu byla různě daleko od sídla šlechticů, na lov se psi často dostávali i na saních či krytých vozech tažených koňmi. Ve výrazně pozdějším období, s výstavbou kolejí, se do rozsáhlých revírů Ruska stohlavé smečky běžně dostávaly i vlakem. Údajně bylo zapotřebí někdy i čtyř vagonů. Většinou byli barzojové oblékáni do pestrých deček a lov na vlky probíhal v duchu čehosi nadstandardního podobného oslavě, čemuž odpovídalo i oblečení lovců a celé pojetí i několikadenního lovu.
S přibývajícími stoletími se zvyšoval nejen zájem o barzoje a jejich počet, ale i četnost barzojů při lovech. V 18. století už nebylo ničím zvláštním, že šlechtici vlastnili a na lov brávali i více než 100 barzojů. Občas se uvádí i číslo blížící se k jednomu tisíci jedinců patřícímu jednomu vlastníkovi. Použití barzojů se lišilo podle druhu lovené zvěře. Nejčastějším způsobem lovu s chrty bylo, že hlasití honiči zvedli v lese zvěř a vyhnali ji z lesa do volného prostoru. Zde již čekali jezdci na koních a vodiči s barzoji. Jen co zvěř vyběhla, začali ji lovci společně s chrty štvát. Drobnou zvěř barzoj ulovil, někdy i větší kusy, ale nezřídka zvěř jen strhl a zakončení lovu – zabití zvířete – nechal na lovci. Štvanice se nekonaly po celý rok. S ohledem na mladé kusy se lovilo od konce léta do jara.
Nejoblíbenější lovy byly na vlky. Lov vlků byl opravdu zapotřebí. Bylo jich obrovské množství a vlci zabíjeli hospodářská zvířata. Na lov vlka se vypouštěli dva nebo tři barzojové. Úkolem barzojů nebylo vlka usmrtit, ale zastavit či omráčit, aby ho mohl zabít sám lovec, který k zastavenému vlkovi dojel na koni. Přesto měli nesmírnou cenu ti barzojové, kteří sami vlka zabili. Říkalo se jim „sólodáviči“.
Barzoj a další plemena
Jeden z největších znalců a historiků plemene barzoj, I. Solovjev, soudí, že za vznik plemene „barzoj“ lze považovat až rok 1600. Do té doby to byl pouze chrt používaný k lovu. Solovjev také tvrdil, že došlo ke křížení s polským chrtem, pobaltským chrtem, greyhoundem, deerhoundem, irským vlkodavem i losím psem.
Kteří psi (či plemena) zasáhli do vývoje barzoje a dostali ho tak do dnešní podoby, s jistotou nevíme. Kromě již jmenovaných se dále mluví o severském varjažském chrtovi, ruských honičích, ale i ruských pasteveckých psech, kazašském tazym, jihoruských stepních chrtech, kirgizských tajganech a různých lajkách.
Ruský honič byl občas označován za chrta, nikoli honiče. Byl znám pod označením „chortaja“. A když dnes víme, že „chortaja borzaja“ je plemeno „ruský krátkosrstý chrt“, rozhodně už se nepozastavujeme nad tím, zda byl, či nebyl předkem barzoje. Právě ruské označení snadno přivodilo zmatek. „Barzoj“ neboli „russkaja borzaja psovaja“ znamená ruský chrt osrstěný. „Borzyj“ však zároveň znamená rychlý.
Jednotlivé typy barzojů
Zejména po celé 19. století se barzojové začali rozdělovat do několika typů. Byly zakládány velké psince, přičemž každý z těchto velkých chovatelů chtěl chovat barzoje, který se bude od linie/typu psů jiných chovatelů lišit, ale přesto bude typickým barzojem. Tím vzniklo na 8 nejznámějších a největších základních typů barzojů, kteří nesli označení podle jednotlivých šlechtických psinců.
Větší barzojové, s delší a světle zbarvenou srstí, kteří byli považováni za lovecké sprintery a pocházeli z následujících linií: Trebiščev (je považován za nejpůvodnějšího barzoje, byl velmi ceněný, největší 78–84 cm, bíložlutý nebo bíločervený, s jemnou srstí, poměrně dlouhou, kadeřavou a vlnitou), Boldarev (přikřížen byl zřejmě Perský chrt a tazy, vyskytoval se v barvě červené různých odstínů a dosahoval největší rychlosti, přičemž se však používal jen pro lov menší zvěře), Gejerov (byl v barvě černé s pálením nebo černošedé, srst byla poměrně drátovitá, bylo zřejmé, že do této linie byl přikřížen Deerhound), Sumarokov (srst byla velmi světlá, převážně bílá, dlouhá a velmi hustá, výjimkou nebyl játrový nos, psi měli výrazný klabonos, do této linie byl přikřížený laponský pes) a v neposlední řadě linie Perchino (ve světlých barvách srsti).
Na menší typ barzojů, převážně s lehčí kostrou, tmavších barev a se značnou vytrvalostí se zaměřovali psince Bibikov (patřil mezi výškou nejmenší jedince, byl s drátovitou srstí, širší hlavou, údajně byl přikřížen tatarský honič, dnes již neexistující linie), Ozerov (srst byla bílá nebo bílošedá, hustá, kučeravá, hlava vykazovala výrazný klabonos), Čeliščev (srst měl velmi hustou, dlouhou, hedvábnou, převážně bílou, typově se jednalo o hodně mohutné jedince) a opět Perchino (v tmavých barvách srsti).
Nakonec Lovecký kongres konaný v Moskvě v roce 1873 uznal tyto typy barzojů: Perchino, Bibikov, Gejerov, Boldarev, Sumarokov a Čeliščev. Každá z těchto linií barzojů měla trochu jiný tvar nosu, lišily se od sebe víceméně i výškou, strukturou srsti či zbarvením srsti. Chovatelé jednotlivých linií stále trvali na tom, že i přes typově vyrovnané vrhy musí být jejich linie hned od pohledu rozeznatelná od ostatních linií barzojů.
Perchino vzorem
Celkově nejvíce barzojů bylo z linie Perchino neboli Peršinskaja ochota. Majitelem tohoto psince, chovatelského zařízení obrovských rozměrů, byl velkokníže, bratr cara Nikolaj Nikolajevič a za správce zařízení určil generála Dmitrije Valceva. Chovatelské zařízení bylo vybudováno z loveckého zámku Perchino v kraji Tula v roce 1887. Velkokníže postupně skupoval barzoje, kteří se mu líbili v typu, od jiných chovatelů. Dokonce dovezl i několik barzojů z Francie a Anglie.
Později Dmitrij Valcev (Dimitrie von Waltzoff) napsal knihu „Peršinskaja ochota“, která je natolik fakty o barzojích obdařená, že je některými chovateli považována za bibli barzojů. Za nejvydařenější vrh Perchino bylo považováno spojení psa Goluba a feny Strely. Odchovaní jedinci se stali základem dalšího chodu této stanice, která čítala na 300 psů všech věkových kategorií. Právě tito psi se stali předlohou pro vypracování standardu plemene barzoj. Ten sestavil v roce 1888 N. Jermolov.
Říjnová revoluce a bitva o Leningrad – zkáza barzojů
Na začátku 20. století, zejména v letech 1910–1913, bylo hodně barzojů prodáno do zahraničí. Samozřejmě nejvíce těch, kteří se nehodili do dalšího chovu. Ruští chovatelé kladli velký důraz na povahu (ostrost při lovu), a protože chtěli v lovu agresivní jedince s enormním loveckým pudem, do světa se dostali méně lovecky náruživí jedinci. Chov byl na vysoké úrovni a barzoj byl znám snad v celé Evropě i Severní Americe. Rozmach chovu barzojů v Rusku zastavila, respektive z větší části zničila revoluce v letech 1917–1922.
Říjnová revoluce byla pro barzoje opravdovou zkázou. Do té doby se často objevovali na obrazech, existovalo nespočet sošek těchto psů, důkazů o jeho existenci a jeho opěvování bylo poznat snad v každém šlechtickém sídle. Bohužel jak dokumenty, důkazy o jejich existenci i samotní psi zmizeli. Venkované je stříleli, kdykoli k tomu měli příležitost. A nejen venkované. Jejich chov byl považován za nežádoucí, neboť patřili lidem, které národ nenáviděl. V roce 1923 to vypadalo, jako by v Rusku nikdy žádný barzoj neexistoval.
Během revoluce byli pozabíjeni téměř všichni barzojové. Naštěstí než se tak stalo, stihlo se několik jedinců dostat i do mnoha evropských a amerických míst, čímž si plemeno zajistilo přežití do budoucna.
Když Gatčinský psinec skončil 3. 10. 1917 v dražbě, bylo 27 barzojů prodáno za celkovou sumu 310 rublů, což byla na tehdejší poměry extrémně nízká cena. Zájem však o ně měli jen překupníci z Ameriky a nikdo jiný neprojevil zájem, a tak byli prodáni za nejnižší, tedy vyvolávací cenu. Pro srovnání, přibližně v období 25 let před touto dražbou se barzoj do zahraničí prodával za cenu 4 000–10 000 rublů.
Za záchranu barzoje vděčíme J. F. Dezorové. V roce 1923 jako první iniciovala v tehdejším Leningradě záchranu tohoto plemene. Nejdříve zakoupila z leningradské zoologické zahrady dvě feny barzoje, které se následně staly základem jejího chovu. Byla založena státní chovatelská stanice v Leningradě, které dlouhou dobu předsedala chovatelka a následně i rozhodčí barzojů J. F. Dezorová.
Ještě v roce 1923 došlo k obnově standardu a jeho mezinárodnímu uznání. Ten zpracovali a do konečné formy uvedli Boldarev, generál de Meyer a Šeremetěv. Za vzor stáli pes Asmoděj a fena Ptička.
Zdecimovaný chov barzojů v Rusku v období ruské revoluce se po malých krůčcích podařilo zvednout z popela až v roce 1926, kdy vznikl pod křídly Leningradské myslivecké organizace Klub chovatelů barzojů. Předcházela tomu domluva chovatelů a činovníků na leningradské výstavě v roce 1925, kde bylo předvedeno 12 barzojů. Nakonec se začalo chovat na sedmi přeživších barzojích. Tři z toho byli z chovu Gačina. Od roku 1928 začali v chovu působit další psi, převážně dovezení ze zahraničí. Z Moskvy byl do Leningradu dovezen pes z linie Perchino. Následně vznikly další chovatelské stanice v Saratově a chov se pozitivně vyvíjel.
Do roku 1936 se barzojovi říkalo ruský vlkodav a ještě dlouho potom byla zavrhována černá barva srsti.
Jen co se chov barzoje vzpamatoval z nejhoršího, přišla 2. světová válka a na jejím konci bitva o Leningrad. Bohužel tuto bitvu trvající neuvěřitelných 900 dní, plnou hladomoru, zde nepřežil ani jediný barzoj. Přesto se J. F. Dezorová nevzdala a od roku 1944 se snažila chov barzojů v Rusku postavit na nohy. I ruská vláda chtěla chov barzojů zachránit. Proto po 2. světové válce nakoupila v zahraničí kolem 200 barzojů, aby obnovila jejich chov v Rusku.
Barzoj ve světě
Chov barzojů se velmi dobře uchytil v Anglii, kde byl v roce 1895 založen Barsoi Club of England. Na vysokou úroveň se dostal také v Německu a Holandsku. První barzoj se do Ameriky dostal v roce 1891. Americký chov barzojů se opravdu rozmohl až v roce 1903, kdy J. B. Thomas začal do Ameriky dovážet barzoje přímo z Ruska, od knížete Nikolaje Romanova. V Americe se zpočátku hojně využívali ke štvanicím na kojoty. Když kojotů výrazně ubylo, očekával se i okamžitý nezájem o barzoje. Naštěstí se tak nestalo.
Mezi majiteli barzoje najdeme mnoho známých osobností, cary i básníky. Jeho chov byl v mnoha zemích Evropy, zejména v 19. století a následně v 10., 70. a 80. letech, velmi populární. Byl známým plemenem, o kterém se mluvilo. Dnes je situace bohužel jiná.
Barzoj má stále v sobě lovecký pud
Barzoj je lovec, který má velmi dobře vyvinutý čich, zrak i sluch. Vidí na opravdu velkou vzdálenost. Když se mu kořist ztratí z dohledu, okamžitě zapojí čich. A stopování mu jde opravdu dobře. Jeho lovecký pud je výrazný, i když k lovu se naposledy používal před 100 lety. Přesněji řečeno, v Rusku na jeho lovecký apetit dbali ještě výraznou část 20. století, ale jinak všude ve světě se chovatelé snaží jeho lovecký pud spíše potlačit, aby našel uplatnění jako dobrý společenský pes.
Když ještě lovil, tak vždy v páru nebo ve třech. Používali lsti a nadbíhání a společně tak uštvali vlka. Barzoj má neuvěřitelnou sílu v těle i v čelistech. Navíc rozhodně postrádá strach. Při útoku na lovenou zvěř jakéhokoli druhu tak může být opravdu nebezpečný. Již štěně je schopno ulovit a zabít kočku. Na to by majitel měl od počátku nejen myslet, ale být připraven jednat a vhodně svého barzoje vychovávat, aby se jeho lovecké pudy příliš nerozvinuly.
Velký pes do bytu?
Je to pes, který nutně potřebuje kontakt se svým člověkem. Nevtírá se, ale přítomnost své rodiny potřebuje. Nechce být doma často sám. Svému člověku je velmi oddán. Je to pes, který rozhodně potřebuje žít se svou rodinou v domě či v bytě. Pro svou velikost se příliš nehodí do malého bytu. Většinou odpočívá na dvou až třech nejoblíbenějších místech v bytě. A jedním z nich je zpravidla sedačka v obýváku. Miluje pohodlí a ležení na měkkém. Velmi rád leží schoulený v křesle nebo na posteli.
Pobyt v kotci u něj nepřichází v úvahu. Pokud člověk zauvažuje o stavbě kotce, aby tam barzoje třeba jen v některých momentech mohl zavírat, rozhodně by si barzoje neměl pořizovat. Zavření do kotce považuje za něco ponižujícího a neodpustitelného. V bytě je spokojený. Nepřekáží a rozhodně nijak netrpí. Není dotěrný, spíš se chová nepřítomně.
Vyznačuje se vznešeným klidem. Když si může vybrat, jestli bude v pohodlí doma ležet, nebo se procházet po zahradě, určitě si vybere domácí lenošení. Doma působí až líně. Přesto občasné vypuštění na zahradu uvítá. Dospělý pes tam ale nezačne běhat či se hrabat v záhonku. Projde se většinou do jednoho či dvou míst zahrady a stejně šouravým krokem si potom půjde lehnout před dveře domu. Nebo se uvelebí na podušce, která zůstala na lavici na verandě. Někteří jedinci mají tendence oznámit přítomnost cizího člověka u branky, ale u toho to skončí. Nejsou pravými hlídači a celkově štěkají opravdu velmi málo.
Neustále nad věcí
Potřebuje hodně pohybu a velmi rád se proběhne v plné rychlosti na otevřeném prostranství, ale v běžném životě je to pes neuvěřitelně klidný a rozvážný. Temperament z něj rozhodně nesrší.
Protože dnes má barzoj uplatnění jedině jako společenský pes, s diagnózou „chrt“ je o něj poměrně malý zájem. Předně je důležité zdůraznit, že to opravdu není pes pro každého, a pořídit by si ho měl jen ten, kdo se důkladně seznámí s jeho povahou a nároky.
Říká se o něm, že je to aristokrat mezi psy. Je tím myšleno něco vznešeného, váženého a tak trochu hned na první dojem hrdého. A to jak vzhledem, tak chováním. Rozhodně na tom něco bude.
Barzoj a lidé
Zpravidla je velmi sebevědomý. Vyzařuje z něj něžná pýcha. Pokud se nic neděje, má tendence všechny lidi přehlížet. V hlavě má jen svou rodinu a svému člověku je absolutně věrný. K cizím lidem se chová odtažitě, odměřeně, rezervovaně či zdrženlivě. Udržuje si odstup a chová se nepřítomně. Sám si chce rozhodnout, s kým se bude bavit a kdy. Na seznamování potřebuje čas. Horlivé seznamování nesnáší. Není z každé návštěvy zrovna nadšený.
Lidí a okolí si zpravidla nevšímá, jako by měl svůj svět a okolí bylo pro něj v jiné dimenzi. Jen v rodině, doma se chová jinak, přátelsky, přítomně a občas se připomene, že tady je. Mezi svými nejbližšími je mírným a milým společníkem, příjemným kamarádem. Ke své rodině je dobromyslný. Příliš se nehodí do rodiny s malými dětmi. Má rád svůj klid a nemá pochopení pro rozverné děti. Stejně tak by si ho neměli pořizovat málo pohybliví lidé, kteří barzojovi nejsou schopni poskytnout dostatek pohybu.
Je to pes vyrovnané povahy, vhodný pro velkorysé a tak trochu svobodomyslné lidi. Potřebuje takového člověka, který se nejen bude věnovat jeho krásnému vzhledu, ale i duševnímu zdraví.
Ostatní zvířata a psi
K psům ve stejné domácnosti je zpravidla bezproblémový. Nejspokojenější však je ve skupině dalších barzojů. Nemá rád dotěrné psy, a to ani hravé. Dlouho odolává a snaží se zachovat odstup. Na dominantní psy vybízející k rvačce však nezřídka reaguje stejně. Proto má-li žít ve smečce, mělo by se jednat o plemena podobné povahy.
Nechce se kamarádit s jinými psy. Často si s nimi ani nerozumí. Nevyvolává rvačky, ale nenechá si nic líbit. Nikomu se nehodlá podřizovat. I když vypadá velmi klidně a nad věcí, zejména psi–samci jsou vůči jiným psům nezřídka dominantní a zároveň tvrdí rváči. Protiútok bere velmi vážně a nemá strach. I když se to možná na první pohled nezdá, v boji je velmi neústupný, odvážný, silný a nekompromisní. Jediné, co uznává, je jiný barzoj, který „je pán“ v daném revíru.
Soužití s jinými domácími mazlíčky se nevylučuje, pokud si na ně bude vhodným způsobem zvykat od štěněcího věku. Problém může nastat, když se k dospělému barzoji v domácnosti má zabydlet nový domácí tvor, jako třeba králík nebo kočka. V takovém případě se další zvířata ve stejném bytě příliš nedoporučují.
Jak na výchovu barzoje
Doma je barzoj sice klidný a nenápadný, ale venku potřebuje pohyb. Hodně pohybu. Bohužel každé utíkající či rychle se pohybující zvíře v něm vyvolává lovecký pud. Proto člověk musí myslet stále dopředu a všechno vidět a slyšet dříve než jeho pes. Je to rychlý a nezadržitelný lovec. V plné rychlosti ve volném terénu má jeho skok délku kolem 6 metrů. Je důležité upozornit na fakt, že v některých zemích je zakázáno nechat volně pobíhat chrta.
Barzoj potřebuje procházky a hlavně „vyběhat se“. Potřebuje cítit, jak je svobodný. Na svou impozantní velikost se pohybuje velmi lehce a vznosně, a to zejména při plně rozvinutém běhu. A právě na člověku, jeho majiteli, záleží, jaký způsob volného pohybu zvolí, aby to bylo pro všechny, i pro barzoje, bezpečné. Může se rozhodnout pro dostihovou či couringovou dráhu nebo opravdu velký oplocený pozemek.
Jeho povaha je poměrně komplikovaná a ne každý člověk je schopen této složitosti přijít na kloub. Výchova tohoto plemene je celkem náročná. Dalo by se říci, že barzoj nepotřebuje výcvik, ale výchovu. Jeho výchova by měla spočívat v tom, aby pes věděl, co nemá dělat. Potřebuje důslednost, ale ne za úplně každou cenu. Od majitele barzoje se proto očekává trpělivost a smysl pro dobré načasování. Navíc výchova barzoje je o vzájemném respektu.
Barzoj nemá problém se naučit základním pravidlům a většinou je ochoten je i respektovat. Ale poslušnost v pravém slova smyslu od něj nelze vždy očekávat. Je chytrý, ale po svém. Dokáže v praxi využít to, co se naučil, a dokáže zužitkovat všechny své dosavadní zkušenosti. Poslouchá, jen když se mu chce. A jak často se mu bude chtít, záleží jen na vzájemné vazbě psa a člověka, ale také na individuální povaze konkrétního barzoje. Ze skupiny chrtů ale patří mezi ty, kteří jsou poměrně dobře cvičitelní.
V žádném případě to není hloupý pes. Jen jeho smyslem života není poslouchat svého pána a být jeho nohsledem. Má svou hlavu a je nezřídka přesvědčen, že jeho rozhodnutí je jediné správné. Chce svobodu ve svém životě i v rozhodování.
Pro barzoje je zcela dostačující základní poslušnost. Jsou však dvojice, které si natolik rozumí a jsou sehrané, že spolu dokážou mnohem víc než jen základní poslušnost. Existuje několik barzojů se složenými zkouškami, a to nejen v poslušnosti, ale dokonce i ve stopování či obraně.
Ve 20. století vystupovali cvičení barzojové v německém cirkuse. Vystupovalo zde 10 barzojů ve věku 4–10 let a jednalo se o samé psy–samce. Majitelkou, trenérkou a vystupující v cirkuse byla Barbara Mascottová, vlastním jménem Hocheggerová. Vycvičenost těchto barzojů byla na velmi vysoké úrovni jak do spolehlivosti provedení cviků, tak co do náročnosti jednotlivých cviků. I na tomto případu je vidět, že nic není nemožné.
Je to myslitel, který snadno propadá melancholii. Potřebuje, aby se mu jeho člověk hodně věnoval. Sám se člověku nepodbízí. Poslouchá svého člověka, pokud má pocit, že je s ním zacházeno jako rovný s rovným. Jen tím, že se barzoj bude chtít zavděčit svému pánovi, naučí se poslouchat. Přístup člověka musí být pro psa srozumitelný a v žádném případě nesmí být tvrdý či drilovaný. Barzoj je velmi citlivé povahy. Svého člověka miluje, pokud on miluje jeho a správně se k němu chová. Při tvrdém chování člověka se z barzoje stává zatvrzelý a vzdorovitý pes bez duše a přítomného výrazu.
Hrubé zacházení zničí vzájemný respekt a pes nikdy nebude poslouchat. Ani po dobrém, ani po zlém. Správná cesta je o přijatelné důslednosti a respektu. Barzoj poslouchá jen v případě, že chápe smysl cviku a uzná za vhodné, že je potřeba to udělat. Má opravdu velmi dobrou paměť. Na lidi i na situace či místa. Jeho samostatné myšlení je výrazné.
Síla a dril snadno vše zkazí. Nadobro. Naopak příliš jemný a rozmazlující přístup spojený s nedůsledností způsobí, že pes nebude poslouchat vůbec a bude si dělat, co chce. Což ho bohužel odsoudí k celoživotnímu upoutání na vodítko.
Hodí se jako parťák pro vytrvalostní běžce. Je vytrvalý na středně dlouhých tratích. Může běhat vedle kola, ale hrozí zde nebezpečí, že když uvidí potenciální kořist, může člověka snadno stáhnout z kola. Jeho reakce jsou prudké. Samozřejmě nejvíce ocení volný pohyb bez vodítka.
Chov, péče a zdraví
Zajímavostí je, že ač hlava barzoje působí velmi dlouze, výrazněji než u jiných plemen, není o nic delší než u mnohých jiných plemen. Švýcarský profesor W. Huber z Přírodovědného muzea v Bernu měřením lebek různých plemen zjistil, že barzoj má oproti jiným plemenům velmi úzkou lebku, která proto působí jako extrémně dlouhá.
V chovu se neobjevují žádné větší výkyvy, ale stále je problémem chudozubost (chybějící zuby).
Jeho srst nepotřebuje tolik péče, jak by se mohlo zdát. Srst má příjemnou texturu a nečistoty v ní dlouho nezůstanou. Je potřeba ji pročesávat jednou za 1–2 týdny. Někdy postačí i méně často. K další péči patří jen zastřihávání chlupů mezi polštářky na tlapkách a udržování krátkých drápů.
Barzoj je velmi zdravé plemeno. Nejsou u něj problémy s nemocemi, ale s úrazy. Ty zejména díky jeho touze po pohybu, a to hodně rychlém pohybu. Je minimum onemocnění, která se u něj vyskytují, a když, tak v mizivém procentu populace. Jmenovat je možné snad jen glaukom – dědičný zelený zákal, štítnou žlázu a občas se u některých jedinců objevuje špatné krytí kořenů stoliček dásněmi, což je pro psa zpravidla nebolestivé. Nelze bohužel vyloučit torzi žaludku, proto je doporučováno celoživotně krmit psa ve dvou dávkách denně. S ohledem na jeho zdraví i kvalitu srsti je nutností krmit barzoje kvalitní stravou, a to obzvláště v době mládí a dospívání. Nutně potřebuje kvalitní stravu a v ne zrovna malém množství. Snadno se dá šetřením hodně zkazit. Na vzhledu i zdraví.
Barzojové se dožívají 10–14 let, přičemž vyššího věku se většinou dožívají feny.
Jak by měl vypadat ideální představitel plemene
Hlava barzoje je suchá, dlouhá a úzká. Stop je velmi málo vyznačen, naopak týlní hrbolek je výrazný. Nosní houba je velká, pohyblivá, v poměru k dolní čelisti zřetelně vystupující. Hřbetní část čenichu je dlouhá a blízko nosní houby lehce klenutá. Pysky jsou tenké, suché, těsně přiléhající k čelisti. Orámování očí, pysky a nosní houba jsou nezávisle na barvě srsti vždy černé. Skus je nůžkový nebo klešťový. Oči jsou velké, velmi lehce vystouplé, mandlového tvaru, šikmo uložené, v barvě tmavě oříškové nebo tmavě hnědé. Uši jsou malé, tenké, pohyblivé, nasazené nad oční linií vzadu, směřující téměř směrem k šíji, pokud pes není v afektu. Špičky boltců leží blízko u sebe nebo ukazují podél krku dolů a dobře na něj přiléhají. Při vzbuzené pozornosti psa jsou uši neseny výše a stranou nebo dopředu. Někdy je jedno ucho nebo obě uši vztyčeny jako u koně. Krk je dlouhý, suchý, ze strany zploštělý, nikdy není nesen vysoko. U psů odpovídá výška v kohoutku výšce nejvyššího bodu beder, ale může být o něco větší. U fen jsou obě výšky stejné. Kohoutková výška musí být o něco menší než délka těla a kohoutek není zdůrazněn. Hřbet je široký, svalnatý, pružný a spolu s bedry a zádí tvoří oblouk, který je více vyznačen u psů. Nejvyšší bod oblouku leží před středem beder nebo u prvního či druhého bederního obratle. Dlouhému hřbetu se říkalo „alexandrovský“. Šířka horních vrcholů obou kostí pánevních nesmí být užší než 8 cm. Hrudník je hluboký, hodně dlouhý, dosahuje téměř do úrovně loktů. Břicho je dobře vtažené, dolní linie hrudníku směrem k břichu prudce stoupá. Ocas je srpovitý nebo šavlovitý, nízko nasazený, tenký, dlouhý a je bohatě osrstěn. V přirozeném postoji visí ocas dolů, při pohybu je nesen poněkud výše, ne však nad úrovní hřbetu. Hrudní končetiny jsou suché, svalnaté, při pohledu zpředu jsou rovné a zcela rovnoběžné. Při pohledu zezadu jsou pánevní končetiny rovné, rovnoběžné a jejich postoj je poněkud širší než u hrudních končetin. Srst je hedvábná, měkká, hebká, zvlněná nebo tvoří krátké kadeře, ale nikdy se nejedná o malé pevné kadeře. Na hlavě, boltcích a končetinách je srst jako satén (hedvábná, ale těžší), krátká, dobře přiléhající k tělu. Na trupu je srst hodně dlouhá a zvlněná. Nad lopatkami a v oblasti zádi tvoří jemné kadeře. Na žebrech a stehnech je srst kratší. Srst, která tvoří praporce v podobě kalhot a vlajky na ocase, je delší. Srst na krku je hustá a bohatá. Ve zbarvení je povolená kombinace všech barev, nikdy však s hnědou (čokoládovou), modrou a jakýmikoliv odstíny těchto barev. Všechny barvy se mohou vyskytovat jednobarevně nebo v kombinaci s bílou. Praporce na končetinách neboli kalhoty a vlajka na ocase mají srst zřetelně světlejší, než je základní barva srsti. Černá maska je typická u černě stínovaných barev. Tečkování ve stejném odstínu jako základní zbarvení je považováno za chybu, nikoli chybu vylučující.
Velikost psů je stanovena na 75–85 cm a fen na 68–78 cm. Jedinci přesahující maximální výšku jsou přijatelní za předpokladu, že zůstává zachována typická morfologie plemene.
