Japan Chin - japonský čin
Zda pochází z Číny či z Japonska doposud nebylo jasně prokázáno. Většina odborníků se přiklání k Číně, přestože se do povědomí dostal v Japonsku, a to již dříve, jak před 1400 lety. Stejně tak rozporuplné je, jaká plemena stála při vzniku japonského čina.
Původ
Ani jedni z největších kynologů z přelomu 19. a 20.století Strebel a Beckmann, se na jeho původu neshodli. Strebel byl přesvědčen, že hlavní roli zde sehráli maltézští psíci a bez bližší specifikace některá plemena španělů, naproti tomu Beckemann se přikláněl ke "křížencům" tibetského španěla a mopse. Avšak dlužno vzpomenout, že Strebel jaksi nerozlišoval japonského čina od pekinéze. Zda je dokázal správně rozlišit alespoň Beckmann se dnes již nedozvíme. Původ japonského čina je zahalen spoustou doposud nerozluštěných tajemství a názorů na jeho "vznik" existuje velmi mnoho.
Japan chin byl velmi oblíben japonskou šlechtou, přesto jeho strava byla více než nevyhovující - vegetariánská. Ale kdyby pouze to. Říká se, že jeho jídelníček se skládal pouze z rýže a rýžového nápoje zvaného "saki". Bylo to prý proto, aby panstvo získalo co nejmenší jedince, kteří by se snadno vešli do bambusových klícek, rozmístněných po pokojích. "První" japonští činové byli větší a traduje se, že pro zminiaturizování bylo využito přikřížení plemene king charles španěl.
Slovo chin je překládáno různě. Někteří soudí, že chin je japonské slovo "dshin", což znamená drahocennost, nebo někdy překládáno jako drobnost. Jindy je název chin spojován se slovem "Chino", přeloženo jako Číňan. Proto je možné japončíka (jak se mu ostatně často říká) najít i pod názvem "japonský Číňan". A také můžeme narazit na překlad slova "chien", tedy jednoduše "pes". V Japonsku se mimoto nazýval "Makura Tsin" - "polštářový psík". Někteří Japonci Japan China přezdívají "bawoutora" (tedy kočkopes). Avšak neméně znám je také název "Shoku-ken". Snad právě tento název je možné spojit s označením "činkoro".
Od pradávna byli japančíci zobrazováni na obrazech, vázách, a dalších ozdobných předmětech, což nás může utvrdit v tom, že japonský čin se za posledních více jak 150 let takřka nezměnil. První japončíci, respektive pár japončíků se do Evropy dostal s přispěním komodora Perryho v polovině 19.století. Ten z přístavu Warga dopravil do Anglie první pár japonských činů, které daroval velké milovnici psů, královně Viktorii. Od té doby se import malých nevšedních společenských psíků stal módou, i když tak velké popularity jako pekinéz se japončík bohužel nikdy nedočkal. Do Německa přišel první pár již v roce 1880, jako dar královně Augustě. Když se poprvé vznesla vlna importu japonských činů do USA, osud tomu chtěl a takměř všichni zde vyhynuli na virus psinky. Ani v Evropě jejich chov příliš nerozkvétal, neboť bez zjevných příčin dovezení japončíci umírali poměrně mladí. Je nepříjemným zjištěním, že Japan Chinům i v Japonsku hrozilo vyhynutí. U nás se na výstavě japonský čin poprvé objevil již v roce 1964. Byl a je poměrně málopočetným plemenem po celém světě. Velikost japončíků se na počátku století srovnala do přijatelných parametrů, jelikož chovatelé nechtěli miniaturního psíka, na úkor jeho zdraví a vitality.
Přátelský a citlivý
Čin velmi dobře vychází s ostatními psy, s kočkami a dalšími zvířaty. Nemá snahu štěkat na velké psy, ani se nepere. Jediným "loveckým pudem" některých jedinců může být snaha lovit myši, event. ptáky Můžete-li si pořídit dva japončíky, neváhejte. Uděláte je tak nesmírně šťastnými. Zajímavé je, že krásně, tak trochu jinak mile, si čin hraje se psem stejného plemene. Dalo by se říci, že mnohé má společné s kočkami. Zajímavě - ladně skáče a doslova se plíží jako kočka. Má neuvěřitelně šikovné a obratné tlapky, za jejichž pomoci vyhazuje hračky do vzduchu, přehazuje si je z tlapky do tlapky, kutálí před sebou. Právě kutálející se hračky má nejraději.
Nejsou hluční, rychle se naučí čistotnosti v bytě a mimoto doslova o sebe pečují. Dokonce si i tlapkami "myjí obličej". Dospělý pes, ani štěně nemají sklony k silným hlasovým projevům a nikdy neničí zařízení bytu. Štěňata jsou zdravě živá, skotačivá, veselá a zvědavá. Charakterové rysy se u každého jedince tohoto plemene samozřejmě trošku liší. Jsou "jako lidé". Přesto základní vlastnosti jsou neměnné. Jeho vazba na pána, na kterého hodně žárlí, je na první pohled zřejmá. Je velmi přizpůsobivý a takřka bezproblémový. Jeho chování je opravdu "důstojné a vybrané". Je snadno vychovatelný a tudíž i dobře ovladatelný a poslušný. I další vlastnosti jako mírumilovnost, čipernost, hravost, hrdost, sebejistota, ale také velká citlivost a závislost na svém pánovi, svým způsobem rovněž i svéhlavost, jsou pro japánky typické povahové rysy až do vysokého věku. Jeho osobnost je velmi silná.
Citlivě reaguje na náladu svého pána a dokonale se ji přizpůsobí. K cizím občas bývá rezervovaný, ale v žádném případě ne agresivní. Je spíše zdrženlivé povahy. Je rád středem pozornosti, ale nikdy to nepřehání. Je připraven kdykoliv si začít hrát, ale když není "nálada", rád se přesune do pelíšku, nebo ještě lépe do klína svého pána a bude nerušeně spát. Japánci potřebují laskavého a hodného pána. Většinou se upne pouze na jednoho člověka. Potřebují jeho dotyk a hlazení, vidět jeho přítomnost, a hlavně musí cítit, že ho jeho pán má rád. Ač je citlivý na zacházení, hodí se i pro toho, kdo ještě nikdy neměl žádného psa. Avšak v žádném případě si čina nesmí pořídit zlostní, choleričtí a necitliví lidé. Nesmí být na ně použita "tvrdá ruka". Je vynikajícím partnerem pro starší lidi, jejichž život je klidný a plynulý. Pro jejich spokojené soužití mluví také fakt, že japončík je schopen se poměrně snadno naučit venčit na "domácím kočičím záchodku" a také to, že špatně snáší samotu. Je veselý a působí živě, ale není až tak temperamentní, jak většina ostatních malých společenských psíků.
Zbožňuje polehávání na polštářích - miluje pohodlí. Přizpůsobí se jakkoliv velkému bytu, ale v žádném případě se nehodí pro celodenní pobyt na zahradě. Zajímavostí je, že většina chovatelů japončíků se přiklání k názoru, že činové - psíci jsou častokráte přítulnější než fenky, které více vynikají samostatností. Samozřejmě, ne vždy je to pravidlem. K dětem se chovají mile a něžně, ale některé děti v zápalu hry by jim mohly snadno ublížit.
Procházky má rád, ale nemusí být dlouhé či pravidelné. Někdy se až úzkostlivě vyhýbá kalužím a blátu, a výtečně "kličkuje" a balancuje, doslova dává na sebe pozor, aby na něj někdo nešlápl. Ač se od svého pána nevzdaluje, přesto například hra s jiným psem jej může zlákat, a pokud by jeho pán dál pokračoval v chůzi, jeho ne příliš dobrý orientační smysl a pozornost mu v nalezení svého pána vůbec nepomůže. Snadno se ztratí právě z rozrušení, že svého pána chce moc a moc najít. Je třeba jej mít pod neustálým dohledem. Pouze z tohoto důvodu chovatelé japončíků doporučují vodit japánky na vodítku. V žádném případě se nejedná o přecitlivělé plemeno. Čin rád uvítá i krátké zimní procházky, aniž by se třásl zimou. Bez nejmenší pochybnosti je možné prohlásit, že se jedná o typického pokojového psa.
Vzhled a péče
Ač působí křehce, péče o něj není o nic náročnější než o ostatní malá společenská plemena. Srst postačí 1 - 2x týdně šetrně pročesat, častěji se nedoporučuje. Nezapomínejte čas od času kontrolovat čistotu zvukovodů a délku drápků. Nejlépe každý den je zapotřebí otřít jeho oči za pomoci vatového tamponu a destilované vody. Ty je bezpodmínečně nutné, stejně jako záhyb na nose, udržet v čistotě. Právě záhyb na nose někteří chovatelé doporučují občas vytřít speciální "pleťovou vodou" nebo "zásaditou vazelínou", aby se tak předešlo tmavému zabarvování srsti v těchto místech.
Japánci línají jako většina plemen, ale děje se tak pouze v některém období a ne příliš intenzivně. Feny ztrácí srst převážně v době po hárání. Novorozená štěňátka mají relativně velké hlavičky, což způsobuje, že feny japonského čina ne vždy snadno rodí. Velmi vhodné (stejně jako např. u kavalírů, pekinézů…) je vystříhávání chlupů na spodní straně tlapek. Zamezí se tak nošení nečistot do bytu a psovi se v zimě nevytvářejí nepříjemné ledové kuličky na spodní straně.
Jeho kohoutková výška se pohybuje do 25 cm (feny jsou obvykle menší), přičemž hmotnost je udávána od 2 do 4 kg. Hlava čina je relativně velká, plochá, široká, ve předu zakulacená, s velice zkrácenou širokou horní čelistí. Spodní čelist lehce vystupuje. Skus je lehký (těsný) předkus. Případně je povolen i skus klešťový, avšak nikdy nesmí být vidět spodní řada řezáků a musí dotvářet typický vzhled japončíka. Nosní houba je tmavě zbarvená. U bílo-červených jedinců může být zbarvena i masově. Oči jsou umístěny daleko od sebe, kulaté, tmavé, z části je vidět bělmo a lehce vystupují. Taktéž uši jsou daleko od sebe posazené, ale přitom také vysoko, jsou malé, trojúhelníkového tvaru, svislé a výborně osrstěné. Čin je celkově čtvercového rámce. Končetiny jsou rovné a jemně osrstěné, tlapky malé a zaječího tvaru, s pokud možno tmavými drápky. Hustě osrstěný ocas je pokryt dlouhou srstí, delší než jinde na těle, a je nesen na hřbetě, nebo těsně nad ním. Srst je hedvábná, rovná - bez vln a kudrlin, poměrně dlouhá, bohatá a "odstávající", tedy nesmí k tělu přiléhat. Výjimku tvoří pouze hlava, kde je srst krátká, jemná a přilehlá. Japan China můžete vidět v barvě bílo-černé a bílo-červené. Červené plotny mohou být různých odstínů, od citrónově žluté po tmavě červenou. Černé či červené plotny by měly být jasně ohraničené. Bílá barva musí být sněhobílá, bez drobných skvrn. Rozmístnění barev na hlavě by mělo být pravidelné (pravidelná kresba obličeje), se značně širokou lysinkou. V současné době je nejčastěji chován v barvě bílo-černé, ale kdysi se vyskytovali také v barvě šedo-strakaté a jednobarevně žlutošedé.
"Neznalec" japonského čina, si jej může splést s king charles španělem. Dožívají se různě dlouhého věku 10 - 17 let. Jeho cena oproti jiným trpasličím plemenům je poměrně nízká.
Většinu informací poskytla chovatelka Japan Chinů Veronika Dvořáková, Veltěžská 358/40, Praha 8, 182 00, za což ji velmi děkuji.
