„Nová“ psovitá šelma v Česku – šakal z Knihy džunglí
„Jen šakal se za tygrem plíží a živí se drobty…“ Rudyard Kipling: Kniha džunglí
Nečekané rande
V mrazivý lednový den roku 2010 jsem se vydal pozorovat orly mořské na Novomlýnské nádrže pod Pálavou. Jen kousek za vlakovým nádražíčkem v Popicích jsem časně ráno na zasněženém poli spatřil myškující šelmu, kterou jsem na první pohled považoval za lišku. Teprve triedr odhalil můj omyl: v ledovém větru si před mýma očima lovil snídani šakal obecný. Vlezlý severák mu v tmavém pruhu na zádech modeloval v kožíšku rozkošné vějířky…
Dvořan velkých kočkovitých šelem
Šakal obecný (Canis aureus), který bývá též nazýván šakalem zlatým, je rozšířen v severní a východní Africe, v jižní Asii a v jižních částech Evropy. V kohoutku dosahuje kolem 40 cm (maximálně 50 cm) a průměrná hmotnost činí 9–10 kg.
Šakalové žijí převážně v rodinách a pouze výjimečně se sdružují do početnějších smeček. Často doprovázejí velké kočkovité šelmy – v Africe lvy a levharty, v Asii levharty a tygry – a trpělivě čekají na zbytky kořisti velkých predátorů. Šakalové samozřejmě i sami aktivně loví – na jejich jídelníčku jsou hlodavci a drobní savci, ještěrky, hadi, hmyz, ptáci i ryby. Pokud loví šakalové ve smečce, odváží se na kořist do velikosti ovce. Sezonně požírají i zralé plody. Josef Vágner ve své knize Afrika – život a smrt zvířat uvádí zajímavou skutečnost: „Šakal někdy loví i tak, že předstírá, že je mrtev, a tím k sobě přiláká ptáky nebo malé mrchožravce, které pak bleskurychle polapí.“
Šakalové mají, stejně jako všechny ostatní psovité šelmy, vynikající a bystré smysly, jsou opatrní, ale i odvážní. Charakteristickým akustickým projevem je jejich naříkavé vytí – vyjí v určitých údobích noci a před úsvitem. Když začne jeden, ihned se připojují další šakalové.
Šakalové žijí ve stálých párech, samec si dobře hlídá svou partnerku. Po oplodnění v době březosti vrhne samička po dvou měsících 6–9 mláďat. Samice kojí štěňata tři týdny, pak již rodiče potomkům vyvrhují potravu. Rodičům často při odchovu mláďat pomáhá „chůva“ – samička z předchozího vrhu. Šakalové dosahují dospělosti asi ve dvaceti měsících.
Tyto psovité šelmy se ve své tradiční domovině nevyhýbají lidským sídlištím, občas vnikají i do otevřených domů, a mají-li šanci, ukradnou, cokoli je k snědku. Nejraději se zdržují v hustých rákosinách na březích řek a jezer. Jejich teritoria však najdeme i na savanách a v lesích. Vyhrabávají si nehluboké nory, kde nejen přivádějí na svět svá mláďata, ale které jim často slouží i za denní úkryt.
Společenský život šakalů byl dlouho pouze na okraji zájmu zoologů (třebaže Charles Darwin i otec etologie Konrad Lorenz je – mylně – považovali za jedny z předchůdců domestikovaných psů). Až v 60. letech dvacátého století se jejich terénním výzkumem začali zabývat tehdejší manželé – světově proslulá primatoložka Jane Goodallová a zoolog, fotograf a kameraman Hugo van Lawick. Svůj několikaletý výzkum realizovali oba vědci v africkém kráteru Ngorongoro a na pláních Serengeti (kromě šakalů obecných a šakalů čabrakových studovali i psy hyenové a hyeny skvrnité). Své zkušenosti a závěry shrnuli v úspěšné knize Innocent Killers, která vyšla v Londýně v roce 1970 (v českém překladu pod názvem Nevinné bestie – vydala Mladá fronta v Praze roku 1974).
„Kukačka lákala šakala…
… noci té kouzelné, skály se objaly, děly se věci neuvěřitelné…“ Tento prastarý šlágr, který tolik milovala moje babička a se kterým kdysi sklízeli bouřlivé ovace publika R. A. Dvorský a Hana Vítová, jako by předznamenal vzdálenou budoucnost. Vzdálenou pro mou babičku a horkou současnost pro nás. Co se stalo?
Někdy kolem roku 1989 se na jižním Slovensku objevil šakal obecný. Neurčité slůvko „někdy“ je namístě – nenápadná psovitá šelma žijící skrytým životem mohla po delší čas unikat lidské pozornosti, zvláště kvůli její možné záměně s hojnou liškou obecnou. Po zmíněném datu byli na Slovensku oficiálně uloveni čtyři šakalové. Ředitel Regionální veterinární a potravinové správy v Dunajské Stredě Dušan Rajský přiznává: „Uloveno bylo možná mnohem více těchto zvířat, ale myslivci je patrně nedokázali rozlišit; šakal totiž dosti připomíná lišku.“
Proč přicházejí?
Lidé si určitě kladou otázku, co je příčinou zvířecího imigranta. Vědci se domnívají, že se kvůli globálnímu oteplování začíná i ve střední Evropě dařit zvířatům, která původně žila v teplejších oblastech jižní Evropy či Asie. Tuto hypotézu může mimo jiné potvrzovat i fakt, že po roku 2000 byl zaznamenán výskyt sladkovodních medúz na bratislavských Zlatých píscích a na některých jezerech u středoslovenské Banské Štiavnice. (Nutno však přiznat, že existují informace o výskytu šakala obecného na jihoslovenském Žitném ostrově i v průběhu druhé světové války.) Skutečnost výskytu šakala na Slovensku dávala tušit, že je pouhou otázkou času, kdy se tato psovitá šelma objeví i v Česku…
Šakal za našimi humny
První pozorování šakala v České republice se událo u Kropáčovy Vrutice v roce 1998, v roce 2004 šakaly opakovaně pozorovali lesníci a myslivci na Tvrdonicku (v okrese Břeclav) a samice s mláďaty byla sledována u Bulhar (rovněž v okrese Břeclav). V roce 2005 byli mnohokrát šakalové sledováni u Valtic. V roce 2006 byl nalezen uhynulý samec šakala obecného poblíž Podolí v okrese Uherské Hradiště. V roce 2007 byl viděn šakal v Horní Ureši (okr. Český Krumlov), v tomtéž roce byl první šakal uloven na Hodonínsku. O rok později byl šakal zastřelen nedaleko Uherského Hradiště, myslivec si jej spletl s liškou. V roce 2009 byl jedinec pozorován u silnice poblíž Zbirohu (okres Rokycany). V roce 2010 jsem v lednu pozoroval šakala u Popic, další šakalové byli zaznamenáni na Valticku (okr. Břeclav), dále na lokalitě Lednické louky (okres Břeclav); dva šakalové byli rovněž pozorováni u dálnice D1 u sjezdu na Kojetín (okres Přerov). V témže roce byl nalezen uhynulý samec šakala mezi katastry obcí Klobouky u Brna a Morkůvky (okres Břeclav). V dalších letech byla pozorování šakalů stále častější. V červenci 2014 byl šakal zastřelen mezi Kunínem a Hukovicemi na Novojičínsku.
Zbývá zdůraznit, že v červnu 2015 se podařilo studentce Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Kláře Pyškové zachytit šakala fotopastí v Polabí. O rok později v červnu 2016 vyfotil šakala Michal Zouhar na jižním okraji předměstí Prahy.
Překvapení z fotopasti
„Zachycení šakala fotopastí byla vlastně náhoda,“ svěřuje se Klára Pyšková, která tehdy studovala na katedře ekologie Přírodovědecké fakulty UK v Praze, kde se zaměřila na terestrickou ekologii, a která se zabývá výzkumem šelem v rozdílných habitatech v Polabí. „Můj projekt je zaměřen na výzkum všech šelem v Polabí – tedy především lišek, jezevců, kun atd. Jednoho dne jsem procházela fotky z fotopastí a narazila na zvíře, které vypadalo jinak. Napadlo mě, že by to mohl být šakal.“ Další, zřetelnější fotografie prokázaly, že se Klára Pyšková skutečně nemýlila.
Dědicové Anubise
Fascinující duchovní svět obyvatel starověkého Egypta byl naplněn posvátnými zvířaty a bohy se zvířecími hlavami. Anup byl egyptským bohem pohřbu a patronem balzamovačů (obecně je známější pod řeckým jménem Anubis). Podle starých legend je Anup čtvrtým synem boha Re. Později však byl považován za syna boha Usira a jeho sestry Nebhet. Bohyně Nebhet sice byla manželkou Sutecha, ale ten ji považoval za neplodnou. Uražená Nebhet opila svého bratra Usira a přinutila ho, aby s ní zplodil syna. Tak se narodil Anup. Matce se však synek se šakalí hlavou znelíbil, a tak ho pohodila. Jedna z Usirových manželek se Anupa ujala a pečlivě a s láskou ho vychovala. Později Sutech boha Usira zavraždil. Anup Usirovu mrtvolu nalezl a nabalzamoval ji obinadly napuštěnými pryskyřicemi a oleji, poněvadž pouze neporušené tělo se mohlo stát nesmrtelným.
Na malbách, rytinách a sochách bývá Anup zobrazován jako mužská postava s hlavou (většinou černou) psovité šelmy, s největší pravděpodobností šakala.
Doložené rozmnožování
V červenci 2017 se poprvé podařil hodnověrně zachytit důkaz o rozmnožování šakalů u nás. Fotopast zachytila kojící samici šakala v rezervaci zubrů a divokých koní v bývalém vojenském újezdu v Milovicích na Nymbursku. Šakaly v této lokalitě pozorovali zoologové již více než jeden rok. Krátce po vzácném „úlovku“ fotopasti vyfotografoval šakalí mládě i amatérský fotograf. Rok 2017 se tak stal prvním rokem doloženého rozmnožování šakala obecného v České republice. Nově pořízené fotografie dokazují, že se šelmy v lokalitě nejen trvale zdržují, ale také rozmnožují. „Záběr z fotopasti zachycující kojící fenu s typicky naběhlými struky je nepřímým důkazem, fotografie šakalího štěněte je však již důkazem přímým, takže o úspěšném rozmnožení šakalů není nejmenších pochyb,“ potvrdil Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd ČR v Českých Budějovicích.
V České republice byl již v minulosti zaznamenán jeden nedoložený výskyt samice šakala s mláďaty, v tomto případě však jde o pozorování nezvratně doložené fotografiemi. „V Milovicích se jedná o první hodnověrný důkaz rozmnožování šakala na území České republiky a zároveň o nejsevernější doložené rozmnožování šakala v Evropě,“ zdůraznil Martin Šálek z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR.
Na stopě šakalů
Při pozorování zdálky je možno šakala odlišit od lišky již podle siluety: šakal má ocas zřetelně kratší než liška. Šakal má rovněž na hřbetě dobře rozpoznatelný tmavý pruh. V přírodě nejčastěji v zimě narazíme na stopy nočních zvířat ve sněhu. Stopní dráha klusajícího šakala připomíná klus vlka nebo lišky: stopy jsou v jedné řadě, šelma tzv. „čáruje“. Šakal má ve srovnání s liškou delší končetiny, proto má i zřetelně delší krok. Samotný otisk tlapky šakala s vlkem nelze zaměnit – oproti vlkovi je mnohem menší. Spolehlivým rozlišovacím znakem stopy šakala a lišky je fakt, že šakal má srostlá bříška dvou středních prstů, zatímco u lišky jsou bříška oddělena.
Takže rada pro příští zimu: oči na stopkách a dobrý nekrvavý lov! Šakal si naši pozornost i ochranu nepochybně zaslouží! A možná že nám při pátrání po „nové“ psovité šelmě pomohou i geniální smysly našich psů.
Poděkování
Své vřelé díky posílám Kláře Pyškové, která mi velkoryse poskytla unikátní fotografie šakala obecného zachyceného její fotopastí na lokalitě v Polabí.
