Švédský losí pes

Švédský losí pes
Švédský losí pes
Švédský losí pes
Obsah
  1. Něco málo z historie
  2. Přírodní plemeno
  3. Jak ho zaměstnat?
  4. Výchova a výcvik jämthunda
  5. Ostatní psi a zvířata
  6. Práce v lese
  7. Péče a zdraví
  8. Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Jedná se o málopočetné plemeno vyskytující se mimo zemi původu jen v několika málo státech světa. Chovatelé, kteří jsou téměř výhradně ze Švédska, nechtějí své odchovy prodávat za hranice, kde nebudou mít vhodné využití. Tak je zaručeno, že se nestane módním plemenem a že bude mít převážně takové majitele, kteří jsou jim schopni nabídnout to, po čem touží jejich psí srdce.

Něco málo z historie

Švédský losí pes je od nepaměti vyžíván zejména k lovu losů. Kam až jeho historie sahá, není možné zjistit. Na­cházel se zejména podél švédsko–norských hranic. Své označení dostal podle druhého největšího kraje Švédska – Jäm­tlan­du. Můžeme ho najít pod označením jämthund neboli jeamthund, ale také pod názvem elkhound.

Patří do skupiny severských špicovitých psů. Bezpochyby je spřízněn s ostatními losími psy, tedy psy používanými k lovu losů. Existují tři formy losích psů: jämthund (švédský losí pes), norský losí pes a černý norský losí pes. Švédský losí pes je z nich největší.

Dlouho si byli losí psi velmi podobní a k rozdělování docházelo jen podle místa chovu, třebaže došlo i ke křížení mezi jednotlivými plemeny, typy losích psů. Bezpochyby jsou norský a švédský losí pes velmi příbuzná plemena. Opravdu není žádným tajemstvím, že v jednu dobu byli považováni za jedno plemeno s tím, že pokud se vrh narodil v Norsku, byl to norský losí pes. Když ve Švédsku, byl to švédský losí pes. Až postupem času se norský losí pes „zmenšoval, mohutněl a stal se kompaktnějším“ a švédský losí pes se „zvětšoval a zůstal více atletem“. Nejdříve byl uznán norský losí pes a následně černý norský losí pes. Švédský losí pes si musel na mezinárodní uznání počkat ještě několik desítek let, až do roku 1946.

Jämthundi jsou mimo Skandinávii a Finsko opravdu velmi vzácní. O jeho čistokrevný chov a následné uznání se postarali chovatelé z Jäemtlandu a Häjardalenu. První jämthund byl zapsán do plemenné knihy v roce 1865. Jednalo se o psa jménem Bamle Gamse Gram. Poprvé byli losí psi předvedeni na výstavě v roce 1877, a to v překvapivě velkém počtu 13 jedinců. Oficiálně uznán byl až v roce 1946, přestože se typově jedná o velmi staré plemeno. Někteří kynologičtí odborníci se nebojí mluvit o více než tisíc let starém plemeni.

Existuje i švédský bílý losí pes, který také pochází z oblasti Jämtlandu, kde se v roce 1942 narodil vrh velmi světlých, až skoro bílých elkhoundů. Nebyl to ojedinělý vrh. Takoví světlí jedinci se vyskytovali již v 19. století. Zůstali však tehdy bez povšimnutí.

Je to špic stylem práce připomínající honiče. Všichni losí psi byli dříve rozdělováni jen podle způsobu využití při lovu. Exteriér byl věcí zcela druhořadou. První skupinu tvořili ledhundi, kteří šli po stopě zvěře na dlouhém vodítku připevněném k lovci. Druhou pak löshundi, kteří pracovali na volno, prakticky bez vlivu lovce.

Přestože se jämthund nejčastěji používal k lovu losů, býval také využíván při lovu medvědů a rysů. Vždy se tak muselo jednat o psa silného, vytrvalého, obratného, ale také dostatečně chytrého a nebojácného, aby přežil střet i s tak nebezpečnými zvířaty. O nebezpečnosti medvěda a rysa nikdo nepochybuje, ale i takový los evropský, který je největším jelenovitým starého kontinentu, může dosahovat hmotnosti až 800 kg. A losi amerického kontinentu jsou ještě o něco větší. A jejich parohy a kopyta mohou psovi snadno způsobit smrtelné zranění.

Přírodní plemeno

Je to na prvním místě lovec a společník. Má rád svoji psí smečku, celou rodinu a potřebuje společnost. I přes podobnost s vlkem má citlivou povahu a je komunikativní, s výraznou mimikou. Většinou poslouchá jen jednoho člověka a rozhodně je to psí osobnost.

Švédský losí pes je velmi energický, potřebuje hodně pohybu a prostoru. Je k neutahání, jak psychicky tak fyzicky. Nebývá nervózní ani agresivní. Všeobecně platí za přátelského psa, který však umí nezvaného hosta nebo podezřelou situaci hlasitě oznámit. Rozhodně se však nejedná o hlídací plemeno. Zpravidla jde o vyrovnané a klidné plemeno, s velkou potřebou práce a času lidského kamaráda.

Není to pes vhodný do bytu, i když i s tímto se umí smířit, je-li jeho potřebám věnována náležitá pozornost. Rozhodně není vhodný ani k celodennímu zavření do kotce. Nejspokojenější bude na zahradě, na čerstvém vzduchu, přičemž rozmary počasí jsou mu zcela lhostejné. Zahrada musí být dobře oplocená a je důležité upozornit na jeho vynalézavost, co se týká rozpletení plotu, podhrabání nebo přeskočení, neboť má sklony k toulání, když není dostatečně zaměstnávaný. Prozkoumávání okolí bere jako velmi zajímavou činnost, kterou s nadšením provozuje vždy, když má pocit, že se zbytečně dlouho nudí. Rozhodně je spíše vesnický než městský typ. Samota mu nedělá nejmenší problém.

Jak ho zaměstnat?

Nejlépe lovem. Ne každý ale má tu možnost. Ze všeho nejdůležitější je najít jämthundovi činnost, která ho bude bavit a naplňovat. A nemusí se zrovna jednat o nahánění losů. Je to pes, který výborně stopuje. Je schopen se naučit sledovat i lidskou stopu. K tomuto účelu je občas využíván švédskou armádou. Jsou jedinci, které baví běhat a jsou výbornými partnery při joggingu nebo v canicrossu. Najdou se i tací, které baví tahat sáně. Je to vytrvalý a rychlý pes. Zároveň je však hodně samostatně uvažující, a třebaže patří k vycvičitelným plemenům, jestliže ho nějaká činnost nebaví, nehne s ním nikdo.

Dalo by se říci, že je pro něj přirozené prozkoumávat okolí. Má široký rádius na procházkách a potřebuje volný pohyb. Proto je nutné včas určit pravidla a naučit ho základní poslušnosti, aby se předešlo možným větším nepříjemnostem.

Většinou má rád vodu, a to v každé roční době. Celkově vše přírodní, blátivé, sněhové, mokré, lesem vonící ho okouzluje.

Výchova a výcvik jämthunda

Jeho výchova i výcvik musí mít zábavnou formu. Neustálé opakování, dril, nuda, stání na cvičáku v řadě dalších psů, to tohoto psa brzy přestane bavit. Nikdy nebude poslouchat „na slovo“ nebo hned, strojově přesné cvičení rozhodně není nic pro něj. Je rád kreativní a do cvičení dává rád i kus sebe – svých výmyslů a pár svých úprav.

Má vrozené lovecké instinkty, na což musí myslet každý, kdo si tohoto psa pořídí za jiným účelem, než je lov. V přírodě bez vodítka snadno může dojít k situaci, že jämthund zmizí z očí svého člověka, ani neví jak. Rádi a zcela nevinně opouštějí svou lidskou smečku a prozkoumávají přírodu v širokém okruhu. Svého člověka si sice vždy zase najdou, ale může to trvat i několik hodin. Pokud si toto nepřejete, je důležité se zaměřit na jeho ovladatelnost již ve štěněcím věku. A i tak po celý jeho život budete muset být často ve střehu.  

Je to milý a oddaný pes, ale také sebevědomý, hrdý a někdy trochu paličatý.

Ostatní psi a zvířata

Neustále je nutné mít na paměti, že se jedná o lovecké plemeno. Může se tak snadno stát, že na domácího mazlíčka králíčka nebo rozmazlovanou domácí kočku může pohlížet jako na lovnou zvěř. S domácími zvířaty, se kterými vyrůstá, se naučí žít v určité harmonii.

S ostatními psy se snáší zpravidla dobře. Nejraději má psí kamarády stejného plemene. S těmi si rozumí nejvíce. Jsou silně smečkově laděni a plně ctí hierarchii ve smečce. Mají dobře rozvinutou psí řeč, a když dospějí, vyzařuje z nich ve skupině dalších psů sebejistota. Někteří jedinci mohou být vůči jiným dominantnější, ale nejsou to žádní psí rváči, kteří s oblibou vyhledávají konflikty mezi sebou.

 

Práce v lese

Pracuje tiše a neúnavně. Stopu sleduje tak dlouho, dokud nedojde ke zvěři. Ozve se až tehdy, když zvěř spatří. To je však v našich podmínkách celkem problém, neboť bez GPS na obojku je velmi těžké najít v lese psa, který běžel bez jediného štěknutí za zvěří i několik kilometrů. Pro lovce je pak těžké najít směr, kam se za svým psem vydat.

Je schopný sledovat zvěř i ve vysokém sněhu. Jakmile jämthund dostihne kořist, začne na ni štěkat a kroužením kolem ní jí zabraňuje v útěku. Jsou psi, kteří dokážou svou kořist zadržovat i dlouhé hodiny. Velkou výhodou tohoto psa je, že není zbrklý a nejedná bez rozmyslu. Má dostatečný pud sebezáchovy a na zvěř neútočí, nebo jen krátce. Drží si bezpečný odstup, přitom dělá vše pro to, aby zvěř udržel na místě, dokud nedojde lovec.

Nebojí se postavit ani velkým šelmám. Původně byl určen k lovu losů, medvědů, vlků a rysů. Tam ale jeho využitelnost nekončí. Brzy se ukázalo, že je vhodný i k lovu malé zvěře, jako jsou kuny, či dokonce hranostajové. Samozřejmě mů­že pracovat i s černou zvěří a vysokou zvěří.

Běžně nepracuje ve smečce psů a pracuje velmi samostatně. Pracují mimo dohled lovce a musí tak spoléhat především sám na sebe. Nehodí se k lovu v teplých oblastech světa. Je to pes severských států, kde je ho také možné vidět nejčastěji.

Péče a zdraví

Péče o tohoto psa je minimální. Stáčí občasné pročesání srsti, dle potřeby, v době línání samozřejmě musí být vyčesávání uvolněné srsti intenzivnější. Někteří jedinci výrazně línají i 2× do roka. Péče o drápy, oči a uši je minimální nebo žádná, pokud má pes dostatek pohybu a nepohybuje-li se v příliš prašném prostředí.

Spíš ve výjimečných případech ho mohou trápit kožní problémy, ekzémy, což je způsobeno hustou srstí a tím i snazším zapařováním v teplých dnech. Ale pokud je o srst řádně postaráno, zpravidla k těmto problémům nedochází. Celkově se jedná o velmi zdravé a houževnaté plemeno.

 

Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Hlava je protáhlá, lebka mírně klenutá, stop zřetelný, ale ne příliš hluboký, délka tlamy od stopu k nosu je mírně menší než vzdálenost od stopu k týlnímu hrbolku. Pravidelně se zužuje směrem k nosu. Tlama nesmí být při pohledu shora i z profilu ani příliš špičatá, ani příliš tupá. Nosní hřbet je rovný, široký a silný. Pysky jsou pevně přiléhající a skus nůžkový. Oči jsou mírně oválného tvaru, hnědé barvy, s pozorným, ale klidným výrazem. Uši jsou vysoko nasazené, zcela vztyčené, špičaté a v afektu citlivě reagující. Mírně delší, než je jejich šířka u základny. Vnitřní strana uší je bohatě osrstěna. Krk je dlouhý, trup silný, mírně delší, než je jeho výška v kohoutku. Hřbetní linie je velmi mírně spáditá od kohoutku k zádi. Břicho je mírně vtažené. Ocas je nasazen vysoko, střední délky a rovnoměrné tloušťky. Nesen je zatočený, ale ne těsně stočený nebo položený na hřbetě. Hustě osrstěný, ale bez praporu. Hrudní končetiny jsou rovné, čistých linií a se silnou kostrou. Pánevní končetiny jsou při pohledu zezadu paralelní. Tlapky jsou silné, poněkud oválné, směřující přímo vpřed, s těsně k sobě přiléhajícími prsty. Pohyb je plný síly, volný, s dobrým předkrokem. Krycí srst je přiléhající, ale nikoli ploše. Podsada je krátká, měkká, světlá, nejlépe smetanové barvy. Srst je hladká na hlavě a na přední straně končetin, delší na krku, hrudníku, ocase, na stehnech a na zadní straně končetin. Zbarvení srsti je světlejší nebo tmavší šedá. Charakteristické znaky: světle šedé nebo smetanové po stranách tlamy, lících, hrdle, hrudi, břichu, nohách a pod ocasem.

Výška v kohoutku: u psů 57–65 cm, ideálně 61 cm, u fen 52–60 cm, ideálně 56 cm.

Za vylučující vady je považována přílišná agresivita nebo plachost, výška v kohoutku odlišná od standardu, předkus nebo podkus, zavěšené uši a také nedostatek krémových znaků.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (7x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře