Úžasní čtyřnozí pomocníci – věrné oči svých pánů

Úžasní čtyřnozí pomocníci – věrné oči svých pánů
Petra Bezáková nedá na svého flat coated retrívra Choppera dopustit.
Jako vodicí psi se uplatňují i kříženci. V popředí kříženec labradora a australského honáckého psa.
setkáŠéf Školy pro výcvik vodicích psů Milan Dvořák (vpravo) při rozhovoru s autorem
Pes označuje schody a vyhýbá se překážkám.
Práci s vodicím psem Chopperem si vyzkoušel i náměstek brněnského primátora Ing. Petr Hladík.
Byl čas i na přátelská setkání.
Obsah
  1. Co je vodicí pes?
  2. Slovo pečovatelů
  3. Výcvik
  4. Kolik stojí vodicí pes?
  5. Vhodná plemena
  6. Slovo nevidomé
  7. Šampionát vodicích psů
  8. Bonbonek
  9. Výsledky
  10. Smutná závislost
  11. Více informací
  12. Vhodné desatero
  13. Jak získat vodicího psa
  14. Spolek Vodicí pes, z. s.
  15. Post scriptum

Práce vodicích psů mě fascinovala odjakživa. Dokonalá spolupráce s nevidomým, empatie, trpělivost a soustředění na práci je udivující…

Co je vodicí pes?

Pes jako průvodce nevidomého výrazně zrychlí a zjednoduší pohyb, pomůže v orientačně nepřehledných místech. Pocho­pitelně nevidomý i bez psa musí zvládat prostorovou orientaci v terénu. Psovi dává příslušné povely. Nevidomý musí vědět, kam jde, kde se nachází a co přesně má pes hledat. Pokud zná svoji trasu i svého psa, nemusí se tolik soustředit jako při pohybu pouze s bílou holí. Například: pes musí najít místo vhodné k překonání vozovky – na povel „zebra“ – a zároveň označí kraj obrubníku. Vodicí pes je trénován na řadu povelů – například „lavička“ (pes vyhledá nejbližší lavičku a označí ji nevidomému), „dveře“ – (vyhledá pevné i samootvíratelné dveře), „schody“ (najde schody nebo eskalátor), „zastávka“ (vyhledá sloupek s označením zastávky veřejné hromadné dopravy), „do parku“, „k lékaři“, „domů“, „do obchodu“ (včetně přivedení k prodejnímu pultu) a zvládá i spoustu dalších povelů.

Vodicí pes je však pomocníkem nejen při pohybu a orientaci, ale také při navazování společenských kontaktů. Při studiu či na pracovišti umožňuje majiteli snadnější a rychlejší začlenění do kolektivu. Pes přináší svému pánu větší samostatnost a nezávislost na okolí.

Vodicí pes má na sobě při práci postroj s tzv. vodičem. Vodič předává majiteli informace od psa.

Práce vodicího psa je nesmírně náročná nejen na speciální výcvik, ale celoživotně, neboť klade velké nároky na jeho psychiku.  

 

„Dětství“ vodicího psa

„Máme svoje chovné fenky, na kterých odchováváme štěňata,“ informuje nás majitel Školy pro výcvik vodicích psů v Brně Milan Dvořák. „Ale protože to nestačí a chceme získat i novou krev, kupujeme štěňata i z některých vybraných chovatelských stanic. Ve dvou měsících je bereme od psí mámy a štěně jde do pečovatelské rodiny. Pocho­pitelně předtím pečovatele náležitě poučíme a proškolíme a teprve potom dostanou štěně. Každých čtrnáct dní se s nimi setkáváme, radíme, jak dál s výchovou, jak naučit základní povely „sedni“, „lehni“ atd. Pečovatelé od nás dostávají krmení pro psy a proplacenou veterinární péči. Mladičtí pejsci jsou označeni vestičkou a už odmalička se seznamují s nákupními centry, s restauracemi, s hromadnými dopravními prostředky atd. Musí se důsledně naučit nevšímat si rušivých vnějších vlivů a dokonale se socializovat s ostatními psy. Samozřejmě realizujeme častá setkání těchto „noviců“ budoucích vodicích psů. Do stáří jednoho roku probíhá tato předvýchova. V roce jde mladý pes na veterinární testy. Je-li po zdravotní stránce v pořádku a po povahové stránce vhodný, je zařazen do výcviku.“

Slovo pečovatelů

Psy chovám po celý svůj život. Proto mi připadá velmi psychicky náročné, vypiplat štěně a pak je „ztratit“, byť by důvody byly sebeušlechtilejší. Michaela Zikmundová již vychovala pro brněnskou Školu vodicích psů čtyři psy. „Každý pes je pro mne výzva, každý je jiný,“ říká Michaela. „Odevzdám mladého psa a beru si další štěně. A když vidím ‘svého psíka’ dobře pracovat u nového majitele, je to satisfakce.“

„Nejdůležitější je asi fakt, že většina pečovatelů se podílí na této činnosti nejen proto, že mají rádi psy, ale také proto, že výchovu vodicích psů vnímají jako smysluplnou službu pro ty z nás, kteří to nemají v životě jednoduché,“ vysvětlila nám Dana Kellnerová. „Samozřejmě ke štěňátkům přilneme. Já jsem vychovávala pouze psy dva, ale se zájmem poslouchám zážitky zkušenějších kolegů. Prvního vodicího psa ve výcviku jsem si ponechala, protože byl ze služby ze zdravotních důvodů vyřazen. Udělali jsme si canisterapeutické zkoušky a realizujeme canisterapii s dětmi. U druhého pejska jsem se na okamžik předávání připravovala mentálně celých deset měsíců, kdy byl u mne. Když jsem ho v určený den vedla ráno do ‘psí školy’, stejně jsem slzela a byla jsem ráda, že mě nikdo nevidí…

Ale! Budu-li objektivně posuzovat tyto situace, musím prohlásit, že mnozí tito pejsci předání neberou tak dramaticky jako my lidé. Byla jsem svědkem toho, jak fenečka, u níž jsem měla dojem, že je na své pečovatelce zcela závislá, reagovala po dvou měsících odloučení velmi překvapivě. U společného táboráku pečovatelů a mladých psů proběhla kolem své první milované paničky, vrátila se, čichla si k ní a pak běžela vesele dál. Ani se s ní nepřivítala. Tato zkušená pečovatelka říkala, že se jí to stalo už u několika dalších odchovanců. Jako by rychle zapomínali.

U jiné, velmi ukázněné a poslušné fenky vidím, že ochotně slouží každému, s nímž bydlí. Další pejsci, poté co změní pečovatele, se se svými původními vidí na výcvikových lekcích, radostně je přivítají a pracují dál. Nevypadají nijak zdrceně. Samozřejmě záleží na povaze jednotlivců (psů). Moji dva byli trošku komplikovanější. První, Murphy, se u „cizích“ pečovatelů projevoval tak, že ho raději nepouštěli z vodítka. Říkali, že se tváří, že nemá jméno, nebo že při volání nepohne ani uchem. Ten mi zůstal. Druhý, Tchibo, je introvert. Jako jediný z letošních štěňat si nebral od neznámých lidí pamlsky, takže jej cvičitelka a další pečovatelé motivovali s většími obtížemi. Potřeboval delší čas na to, aby si vytvořil vztah. Ale protože je submisivní, kontakt s lidmi potřebuje a vyhledává. Mimochodem, já osobně jsem vychovávala dva goldendoodly, o nichž si troufám tvrdit, že se pro službu lidem narodili. Je to šťastná kombinace plemen. Je také vhodné se zmínit o tom, že když my, pečovatelé, odjíždíme třeba na dovolenou, starají se o naše psí svěřence jiní pečovatelé (tedy lidé, kteří znají pravidla). Tato období se využívají například k tomu, že jde pes třeba do rodiny s malými dětmi, aby se otestovaly jeho reakce k nim, a tak podobně. A jak je to se satisfakcí…

Vím o případu psa, kterého nezkušené pečovatelky poněkud pokazily. Pracně se jejich měkká výchova napravovala a dnes je pes vodicí ‘hvězdou’ v Holandsku. Pečo­vatelka, která jej dokázala ukáznit, je na to patřičně hrdá! Jiní pečovatelé informace o svých bývalých svěřencích záměrně nevyhledávají, aby se nerozlítostňovali.“ A Dana Kellnerová ještě dodává: „Někteří pečovatelé hlídají své bývalé svěřence, kteří již pracují u nevidomých klientů, jestliže jsou ti třeba na léčení atd. Takže s nimi vlastně udržují nadále kontakt.“

Výcvik

„Pes, který jde do výcviku, dostane postroj a učí se příslušné cviky,“ vysvětluje Milan Dvořák. „Pes ve výcviku je stále ještě u svých pečovatelů a k nám chodí pouze do školy. Ráno nám ho přivedou v osm hodin a večer si pro něj opět přijdou. Takže psi ve výcviku nejsou někde zavřeni v kotcích, ale žijí stále v ‘lidské smečce’. Když jde vše dobře, je pes vycvičen asi za tři čtvrtě roku. Když výcvik končí, cvičitel si nasadí brýle, přes které není vidět, a zkouší psa v praxi. Když obstojí, vezmu psa, dám mu veškerou výbavu a jedu s ním do města, kde nevidomý žije. Psa předám, ubytuji se v hotelu a čtrnáct dní sleduji spolupráci psa s jeho novým majitelem; koriguji chyby, pomáhám radami atd.“

Kolik stojí vodicí pes?

Cena vodicího psa je asi 300 000 Kč,“ říká Milan Dvořák. „90 % hradí nevidomému stát, 10 % by si měl zaplatit sám. Pokud na to nemá prostředky, aktivně hledáme vhodné sponzory.“

Velmi mě zajímalo, kolik již brněnská Škola pro výcvik vodicích psů vychovala čtyřnohých pomocníků. Od Milana Dvo­řáka jsem se dozvěděl neuvěřitelné číslo: 360! Vodicí psi z této školy pomáhají nevidomým nejen v Česku, ale i v Holandsku, Německu, Polsku, Slovensku, Švýcarsku. Lotyšsku a ve Španělsku.

Vhodná plemena

Kdysi – v době mého mládí – jsem si pod pojmem vodicí pes dovedl představit pouze německého ovčáka. V současnosti jsou však němečtí ovčáci ve viditelné menšině. Jedno­značně kralují labradorští retrívři, zlatí retrívři, flat coated retrívři, rozliční kříženci a občas pudlové. Nabízí se otázka, jaké plemeno je pro výkon vodicího psa nejvhodnější. „Nemám oblíbené plemeno,“ tvrdí Milan Dvořák. „Záleží především na individuálních schopnostech daného psa. Vždy jde o konkrétního jedince.“

Myslím, že není všeobecně známo, že vodicí psi i fenky jsou vždy kastrováni; nejsou tak při své práci tolik rozptylováni milostnými choutkami.

Slovo nevidomé

Na zkušenosti s jejím psem jsem se zeptal sympatické Petry Bezákové, po jejímž boku pracuje osmapůlletý krásný flat coated retrívr Chopper. „Představte si, že jsem psa vlastně nikdy ani nechtěla,“ přiznala se se smíchem Petra. „Asi jsem psům nedůvěřovala, nebo jsem si myslela, že na vše stačím sama. Naštěstí jsem se nechala přesvědčit! Chopper je u mne už šest let, je to skvělý parťák, který mi změnil život. Vlastně už si ani nedokážu představit dny bez Choppera.“

Šampionát vodicích psů

V sobotu 8. září se v Brně uskutečnilo Mistrovství České republiky ve výkonu vodicích psů pro nevidomé. Na rušný brněnský Zelný trh se sjelo patnáct účastníků z celé republiky (nejvzdálenější z Chebu). Pořadatelé ze Školy pro výcvik vodicích psů v Brně si pro ně připravili trať, kterou jsem osobně považoval za nesmírně těžkou – nákupní prostory Špalíčku, eskalátory, označování dveří, tržnice, speciální překážky atd. Milan Dvořák byl opačného názoru: „Trasa má střední náročnost, závodníci ji zvládají dobře. Soustředili jsme se také na tzv. vysoké překážky – abychom pejskům připomněli, že musí hlídat hrudník, krk a hlavu svého pána. Pes musí zvládat výšku i šířku člověka, aby si jeho majitel neroztrhl třeba o parapet bundu nebo obočí.“

A v čem vidí Milan Dvořák význam šampionátu? „Mistrov­ství republiky má velký význam pro nevidomé jako místo setkání,“ domnívá se Milan Dvořák. „Potkají se zde, pohovoří si, je to přátelské setkání. Každý si ovšem i rád zasoutěží a nechá posoudit, jak jejich pejsek pracuje, co je třeba zlepšovat atd.“

Kromě tratě se psi podrobili i zkouškám poslušnosti.

Bonbonek

Šampionát slavnostně zahájil náměstek brněnského primátora Ing. Petr Hladík. Radní projevil přání vyzkoušet si práci vodicího psa v praxi. Dostal neprůhledné brýle a flat coated retrívra Choppera Petry Bezákové a část trati si prošel za doprovodu Milana Dvořáka. „Zvolit vhodného psa není tak jednoduché, když musí pracovat s cizím člověkem,“ vysvětlil mi Milan Dvořák. „Chopper je ale zkušený harcovník a dokonalý profesionál.“ „S Chopperem jsem se cítil bezpečně,“ pochvaloval si Petr Hladík, „vedl mě opravdu úžasně, a navíc jsem stále cítil jeho tělo na svém levém stehně.“

Výsledky

O výsledky šampionátu v tomto článku skutečně nejde, ale komu čest, tomu čest. Zlatou medaili vybojovala Jana Votápková s labradorkou Hermínou, ze stříbra se radovala Martina Půtová s fenkou zlatého retrívra Biankou a z bronzu Stanislav Polo­prutský s labradorem Jimmym.

Smutná závislost

Při práci na tomto článku jsem se dozvěděl o smutném příkladu, kdy závislost nevidomého na jeho psu může být až tragická. Nevidomý muž lpěl velmi silně na svém vodicím psu. Ten však onemocněl a zemřel. Nevido­mému se zcela zhroutil jeho svět a žádného dalšího psa již nechce, neboť se děsí zažívat znovu jeho odchod. Zmíněný případ ale berte jako výjimku potvrzující pravidlo.

Více informací

Škola pro výcvik vodicích psů v Brně je od roku 2006 členem Mezinárodní federace vodicích psů (IGDF) se sídlem ve Velké Británii. Tato škola spolupracuje se zahraničními školami, s jejichž pomocí získává nové poznatky ke zdokonalování jednotlivých fází přípravy vodicích psů. Více informací se můžete dovědět na jejím webu: www.vycvikvodicichpsu.cz.

Vhodné desatero

1. Vodicího psa nikdy nevyrušujte při práci, nedožadujte se jeho pozornosti – velmi byste mu tím ztěžovali jeho práci a soustředěnost.

2. Bez vědomí majitele na vodicího psa nesahejte a nehlaďte jej. Je vhodné nejdříve člověka oslovit a zeptat se jej na souhlas.

3. Vodicího psa k sobě nevolejte. Má svého pána.

4. Psovi bez vědomí majitele nenabízejte jídlo či pamlsky, a to ani výjimečně. Kondice a zdravotní stav jsou základem pro jeho práci a dlouhý život.

5. Chcete-li pomoci nevidomému člověku, kterého vede vodicí pes, člověka nejdříve oslovte a zeptejte se, zda vaši pomoc uvítá. Neurážejte se, když ji odmítne, je soustředěn na svou cestu.

6. Pomáháte-li, nemanipulujte se psem, komunikujte s člověkem a slovně doprovázejte, co děláte.

7. Jdete-li po ulici se svým vlastním psem, nikdy mu nedovolte vodicího psa obtěžovat, očichávat či jinak vyrušovat v práci.

8. Míjíte-li vodicího psa s nevidomým člověkem, mějte svého psa vždy na vodítku.

9. Nastupujete-li se svým psem do dopravního prostředku, dejte přednost člověku s vodicím psem.

10. V dopravním prostředku umožněte umístění vodicího psa a uvolněte vhodné místo.

Jak získat vodicího psa

O vodicího psa, jako „živou pomůcku“, si může osoba se zrakovým postižením starší patnácti let zažádat na úřadě práce.

Spolek Vodicí pes, z. s.

Spolek podporuje klienty využívající vodicího psa jako kompenzační pomůcku, případně se na jeho využívání připravující. Podpora se týká oblasti osobního rozvoje, samostatného pohybu a řešení individuálních problémů při pohybu tak, aby byli klienti úspěšní a spokojení v prostředí, které si sami vybrali k životu. Základem činnosti je individuální i skupinová práce s klienty.

Post scriptum

Práce vodicího psa, jak jsem ji poznal, je pro mne obdivuhodná a fascinující. Vodicí pes přispívá k celkové samostatnosti, podporuje začlenění nevidomého člověka do společnosti, umožňuje mu naplno trávit volný čas, usnadňuje kontakt s lidmi, komunikaci s rodinou, kolegy v práci i s přáteli. A dává mu svou lásku, oddanost a důvěru. Vodící pes dokazuje každičkou sekundou svého života, že je skutečně nejlepším přítelem člověka.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Autor textu Jaroslav Monte Kvasnica

Spisovatel, publicista, cestovatel a bývalý vrcholový horolezec. Kynologií se aktivně zabývá již více než pětapadesát let. Vydal knihy Běh s "vlky" aneb Canicross, Krajina s vlky – Rapsodie šedých stínů, Krajina s vlky – Hobna za přízrakem Gévaudanu, Jantarové oči a Vlci přicházejí s větrem. Je kmenovým autorem časopisů Fauna, Psí kusy, Příroda Wildlife, Dobrodruh a Svět psů V posledních dvaceti letech se naplno věnuje volné publicistické a spisovatelské tvorbě a své celoživotní lásce – vlkům.

Autor fotografií Jiřina Lacinová

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře