Sto let státu a národní kynologie

Sto let státu a národní kynologie
Sto let prvního četnického psa v Čechách (1909) a drsné služby si připomněli policisté v dobových uniformách.
Čechy a Slováky pojí i společná záchrana národního plemena – slovenského čuvače.
Jiří Rulc (v uniformě) při křtu knihy Historie služební kynologie
Fotografie z knihy V. Matouška Policejní pes z roku 1926
Před sto lety, stejně jako dnes pes pomáhá páníčkovi v těch nejnebezpečnějších situacích (foto z knihy V. Matouška Policejní pes).
K úrovni kynologie přispívají i kurzy a zkoušky strážných se psy. Jedním z prvních zkušebních komisařů je Jiří Rulc.
Do novodobé historie se zapsali vynikajícími praktickými i soutěžními výsledky doma i ve světě kynologové Celní správy ČR.
Obsah
  1. Mapování historie
  2. Úspěchy
  3. Milníky
  4. Znalost historie

Sto let samostatného státu si připomínají také čeští a slovenští kynologové. Zpočátku měli v nově vzniklém Československu politici, četníci a milovníci zvířat sice jiné starosti než se zabývat kynologií, ale přesto se našlo dost nadšenců, kteří hledali ve psech nejen kamarády, ale i důležité pomocníky a ochránce.

Kromě spolků cvičitelů a pěstitelů ušlechtilých psů, jak se tehdy mnohé organizace nazývaly, se o psy hodně zajímali četníci a policie. Už z dob rakouskouherské monarchie bylo jasné, že pro bezpečnost občanů a majetku jsou psi důležitými pomocníky. Proto již za první světové války, v roce 1915, byl zřízen rakouským četnictvem první psinec financovaný státem, a to v Písku. Ten vedl český rytmistr Theodor Rotter, který se také po vzniku Československa zasazoval o rozšíření psů v policejních službách.

Přestože nový stát zdědil dokumenty pro využívání psů při výkonu četnické služby, a čtyřnožci se mohli využívat, vycvičených pomocníků bylo žalostně málo. „Pro­tože absence vycvičených psů ve službě se nadále prohlubovala, a poválečná kriminalita enormně narůstala, ministerstvo vnitra v roce 1921 vyslyšelo prosby četníků, aby jim bylo povoleno chovat služebního psa a brát si ho do služby. Stalo se tak pod podmínkou, že to musí být čistokrevní němečtí ovčáci, dobrmanští pinčové a erdelteriéři, a že musí složit zkoušku před komisí,“ vzpomíná jednu z epizod počátků služební kynologie u československého četnictva plk. v. v. Ing. Jiří Rulc, historik kynologie bezpečnostních sborů a autor či spoluautor řady publikací zabývajících nejen dějinami, ale také vzděláváním kynologů.

Mapování historie

Sto let národní kynologie se dá nejsnáze sledovat na služební kynologii, která byla spojená s vydáváním nejrůznějších výcvikových příruček a zkušebních řádů. Ta byla vždy úzce spjatá s kynologií sportovní, a obě se navzájem doplňovaly. Mohlo by se zdát, že dnes už tomu tak není, neboť nejoblíbenější psí sport je spojen s mezinárodním zkušebním řádem IPO, ale to je opravdu jen zdání. Princip výcviku sportovních a služebních psů je stejný, byť ve finální fázi se liší. Nadále se však služební a sportovní kynologie vzájemně doplňují. Po vzoru služební kynologie dokonce vznikly i nové sporty, jako je třeba dogbiatlon, a speciální čichové práce se zase odrazily v noseworku a podobně.

Zatímco na počátku staleté historie naší kynologie byl takovým průnikem četnické a zájmové kynologie například Klub pěstitelů policejních a ušlechtilých psů v Praze, po druhé světové válce se jím stal Svazarm, za jehož éry vznikl dodnes využívaný národní zkušební řád (ZVV) a propojenost obou kynologií se odráží i ve zkušebním řádu a soutěžích Tartu. Velmi dobře se dá vystopovat úspěšnost československé a potažmo obou národních kynologií podle plemen, která byla v našich zemích vyšlechtěna.

Připomíná to dříve úspěšný sportovní kynolog, později šéf služební kynologie ve Slovenské republice, dnes učitel kynologie na dvou vysokých školách a také autor řady odborných publikacích o výcviku a použití psů RNDr. Vladimír Ďurišin: „Deseti­milionové Česko má sedm národních plemen psů a pětimilionové Slovensko čtyři. A dvě plemena psů jsou pro historii Čechů a Slováků zvláště důležitá, neboť to je jedna ze spojnic těchto národů. Záchranu plemene slovenského, dříve tatranského čuvače, inicioval zvěrolékař profesor Antonín Hrůza, který také na podporu tohoto národního plemena založil Spolek chovatelů tatranských čuvačů se sídlem v Brně. Od té doby se kynologové obou národů aktivně podíleli na zkvalitňování jeho chovu až do úspěšného a definitivního uznání Mezinárodní kynologickou federací v roce 1969.

V případě československého vlčáka se zase spojila snaha českého kynologa inženýra Karla Hartla, který chtěl v šedesátých letech minulého století vytvořit odolného služebního psa křížením německého vlčáka a karpatského vlka, ale nakonec z toho vzniklo za spoluúčasti slovenských chovatelů v čele s Fran­tiškem Rosíkem nové plemeno definitivně uznané FCI v roce 1999.“

Autor textu Josef Růžička
Autor fotografií Josef Růžička