Člověk a pes aneb hormon lásky

Člověk a pes aneb hormon lásky
Oxytocinové opojení
Dar domestikace: dlouhý pohled do očí
Nerozluční parťáci
Obsah
  1. Pohled do očí
  2. Pokyn očima
  3. Hormon lásky
  4. Mezidruhová láska
  5. Všechno má svůj háček
  6. Může za to domestikace
  7. Je pes vlk?

Může za to domestikace

Vědecký tým došel k názoru, že tento obdivuhodný mechanismus „oxytocinového kolotoče“ je výsledkem dlouhodobé domestikace. Svůj rezultát podpořili pokusy s ochočenými vlčaty. Malí vlčci byli sice na své ošetřovatele zvyklí a projevovali se k nim přátelsky, do očí se jim však dívali jen výjimečně a letmo. Přitom koncentrace oxytocinu byla v jejich tělech naprosto konstantní. Takefumi Kikusui výsledky náročných experimentů shrnul do jediné věty: „Psi si jako jediní ze všech zvířat osvojili stejný vzorec lásky, jaký používají lidé.“

Je pes vlk?

„Veškeré vědění,

souhrn všech otázek a odpovědí,

je obsaženo v psovi.“

Franz Kafka: Zkoumání psa

 

Je pes vlkem? L. David Mech, jeden z nejuznávanějších znalců vlků, problém otočil a tvrdí: „Vlk je velký divoký pes, původní pes.“

Otázky světa psů jsou úzce spjaty s otázkami světa vlků. Neboť psy můžeme bez rozpaků a bez váhání považovat za „vlčí vyslance“ ve světě lidí. A to, i když se to někomu může zdát neuvěřitelné, vždy: ať už máme na mysli německou dogu, aljašského malamuta, peruánského naháče, york­shirského teriéra, nebo voříška neidentifikovatelného původu… Avšak oba světy, i když jsou si v mnohém velmi podobné, nelze zaměňovat. „Pes není vlk,“ napsal Jeffrey Moussaieff Masson v knize Psi v lásce nelžou. „Psi nejsou divoká zvířata a do určité míry se musí začlenit do naší společnosti, nebo jejich život skončí tragicky.“

Za tu závratně dlouhou dobu, kdy člověk psa domestikoval, se pes pod jeho vlivem zvolna měnil. Znalec psovitých šelem John Paul Scott ale namítá: „Existují pádné důkazy o tom, že každý základní vzorec, který nalezneme u psa, se vyskytuje rovněž u vlka. To znamená, že navzdory staletím záměrného výběru se v oblasti chování neobjevilo nic úplně nového.“

Peter Steinhart ve své inspirativní knize Ve společnosti vlků líčí zajímavé postřehy a zkušenosti. Tvrdí, že vlci se sice chovají jako psi, ale opačně to rozhodně neplatí. Vlci jsou mnohem vážnější a soustředěnější – je to pochopitelné, neboť na těchto základních atributech spočívá jejich samotná existence a úspěšnost jejich přežití. Jejich zaujatou soustředěnost nám prozrazují již jen jejich stopy: psi přebíhají ze strany do strany a stále se nechávají něčím rozptylovat, zatímco vlci směřují soustředěně k cíli své cesty. „Vlci pro přežití musí znát řadu věcí,“ tvrdí Peter Steinhart. „Psi potřebují poznat pouze nás. Vlci mají mnohem hlubší vztah k přírodě. Pro psa jsme krajinou my. Vše nezbytné dostává od nás. Vlk je naproti tomu naprosto soustředěný: vnímá signály všeho druhu – od zpěvu ptáků přes jemné vůně rostlin až po zvířata táhnoucí po větru – a poznává z nich, kde se nachází kořist a soupeřící dravci.“ Hřebík na hlavičku „psího problému“ trefil Peter Steinhart svou výstižnou definicí: „Evoluce u psa nevylepšila schopnost řešit problémy, pouze umění komunikovat s člověkem.“ (Myšlenky Petera Steinharta zaznamenal ve své knize Psi v lásce nelžou Jeffrey Moussaieff Masson.)

Profesor psychologie Harry Frank z Michiganské univerzity studoval psy i vlky a tvrdí: „Pro psa je daleko výhodnější naučit se chápat co nejlépe lidské chování a sdělovat svá přání člověku, protože lidé jsou nejdůležitější složkou prostředí a poskytují mnoho vizuálních a zvukových informací.“

Zoologové, kteří studují psy i vlky, charakterizují psy jako mladé nedospělé vlky, které celoživotně poznamenaly juvenilní znaky. „Lidé jsou neoteničtí (lpějící na mládí – pozn. aut.),“ napsal Stephen Jay Gould, „a neoteničtí jsou i jejich psi.“ „Vedoucí vlk ve smečce se psovi v ničem nepodobá, podřízení vlci mají s domácími psy více společného,“ tvrdí Jeffrey Moussaieff Masson.

Co však nejvíce spojuje společenství vlčí smečky se společenstvím smíšené smeč­ky – člověka a psa? Co nás na psech tak fascinuje? Michael Fox to výstižně pojmenoval: „Pochopení, odpuštění, věrnost, důvěryhodnost a otevřenost, odhodlání a skutečná a bezpodmínečná láska se vyskytují v rodině vlků, čistých bratranců psa, nepoznamenaných vlivem člověka.“ Totéž platí pro psy v jejich vztahu k nám.

„Strávili jsme přes deset tisíc let tím, že jsme se snažili zbavit psa vlčího dědictví, a teď se občas ptáme, zda jsme se neubírali špatným směrem,“ napsal Jeffrey Mous­saieff Masson v knize Psi v lásce nelžou. A na jiném místě dodává: „Pravděpodobný zdroj nově nalezené lásky k vlkům lze spatřovat v čím dál hlubším porozumění pro vlčí chování našich psů. Vlci nás možná nemilují, ale psi určitě ano. Zdá se, že lidstvo alespoň jednou překonalo mezidruhovou bariéru. S žádným jiným zvířetem se nám to dosud nepodařilo. Náš vstup do nejvnitřnějšího světa psů je jednou z největších záhad přírody.“

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (5x):

1
2
3
4
5

Autor textu Jaroslav Monte Kvasnica

Spisovatel, publicista, cestovatel a bývalý vrcholový horolezec. Kynologií se aktivně zabývá již více než pětapadesát let. Vydal knihy Běh s "vlky" aneb Canicross, Krajina s vlky – Rapsodie šedých stínů, Krajina s vlky – Hobna za přízrakem Gévaudanu, Jantarové oči a Vlci přicházejí s větrem. Je kmenovým autorem časopisů Fauna, Psí kusy, Příroda Wildlife, Dobrodruh a Svět psů V posledních dvaceti letech se naplno věnuje volné publicistické a spisovatelské tvorbě a své celoživotní lásce – vlkům.

Autor fotografií Jiřina Lacinová

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře