Kamarád vzpomíná na psovoda Tomáše Procházku

Kamarád vzpomíná na psovoda Tomáše Procházku
Tomáš Procházka (vpravo) patřil ke špičce na soutěžích psů se služebním výcvikem.
Rozhodčí na soutěžích oceňovali Tomášovu dokonalou souhru se psem.
Malinois Tomáše Procházky si nevšímá odhozené hračky a pokračuje v pronásledování a zadržení osoby na 200 metrů.
Takhle začínal rotný Procházka (vpravo) cvičit vyhledávání výbušnin se svým malinoisem.
Bývalý liberecký primátor oceňuje Tomášovy kynologické úspěchy.
Lukáš Suchánek patřil k největším oporám Tomáše při počátečním výcviku v mondioringu.
Takhle si dokázal Tomášův malinois poradit s figurantem. Před odjezdem na misi však onemocněl.
Do Afghánistánu Tomáš odletěl s náhradním německým ovčákem, kterého připravoval jeho kolega, rotmistr Šmudla.
Obsah
  1. O plemeni měl jasno
  2. Pečlivě vybíral
  3. Mondioring
  4. Nesplněné přání

Ačkoliv psovodi Armády ČR plnili v zahraničních misích často velmi rizikové úkoly, ještě se nestalo, že by některý z nich zahynul. Až v říjnu 2018 přišel o život dvaačtyřicetiletý rotný Tomáš Procházka, kterého zastřelil voják afgánské armády.

Těžké zranění utrpěli od počátku výjezdů českých psovodů do zahraničních misí jen dva psi. Zvláště postižený byl německý ovčák Athos, když u jeho kotce v Afghánis­tánu dopadla a explodovala tálibánská raketa. Tehdy se o psa nejprve postarali nejbližší američtí lékaři, od druhého dne měli psa v péči zvěrolékaři na veterinární klinice spojenecké základny Bagrám v Afghánistánu a poz­­ději na americké základně v Německu. Jeho doléčení pak bylo záležitostí armádních veterinářů doma.

Tomáš Procházka znal rizika z vlastních zkušeností z misí, které absolvoval, i z vyprávění kolegů. Na první misi byl v roce 2003 jako profesionální příslušník 4. brigády rychlého nasazení v Iráku, kde se také seznámil s českými armádními psovody. Už tam se rozhodl, že nadále chce sloužit v armádě jako psovod. Jeho vztah ke psům nevzplanul náhodou, neboť již dříve měl doma v Pra­chaticích německou dogu Aranku. Cvičil ji s tamními kynology, ale spíše jen pro vlastní potěšení. V Iráku však poznal, jak moc psi dokážou pomáhat vojákům při plnění různých úkolů, a tak chtěl svůj vztah ke psům i dosavadní výcvikové zkušenosti dál rozšiřovat a využívat ve službě u psovodů. Záměr se mu podařil, když nedlouho po návratu z Iráku nastoupil jako psovod k Veterinární základně Grabštejn (později přejmenováno na Centrum vojenské kynologie Chotyně). Kynologie se pro něho stala nejen profesí, ale i velkým koníčkem, a tak se brzy vypracoval mezi schopné psovody, které armáda vysílala do nacionalisticky zmítaného Kosova.

O plemeni měl jasno

Hned od počátku svého působení mezi profesionálními psovody se zahleděl do belgických ovčáků malinoisů. Chtěl je mít ve službě a hodlal je využívat i pro soutěžní kynologii. A to přesto, že ne všichni jeho kolegové a kamarádi toto plemeno preferovali. I Tomáš uznával, že osvědčení němečtí ovčáci mají určité přednosti a maliňáci také nejsou pro každé využití ideální, a tak za svoji pejskařskou kariéru u armády měl kromě tří malinoisů také dva křížence německého ovčáka s malinoisem. Belgické ovčáky preferoval už proto, že v budoucnu si chtěl vyzkoušet jeden z nejnáročnějších psích sportů, mondioring. Kamarády a příznivce německých ovčáků také rád zlobil, když jim tvrdil, že malinoisové jsou plemeno budoucnosti. „Tomáš ale preferoval toto plemeno i proto, že vyhovovalo jeho naturelu. Sám byl energický, proto měl rád temperamentem přetékající maliňáky,“ říká jeho kamarád a kolega z armády, nadrotmistr Lukáš Suchánek. Dříve než se Tomáš Procházka začal intenzivně věnovat mondioringu, úspěšně se zúčastňoval celoarmádních přeborů, soutěží Tartu a otevřených šampionátů městských policií. A protože byl fyzicky zdatný, rád běhal i střílel, věnoval se rovněž vojenskému kynologickému biatlonu, který je uznávaným sportem nejen v armádách NATO. „Mnoho­krát stál na stupních vítězů, ale také byl smolař. Na závodech patřil vždy k nejlepším, ale mnohdy získával jen neoblíbené bramborové medaile za čtvrté místo,“ dodává kamarád Lukáš.

Pečlivě vybíral

Tomáš Procházka se upnul na získání co nejlepších psů a jejich optimální přípravu. Tomu se věnoval nejen ve služební době, ale i ve svém volném čase. Záruku kvalitních psů viděl ve výběru u zkušeného chovatele belgických ovčáků a zároveň výcvikáře Zdeňka Volného. Proto tři jeho malinoisové pocházeli z Volného chovatelské stanice z Hückelovy vily. Po celou svoji kynologickou kariéru se také zajímal o nejnovější výcvikové pomůcky, které by mu pomohly k efektivnímu výcviku. Hledal a také nacházel skvělé parťáky pro výcvik svých psů, neboť kromě výcviku v posádce nelitoval výjezdu za těmi nejzkušenějšími ze svého bydliště v severočeském Hrádku nad Nisou až na Moravu. „Tomáš byl všude doma. Měl mnoho spřízněných kynologů v Čechách i na Moravě. Cvičiště měnil i proto, že nechtěl, aby si jeho psi zvykli na stejné prostředí, stejné figuranty a situace. Všichni jsme ho obdivovali, protože několik let zároveň intenzivně pracoval na stavbě svého domu pod Lužickými horami,“ zmiňuje kamarád Lukáš Suchánek další Tomášovy aktivity. V Hrádku nad Nisou vzpomínaly na Tomáše také ženy, s nimiž chodil na vystoupení hudebních skupin u tamního jezera Kristýna. „Uměl se hezky bavit. Byl slušný a hodný. Ochotně pomohl každému, ať ho to stálo sebevětší úsilí,“ vyzvedla další Tomášovu přednost učitelka jedné mateřské školy. 

Autor textu a fotografií Josef Růžička