Nekupuj si beaucerona

Nedávno mě kamarád upozornil na webové stránky, kde se lidé odrazují od koupě beaucerona. Zároveň řekl, že nepochybuje, že mnohé zájemce to přimělo přemýšlet o kvalitách takového psa, aby si ho nakonec pořídili.

Skvělé „odrazování“ od koupě beaucerona je na stránkách stejnojmenného klubu chovatelů. Je to sice už téměř dvacet let staré neobvyklé upozorňování na zvláštnosti tohoto plemene, ale inspirativní. „Odrazo­vání“ je vrstvené po odstavcích a z každého je možné se dočíst vtipnou formou, jaké má pes přednosti a na co je třeba si skutečně dát pozor, aby nám pejsek nepřerostl přes hlavu a dělal páníčkovi a jeho rodině jen radost. A aby nebyl postrachem sousedů a ulice. Snad v článku chybí jen jedno malinké upozornění, že s fenkami je to o něco snadnější, neboť u nich se tolik neprojevuje tendence k dominanci jako u psů. Ale i samec projevující takovou snahu se dá standardní socializací a výcvikem zvládnout.

V této souvislosti si vzpomínám na dva beaucerony, kteří byli v naprosto odlišném postavení, a přesto oba jedinci naprosto dokonale splnili představy svých majitelů. Jeden dokonce páníčka uchránil v zahraničí od lynče, druhý (druhá) je domácím mazlíčkem, proto má v obýváku i svůj gauč. Přes­tože tito beauceroni mají naprosto odlišné postavení, neboť jeden byl služebním psem v armádě a druhý členem rodiny, jedno mají společné – prošli tím správným socializačním procesem a později výcvikem. Byť jeden hodně náročným, ten druhý tím nejjednodušším.

Nebyl to dobrman

Protože dámy mají přednost, začněme se zkušenostmi s fenkou beaucerona, které má paní Věra bydlící na břehu Labe nedaleko Prahy. Ta se psy neměla žádné zkušenosti, jen věděla, že je má ráda a že chce krásného elegantního dobrmana, který by jí hlídal dům a přitom byl kamarádský. Že ho bude muset cvičit, věděla, ale to jí nevadilo. Naopak ji lákalo, že se naučí něco nového. A tak se jednoho dne na radu známých šla podívat na štěňata dobrmana. „Bylo to nedaleko a já jsem byla z černých dobrmánků s pálením unešená. Jenomže mě paní chovatelka po chvíli upozornila, že to nejsou dobrmani, nýbrž beauceroni.

Moje nadšení tím nepolevilo, jen jsem se nejprve doma na internetu a v knihách informovala, jaké je to plemeno, jaké má zvláštnosti a zda bude schopné plnit moje představy. Zjistila jsem, že asi ano, měl by to být dobře cvičitelný pes. Je to francouzský ovčácký pes, kterého využívala i francouzská policie a armáda, stejně jako sportovní kynologové. Vy­gug­lovala jsem si také názory lidí, kteří beaucerona mají, a z nich jsem mohla vyčíst i potvrzení toho, co se píše v literatuře – že si dobře pamatují. Až později jsem zjistila, že to je mince o dvou stranách. Byla jsem rozhodnutá. Když jsem ale na internetu viděla beaucerony harlekýny, chtěla jsem právě takového psa. Tehdy jich bylo málo, a tak jsem se musela vypravit za chovatelkou do Brna. A měla jsem štěstí. Ne­jenže mě nechala vybrat štěně, ale ještě mně dala cenné rady. A navíc za mnou přijela, když bylo mojí fence Ashance pět měsíců, aby mně naučila, jak cvičit základy ovladatelnosti,“ popisuje paní Věra své začátky v humorně laděném vzpomínání.

Nezbytná socializace

Socializace je nezbytná pro každého psího jedince, avšak pro silná a temperamentní plemena s tendencí k dominanci to platí obzvlášť. V tom byla paní Věra sice poučená, ale utvrdili ji v tom i výcvikáři na letním psím táboře a také na dvou cvičištích, kam postupně docházela. „Naučili nás tam i stopovat, jenomže jsem neměla čas dál na cvičiště dojíždět, a tak jsem se spokojila s tím, co se Ashanka naučila asi do půldruhého roku. Měla také bezvadný zákus do peška i na figuranta, ale přitom vše brala jako hru. Problém u ní ale vyskočil zcela náhle, když začala startovat po fenách. Nevzpomínám si, zda ji některá napadla, nebo zda to má vrozené jako mnohé jiné feny. Tak jsem jí musela v určitých situacích dávat košík. Zvykla si na něj během patnácti minut.

Pokud bych si měla pořídit dalšího psa, tak zase jen beaucerona, a opět fenu. Mám s ní ty nejlepší zkušenosti. Na veřejnosti je vlídná k lidem, za plotem hlídá, ale k návštěvám se chová hezky. Je vytrvalá a obratná, takže se s ní nebojím chodit na dlouhé túry i ve skalnatých oblastech, kde se chodí třeba po schodech nebo po žebříku,“ popisuje paní Věra další zkušenosti a s úsměvem dodává: „Mám i zkušenost s tolik zdůrazňovanou beauceronskou sloní pamětí, která není vždy ku prospěchu. V obýváku na veliké rohové pohovce měla Ashanka vždy svoje místo, ale tak si na ně zvykla, že si automaticky lehala i přes nespočet zákazů a výtek na novou a drahou sedací soupravu.“

S jiným posláním

Se zcela jiným záměrem si beaucerona pořídil Pavel Šmudla. A rovnou dva. Předem se při různých příležitostech přesvědčil o kvalitách těchto psů. Věděl, že ho jako profesionálního vojáka čekají v dalších letech zahraniční mise, kde armády, a tedy i naše, využívají psovody se psy. S výcvikem psů měl zkušenosti, a tak si poradil i s beauceronem. „Toto plemeno má několik skvělých vlastností a mezi ně patří dobrá cvičitelnost, vytrvalost, samostatnost, odolnost a razance. Třeba při povelu „revír“ vyběhne a pak se chová tak, jako by vás už nepotřeboval. Dokud úkol nesplní nebo ho neukončím.

Jednou se projevil tak samostatnou prací, že jsem nevěděl, zda se mám radovat, nebo se propadnout do země. Při kondičním tréninku byl figurant ukrytý někde v rozlehlém lesním prostoru. Můj Alzir revíroval, radost pohledět. Pak začal štěkat a já jsem byl šťastný, že figuranta našel až bůhvíkde. Když jsem k němu doběhl, radost mě přešla. Viděl jsem postaršího houbaře stojícího jako socha a před ním překousnutou hůl. Když mě pán spatřil, oddechl si – a já jsem brzy pochopil, že roli nechtěného figuranta bere sportovně. Řekl mně, že se před ním zničehonic objevila černá obluda, překousla mu hůl, sedla si a štěkala. Pán doslova zkameněl, a jen co jsem dorazil, už se usmíval a moji omluvu přijal,“ přibližuje na příběhu jednu z vlastností beauceronů.

Uražený

Armádní psovod a instruktor výcviku má zkušenosti s německými ovčáky, rotvajlery, malinoisy i dalšími plemeny, a tak může srovnávat. „Nezbytné vlastnosti pro službu u ozbrojených složek mají psi standardně využívaných plemen. Rozdíly bývají v detailech a v potřebě ušít metodu výcviku na míru plemeni a jedinci. Například maliňák zareaguje na povel vmžiku, kdežto beauceron, vynikající zmíněnou samostatností, bere nějaké odvolání či příkazy, jako bych ho rušil. Tak si počká třeba na druhý povel,“ směje se nadrotmistr Šmudla a pokračuje: „Samostatnost je provázená další důležitou vlastností, a to, že si umí poradit. Objeví-li se například při průzkumu terénu nějaká překážka, ihned hledá, jak ji překonat nebo obejít. V případě skalního terénu, kde tuší figuranta, hledá místo, kterým by se vyšplhal nahoru. Nikdy to nedělá zmateně, ale řekl bych, že systematicky hledá vhodnou cestu.

Oproti jiným plemenům, která lze při výcviku snadno motivovat po nějakém předchozím napomenutí nebo cuknutí, u beaucerona to tak nefunguje. On se od takové chvíle chová jako uražený. Sice cvičí dál, ale nemá tu správnou jiskru. Je prostě jiný, a pokud bych měl srovnávat, tak bych řekl, že se v některých ohledech blíží známým plemenům. Rotvajlerovi tvrdostí, silou a tvrdohlavostí, dobrmanovi temperamentem a rychlostí, kavkazákovi samostatností a až nepředvídatelností a německému ovčákovi je blízký výkonnostně a ochotou pracovat. Při výcviku je nutné vyvarovat se chyb, neboť beauceroni mají dobrou paměť, a co nesprávného si jednou zafixují, to se pak dlouze musí odbourávat. Příslovečná i doložitelná je také jeho oddanost jednomu pánovi. Belgičané říkají, že raději padne, než se vzdá a opustí svého pána.“

Všestranný

Oba beauceroni, které Pavel vycvičil, sloužili v armádě a podrobili se všestrannému výcviku. Dokázali pracovat i v zimním horském terénu, jak se ukázalo při společném výcviku s psovody Horské služby ČR, a dobře jim šly obranářské, stopařské i speciální práce při vyhledávání drog. Pavel Šmudla sloužil ve třech zahraničních misích, v Iráku mu Alzir dokonce pomohl nevídaným způsobem. To když několik našich vojáků obklopilo snad dvě stě místních obyvatel, kteří chtěli vylézt na nákladní automobil s kuchyňskými odpadky. Bylo to však nebezpečné a jednou se při tom už někdo zranil. Proto vojáci měli za úkol náklad ohlídat a bezpečně vyklopit na skládce. To se místním nelíbilo, vyhrožovali pěstmi a svírali kruh kolem náklaďáku a jeho ochránců. Vojáci přitom zbraně použít nemohli, a tak se schylovalo k nepříjemnému ataku. Lidé byli varováni, že může být použit pes, to však nikdo nebral na zřetel. A když opět jeden z agresivních mužů zahrozil pěstí, Alzir náhle vystartoval. Lidí stojících před ním si nevšiml a kousl do hrozící mužovy ruky. Ani to nikomu nevadilo, ale když se to po chvíli přihodilo i jiné hrozící ruce, horké hlavy vychladly a kruh se rozestoupil. Alzir totiž dával najevo, že vojáky bude nekompromisně chránit. Přitom to je pes, který je v kolektivu pohodových neznámých lidí každému kamarádem. I to svědčí o dalších vlastnostech beauceronů.

Nezaměnitelní

Podobné zkušenosti s beaucerony má i jiný armádní psovod, Jiří Gahler. I on může srovnávat, protože sportovní kynologií se zabývá přes třicet let a jako voják absolvoval s několika speciálně vycvičeným psy mise v Afghánistánu, Iráku a v Kosovu. Beaucerony považuje za nevšední už od štěněcího věku. „U feny neuvidíte batolící se kuličky, ale černé štíhlé nohaté ještěrky, které se vám bez váhání zavěsí na boty či nohavice, rvou vám je, a pokud nepovolí, tak to jsou beauceroni. Nějakou neohrabanost nebo váhavost u nich neuvidíte. A pokud přece jen dojde k nějaké kolizi či pádu, tváří se, jako by právě to chtěli. Už v tom je možné vidět příštího velmi samostatného psa,“ přibližuje své poznatky.

Svého prvního beaucerona Albyho cvičil jako záchranáře. To proto, že temperament Albyho vyžadoval dostatek vyžití a záchranařina je fyzicky náročná. Přitom prokazoval skvělou kondici, a to i při lavinovém výcviku s horskou službou, kde se dokázal okamžitě přizpůsobit drsnému horskému klimatu. Alby byl na cestě ke skvělým záchranářským výkonům, jenomže armáda se rozhodla zrušit kynologickou podporu Integrovaného záchranného systému a pro psa se hledalo nové uplatnění. „To už jsem věděl, že beauceronům není žádná práce cizí, a tak se z Albyho stal brzy dobrý obranář i stopař. Šlo jen o nalezení cesty, jak ho přesvědčit přirozenou formou, co má dělat,“ uzavírá služební pohled na beaucerony Jiří Gahler.