Kdo má radost z koronaviru

Páníček nemohl pracovat, a tak se jeho kříženec mohl radovat z častějších procházek.
Na koupání to v březnu ještě nebylo, ale Ronymu to nevadilo.
Takhle se z koronavirové doby může těšit jen pes.
V době nejpřísnějších opatření se myslelo i na pejsky – mohli se venčit.
5)	Jezevčík se diví – liduprázdné náměstí.
Luboš Jánský v roli tréninkového asistenta (2019)
Martin Matoušek v rámci možností nepolevil v trénincích ani v době velkých omezení.
MVDr. Ondřej Mikulica při standardní přípravě operace ve své pracovně
Majitel kliniky nemusel žádnou z plánovaných operací odložit.
O hospitalizované pacienty se pečuje i v noci.
Luboš Satora mohl provádět udržovací výcvik na stopách jen mimo veřejné prostory.
Bloodhound má mantrailing v krvi a nižší tréninkové zatížení se na jeho výkonnosti neprojeví.
Obsah
  1. Fenomén zvířecích mazlíčků 
  2. Sport 
  3. Jako v nemocnicích
  4. Doba pro experimentování

Milovníkům a majitelům psů netřeba k titulku nic dodávat, neboť denně se doma přesvědčují o radostných projevech svých čtyřnožců. Tentokrát to ovšem není ve chvíli, kdy sahají po vodítku, ale stačí jim, když paničku či páníčka spatří s rouškou na obličeji. Díky omezujícím opatřením se paradoxně dostávají ven častěji než dříve. 

Přes veškerá negativa, utrpení i ztráty na životech, které koronavirová pandemie přinesla, milovníci psů museli ocenit, že snad v každém státě při těch nejstriktnějších omezeních nezapomněli na domácí miláčky. I tam, kde byl stanovený zákaz vycházení, měli pejskaři výjimku pro venčení svých pejsků. Tvůrci přikazujících vyhlášek však pamatovali také na další domácí mazlíčky, a tak za určitých podmínek zůstaly otevřené prodejny s chovatelskými potřebami. Bez jejich zboží, zvláště pak krmiva, by mnozí doma chovaní živočichové strádali, nebo byli dokonce ohrožení na životě.

Fenomén zvířecích mazlíčků 

Ať už se mnozí lidé považují za chovatele, nebo jen majitele nějakého doma drženého zvířátka či většího živočicha, všichni museli zaznamenat, že potřeba lidí mít vedle sebe zvířecího parťáka je fenomén, který patří k životu jedince, rodiny i společnosti. A to respektují i ti, kteří rozhodují o našich omezeních. Psi a kočky si tedy užívají dobu větší přítomnosti svých paniček a páníčků a ti zase ve svých čtyřnožcích vidí tvora, se kterým mohou prožívat krátké i dlouhé chvíle odtrženosti od běžného života. Někoho čtyřnožci uklidňují, třeba maminky, kterým k obvyklým domácím povinnostem přibyla role učitelek. Ještě náročnější to mají maminky, které musí pracovat z domova. Home office samozřejmě postihl i mnohé muže, a tak to někdy bývá v domácnosti k zbláznění. Zvláště pak v bytech na sídlištích. Jestliže se dříve občas nikomu z rodiny nechtělo jít venčit pejska, v době koronavirové je o procházky takový zájem, že by rodině nestačili ani čtyři pejskové. A kupodivu i ti pejskaři, kteří nejsou příliš ohleduplní ke svému okolí, v době s mnoha omezeními dodržují obecně platné zásady. Nosí roušky, dodržují rozestupy, na veřejných cestách mají psy na vodítku a neshlukují se do větších skupin.

Sport 

Trochu jinak prožívají pandemickou dobu sportovní kynologové. Někteří mohou na odlehlých místech trénovat, neboť si při výcviku či udržování pracovní kondice vystačí sami. Poslušnost, aportování, nahánění disků, tanec, běh či stopování a mnoho další aktivit se psem se obejde bez přítomnosti dalších osob. Mnozí psovodi hledají způsoby, jak se s přípravou dalších kynologických disciplín a cviků vejít do balíčků omezujících opatření. I když pořádání obvyklých soutěží a zkoušek je zatím v nedohlednu, výkonnost sportovních a pracovních psů je třeba udržovat. Několikatýdenní výcviková pauza běžnou výkonnost příliš neovlivní, neboť paměť a ukotvení naučeného je u psů na dobré úrovni. Aktivity se psy, ať už to jsou v rámci možností cílené tréninky, či jen různé hry spojené s pohybem, jsou důležité i z dalšího důvodu. Psi zvyklí na nemalou pracovní zátěž mohou vybíjet nadbytek energie i nežádoucím způsobem – někteří rozkoušou boudu, jiní začnou třeba „zápasit“ s větvemi na stromech a podobných příkladů je možné uvést více. 

A jaké výcvikové možnosti vidí v této době bývalý policejní kynolog, dnes rozhodčí, trenér a aktivní sportovní psovod Luboš Jánský? „Tréninky samozřejmě nemohou probíhat zcela standardně. Spolupracuji v přípravě psů například s jedním z nejúspěšnějších českých sportovních kynologů Martinem Matouškem, který by rád se svojí fenkou Vicky Favory Cross obhájil skvělá umístění na předchozích světových šampionátech německých ovčáků. U stopování se v jeho případě mnoho nemění, neboť většinou trénuje na vlastních stopách. Poslušnost piluje na svém pozemku u domu a obrany, přesněji řečenou jejich technickou část, si figuruje sám. Ani to se příliš nevymyká z běžných tréninků. A při výcviku mu asistuje jeho manželka, která je zkušenou policejní psovodkou, stejně jako Martin,“ uvedl Luboš Jánský.

Jako v nemocnicích

Podobně jako v nemocnicích platí epidemiologická opatření i na veterinárních ošetřovnách a klinikách. Vidět to bylo třeba na klinice MVDr. Ondřeje Mikulici v Ústí nad Labem. Ve velké čekárně mohlo být nejvíce pět pacientů se svým páníčkem, ostatní čekali s dvoumetrovými odstupy venku. Obojí však bylo spíše výjimkou, neboť ordinace probíhala kromě akutních případů na objednání. Rozdíl mezi lidskými nemocnicemi a touto veterinární klinikou přece jen existoval – plánované operace se nemusely odsouvat. A to přesto, že této kliniky se dotklo uzavření škol, a tudíž rodiče – pracovníci kliniky – měli o velkou starost navíc. K profesionální péči o zvířata jim přibyla role domácích pedagogů. „Jako v předchozích letech, i v této době máme hodně psích pacientů se srdečními poruchami, s diabetem, ale těžiště operací spočívá v řešení ortopedických problémů a akutních stavů, jako jsou záněty dělohy, torze žaludku, úrazy a další,“ říká doktor Mikulica. Nezměnila se ani ordinační doba od 8 do 19 hodin a víkendová pohotovostní služba. Pokud to stav hospitalizovaného zvířete vyžaduje, je zvěrolékař přítomný na klinice i v noci. To vše se dá podle majitele kliniky zvládnout v kolektivu nejméně pěti veterinárních lékařů. Nastávají ale situace, kdy zvěrolékařky odchází na mateřskou dovolenou nebo zakládají rodinu mimo Ústecko. Klinika však přichází o zvěrolékaře i jinak – na pracovišti s širokým odborným záběrem veterináři získávají bohaté zkušenosti, které po nějakém čase chtějí uplatňovat na jiných místech v tuzemsku i v zahraničí. „Je to věčný koloběh a v současnosti nám to ztěžuje nejen malý počet absolventů veterinární fakulty, ale i letošní nouzový stav, jehož důsledkem bude odložené ukončení studia. Snažíme se mladé kolegy co nejvíce podporovat v jejich profesním růstu a vycházíme jim vstříc i v dalších ohledech,“ konstatuje dr. Mikulica.

Doba pro experimentování

Jinak prožívá dobu koronavirovou známý protagonista mantrailingu Ing. Luboš Satora. Využívá ji pro experimentování. Když nemůže cvičit společně s kolegy zabývajícími se mantrailingem ani zdokonalovat svého bloodhounda ve stopování na cestách a jiných veřejných prostranstvích, vyzkoušel si něco nového. Něco, co by někdy mohl při praktickém pátrání využít. „Od známé americké kynoložky českého původu Evy Čečilové jsem se kdysi dozvěděl o zajímavých případech, kdy tato žena a její spolupracovnice pomáhaly americké policii při pátrání po nebezpečných osobách. Jednou například policie dopadla vraha, ale chyběl jí důkazní vražedný předmět, sekyra. Když požádali o jejich pomoc, dokázaly si poradit. Po kriminalistech chtěla její přítelkyně, aby jí poskytli košili zatčeného. Psovi zvyklému pracovat mantrailingovým stylem, tedy s vysokým nosem, dala načichat mužův pach. Potom pátrala v okruhu místa, kde došlo ke zločinu. Její bloodhound vražednou sekyru našel. V potoce. Podobně bloodhound našel pistoli zadrženého zločince. Ta byla zase zasunutá za zadní část přístřešku autobusové zastávky,“ zmínil inspiraci pro vyzkoušení svého psa na ztotožňování pachů. Tedy ztotožnění pachu člověka s předmětem, na němž ulpěl jeho pach. „V době omezeného vycházení jsem si v domě vyzkoušel pomocí manželky hledání několika druhů předmětů, na nichž ulpěl její pach. Potom jsme totéž zkoušeli na zahradě a za stále náročnějších podmínek. Jednou to bylo pod plotem, jindy ve vykotlaném pařezu, pak na stromě a podobně. Samozřejmě že to muselo být ukryto tak, aby k předmětu nevedla stopa manželky. To jsme řešili různě, třeba do ponožky dala žena kámen a odhodila ji do shluku rostlin. Po dvou týdnech můj bloodhound pochopil, co se po něm chce. Teď už čekám jen na možnost totéž si vyzkoušet s jinými osobami a později i ve veřejném prostoru, kde často podobná pátrání probíhají,“ uzavírá Luboš Satora svoje zkušenosti s využitím doby omezeného pohybu mimo domov.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (3x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Josef Růžička

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře