Napravuje špatnou pověst
Když před dvaceti roky začala mediální kampaň proti takzvaným bojovým plemenům, zvláště pak proti americkým pitbulteriérům, mnohým kynologům to nedalo spát. Proto se rozhodli toto plemeno poznat blíže a vytvořit si vlastní názor.
K takovým se zařadil i Zdeněk Žítek, ale nezůstal jen u osobní zkušenosti s tímto plemenem. Chtěl veřejnost informovat, jak to s pitbuly opravdu je. „Novináři je několik let pasovali na zabijáky, a protože jsem již měl nějaké zkušenosti se psy, nedovedl jsem si představit, že by něco podobného bylo možné. Pes je v podstatě tvárné zvíře, a že by v médiích vypodobnění pitbulové byli z podstaty agresivní a zlí? Zdálo se mně to jako nafouknutá bublina, která se stále opakuje, jen aby se zvýšil náklad tisku nebo sledovanost pořadů. Důkaz, že pitbulové se nevymykají z běžného chování psů, jsem však neměl. A protože nejpřesvědčivější je vlastní zkušenost, pořídil jsem si v roce 2000 štěně pitbula,“ vzpomíná pan Zdeněk na začátky svého snažení. Ještě předtím si však pozorně prostudoval veškerou literaturu o tomto plemeni a také se seznámil s lidmi, kteří už měli s pitbuly dostatek zkušeností.
Co se málo ví
Už počáteční výchovné a výcvikové kroky svědčily o tom, že jeho dorůstající štěně nevykazuje žádné zvláštní chování. Zdeněk se naopak přesvědčil, že jeho svěřenec je hravý, pracovitý a dobře cvičitelný. On však chtěl víc. Jeho cílem bylo dokázat, že pitbul, ač byl určený pro psí zápasy, je normální pes. „Když lidé slyší, že to je plemeno původně vyšlechtěné pro psí zápasy, každý neinformovaný člověk má z něho strach. Bohužel nedobré pocity z nich měli v době největší mediální štvanice i kynologičtí výcvikáři, proto je nikdo na cvičišti nechtěl. A tak lidé, kteří tyto psy už vlastnili a kynologií se předtím nezabývali, měli velký problém. Nevěděli si rady, jak je vychovávat a cvičit. Asi nejhorší bylo, když je zavírali do kotce a brali jen na procházky, a ještě do míst, kde se pokud možno s nikým nepotkali. Takoví psi pak nebyli připravení na běžný ruch na veřejnosti, byli ochuzení o větší kontakt s cizími lidmi, dětmi a zvířaty. Proto mohli neadekvátně zareagovat na neznámé a nečekané podněty. Tak by se ale zachoval každý necvičený a v kotci držený pes. Přitom pitbulové byli od samého počátku vzniku plemena vedení k tomu, že se nesmí ani ohnat po cizím člověku. Před psími zápasy totiž museli páníčkové soupeřících psů omýt a osušit psa svého protivníka. Takže cizí člověk s ním manipuloval, ale jakmile se po něm pitbul ohnal, byl ze zápasu vyloučený a utracený. Bylo to sice drsné, ale tím se jistilo, že jedinec útočící na člověka se nikdy nedostane do chovu,“ vybavuje si pan Zdeněk historii vzniku plemena a lituje, že o tomto faktu ví jen málo lidí.
Srovnatelní se služebními plemeny
Ačkoli se Zdeněk vrhl do poznávání pitbulů s velkou vervou, dokazovat srovnatelnost pitbulů s jinými služebně využívaným plemeny byl běh na dlouhé trati. Na nezbytný výcvik si sice čas udělal, ale jinak mu jako profesionálnímu armádnímu výsadkáři nezbýval čas na přípravu a účast na soutěžích psů se služebním výcvikem. Tomu se začal intenzivně věnovat od roku 2010, kdy ukončil službu u vojska. Počáteční výsledky na soutěžích byly nadějné. Zvláště potěšitelná byla tradičně hezká umístění v poslušnosti, kdy byl se svým prvním a později i s dalšími pitbuly na čelných místech. To dokazovalo, že plemeno je stejně dobře ovladatelné jako jiná sportovně a služebně preferovaná plemena. „Samozřejmě že každý pes je individualita, kterou psovod nebo trenér musí respektovat, a podle toho uzpůsobit výcvik. To platí pro všechna plemena. Já tento fakt vnímám rovněž opačně, takže můžu říct, že každý pes, ať už pitbul, nebo maliňák, které cvičím nejvíce, mě naučil něco nového,“ říká pan Zdeněk.
Soutěže umožňují porovnání
Právě díky soutěžím mohl Zdeněk porovnávat cvičitelnost a výkonnost pitbulů s ostatními plemeny a po několika letech snažení konečně začít veřejnost přesvědčovat, že pitbulové jsou stejně dobří a schopní jako jiná nejvíce sportovně či služebně využívaná plemena. Konkrétně je srovnával s německými a belgickými ovčáky. Přestože Zdeňkovi pitbulové často dosahovali pódiových umístění, on sám si zvláště cení pátého místa na prvním ročníku soutěže O pohár Tomáše Procházky (armádní psovod, který zahynul v Afghánistánu). Na neobvykle náročném závodě, který připravili celní kynologové v Heřmanicích na Liberecku, byla řada nečekaných situací, které nebylo možné předem nacvičit. Stejně jako je tomu ve službě. A právě tam se sešla špičková konkurence psovodů od ozbrojených složek, proto si tohoto umístění tolik cení.
Zdeněk si však chtěl ověřit schopnosti pitbulů i v jiných kynologických sportech, mezi nimi byl i jeden z nejnáročnějších – globalring. „Náplň tohoto víceméně obranářského sportu je velmi pestrá a je obdobou mondioringu. Globalring je pro všechny psy, tedy na rozdíl od mondioringu se ho mohou zúčastnit psi bez průkazu původu i kříženci,“ přibližuje Zdeněk další sport, který si vyzkoušel. A samozřejmě že nevynechal ani typické soutěže pro pitbuly, tedy bull sporty. Při nich se porovnávají výkony ve více než deseti disciplínách zaměřených na sílu, houževnatost, odolnost a dynamičnost. „Tyto sporty mohou dobře posloužit jako fyzická příprava na závody sportovní kynologie nebo na soutěže psů se služebním výcvikem. Je však potřebné mít na paměti nezbytnou regeneraci, neboť tréninky a soutěže bull sportů jsou velmi vyčerpávající. A pokud by někdo chtěl závodit v obou dosti rozdílných sportech, pak by bylo obtížné skloubit náročné bull tréninky s výcvikem a soutěžemi zaměřenými na poslušnost a obrany,“ míní Zdeněk.
Názor
Výkonnost i chování pitbulů Zdeňka Žítka mohou posuzovat nejen rozhodčí, ale i ostatní účastníci a diváci soutěží psů podle národního zkušebního řádu (ZVV) a zkušebního řádu Tartu. Všichni se v podstatě shodují v názoru, který vyjádřil předseda výcvikové komise Tartu Jan Komárek. „Posuzoval jsem na mnoha zkouškách i soutěžích několik Zdeňkových pitbulteriérů a všichni byli v lepší polovině účastníků. Dobře a vyrovnaně se projevovali jak v poslušnosti, tak v obranách. Nikdy se nestalo, že by jeho pitové vyjeli po jiném psovi nebo že by se jeho pitbulové napadli mezi sebou,“ komentoval rozhodčí kvality čtyř Žítkových pitbulů – Ronalda I., II., III. a Chucky. Zároveň dodal, že úspěchy jeho pitbulů nepovažuje za překvapivé, neboť Zdeňka považuje za všestranně vybaveného kynologa, který dokázal například skvěle připravit řadu malinoisů. Navíc on sám patří mezi bezvadné figuranty, kteří svým citem pro individualitu psa a situaci umí stupňovat a upevňovat výkonnost psů. Málokdo však viděl tyto pitbuly pracovat na stopách, dejme proto opět slovo Zdeňku Žítkovi: „Každý pes má vrozenou schopnost pracovat nosem, některý lépe, některý hůře. To platí jak pro plemena, tak pro jedince. Pitbul patří mezi psy, kteří dokážou pracovat na stopách jako každé jiné plemeno využívané pro sport nebo službu. Při stopování jsem nepozoroval žádné větší rozdíly.“
Nespěchat
„Dávat obecný a účinný návod na výcvik psa nelze. Každý jedinec je trochu odlišný, a to i v rámci jednoho plemene,“ říká kynolog na úvod zájemcům o pitbula a pokračuje: „Moji psi jsou vedení pro soutěže psů se služebním výcvikem, ale zároveň se musí na veřejnosti stejně jako doma chovat tak, jak se to od správně připravených psů očekává. Moje první rada však nesměřuje k výcviku, nýbrž k potenciálním zájemcům. Ti si v první řadě musí uvědomit, zda mají dostatek času, aby se pitbulovi mohli věnovat. Nejde jen o vycházky či výcvik v nějakém kynologickém klubu, ale o každodenní pracovně-zábavnou náplň. Pitbul je doslova nabitý energií a tu musí uplatnit při činnosti, která ho bude bavit, ale zároveň přispěje k utváření nebo posilování správného chování. Vše ostatní se každý nový majitel pitbula naučí u zkušeného výcvikáře, který ví, že toto plemeno se cvičí zásadně na bázi loveckých pudů, nikoliv pomocí rozvoje zloby. To ostatně v posledních dvou desetiletích platí všeobecně jak pro sportovní, tak pro služební výcvik.“ A protože bližší zkušenosti s výcvikem pitbulů nejsou na pár řádků, vrátíme se k nim spolu se Zdeňkem Žítkem někdy později.
