Můj první rok se Saarloosem

Mezi pejskaři se říká, že dokud si vlastního psa nepořídíš, nevíš. A já s tímto tvrzením nemůžu jinak než souhlasit. Každé plemeno je velice specifické a má různé nároky na péči a vybrat to jedno, které je pro vás to pravé, není mnohdy jednoduché. Já však měla jasno poměrně hned. Můj výběr byl totiž ovlivněn hned několika faktory. Nechtěla jsem malého psa, chtěla jsem středního až velkého. Nesměl být krátkosrstý a musel být akční a milovat zimu. Nechtěla jsem psa, kterého bych musela drilovat na cvičáku, a nechtěla jsem psa, který bude škemrat o povely. Chtěla jsem psa s vlastní duší, který mi bude parťákem a bude mé druhé já. Výběr padl na 3 plemena. Husky, Saarloosův vlčák a československý vlčák.

Výběr plemene

Čechoslováka jsem „odřízla“ poměrně hned. Plemeno se stalo velice módním a jeho charakterní vlastnosti se mi nelíbily a já věděla, že to prostě není pes pro mou osobnost. Začala jsem se tedy pohybovat ve dvou skupinkách. Prvním důležitým krokem bylo kontaktovat několik chovatelských stanic po ČR a majitelů, které jsem měla v okolí. Když se nějaký čas pohybujete v určité komunitě, poměrně brzo se rozdělí na dva, někdy i více táborů s různými názory. Vy se pak můžete rozhodnout, komu věřit, a přidat se tak k nim a nechat se informovat o všem, co vás zajímá. Po pár návštěvách u chovatelů a procházkách s nimi padla moje jasná volba na Saarloosova vlčáka.

Rodiče

Dalším krokem pro mě bylo zvládnout situaci doma. Rodiče. Určitě to mnozí z vás také zažili. Rodiče, kteří nemají rádi zvířata a povolí vám maximálně pár pískomilů nebo morče. Já měla zrovna po maturitě a chystala se na vysokou. Na svého vysněného pejska jsem čekala přibližně tři a půl roku. Tak dlouho jsem se i pohybovala ve skupině lidí, která saarloose vlastnila. Vzali mě k sobě jako do vlčí rodiny a já mohla všechny sledovat, trávit s nimi čas na výletech a soukromých akcích. Rodiče o psovi nechtěli ani slyšet, ale tyto akce mi tolerovali.

Začátky

Najednou přišla ona očekávaná informace. Byl to prostě osud, protože štěňátka spolu čekali mí dva nejoblíbenější psi. Po čtyřech týdnech od narození štěňátek následovala první návštěva. Bylo to něco neuvěřitelného. Vidět ty malé uzlíčky chlupů, jak se kutálí z místa na místo, bylo to prostě nádherné. Pokud jste již s chovatelem v kontaktu, měl by vám socializační návštěvy sám nabídnout. Je dobré štěňátka navštívit několikrát. Říká se, že osudové je to, které si vám lehne do klína a usne, přijde se samo mazlit nebo vás neustále tahá za nohavice. U mě to bylo přesně naopak. Fenka, kterou jsem měla vybranou, mě okouzlila už na své první fotografii pár minut po narození. Zároveň byla jediným štěnětem, které u mě nevydrželo ani minutu. Jediné, které se nechtělo mazlit. Přesto jsem věděla, že je to ona. Byla, a stále je, úplně stejná jako já.

Doma je potřeba mít nachystaný pelíšek, misky na granulky a vodu, hračky a podobné základní věci. Důležité je taky to, aby se štěňátkem odešla i nějaká věc, která bude mít pach místa prostředí, v němž se nacházelo. Většinou chovatelé dávají novým majitelům balíček do začátku, kde můžete najít třeba deku, hračky, obojek a vodítko.

Štěňátko si můžete odvézt nejdříve v osmi týdnech. Všechna by měla mít platný pet pas, měla by být několikrát odčervená a naočkovaná. Pak už zbývá pouze podepsat smlouvu připravenou chovatelem, který si tak může alespoň částečně pojistit vaše budoucí zacházení se svým štěnětem.

U některých plemen je cesta domů oříšek. Zrovna u saarloosů je to buď naprosto v pořádku a celou cestu prospí, nebo jim auto neudělá dobře a vás čeká nadílka v podobě zvracení nebo průjmu. Proto je dobré s pejskem po cestě několikrát zastavit. My to z Šumperku měli přibližně hodinku a čtyřicet minut. Fenka celou cestu prospala, takže jsme zastávku udělali jen jednu. Nové štěňátko je dobré přivést do klidného domu, kde budou pouze hlavní členové rodiny obývající domácnost, ve které bude vyrůstat. Je dobré dát pejskovi prostor, aby se mohl rozkoukat a zvyknout si. Moje psí slečna byla speciální už od začátku. První, co po příchodu domů udělala, byla obrovská hromádka uprostřed obývacího pokoje. Pak si vedle toho sedla a pohled, kterým se na mě dívala, nikdy nezapomenu. Tam to teď bylo její a nikdo už nic namítat nemohl. A tím byl zahájen náš společný život.

Těžké období

Následoval asi nejtěžší půlrok mého života. Skoro každé 3 hodinky vstávat a chodit ven čurat. Náš byt se nachází v druhém patře panelového domu, takže si možná dokážete představit, že třikrát a čtyřikrát za noc sbíhat a opět vycházet schody nebylo úplně lehké. Horší to pak bylo přibližně v půlroce, kdy jsem ji už v náruči neunesla. To pak zvládla za běhu počurat klidně obě patra. Nejlíp třeba v sedm hodin ráno, kdy většina lidí chodila do práce. S čuráním jsme bojovali dlouho, ale nakonec dospěla a už se nehody nestávají.

Odmalička jsem fenku učila na ruch domácnosti i města. Každý den se mnou chodila buď do práce, nebo do školy. Pra­videlně jezdila autem i městskou hromadnou dopravou. Hrou a pamlsky jsem ji učila sedat si na přechodech, u zastávky a schodů, chodit u nohy a další podobné věci, které se nám teď velice hodí a fenka je dělá automaticky. Saarlooskové jsou na výchovu opravdu speciální. Každý funguje jinak a každý z nich udělá vše, aby byl jejich páníček spokojený. Jelikož má toto plemeno v sobě podíl vlčí krve, značně se to na nich projevuje. Fungují úplně jinak než jiná klasická plemena. Snaží se věci řešit sami a na pána se obracejí pouze v případě nejistoty. Vlk sám o sobě je totiž sice zvědavý, ale plachý. A právě plachost je pro saarloose charakteristická. Každý páníček s plachostí u svého saarloose nakládá jinak. Někteří ji odbourali úplně, jiní ji podporují. Dalo by se říct, že náš největší problém jsou cizí lidé. Kontakt s nimi rozhodně nevyhledává a toto chování podporuji. Střetu s člověkem se snaží vyhýbat a hlídá si pouze mě, popřípadě všechny, které dobře zná. Řádná socializace je základem u každého plemena.

Výstavy, výlety…

Nyní máme za sebou několik úspěšných i neúspěšných výstav a v poslední době spousty výletů. Není dobré malá štěňátka zatěžovat. Minimálně první rok je dobré jim nechat prostor k růstu a socializaci. Proto naším hlavním cílem pro první rok bylo především hraní a dovádění s kamarády. Naším budoucím společným cílem je, aby se fenka naučila běhat vedle kola – ráda bych se také jednou zúčastnila nějakých závodů.

Myslím, že toto zažije každý pejskař. I když vás pes něčím naštve, roztrhá oblečení, ukradne jídlo nebo převrátí byt naruby, když zrovna nejste doma, stačí jeden pohled psích očí a vše zlé je rázem pryč. Síla, kterou nás naplňují, je neuvěřitelná. Bez své milované saarloosky si život už nedokážu představit. Je neustále po mém boku, a to v práci i doma, je mé druhé já.