Sportovní vyžití pro teriéry typu bull

Weight pulling má své kořeny v soutěžích saňových psů.
Weight drag pulling
Přesný výskok a pevný zákus jsou klíčem k úspěchu.
Wall climbing
A-frame
Obsah
  1. Jaký sport bullům vyhovuje?
  2. Weightpulling
  3. Weight pull sprint a drag pulling
  4. Jak se učí tahat
  5. Thrust load up 
  6. High jump
  7. Long jump a Big air
  8. Wall climbing
  9. Hang time a Tug of war
  10. Nácvik skoku a držení peška
  11. Co ještě dělají bullové
  12. Kdo si hraje, nezlobí

Zatímco agility, coursing nebo obedience patří mezi všeobecně dobře známé disciplíny sportovní kynologie, pojmy jako weight pulling, wall climbing či long jump zůstávají známé pouze úzkému okruhu aktivních majitelů stafordšírských teriérů, bulteriérů a pitbulteriérů. Pojďme si tedy blíže představit jednotlivá odvětví a typy sportovních aktivit vyhledávaných především silnými, mrštnými a aktivními psy - teriéry typu bull. 

Jaký sport bullům vyhovuje?

Teriéři typu bull jsou silní, rychlí a obratní, vytrvalí a samostatní. Příliš jim nevyhovují disciplíny založené na precizním plnění povelů a úzké spolupráci s člověkem (obedience, agility), za to rádi uplatní svou sílu a houževnatost, stejně jako zápal pro „boj“, respektive pro podání fyzického výkonu. 

V těchto potřebách mají některé rysy společné se původními severskými plemeny, které sloužily na přelomu 19. a 20. století jako tažní psi zlatokopů během zlaté horečky na Aljašce. Vedle rychlostních závodů psích spřežení byla jednou ze zábav hledačů zlata i soutěž o nejsilnějšího psa. Jeden pes byl sám zapřažen do saní, na kterých spočívalo až několik set kilogramů zátěže a jeho úkolem bylo utáhnout náklad o domluvenou vzdálenost. Mít silného psa bylo otázkou prestiže a také vítaným zdrojem vedlejších příjmů prostřednictvím sázek a cen ve více či méně oficiálních soutěžích. Velmi působivý popis jedné takové události zařadil Jack London do svého románu Volání divočiny, v hlavní roli s psím hrdinou Buckem. 

A právě na tato klání v tahu těžkých břemen navazuje patrně nejrozšířenější disciplína bull sportů :

Weightpulling

Weight pulling můžeme stručně charakterizovat jako tah zátěže na předepsanou vzdálenost a v omezeném časovém limitu. 

Pes dostane speciální postroj, kterým se zapřáhne za vozík se zátěží. Na pokyn rozhodčího začne majitel psa volat či lákat k sobě tak, aby zvíře roztáhlo vozík ze startu a posunulo ho o předepsanou vzdálenost (obvykle 4,5m). V současné době se od lákání na hračku postupně upouští a stále více majitelů dává přednost tzv. profi pullingu, při kterém je pes do tahu motivován pouze povelem psovoda, někteří psi dokonce začnou táhnout sami od sebe.

Zároveň běží vymezený čas, obvyklým limitem je jedna minuta. Za tuto dobu musí pes vozík odtáhnout za cílovou čáru, aby byl pokus úspěšný. Zátěž se postupně zvyšuje, celkově v závodě vítězí ten, kdo dokáže ve stanovených podmínkách utáhnout nejvyšší zátěž, navíc v každé váhové kategorii se pak určí ještě vítěz na přepočet, tedy pes který utáhl nejvyšší hmotnost v poměru ke své váze. 

Psi jsou rozděleni podle velikosti/hmotnosti, odděleně soutěží také psi a feny. O mimořádné fyzické výkonnosti teriérů typu bull svědčí i to, že ve skupině američtí starfordširští teriéři a pitbulteriéři je rekordní váha zdolané zátěže přes 4 tuny, menší bulteriéři (anglický i stafordširský) pak dokázali utáhnout více než 2 tuny. 

Z důvodů bezpečnosti zvířat a zachování etických principů moderní společnosti platí při pullingu některá pravidla a nařízení. Především je zakázáno hrubé chování ke zvířeti a jakékoliv nucení k nepřiměřenému výkonu, za faul se považuje dotyk člověka a psa během pokusu. Vnadidlo použité k motivaci zvířete u neprofesionálního pullingu nesmí být potrava nebo zvíře (živé či usmrcené), rovněž je zakázáno lákání na rukáv používaný při nácviku obran.

Pulling jako sportovní odvětví se začal formovat v Severní Americe před druhou světovou válkou, v 80. letech pak za oceánem vznikla Mezinárodní asociace pro weight pulling, která stanovila přesná pravidla a soutěžní podmínky. Historie pullingu se v České republice začala psát až po roce 1989 a v současné době je jeho obliba stále na vzestupu.

Weight pull sprint a drag pulling

Obměnami klasického pullingu jsou dvě podobné sportovní disciplíny, weight pull sprint a drag pulling. V obou případech jde rovněž o tah zátěže, rozhodujícím kritériem je však na místo maximální zvládnuté hmotnosti nejrychlejší čas, za který pes zvládne překonat určenou trasu. 

Obvyklá vzdálenost, jakou musí náklad urazit činí 50 m při sprintu, u drag pullingu zpravidla o deset metrů méně. 

V případě sprintu představuje zátěž člověk či lidé na speciální tříkolce (obvykle pes táhne 80-120kg), při drag pullingu se používají kovové sáňky, na které se přidávají deskovitá závaží podobná těm, kterými se reguluje zátěž na posilovacích strojích ve fitness centrech. Hmotnost závaží při drag pullingu obvykle odpovídá hmotnosti psa.

Jak se učí tahat

Nácvik tahu břemen je zpočátku stejný pro všechny typy pullingů. Můžeme začít již s odrostlým štěnětem, které zvykáme na postroj a později k němu připneme malou zátěž. Opravdu malou, pouze aby si pes zvykal na pocit, že něco táhne za sebou, zvířeti v růstu bychom mohli předčasnou zátěží nenávratně poškodit pohybový aparát! 

Jak pes dorůstá, zvyšujeme zátěž, od duše z pneumatiky až po pneumatiku s diskem nebo vylitou betonem, v zimě můžeme využít i saně a lidskou zátěž.

Problematickou stránkou tohoto typu sportu může být nežádoucí tahání na vodítku na straně jedné a na straně druhé potřeba podporovat ve psovi zájem táhnout. Někteří jedinci dokážou odlišit, kdy jsou na obojku na procházce a kdy se mají naopak zapřít do postroje a táhnout, jindy zase majiteli nezbude než ve jménu dobrého sportovního výkonu rezignovat na ukázněnou chůzi na vodítku. 

Thrust load up 

Thrust load up představuje odlišný způsob zdolávání zátěže na čas. Závaží je upevněno přes kladku, na jejímž druhém konci visí pešek. Do peška se soutěžící zvíře pevně zakousne a jeho úkolem je docouvat do cíle (zpravidla 6m vzdáleného). 

Existují dvě varianty thurstu - tah na čas a soutěž o nejvyšší zdolanou váhu v časovém limitu jedné minuty. 

Na rozdíl od předchozích disciplín, kdy pes táhne standardně směrem za čenichem a s volnou tlamou, v tomto případě musí zvíře couvat a přitom pevně držet peška. To poněkud komplikuje motivování k tahu a také použití hračky jako lákadla nemusí být vhodnou volbou, protože často svádí k puštění soutěžního peška z tlamy. Nejčastěji tak majitel motivuje své zvíře zezadu či zboku pouze hlasem. 

I když je z bezpečnostních důvodů pes po celou dobu na vodítku, pravidla striktně zakazují jeho užití k navádění či motivaci, vodítko musí být po celou dobu volně prověšené a slouží pouze jako pojistka, kdyby z nějakého důvodu vypukl konflikt mezi soutěžícím psem a psy přihlížejícími či čekajícími na svůj pokus. 

High jump

Schopnost silného odrazu a pružného skoku mohou psi uplatnit ve skoku vysokém (high jump). 

Úkolem psa je doskočit na zavěšeného peška, zakousnout se a udržet ho v zubech aspoň po minimální povinnou dobu (obvykle kolem 5 vteřin). Pešek visí volně v prostoru, minimální výška na které se začíná je 160cm pro pitbulteriéry a americké stafordy, pro bulteriéry méně- 120cm. 

Stejně jako u ostatních disciplín bull sportů je pes na vodítku, rozběhne se a skočí. Pokud je jeho pokus úspěšný, zakousne se a zůstává viset. Po stanoveném časovém limitu se pes může pustit nebo ho majitel může sundat, avšak s uchopením psa nebo jakýmkoliv jiným dotykem musí počkat až na pokyn rozhodčího. Předčasný fyzický kontakt se psem či použití vodítka k jeho usměrnění je chybou. 

Podobně jako u pullingových a jiných disciplín je účast na závodech podmíněna dobrým zdravotním stavem a dorostlou kostrou, požadavkem navíc je nutnost ukončené výměny zubů z mléčného chrupu na trvalý a také dobrý stav ústní dutiny. 

Long jump a Big air

Vedle „skoku vysokého“ nesmí ve výčtu bull sportů chybět „skok daleký“, tedy long jump. 

Pomůckou pro tento skok je speciální konstrukce tvořená postupně se zvyšujícími bočnicemi a mezi nimi ležícími tyčkami, které pes přeskakuje. Počet tyčí lze regulovat, konstrukce slouží zároveň jako míra délky skoku. 

Nejčastěji stojí majitel psa za překážkou a s povelem „hop“ volá či láká psa k sobě, zvláště v minulosti byla k vidění i varianta, kdy byl pes motivován pomocí peška či oblíbené hračky zavěšené na jakési „udičce“. Tento způsob vychází z varianty skoku dalekého, populární zejména na americkém kontinentu, z tzv. Big air. 

Big air využívá peška zavěšeného na konstrukci, pes se rozbíhá po asi metr vysokém mole, ve skoku strhává zavěšeného peška a následně dopadá do podlouhlého bazénu s vodou. Této disciplíny se vedle teriérů typu bull často účastní i psi jiných plemen, zejména retrívři. Její výhodou je vyšší šetrnost ke kloubům a šlachám, které nejsou zatíženy prudkým dopadem na pevnou zem, nevýhodou je větší náročnost na technické zázemí při soutěžích i tréninku. Pro některé psy může také představovat problém dopad do vody. 

Wall climbing

Mezi divácky nejatraktivnější sporty patří bezesporu wall climbing, tedy kombinace skoku a šplhu po kolmé stěně. 

V České republice byla tato disciplína poprvé předvedena roku 2009 a od té doby stále získává další a další příznivce, stejně tak i stoupají pokořené výšky. Zatímco první sezónu byl nejlepší výkon 280cm, současné rekordy jsou ještě o metr vyšší. 

Základem wall climbingu je kolmá dřevěná stěna s gumovým kobercem, na které je v určité výšce zavěšený pešek. Pes s rozběhem vyskakuje na stěnu, po které vyšplhá, či, přesněji řečeno, vyběhne ještě o pár skoků výš a zakousne se do peška, podobně jako u high jumpu. 

Vzhledem k dosahovaným výškám je nezbytné, aby majitel psa ze země jistil a především brzdil jeho dopad na zem. 

Podobně jako u ostatních soutěží se zde uplatňuje vyřazovací systém, kdy jsou k dispozici na každou výšku 3 pokusy. Zdolají-li dvě zvířata stejnou výšku, vítězí pes s menším počtem potřebných pokusů. 

Hang time a Tug of war

Následující dvě disciplíny využívají příslovečný stisk, odhodlání a výdrž teriérů typu bull. První z nich, hang time, spočívá ve výskoku na zavěšeného peška, podobně jako je tomu u klasického high jumpu. V tomto případě však rozhodujícím kritériem úspěchu není dosažená výška, ale doba, po jakou pes vydrží peška držet, respektive udržet se na něm ve visu, aniž se dotýká země. Špičkové výkony se pohybují přes jednu hodinu, což z tohoto sportovního odvětví nečiní pro diváky příliš atraktivní podívanou.

Z podobného soudku je i tug of war, tedy jakási přetahovaná mezi dvěma psy. Zvířata jsou přivázána proti sobě tak, aby nemohlo dojít ke vzájemnému kontaktu a mezi nimi je nataženo lano či řetěz s pešky na obou koncích. Každý pes se pevně zakousne a snaží se přetáhnout protivníka a přimět ho k upuštění peška. Rovněž v tomto případě trvá duel velmi dlouho, rekordní výkon byl přes 3 hodiny. 

Nácvik skoku a držení peška

Malá štěňata s oblibou koušou a cupují všechno možné, od kusů látek a hadrů přes míče až po gumové hračky. Tuto zálibu je vhodné podporovat, případně pouze usměrňovat volbu kousaných předmětů. Postupně můžeme zkusit náznak přetahování formou hry, ovšem větší sílu můžeme vyvinout až po dokončení výměny mléčného chrupu za trvalý (obvykle kolem 6.-7. měsíce věku).

Projevuje-li pes stále o peška zájem, můžeme ho v zákusu začít lehce přizvedávat až do stoje na zadních nohou. 

Máme-li psa namotivovaného na kousání do peška, můžeme v další fázi využít třeba větev stromu a vyrobit improvizovanou kladku, na kterou zavěsíme lano s peškem, nejlépe odpružené. Následně peška i se psem povytáhneme do výšky, napřed na zadní nohy a pak ještě výše, až se ocitne volně nad zemí. Důležité je postupovat pomalu, klidně a nelámat to přes koleno, když se psu zrovna nedaří, nechce nebo prostě jen „nemá svůj den“. 

Při správné motivaci a postupném zvykání nebude pro psa problém vyskočit za peškem do výšky a zůstat na něm viset, zpočátku do dobu několika sekund, posléze případně déle. 

Je dobré mít na paměti, že každý pes je individualita a může mu vyhovovat něco jiného. Houževnatí, trpěliví a silní psi se výborně hodí pro hang time, naopak zvířata dynamičtějšího založení, vynikající hbitostí se lépe uplatí ve wall climbingu. Dobrý psovod dokáže nejen psa naučit požadovaný cvik, ale také vystihnout, k jaké disciplíně má nejlepší předpoklady.

Co ještě dělají bullové

Vedle ryze „bullích“ sportů existují ještě další odvětví, ve kterých můžeme teriéry typu bull často spatřit. Oblibě se těší canicross (běh se psem), bikejöring (běh u kola), často ještě spolu s plaváním tvoří divácky oblíbený triatlon. 

Dále je tu agility připomínající Monkey track, 100-200m dlouhá opičí dráha s deseti různými překážkami. Hodnotí se jak dosažený čas, tak i správnost překonání překážek. Na trase můžeme najít překážky důvěrně známé z agility - kladinu, parkurové kavalety, zavěšenou pneumatiku či tunel. 

Speciální varietou překonávání překážek je A-frame, spočívající v opakovaném překonávání „áčka“, tedy dřevěné překážky připomínající písmeno A. Vítězí pes, který v časovém limitu jedné minuty zvládne nejvíce přeskoků tam a zpět ve správném technickém provedení. Prozatím je o tento mladý, pouze několik let starý sport zájem především mezi stafordširskými bulteriéry. 

Kdo si hraje, nezlobí

Temperamentní a silní psi potřebují sportovní vyžití, které odpovídá jejich naturelu. Tyto disciplíny poskytují příležitost k vybití energie a uplatnění jejich fyzického fondu. Rovněž s jejich pomocí stoupá počet majitelů, kteří se věnují výcviku svých psů a v neposlední řadě také sportovní dny pro bull plemena ukazují laické veřejnosti, že „bulíci“ jsou krásní, atletičtí psi, které lze úspěšně cvičit, i když ne stejným způsobem, jako ovčáky a kolie. 

Za odbornou konzultaci děkuji Michaelovi Miky.

 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (5x):

1
2
3
4
5

Autor textu Ing. Šárka Štíchová

Absolventka České Zemědělské univerzity v Praze, oborů Kynologie a Zájmové chovy.

Autor fotografií Michael Miky

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře