Němečtí ovčáci zachraňovali

Správný služební pes musí mít přehled, jak je vidět na Irrovi.
Diváci ČT se v přímém přenosu dozvěděli, jak se člověk může setkat s medvědem.
Jozef Adamčík děkuje za ocenění svého Konora.
Malířka Iva Hüttnerová předává cenu podpraporčíkovi Josefu Kubíčkovi.
Irr pac nedá, zato ho zajímá, co dostane.
Takhle přenášel policista nalezenou dívku k sanitce. (foto archiv PČR)
Ochránce, zachránce a také kamarád pro celou rodinu – takový je Irr Josefa Kubičky.
Za minulý rok zabodovali v anketě nejvíce policejní psovodi Jihočeského kraje – zleva Lubomír Ábel, krajský šéf psovodů Štěpán Wawreyn a Josef Kubička.
Obsah
  1. Ovčák proti medvědovi
  2. Překvapení na závěr
  3. Nebezpečí na břehu Otavy
  4. Věřit psovi

Nedávno jsme si přiblížili vítěze jednotlivých kategorií ankety Statečné psí srdce za rok 2018. V následujících řádcích nabízíme dva nejzajímavější příběhy. Začněme zcela ojedinělou zásluhou psa, který díky svému neohroženému chování před útočícím medvědem neuprchl, ale upoutal jeho pozornost na sebe a páníčkovi tak dal šanci na ústup. Připomeneme si příběh německého ovčáka Konora, jenž zvítězil v kategorii Záchranný čin neslužebních psů – laiků a zároveň byl vyhlášený šéfredaktorem časopisu Psí kusy Dušanem Stuchlíkem absolutním vítězem ankety.

Ovčák proti medvědovi

Německý ovčák patří rodině Jozefa Adamčíka z Košic a jedině díky Konorovi vyšel páníček ze setkání s medvědem bez újmy na zdraví. Jak známo, medvědů je na Slovensku kolem třinácti set, a tak setkání s ním není zase tak velkou vzácností. Jenomže když se k němu příliš přiblížíme a vylekáme ho nebo když se cítí ohrožený, zaútočí. Zvláště útočné bývají medvědice v situaci, vyhodnotí-li blízkost člověka nebo zvířete jako ohrožení svých potomků. Útok medvěda zažil Jozef Adamčík, když byl na houbách nedaleko své chalupy v Malé Lodině u Margecan. Do lesa vyrazil jako obvykle se svým pohodovým německým ovčákem Konorem. Poklidnou procházku lesem však narušilo nezvyklé chování psa. Houbař pozoroval jeho nervozitu a pobíhání sem tam. Proto Konora přivolal k sobě. Chtěl zjistit příčinu neobvyklého chování. Jenomže ovčák nepřibíhal, a tak se pan Jozef vydal za ním. „Asi na vzdálenost patnácti metrů jsem spatřil, jak na Konora útočí medvěd. Nebylo o čem přemýšlet. Nejprve pomalu a pak během jsem se vydal na opačnou stranu, k vesnici. Konorovi jsem nemohl nikterak pomoci a věděl jsem, že pes je obratnější a ve středně hustém lese se dokáže snadněji pohybovat a uhýbat smrtelným medvědím drápům. Díky tomu, že Konor poutal pozornost velké šelmy na sebe, mohl jsem doběhnout až do vsi. Tam jsem nejprve přemýšlel, jak Konorovi pomoct, pokud ještě žije a je zraněný,“ vzpomíná pan Adamčík na dramatický zážitek zintenzivněný vyvrknutým kotníkem při přeskakování vyvrácených stromů.   

Překvapení na závěr

Muže napadlo, že největší zkušenosti se zvěří v lese musí mít myslivecký hospodář, a tak se obrátil na něho. Ostřílený myslivec se s panem Jozefem ochotně vydal do místa, kde asi došlo ke střetu medvěda se psem. Cestou myslivec vyprávěl o vlcích a medvědech, kteří se v okolních zalesněných kopcích vyskytují. A právě pod kopcem, kde muž hledal houby, medvědice obvykle vyvádí své potomky. „Byly to pro mne překvapivé informace, neboť s rodinou jezdíme na chalupu dvacet let a zaznamenali jsme jen stopy přemnožených divočáků a jelení či srnčí zvěře. O medvědech a vlcích jsme neměli ani tušení,“ podotkl houbař. Když muži došli přibližně k místu, kde byl pes viděn naposledy, volali na něho. Mysleli si, že by někde poblíž mohl ležet zraněný. Jaké však bylo jejich překvapení, když po pár minutách se kolem nich začal motat Konor s vrtícím se ocasem. „Byla to velká oboustranná radost. Větší ta moje, neboť Konorovi jsem byl vděčný za záchranu svého zdraví a možná i života. On soustředil na sebe pozornost medvěda a umožnil mně tak ústup do bezpečí,“ vybavuje si muž šťastné chvíle ze setkání a dodává, že nebylo možné zjistit, zda útočila medvědice, nebo medvěd. Domnívá se, že v případě útoku medvědice by pes jen stěží přežil nebo vyvázl bez zranění. Myslí si, že mohutnost šelmy odpovídala spíše medvědímu samci.

Nebezpečí na břehu Otavy

Vítězi kategorie Záchranný čin služebních a záchranářských psů předávala cenu divadelní a filmová herečka, televizní moderátorka, spisovatelka a malířka Iva Hüttnerová. Ačkoliv se svými obrazy vystavovanými ve významných metropolích poznala celý svět, její láska zůstává doma při zemi. Miluje pejsky a při předávání ceny si získala zvláštní potlesk za akce, které pořádá se svými kolegyněmi z branže ve prospěch týraných psů. „S kamarádkami probereme skříně a neonošené a někdy i úplně nové věci nabízíme k prodeji na bazaru pro týrané psy,“ uvedla mimo jiné. A samozřejmě vyzvedla výkon policejního psa Irra ze Strakonic, který díky dokonalému stopování našel loni v létě pohřešovanou devítiletou dívku, jak přiblížil jeho čtyřiatřicetiletý psovod Josef Kubička: „Rodiče děvčátka oznámili na policejní tísňovou linku 158, že jim odešla dcera z kempu ve Slaníku, kde byli spolu s dalšími vodáky na břehu Otavy. Ani po půlhodinovém intenzivním hledání ji nenašli, a tak požádali o pomoc Policii ČR. Rodiče se obávali o zdraví a život handicapované dcery, neboť terén je v okolí místy nepřístupný a také hrozila možnost utonutí. Dívka prý odběhla za nějakým malým psíkem a pak zřejmě netrefila do kempu.“ 

Na místě byla zorganizována pátrací skupina, ve které byli policisté ze Strakonic, Radomyšle, z dopravní a cizinecké policie a psovod, podpraporčík Kubička. S sebou měl dosluhujícího desetiletého německého ovčáka Irra. Ač psí veterán, jeho výkonnost je stále na nezbytné úrovni, a v tomto případě byly zvláště důležité jeho mnohaleté stopařské zkušenosti. Kromě pravidelných tréninků měl každý rok desítky nasazení, a často právě na stopách. Má za sebou i neobvyklé případy, když třeba našel v lese oběšeného člověka, vystopoval zloděje nafty, ale nejednou také ochránil svého páníčka před napadením, když byla dvojice vyslaná k bitkám v hospodách či na zábavách.

Věřit psovi

Zkušený policejní psovod má jednu zásadu – věří svému psovi. I to se mu tentokrát potvrdilo, když Irra nasadil na hodinu starou stopu v místě, kde byla dívenka viděna naposled. Bylo zřejmé, že její stopa byla křížena rodiči a dalšími lidmi z kempu, kteří dívku předtím hledali. Snad i proto Irr pracoval na stopě podél Otavy pomalu a rozvážně. Chvílemi se sice odchyloval od břehu do pole, ale takové kličkování přisuzoval psovod postižení dívenky mozkovou obrnou. Asi po kilometru byla stopa křížena dvěma lidmi, kteří tvrdili, že podél břehu nikdo nešel. Informaci psovod nebral příliš v úvahu, neboť důležitější byla pro něho reakce ovčáka. I když bylo vedro, Irr vytrvale sledoval nějakou stopu. „Asi po kilometru a půl vedla stopa do kopřiv – to už mně bylo jasné, že jsme u dívky. Slyšel jsem pláč, a tak jsem Irra odložil a došel k dívence. Byla šťastná, že k ní někdo přišel, ale naříkáním a zřejmě dehydratací vysílená. Vzal jsem ji na ramena a nesl zpět do kempu. Z úspěšného konce měl nepochybně radost i můj pes, který radostně pobíhal kolem mne,“ přibližuje závěr pátrání policejní psovod. 

O rozradostněném ovčákovi nelze pochybovat, neboť Irr, ač všestranný služební pes, je opravdu milovníkem dětí. Psovod ho totiž má doma a jeho čtyřletá Eliška a rok a půl starý Štěpán mají Irra za nejlepšího kamaráda. „Má neuvěřitelnou výdrž hrát si s dětmi. To na rozdíl od jeho nástupce ve službě, tříletého německého ovčáka Yettiho. Toho děti vůbec nezajímají a jejich dorážení spíše jen přetrpí,“ svěřil se na závěr psovod Josef Kubička. 

 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (4x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Josef Růžička

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře