Jak jsme se chystali na závod, který se nekonal
Přesně před dvěma lety jsem se poprvé zúčastnila Šediváčkova longu se svými čechohoračkami. V prosinci mi bylo 18 let, tím jsem splnila požadovaný limit, a v lednu už jsem jela a celý závod dokončila. Dalšího ročníku jsem se bohužel nemohla zúčastnit, vzhledem k tomu, že jsem zrovna maturovala a potřebovala jsem řádně uzavřít tuto etapu života. Po maturitě mě už od další účasti v závodě nic nezdržovalo. V létě jsme zaplatili povinnou zálohu na tento závod. Náš plán jet Šediváčka jsme nikde moc neprezentovali.
Příprava
V září jsme začaly trénovat, abychom na ročník XXV byly řádně připraveny. Bylo obtížené najít cesty pro trénink, protože naše kůrovcem zdevastované lesy mají totálně zničené cesty od těžebních strojů a kamionů. Každý trénink byl jiný. Nikdy jsme nevěděli, kterou cestu bude možno použít, kde zrovna nebudou těžit. Prvních pár týdnů tréninku probíhalo bez problémů a holkám to i přes velmi obtížný terén velmi šlo. Bohužel pak si Aischen a Aranka kvůli nedostatečnému osrstění podřely hrudník od postroje, kam se jim dostalo bláto, a to nám znemožnilo na nějakou dobu trénink. Později běhaly v tričkách. Aby se holkám běhalo ještě lépe, pořídili jsme jim do postrojů vyměkčené vložky, ale i přesto jsme měli na týden s tréninky stopku. Vysoká škola začala a já musela odjet, a tak trénink přešel na mého tátu. Po dva týdny jezdil s holkama pouze on, ale kvůli dnešní době a stále trvajícímu viru nám brzy přesunuli výuku na doma a já se mohla do tréninku znovu naplno opřít. Postupně jsme přidávaly kilometry, abychom nakonec dosáhly cílové vzdálenosti.
V listopadu jsem se já se psy a svým tátou vydala za naším kamarádem Tomášem Kubínem. Společně s ním jsme pár dní trénovali a náležitě si to užili. Do zápřahu mi dokonce zapůjčil jednoho za svých psů, za což mu opravdu velmi děkuji. Byla to parádní jízda! Psům se trénink na jiných tratích velmi líbil, pro nás všechny to bylo příjemné zpestření.
Smůla
Celosvětová pandemie nám narušila možnost účastnit se menších závodů. Na většinu z nich jsme byly přihlášeny, ale bohužel se kvůli stále se měnícím opatřením neustále rušily. Když jsme zjistily, že se v roce 2020 už na žádné závody nedostaneme, zajely jsme si k rybníku Řeka u Krucemburku, kde je pěkný les a krásné cesty. Projely jsme si tam, co se dalo, a najezdily okolo 30 km.
Další týden jsme měly smůlu, podařilo se nám 3× píchnout a jednou prorazit kolo, což se nám ještě nikdy nestalo. Dvakrát mě taťka musel vyzvedávat na trati.
I přes tyto nehody jsme se rozhodly zajet si našeho „domácího Šediváčka“ v době Vánoc. Tento plán nám ale překazil zdravotní stav jedné z mých fen. Měla velmi bolavý píštěl na levé zadní pacce. Dostala antibiotika a já byla nucena zatím jezdit jenom s Arkou, Sárí a Aischen a občas nám pomohla i nejmladší fenka, roční Héra.
K řadě nesnází, které nás tento rok provázely, se přidal i veliký vichr, jenž způsobil polom stromů a tím ještě více omezil naše možnosti. Ať jsme vyrazily kamkoliv, všude nám cestu blokovaly stromy. To pro nás znamenalo jen další nemilou pauzu v tréninku do doby, než budou spadlé stromy odtaženy z cest.
Bez třešničky na dortu
Na Nový rok se mi do spřežení vrátila už i uzdravená Grace a konečně nám to zase pořádně táhlo. Následující týden jsme trénovaly naplno, ale pak přišlo oznámení, kterého jsme se celý rok od vypuknutí pandemie obávaly. Nouzový stav se prodloužil. Je po závodech.
Pořadatel Šediváčkova longu byl nucen závod odložit na příští rok, což určitě pořadatele i závodníky vůbec nepotěšilo, zvláště když se jedná o jubilejní ročník.
Strávili jsme stovky krásných hodin se psy při přípravě na závody.
Suma sumárum máme najeto necelých 1 200 km se spoustou krásných okamžiků, bohužel bez třešničky na dortu, kterou měl představovat Šediváčkův long.
