Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
Proč nezabíjet vlky?
Sdílet:

Proč nezabíjet vlky?

Psi
Druhy a plemena

Připadá vám tato otázka nejen stupidní, ale i perverzní? Pak jste v pořádku, mně je odporná taky. Juraj Lukáč, náčelník slovenského Lesoochranářského sdružení VLK, kdesi kdysi řekl, že zabít vlka je stejně zvrhlé jako šíření dětské pornografie.

Důvodů je mnoho

Prvním a základním důvodem je důvod etický: člověk nemá ani v nejmenším právo rozhodovat, který tvor bude na planetě žít a který nikoliv (a kdykoliv to udělal, čas ukázal, že tím způsobil velký ekologický průšvih).

Jsou tu však i důvody zištné, které mnoho lidí zajímají nejvíce. Na prvním místě je nutno jmenovat pohyb vlků v krajině, kterým zneklidňují býložravce a nedovolí jim zůstávat dlouho na jednom místě a okusem likvidovat mladé stromky. 

Přemnožení býložravci způsobují v Česku miliardové národohospodářské škody (což s nanejvýš milionovou škodou, kterou vlci mohou způsobit na hospodářských zvířatech, je směšně zanedbatelné; navíc pokud jsou stáda vhodně zabezpečená, škody způsobené vlky ještě významně klesají). 

Tuto vlčí službu nejsou schopni (ani ochotni) myslivci v žádném případě nahradit. Dále vlk zásadně zvyšuje nejen kvalitu a kondici lovné zvěře, ale ‒ jak dokazuje třeba i příklad Yellowstonu ‒ má zásadní kladný význam pro utváření a pestrost  samotné krajiny, pro její dřeviny, bylinné patro, kvalitu vodních toků i pro zvýšení množství druhů  ptáků a savců.

Nic z toho však nemůže fungovat, pokud do působení vlčích společenstev začne zasahovat člověk. Vlčí rodina má mnoho vrstev a každá z nich je nezastupitelná. 

Základem všeho je rodičovský pár, který je nejen živitelem, ale i nositelem zkušeností a vychovatelem. Jsou-li rodiče zabiti (k čemuž při lovu obvykle dojde, neboť rodiče svoje potomky obětavě chrání), systém rodiny se zhroutí a do vedení smečky a reprodukce se dostávají mladí a nezralí jedinci, kteří budou s největší pravděpodobností napadat domácí zvířata (je to jednodušší než lov divoké kořisti) a působit další problémy (tolik citované „nestandardní chování“).

Pošetilé názory některých laiků, kteří říkají „vlky ano, ale jen někde“, jsou naprostou hloupostí: ani větru nelze nastavit hranice. Vlci lidské hranice neznají a nerespektují. Vlk zvládne urazit za jedinou noc i stovku kilometrů. Jak ho chce někdo udržet na jednom místě, kde se to lidem právě hodí? Příroda nebude fungovat jako zoologická zahrada!

Názor, že vlci mohou žít jen v horské divočině daleko od lidských příbytků, nemůže obstát. 

Evropská příroda je dnes již plná lidí a zvířata se s námi nuceně učí žít ‒ stejně, jako my se musíme naučit žít s nimi. 

Ono to jde ‒ když to dokázali už naši předkové a problém se šelmami dodnes nemají ani pastevci v oblastech, kde člověk velké predátory nikdy v historii nevyhubil. Nikdy nezapomenu na slova starého bači ve Veporských vrších, který mi řekl, že když mu vlci roztrhají ovci, nikam to nehlásí. Propadl by se prý hanbou, kdyby se říkalo, že je špatný hospodář, který se nedokáže postarat o svěřené stádo. 

A když jsem se ptal rumunských pastevců, zda nemají problém se šelmami, smáli se a vrtěli hlavami nad mou pitomou otázkou. Vždyť šelmy žijí v Karpatech odjakživa...

Vlci žijí a rozmnožují se v městském prostředí rumunského Brašova a nepůsobí žádné potíže. Vlci žijí v italských kukuřičných polích a loví divočáky (počáteční obavy zemědělců se dokonce změnily ve vděk). Vlci žijí a jsou veřejností tolerováni v německých vojenských újezdech a nedaleko německých vesnic a měst (a vznikla zde i „vlčí turistika“, která vytváří zisk pro místní obyvatele). 

Do zkrocené evropské divočiny šelmy přinášejí poselství dávných dob, kdy svět byl ještě v rovnováze a v pořádku. 

Vlk je vrcholovým predátorem, který v naší přírodě bytostně chyběl. Člověk-myslivec byl přesvědčen, že dokáže funkci predátora účinně nahradit. Skutečnost jasně ukázala, že člověk opět selhal (jak právě dokazuje přemnožená spárkatá zvěř, a především divočáci).

Lovit vlky proto, abychom „kontrolovali“ jejich množství, postrádá smysl. Vlci jako vrcholoví predátoři se nemohou přemnožit ‒ jejich území by je pak totiž neuživilo! Mohou jen migrovat a šířit se jinam do nových neobsazených území. 

Přemnožil se především člověk. Nebo se snad někdo domnívá, že naše planeta je stavěna na bezmála osm miliard lidí?

Na následujících příkladech se pokusím podrobněji doložit svůj názor, proč zásadně nesouhlasím s jakýmkoliv lovem vlků.

Smečka je rodina

Vlčí smečka není náhodné seskupení šelem, naopak, je většinou složená z rodičů a jejich potomků (nukleární rodina), nebo je to větší a košatější skupina, ve které najdeme i strýce a tety, prarodiče a občas i adoptivní osvojence.

Báchorky o vlcích samotářích jsou většinou vzdáleny pravdě. Osamocený vlk není vlkem spokojeným, nýbrž vlkem hledajícím, který chce svou budoucnost změnit. 

„Vlci, samci i samice, mohou sice procházet fázemi samoty, ale netouží tak zůstat po celý život,“ píší Jim a Jamie Dutcherovi ve své knize Skrytý život vlků. 

„Osamělý vlk je takový, který hledá. Chce celou svou podstatou patřit do něčeho většího, než je on sám: do smečky. Stejně jako my, i vlci si vytvářejí přátelské vztahy a udržují vazby na celý život. Spolupráce jim přináší úspěch a samota znamená potíže. Vlci se navzájem potřebují, tak jako je tomu i u lidí.“ 

Osamocení vlci hledají vhodnou partnerku (partnera) a volné teritorium, kde by mohli založit svou rodinu a vytvořit svou vlčí smečku nebo se případně připojit k jiné vlčí smečce (což je podnik značně riskantní, který může skončit velmi špatně; v tomto případě velmi záleží na diplomatických schopnostech jednotlivých zvířat). 

Tento mechanismus, při němž někteří mladí vlci (ve věku dvou až tří let) ze své rodné smečky odcházejí, zabraňuje příbuzenské plemenitbě (inbreedingu). 

Kurt Kotrschal ve své knize VLK PES ČLOVĚK uvádí: „Pokud má mladý samec štěstí, nenarazí na cizí smečku, která by ho usmrtila ‒ tento opačný případ nastává s určitou pravděpodobností tehdy, jedná-li se o sousední   smečku. Pokud však tento vlk poběží dostatečně daleko, zdá se, že existuje určitá možnost, že se mu více či méně obtížně podaří začlenit se do cizí smečky (takových případů je spolehlivě zdokumentováno mnoho; pozn. aut.). 

A má-li opravdu velké štěstí, najde si mladou samici a založí s ní smečku novou. Nejspíše k tomu ale nedojde (příliš pesimistická prognóza založená na zkušenostech z Rakouska; pozn. aut.). Podle údajů Světového fondu na ochranu přírody se v polovině roku 2010 pohybovalo v Rakousku sedm vlků. Šance, že narazí na partnera opačného pohlaví, je pochopitelně nízká. Mnohem pravděpodobnější je, že je v noci něco přejede. 

Zjara roku 2012 se pak na katastrálním území dolnorakouské obce Schneeberg objevil vlčí pár, který ‒ jak se ukázalo z genetických vzorků ‒ přišel z Itálie. Jejich stopa se zase rychle ztratila, pravděpodobně se stali obětí nelegálního odstřelu. 

I dvě ze tří smeček, které v roce 2020 žily na severu spolkové země Dolní Rakousko, zmizely. V roce 2021 se v Rakousku pohybuje jen smečka ve vojenském výcvikovém prostoru Allentsteig a dále asi 20‒30 jedinců, z nichž někteří územím Rakouska pouze procházejí.“

Nejlépe prozkoumány jsou vlčí smečky v americkém národním parku Yellowstone, kam byli vlci reintrodukováni v roce 1995 a kde je mnoho zvířat opatřeno radioobojky.

Ze zprávy z roku 2008, kterou vytvořili biologové Doug Smith a Matthew Metz, vyplývají velmi zajímavá fakta možné dynamiky vlčí smečky. 

V roce 1996 se samice (označená jako 7F) spojila se samcem (2M). Pár měl vlčata pravidelně po sedm následujících roků a vytvořil tzv. Leopoldovu smečku. V roce 2002 vlčice 7F zemřela. Do smečky vstoupil nový vlk 534M a vypudil dosud vůdčího vlka 2M. 534M se spářil s vlčicí 259F (dcera 2M). Vlk 2M odešel do exilu a vzal si s sebou několik svých potomků. Když 259F zemřela, jedna z vlčic, která odešla s otcem 2M, se vrátila do své původní smečky a stala se alfa samicí.

„Je to pozoruhodná proměnlivost něčeho, co jsme kdysi nazývali nejstabilnější smečkou Yellowstonu,“ shrnují Doug Smith a Matthew Metz. 

„Nový alfa, osvojenec, či uzurpátor ‒ ti všichni napomáhají rozdmýchat genofond a udržet zdravou vlčí populaci,“ tvrdí Jim a Jamie Dutcherovi. 

Krvavé osudy

Mnohokrát jsme v různých článcích a kapitolách zmiňovali úspěšný návrat vlků do národního parku Yellowstone, kam byli tito predátoři repatriováni v roce 1995. Vlčí návrat vyžadoval mnoho diplomacie, fůru peněz a neuvěřitelné množství obětavé práce. Je smutné sledovat  tragické osudy některých z reintrodukovaných vlků.

Robert H. Busch v knize Vlčí almanach uvádí: „Několik reintrodukovaných vlků již bylo nelegálně zastřeleno. V lednu roku 1995 byl zastřelen vlk v Idahu, když ho někdo viděl pojídat maso z mrtvé ovce. Pátrání prokázalo, že ovce zemřela na následky těžkého porodu, vlk se tedy jen přiživil na jednoduše získané potravě. Když se pracovníci USFWS snažili získat povolení k prohlídce ranče, kde byl vlk zastřelen, došlo k velmi ostré potyčce mezi majitelem ranče a místním šerifem na jedné straně a zástupci USFWS na straně druhé. Incident se dostal ke kongresovému slyšení a řešil vztahy mezi místními, státními a federálními agenturami.

Poblíž města Daniel ve Wyomingu byl nalezen zastřelený roční samec vlka, ale nikdy se nepřišlo na to, kdo ho zabil. Jeden kovboj zastřelil sestru tohoto vlka blízko Meeteesee ve Wyomingu. Tvrdil, že si ji spletl s kojotem. Šel se sám přiznat a dostal pokutu 500 dolarů.

Blízko Three Forks v Montaně byl zastřelen alfa samec a jeho tělo hozeno do řeky Madison. Viník se nikdy nenašel.

Nejznámějším zastřeleným vlkem je číslo deset (vlci v Yellowstonu bývají zoology označovány čísly; pozn. aut.) ‒ největší z vlků, kteří byli reintrodukováni do Yellowstonu. Zastřelil ho lovec jménem Chad McKittrick. Číslo deset byl alfa samec, osvědčený plemenný vlk a pravděpodobně také nejcennější zvíře celé reintrodukce. McKitrick ho zastřelil v Montaně, kde mu odřízl lebku, stáhl ho z kůže a tělo pohodil do hustého křoví. Sundal zvířeti rádiový obojek z krku a vyhodil ho. Obojek později našel speciální agent USFWS Tim Eicher. Potvrdilo se, že zvíře nezemřelo přirozenou smrtí, a společnost na ochranu divokých zvířat Fish and Wildlife Conservation Society vypsala odměnu 13 000 dolarů za informace vedoucí k usvědčení toho, kdo číslo deset zabil.

Tělo čísla deset našel muž, který hledal jelení parohy. Když agent Eicher přišel na místo, kde vlk ležel (respektive to, co z něho zůstalo; pozn. aut.), uvedl, že viděl jednu z nejsrdceryvnějších scén své kariéry: vlčice číslo devět, družka čísla deset, si vyhrabala doupě vedle těla svého mrtvého partnera. Pracovníci USFWS ji společně s jejími vlčaty odchytili.

Vlčice s potomky strávila léto ve výběhu pod dozorem biologů. Později ji spárovali s novým mladým samcem, vlkem číslo osm, a celá rodina se přemístila do údolí Lamar, zpět do bezpečí Yellowstonského národního parku.

McKittricka chytili, dostal pokutu ve výši 10 000 dolarů, byl odsouzen na 6 měsíců ve vězení a na rok a půl mu byla odňata lovecká licence.“

Zpřetrhání pavučiny

Vlčí smečka je rodinné společenství, jehož členové se navzájem milují, pečují o sebe, využívají svých schopností ke vzájemné spolupráci a učí vysoké škole života svou mládež. „Aljašská smečka Toklat, která lovila ovce aljašské (ovce Dallovy; pozn. aut.), je skvělým příkladem, co mohou lidé snadno zničit,“ varují Jim a Jamie Dutcherovi. 

„Její teritorium se nachází převážně v národním parku Denali, ale táhne se až přes neviditelnou hranici parku. Místní lovci toho využívali a pozabíjeli mnoho toklatských vlků, kdykoli to bylo legální. V roce 2005 se alfa samice chytila do pasti a alfa samce zastřelili. Zůstalo pouze šest mladých vlků, kteří ještě neuměli ulovit těžko polapitelnou kořist, jako byly ovce aljašské, ani se nestačili naučit nic o teritoriálních hranicích smečky. Vlci, kteří přežili, se stáhli do zlomku svého původního teritoria a živili se zajícem měnivým. Desítky let stará tradice a speciální technika lovení ovcí aljašských na vysoko položených svazích najednou skončila. Se smrtí alfa vlků zmizely znalosti a zkušenosti předávané po generace.“

Genetičky Linda Rutledgeová a Sharon Levyová porovnávaly lovené a nelovené vlčí populace. Výsledky svého studia zveřejnily v červnovém čísle časopisu New Scientist z roku 2010 ve článku Hodnoty vlčí rodiny. V teritoriu, které obklopuje provinční park Algonquin v Ontariu v Kanadě, byli vlci legálně loveni více než jedno století. Lovci byli v regionu zodpovědní za dvě třetiny mrtvých vlků. V roce 2001 byl konečně lov vlků zakázán a zoologové velmi brzy zaznamenali nepřehlédnutelnou změnu v sociální struktuře vlčích smeček.

„Legální lov rozbil vlčí rodiny a znemožnil jejich soudržnost,“ vysvětlují Jim a Jamie Dutcherovi. 

„Vlci se začali sjednocovat do malých skupinek často nepříbuzných zvířat a vznikaly volné pseudosmečky typu tlup. Poté, co byl lov zakázán, se vrátila jednotka rodiny. Tam, kde dříve téměř neexistovala predace losa, nyní výrazně stoupla. Los poskytuje mnohem víc masa než jelen, ale je také mnohem těžší ho ulovit. 

Navýšení lovu tak velkého zvířete poukazuje na to, že ze stabilních rodin, ve kterých mají mladí vlci dostatek času se učit od dosud žijících rodičů, vycházejí schopnější lovci. Jako lidé zcela jistě chápeme, jaká je to tragédie ztratit dvě třetiny rodiny. 

V zemích sužovaných válkou jsme mohli být svědky zničujícího odkazu nevzdělaných, emočně rozpolcených sirotků. Máme také dostatek důkazů, co se stane, když opakovaně poškodíme zvířecí společnosti... 

Když svou krátkozrakostí zničíme vlčí sociální strukturu a ignorujeme nastřádané vědomosti o vlčích smečkách, vlci, kteří přežijí, začnou vykazovat atypické a dysfunkční chování. Měníme jejich svět natolik, že už se nechovají jako vlci. A pak je viníme z problémů, které jsme sami způsobili. 

Pokud se máme posunout vpřed a naučit se žít vedle vlků, musí naše chování vůči nim odrážet vše, co o nich víme. Vlk není samotářské stvoření a vlčí smečka není volný svazek náhodných jedinců. Vlci se o sebe navzájem starají. Hrají si až do stáří, společně vychovávají mláďata a pečují o zraněné. 

Je také dokázáno, že truchlí nad ztrátou člena smečky. Při pohledu na vlky vidíme kmeny ‒ rozvětvené rodiny, jež mají svou vlast, historii, znalosti, a dokonce i kulturu.“

Bolestné ztráty

Geniální americký terénní zoolog George Beals Schaller (nar. 1933), který je světově uznávaným biologem, ochráncem přírody a publicistou, tvrdí, že příroda ztrátu býložravce do roka nahradí, kdežto ztráta velké šelmy rozvrátí přírodní rovnováhu na jedno desetiletí. 

Je třeba mít na paměti, že pokud vlčí smečka přijde o své rodiče čili o svůj vůdčí pár, ztratí smečka letité zkušenosti, moudrost předků a své vlastní dějiny. 

Hloupý člověk, který chce „tlumit škodnou“ ‒ tento termín patří do hlubin tmářského středověku a nemá místo ve slovníku osvícené současnosti ‒ dosáhne opaku. 

Smečka je rozvrácena a do reprodukce se dostanou mladí, nezkušení vlci, kteří by si za normálních okolností museli na své poslání ještě dlouho počkat. Nemají zkušenosti s lovem velké kořisti a jsou často nuceni k snadnému lovu hospodářských zvířat, čímž si vykoledují ještě větší lidskou nenávist. 

(Stejná situace nastala na sousedním Slovensku s medvědy hnědými. Tam myslivci vybili mohutné medvědí samce, kteří bránili medvědím mladíkům v reprodukci. Není divu, že se slovenskými horami a podhůřími pohybuje tolik problematických medvědů, neboť Ursus arctos je jedinou velkou evropskou šelmou, která se může za určitých okolností způsobených člověkem přemnožit.)

Miroslav Mišák ve své knize Život svorky a iné neobyčajné príbehy výstižně píše: 

„Už žiadne vytie. Žiadne vĺčatá. Časť lesnej mágie sa stratila. Čo to ale znamená, že sa ani po šiestich rokoch vlci nevrátili. Alebo... Prečo hneď nasledujúci rok po tom, čo bola vlčica zastrelená, nebola nahradená inou? Prípadne celý rodičovský pár. Tak ako je to bežné kdekoľvek vo svete. Odpoveď je jednoduchá. ROZVRÁTENÁ VLČIA POPULÁCIA. Samozrejme vinou neustálého prenasledovania a zabíjania vlkov. 

Na papieri je vlk, medveď a rys chránený, to áno. Ale iba tam. Ak by sa ochrana vlka či inej šelmy naozaj dodržiavala, populácia by sa rozrastala, šírila a zapĺňala VEĽMI RÝCHLO všetky prázdne niky. 

Množstvo poľovníkov sa nijako netají otvorenou nenávisťou voči predátorom. Za tie roky existencie našej krajiny sa vytvorila široká skupina ľudí, pre ktorých zákony a obmedzenia neplatia. Novodobá šľachta. Páni. A čo by to bolo za pána, keby nebol poľovníkom. 

A tak títo malí, arogantní ľudkovia v honbe za trofejami rozvracajú populáciu každého druhu. Nie všetci, ale je jich dosť na to, aby narobili veľké škody... 

Na Slovensku máme okolo 50 000 poľovníkov a každé leto približne 400 vlkov. Väčšina poľovníkov túži z takého či onakého dovodu po vlčej trofeji. Je skor až zázrak, že s touto mentalitou tu vlkov ešte máme.“

Kdo by se snad naivně domníval, že vlci v Česku pod kulkami pytláků nehynou, byl by na omylu. Nejtragičtějším případem bylo zabití jedenácti vlků koncem devadesátých let v Beskydech pytláky z obce Bílá. Další jednotlivé případy najdeme i na dalších místech naší republiky. Viníci však takřka vždy pohříchu unikají. 

Jak ochránit vlky?

Vlci jsou na většině Evropy chráněni Bernskou úmluvou z 19. 9. 1979 a směrnicí o stanovištích z 21. 5. 1992. Je to však ochrana teoretická. Vlci se např. mohou lovit na území šesti obcí v severním Španělsku (zde je možné odstřelit 19 % vlčí populace). Vlci mohli být loveni do určité kvóty ještě donedávna na Slovensku, ale také v Norsku. 

V mnoha zemích stále existuje pytláctví. Dopadnout viníky je pochopitelně velmi svízelné. 

Povolené kvóty legálního odstřelu vlků v některých zemích jsou naprostým nesmyslem! Například ve Slovinsku žije sotva stovka vlků, přesto jich mohlo být v roce 2011 dvanáct zastřeleno. 

Ve Francii žije asi šest stovek vlků a šedesát z nich může být v určitých měsících myslivci zabito. 

Podobná situace panuje v severním Španělsku a v Norsku. 

Taková konání nejenže odporují Bernské úmluvě, ale přináší mnohem závažnější důsledky. 

„Škodí zájmům lidí žijících v těchto oblastech, kteří usilují o minimalizaci konfliktů a škod způsobených vlky,“ vysvětluje Kurt Kotrschal. 

„Vlci totiž zaprvé mají ‒ stejně jako jiní zástupci čeledi psovitých ‒ sklon k tomu, intenzivním rozmnožováním ztráty jedinců více než kompenzovat; odstřel tedy přivodí populační explozi. 

A zadruhé lov vlků zabraňuje upevnění struktury ve smečce. Ovšem například na základě výzkumů a zkušeností z německé Lužice nyní víme, že škody na ovcích páchají zejména přicházející vlci, u nichž se struktury ve smečce ještě nestihly stabilizovat, zatímco etablované smečky si hledají potravu převážně mezi lovnou zvěří v dané lokalitě, jejíž populace tím rovněž udržují zdravé.“

Škody, které vlci působí na stádech domácích zvířat, jsou ve většině evropských zemí státem kompenzovány. Kurt Kotrschal uvádí: 

„Lidé přímo dotčení vlky jejich rozšiřování pochopitelně odmítají. Jedná se především o myslivce a chovatele ovcí, ačkoli je k jejich odporu vedou rozdílné důvody. 

Ochranu vlků není možné realizovat, aniž bychom zohlednili obě tyto skupiny. Základním principem demokracie přitom zůstává, že demokratická většina, v tomto případě obyvatelé země, kteří jsou ochraně vlků pozitivně nakloněni, musí citlivě přistupovat k zájmům menšin, tj. myslivců a chovatelů ovcí. 

Na druhou stranu není samozřejmě přijatelné ani to, aby si nějaká skupina jako právě myslivci prostřednictvím rozsáhlého propojení s oblastí hospodářství a politiky v nedemokratické míře zajistila vliv a svobodu konání i vůči vlkovi. 

Je vůbec možný soulad mezi zájmy myslivců a chovatelů užitkových zvířat na jedné straně a Bernskou úmluvou, tedy velmi přísnou celoroční ochranou vlků v Evropě, na straně druhé? 

V Německu, kde nyní opět žije přibližně 1 000 vlků ve více než stovce smeček, se ukazuje, jak to může fungovat. Nevládní neziskové organizace jako například Společnost na ochranu vlků tu doprovázely již první vlky přicházející v 90. letech minulého století, monitorovaly je a usilovaly o informování a vzdělávání veřejnosti na lokální i spolkové úrovni. Tento proces se přirozeně pojil i s finančními prostředky, což výrazně zjednodušilo podporu příslušných aktivit i ve spolupráci s úřady.“

Chovatelům ovcí se tak ve „vlčích oblastech“ nabízí podpora (např. na pořízení elektrických ohradníků, nebo dokonce i na získání pasteveckých psů). 

Myslivci pochopitelně neobdrží žádná odškodnění, ostatně není k tomu ani ten nejmenší důvod. Vlci totiž nikterak neohrožují stavy lovné zvěře, naopak starají se o její dobrý zdravotní stav a udržují je vitální. Přesto však i v Německu občas dochází k ilegálním odstřelům; větší nebezpečí však hrozí na silnicích.

„Někteří myslivci, pastevci a farmáři v horách považují vlky za škodnou,“ píše Kurt Kotrschal. 

„Vlci se ilegálně odstřelují nebo zabíjejí pomocí otrávených návnad. Ale i v jihozápadních Alpách je v zásadě možné konflikty mezi člověkem a vlkem řešit. Například v oblasti Piemontu funguje při ochraně stád dobytka rozsáhlý balíček opatření včetně finančního odškodnění. Před vlky stáda chrání stovky maremmansko-abruzských pasteveckých psů a také elektrické ohradníky a speciální zařízení, tzv. plašiče, jež spouštějí zvukové a světelné efekty nebo jejich kombinaci.“

Zooložka Carina Wagnerová s kolegy v roce 2012 zveřejnila výsledky podrobného výzkumu, který zkoumal potravní zvyklosti vlků žijících v Německu. 

Vědci po celé roky probírali obrovské množství vlčího trusu a analyzovali zbytky kořisti. Z jejich výzkumu vyplývá, že 96 % vlčí kořisti tvoří spárkatá zvěř, 3 % zajíci a zbytek jiná drobná zvěř. Srnčí zvěř se ve vlčí potravě podílela 55 %, jelení zvěř 21 % a divoká prasata 18 %. 

Ovce a další užitková zvířata v potravě „německých“ vlků nehrají takřka žádnou roli. Stavy místní populace srnčí a jelení zvěře jsou stabilní a neklesají. Výjimkou je zvěř mufloní, která ale není zvěří původní, nýbrž uměle vysazenou člověkem. 

Je zajímavé, že se vlci během pouhých dvou generací přizpůsobili podmínkách kulturní krajiny a naučili se vyhýbat užitkovým zvířatům, pokud jsou adekvátně zabezpečena.

„Když se smečka v určité oblasti etabluje, už tam nestoupá ani počet vlků, protože hustotu své populace si regulují velmi účinným způsobem sami,“ vysvětluje Kurt Kotrschal. 

„Zavedou se určité zvyklosti, které se přizpůsobí lokálním podmínkám, a při dostatku divoké zvěře se pak vlci užitkovým zvířatům zpravidla vyhýbají. 

Na základě pozorování v Yellowstonském národním parku, hojně obývaném vlky, se odhaduje, že minimálně zhruba 60 % dospělých vlků zabijí jiní vlci. Vlci totiž v podstatě žijí v jakési válečnické společnosti. (K. Kotrschal má na mysli válečnické sousedské vztahy mezi smečkami, které soupeří o zdroje; pozn. aut.) 

Rozlohu jejich teritoria i velikost smečky určují množství potravy a bojovné aktivity sousedních smeček. Naopak populační hustotu volně žijící zvěře snižují vlci jen nepatrně, pokud však nejsou v dané lokalitě sami loveni.

Odstřel vlků je tedy jednou z největších hloupostí, kterou člověk může udělat, chce-li v nějaké oblasti udržet stavy vlčí populace a snížit počet konfliktů a chce-li chránit užitková zvířata i lovnou zvěř. Vlci to vše vyřídí velmi efektivně sami, bez přičinění člověka. Jejich odstřel může sice těšit některé lovce, zajisté ale neslouží trvalému a bezkonfliktnímu soužití.“

Co dokáže strach

„Kdo se jen tak toulá po lese, bude zastřelen.“ Tak zní výstižný název jedné kapitolky knihy Wolfa-Dietera Storla Šamani, léčitelé a jejich totemové zvíře. 

Německý autor končí svou knihu slovy, která se k našemu tématu dokonale hodí: „Skutečným problémem nejsou a nikdy nebyli medvědi (a vlci, pozn. aut.) samotní. Člověk by s nimi velmi jednoduše mohl uzavřít modus vivendi. 

Skutečným problémem je lidský strach. Čím více se lidé vzdálili svým přirozeným kořenům, tím více mají strach, o to nebezpečnější je pro ně vše divoké, volné, nenucené. 

Odcizená, přecivilizovaná společnost již v přírodě nespatřuje božskou jiskru a inspiraci, vidí v ní pouze tasemnice, klíšťata, vzteklinu, BSE, SARS, ptačí chřipku, hantavirus ‒ a nevypočitatelné zabijácké medvědy (a vlky; pozn. aut.). 

Bohužel strach je vždy špatným rádcem. Strach vyvolává agresivitu. Vraždy medvědů (a vlků; pozn. aut.) zrcadlí strach problémových politiků, kteří vraždí od svých psacích stolů ze strachu nad možnou ztrátou své kontroly. 

Co není možné kontrolovat, musí být eliminováno.“ Přemýšlejme nad těmito slovy.

Post scriptum

Koordinátor navrácení vlka do severních Skalnatých hor Ed Bangs pravil:

„Vždycky jsem říkal, že nejlepší domov pro vlky se nachází v lidském srdci. Musíte v něm nechat trochu místa, aby mohli žít.“

Autor textu: Jaroslav Monte Kvasnica
Autor fotografií zdroj: Shutterstock
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru