I. Historie a původ čivavy

 Před domestikací byly čivavy nejspíše divokými psy, kteří obývaly brlohy v zemi. I dnes mohou majitelé čivav po...

Před domestikací byly čivavy nejspíše divokými psy, kteří obývaly brlohy v zemi. I dnes mohou majitelé čivav pozorovat, že psi se rádi uvelebí v každém koutě a skulině.

Původ plemene je nejasný. V podstatě existují tři teorie o jeho vzniku. Pro žádnou z těchto teorií ale neexistují jednoznačné doklady. Plemeno lze také velmi obtížně přiřadit k nějaké běžné a dobře definované skupině plemen psa domácího. Pokud se podíváme na stavbu těla, můžeme vypozorovat znaky, jež ukazují na příbuznost s čínským chocholatým psem a mexickým naháčem.

První teorie je založena na tvrzení, že Čivava je potomkem psů zvaných tečiči (techichi). Tito psíci byli o něco větší než dnešní čivavy, zavalitější a vzhledem podobní mexickým naháčům. Byli populárními miláčky Toltéckých kmenů (žili v době před 9. stoletím, před naším letopočtem) a později Aztéků. Podle ústního podání měla pouze šlechta právo na jejich držení a chov. Zvlášť oblíbení byli prý "modří" psi. Jedna aztécká princezna držela ve svém paláci 1500 psů a šlechtici jich měli často kolem 500, přičemž o každého psa se staral jeden otrok. Psi zřejmě sloužili k náboženským účelům. Při pohřebních obřadech byli rituálně usmrcováni a spolu se svým pánem pohřbíváni. Aztékové věřili, že psík bude provázet zemřelé v posmrtném životě.

Rakouská chovatelka Inge Fleck se dostala k zajímavým historickým dokumentům, které vypovídají o stinné stránce života čivavího předchůdce - tečičiho.

Evropan Francisco Hernandez, který se s psíky podobnými dnešním čivavám setkal, ve své zprávě z roku 1578 popsal tečičiho jako "...malého indiánského psa z Mexika s melancholickým výrazem v obličeji...". Hernandez byl přesvědčen, že tento malý pes sloužil Indiánům v prvé řadě jako potrava. Indiáni jedli psy, stejně jako Španělé jedli králíky. Ti psi, kteří byli určeni jako potrava, byli kastrováni, aby dodatečně ztučněli. Štěňata Indiáni používali jako živé hračky pro své děti a dospělí malí psíci byli i oblíbenými domácími společníky a také se používali k lovu na malá zvířata.

Španělský conquistador Hernando de Sota vedl roku 1539 expedici od západního pobřeží Floridy na území Mississippi a pronikl daleko na území dnešního Arkansasu a Oklahomy. (Tato území dnes tvoří přibližně největší část jihu USA). On a jeho muži byli první, kteří tyto malé indiánské psy viděli v obrovském počtu. Tečiči vedle prasat a koní, sloužili jako potrava na expedici. Garcilosa se la Vega, Inka z de Sotova doprovodu napsal, že vítěz nezřídka žádal na porobeném indiánském kmeni 300 těchto malých psů. Také Cortéz při vítězném pochodu v roce 1519 z Veracruz do Tenochtitlanu (dnešní Mexiko City), prokazatelně živil svoji armádu masem malých indiánských psů. (Na obraze ze 16. století byla zobrazena scéna zabíjení a konzumace malých indiánských psů, která byla připisována Migelovi Gonzalesovi). Experti dnes hovoří asi o 100 000 psech, kteří byli zabiti (pro jídlo) v době dobyvatelských válek.

Španělští objevitelé a dobyvatelé neporazili pouze indiánské kmeny střední Ameriky a nezničili jen jejich kulturu, ale také způsobili vymizení téměř celé populace tohoto malého psa.

Když pozdější objevitelé opět procházeli těmito kraji, viděli tečičiho pouze ojediněle na území Floridy a severu Mexických států (o této skutečnosti psal roku 1585 B. S. Barton). Teprve koncem 18. století a na začátku 19. století se opět objevuje literární doklad o existenci a stopách čivavy - malého fascinujícího indiánského psa.

Druhá teorie uvádí, že čivava je potomkem evropských psů, kteří se za moře dostali s kolonizátory, kteří osídlovali Střední Ameriku. Za evropského předka plemene čivava je možno považovat malého kontinentálního španěla se vztyčenými ušními boltci - motýlka (papillona). On je taktéž produktem miniaturizace a má některé znaky těla stejné. Háček je ale v tom, že papillon je vždy dlouhosrstý a dlouhá srst je z hlediska genetiky ustupující (recesívní) vůči srsti krátké a proto z dlouhosrstých předků nemohli vzniknout potomci krátkosrstí. Dnes totiž víme, že čivava byl původně krátkosrstý.

Třetí teorie tvrdí, že čivava je potomkem psů z Číny a ti se do Ameriky dostali s dálkovým pochodem. Čivava by mohl být i plemenem amerického původu i bez ohledu, že se jeho vzdálení předkové dostali do Ameriky z Asie. Pak by bylo možné tvrdit, že je vývojově blízce spřízněn s primitivními plemeny (jako například špic batacký).

Která z těchto tří diskutovaných teorií je pravdivá, dnes už asi nezjistíme. Pravdou je však to, že na přelomu našeho století se stalo Mexiko cílem mnoha turistů ze Spojených států amerických, kteří si tyto malé psíky přiváželi domů jako suvenýry. Mnohdy mělo toto plemeno až kuriózní názvy, například - mexický chrteček. Chovatelům v USA se podařilo upevnit typ a mezinárodní kynologická organizace FCI uznala plemeno čivava roku 1942.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

27.7.2014 23:10

V TV jsem sledoval na Animal Planet pořad o čivavách. V tomto pořadu bylo řečeno, že čivava má podle DNA prapůvod v nějakém druhu mexické lišky a ne ve vlku, jako ostatní psi. Tak v podstatě to není pes, ale liška. smajlík

O jiném původu, než je vlk, mluvili ještě u jedné rasy, ale nepamatuji si už u které. Mimo těchto dvou ras, mají všechny ostatní plemena psů, původ ve vlkovi.