Úsměvy ze ZOO: dáreček

Život je podivná souhra náhod, které se vrství jedna za druhou na linii času. A ať se člověk snaží jakkoli, jeho výsledky jsou v mnohém směru podřízeny vůli štěstěny, jíž vděčíme za své úspěchy.

Kůň Převalského!

Díky náhodě jsem se stal ředitelem zooparku Číšťanov a díky štěstí se mi podařilo jediným skvělým nápadem zajistit finanční zázemí celému tomuto zařízení. Mohl jsem se tedy konečně vrhnout do opravdové zoologické práce a plánování číšťanské ZOO.

Nedaleko správní budovy se stavěly velké skleníky terária a v blízkosti vstupní brány výběh ledních medvědů. Navazoval jsem nové kontakty a přijal několik kvalifikovaných ošetřovalů. Prostě mi tehdy všechno vycházelo a jak se zdálo, neměl jsem se čeho bát.

Vešel jsem do své kanceláře a rozespalýma očima se zadíval na hromádku korespondence. Nabídky obchodníků se zvířaty, faktury za krmení, dopisy přátel a příznivců a mezi tím vším žlutohnědá obálka s hlavičkou pražské zoologické zahrady. Neodolal jsem, vrhl se na ni v jakési dobré předtuše a z jejího obsahu se dozvěděl, že se vedení této instituce rozhodlo svěřit nám do péče párek hříbat Převalského. Šly na mě mrákoty. Kůň Převalského! Tohle zvíře je totiž velice vzácné a dá se říci pověstné. V přírodě pravděpodobně vyhubené, v zajetí nepříliš rozšířené.

Někdy na přelomu století přivezl ze své expedice jistý Frederik von Falzfein na padesát těchto koní a z nich přežilo v hamburské ZOO pouhých osm jedinců. Z těchto exemplářů pochází celá dnešní populace, z nich pocházejí i prapravnoučata, kterými budeme obdařeni.

Padl jsem do křesla a nevěděl, co počít. Vždyť něco takového bych si nemohl dovolit, ani kdybych prodal celý areál. Cena těchto krásných lichokopytníků přesahuje stovku tisíc korun za jedince a v měřítku etickém je nevyčíslitelná.

Přípravy

Následující den jsem svolal nejbližší ze svých spolupracovníků a požádal je, aby připravili ohrazení v jedné z udržovanějších částí zahrady. V chvatu jsem řídil povrchové úpravy i stavbu stájí a těšil se na den, kdy se mláďata objeví. Veškerá ostatní činnost se v té době zastavila a my nebyli schopni soustředit myšlenky na nic jiného, než na nový přírůstek. Těšili jsme se, až nastal konečně den s velkým D a na nádvoří zastavil “handlířský vůz”, jak jej nazval děda Urbánek. Zastavil a robustní řidič otevřel tu pojízdnou stáj, aby nám skvostný dar ukázal. V rohu se na podestýlce krčila nejkrásnější stvoření na světě, mláďata sotva plínkám odrostlá, která měla vytvořit základ našeho chovu.

Převzal jsem od pana Vávry, tak se řidič jmenoval, průvodní listy a rodokmeny obou koní a svým podpisem jsem stvrdil celou transakci. Pak, na mé znamení, se ujala zvířat paní Jelínková s šéfem ošetřovatelů Prouzou a pod dědovým dohledem odváděli krotký pár k připravenému výběhu.

Slušně jsem poděkoval a vyprovodil odjíždějící vůz za vstupní bránu, ale jakmile jsem se otočil, vidím sípajícího dědu, jak mi běží v ústrety.

“Co je?” křičel jsem z dálky.                                                           

“Honem, mladej, vzadu je šrumec.”

“Kde vzadu?” zeptal jsem se, ale bylo mi jasné, že jde o koníky. Rychlým krokem jsem vyrazil k nové ohradě.

Zde se mi naskytl hrůzostrašný pohled. Hřebeček ležel na zemi a zmítal se jako zasažený elektřinou. Cukal sebou, snaže se nabýt rovnováhy a postavit se na všechny čtyři. Kousek stranou ležel Janek Prouza, který krvácel z nosu. V té chvíli mě doběhl unavený děda a přerývaným hlasem spustil: “Nahnali sme je sem a všechno bylo v rychtyku. Jenže ten mladej se najednou zamotal do drátu, kerej tady ňákej řemeslník nechal válet.”

“Cože? Jakto, že ten výběh nikdo neprošel a...”

“Nevím,” odsekl děda Urbánek a Jelínková dodala: “Dyť ste nechal dneska dodělat jesle a žlaby, pane šéf. Jak sme to měli všechno stihnout!”

Věnoval jsem jí káravý pohled, ale uvnitř někde v koutku hříšné duše jsem cítil svůj podíl viny. Měl jsem všechno projít sám a nespoléhat se na nikoho.

“Byl zamotanej,” dokončoval děda svou řeč, “a nemoh se z toho dostat. Janek se tedy uvolil a šel mu pomoct.”

Podívali jsme se všichni na sténajícího Prouzu a já se zeptal: “Co je mu?”

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)