Úsměvy ze ZOO

•pokračování z Fauny č. 9/2003 Vrátil jsem se z první výpravy a narazil hned u vchodu do zooparku na živoucí kroniku celého kraje, na dědu Urbá...


•pokračování z Fauny č. 9/2003

Vrátil jsem se z první výpravy a narazil hned u vchodu do zooparku na živoucí kroniku celého kraje, na dědu Urbánka.
“Pěkně vítám, mladej,” oslovil mě a popadl jedno ze zavazadel nacpaných zvířaty.
“Dobrý den, dědo,” odpověděl jsem, “co je no...”
“Jakpak bylo mezi muhamedánama?”
“Těžko, dědo, těžko. Nežerou hovězí.”
Děda se usmál a vlekl mě k zámečku.
“A co je nový...”
“A vezou ňáký potvory?” zeptal se s šibalským mrknutím.
“No jo, dědo, však uvidíte. A co je novýho?”
“Jo novýho?!” povytáhl obočí. “No to vás asi moc nepotěším.”
Zatrnulo mi. “Co se stalo?”
Děda postavil brašnu na zem, nacpal si fajfku a po celou dobu té procedury mě bedlivě pozoroval.

“Tak dovím se už...”
“Nebojej se, mladej,” řekl žoviálním tónem, zatímco kolem sebe šířil oblaka namodralého dýmu. “Dyk já jen tak vtipkoval.”
Vydechl jsem a posadil se do svěží trávy. Bože, jak je to krásné, sedět v bohaté a svěží, kvetoucí a naší, no prostě v trávě, která je DOMA.
“Nic zvláštního se nedělo. Chcípnul vám...”
Zase mě píchlo u srdce.
“...kanár. Ten váš Lojzíček, nebo jak ste mu říkal. Čuřena to vohodnotil na smrt stářím, ale já bych hádal nedostatek toho... jak vy tomu říkáte, sexuelního vybití.”
“No jo, dědo, hlavně, že se nestalo nic horšího. “Ne, že by mi nebylo Lojzíčka líto, ale byl to opravdu starej kanár a opravdu za celý svůj dlouhý život nepoznal nikdy kanářici. Chuděra.
“No a pak mám pro vás ňákou radostnou novinu.”
“Jakou?”
“Budeme chovat.”
“A co?”
“Ty vodní tlustokožci čekaj malýho.”
“Ježíši,” vyskočil jsem na nohy, “a to mi říkáte až teď?”
No ano, radoval jsem se, protože náš pár hrošíků liberijských možná odchová potomka a my si pak přičteme na vrub další ze skromných úspěchů. Doufal jsem. Věřil. To jsem ovšem ještě nemohl tušit, jak všechno dopadne, a když to tak vezmu zpětně, neměl jsem se radovat předčasně.
“No a váš mladej si vymohl, že musí usínat u krkavců, nevím proč, ale každý poledne i večer tam vidím vaši paní s kočárkem.”
Sebral jsem se a obtížen zavazadly uháněl k domovu. Můj Vládík a moje Zdeňka. Už abych je držel a líbal, už abych byl s nimi. Hnal jsem se jako smyslů zbavený a v dálce za sebou slyšel povykujícího dědu: “Asi to bude takovej ztřeštěnej zoolog jako ty, ty kluku jedna bláznivá.”
Vtrhl jsem do našeho bytu a popadl Zdenu do náručí. Však to znáte, odříkaného chleba největší krajíc, a nemá smysl líčit zde to uvítání. Nerad bych měl problémy s nakladatelem stran mravnostní úrovně předkládaných řádků. Milovali jsme se a mrňous nám do toho vřískal a já byl tak šťastný, jako nikdy v životě. A pak ležíme vedle sebe a díváme se do stropu.
“Budeme chovat,” promluvila Zdeňka.
“Já vím, děda mi to říkal.”
“Jak to, děda?” dívala se na mě nechápavě.
“No když mě doprovázel k zámečku... jo já ti to vlastně nestačil říct, potkal jsem ho u hlavní brány a on mi všechno v krátkosti pověděl.”

“Co všechno?”
“No že budeme chovat a že chcíp Lojzíček a tak...”
“Ale děda to přece nemůže vědět,” ohradila se Zdena.
“Jak by ne,” hájil jsem ho, “vždyť je u toho každý den.”
“U čeho?” zčervenala.
“No u hrošíků, dyť o čem celou dobu mluvíme...” začínal jsem být nesvůj. Moje vlastní žena a neví, co je v ZOO nového. Tedy ví, ale neví, že děda to ví... Už se mi to všechno pletlo.
“Aha, ty mluvíš o hrošici,” došlo Zdeně teprve teď. “No ta taky čeká malý...”
“Jak to, taky?” přemýšlel jsem horečnatě a pak mi to došlo. Jedině jeleni milu můžou stát ještě za řeč. Jeleni!!!” vykřikl jsem, “hurá, budeme mít dalšího Davida, hurááá...”
“Tak dost,” skočila mi do toho Zdena popuzeně. “Žádný jeleni, žádnej David.”
“Dyť já to pochopil, budulínku, “řekl jsem chlácholivě,” budeme mít další mládě ředitele, že jo?”
Líbezně se na mě usmála a klopíce oči zašeptala: “Sem ve třetím měsíci.”

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře