Domestikace zvířat

Domestikace (zdomácnění) je proces, při kterém člověk nahrazením přirozeného výběru umělou cílevědomou selekcí přeměnil určité druhy zvířat. Od původních předků se domestikovaná zvířata liší především vzhledem, chováním, ale i dalšími parametry (počty odchovávaných mláďat, prodloužením laktace apod.).

Počátky domestikace

Každý druh zvířete se pro domestikaci nehodí. Podmínkou úspěšného procesu domestikace je především silný stádový či smečkový pud, který zjednodušuje komunikaci s člověkem, zvíře nesmí být úzkým potravním specialistou a především jsou nutné příznivé historické souvislosti. Ke zdomácnění většiny tradičních zvířat došlo většinou v oblastech s určitou kulturní vyspělostí lidské populace a současným výskytem vhodného divokého předka. Tato oblast je označována jako centrum domestikace.

Průběh i časové rozpětí domestikace většiny klasických domácích zvířat nejsou do detailů přesně známé. Počátky domestikačního procesu spadají do přelomu starší a mladší doby kamenné (paleolitu a neolitu). Tehdy se z člověka – sběrače a člověka-lovce stává usedlý člověk-zemědělec. Časová hranice by měla být přibližně 12 000 let před naším letopočtem.

Prvotní důvody domestikace zvířat se velmi lišily od dnešního využití. U řady druhů byly hlavní příčinou kultovní záležitosti (skot, drůbež). V té době náboženství mnoha kmenů požadovalo časté rituální obětování zvířat. Teprve později se tato zvířata začala využívat i hospodářsky.

Motivace domestikace byly různé. V některých případech mluvíme o samovolné domestikaci, jindy se člověk na některé druhy soustředil záměrně – jde o vědomou domestikaci. Mnohá zvířata se k člověku přiřadila téměř dobrovolně (pes, kočka, holub), jiná bylo třeba zkrotit (kůň, osel, skot).

Různé druhy, podobný proces

Přestože domestikovaná zvířata jsou různých druhů, jejich zdomácňování probíhalo velmi podobným způsobem. Od počátečního pouhého držení divokých zvířat se přešlo k jejich postupnému ochočování. Poslední fází celého procesu je vlastní chov zvířat, při kterém dochází k přetváření zvířat podle představ lidí.

Přesné vymezení hranice mezi domácími zvířaty a těmi, které člověk chová ve své blízkosti, je obtížné. Za domácí zvířata jsou považovány druhy, které byly dlouhodobým cílevědomým chovem v zajetí prošlechtěny pro různé účely či užitek. Za domestikovaná zvířata se dají považovat hospodářská zvířata, stejně jako zvířata laboratorní, kultovní a v neposlední řadě i široká škála dnes chovaných domácích mazlíčků. Člověk přitom zajišťuje jejich výživu, životní podmínky a usměrňuje jejich rozmnožování. Stupeň domestikace je přitom různý. Existují druhy zvířat méně závislé na člověku – tzv. polozdomácnělé (nutrie, lišky apod.) a druhy, které by se bez péče člověka neobešly.

Důsledky domestikace

Domestikace ve svém důsledku vedla ke změně mnoha vlastností zvířat. Nejnápadnější změnou je celkový vzhled zvířat. Došlo ke změnám v celkové velikosti zvířat i tvaru těla, významné rozdíly jsou ve zbarvení, velikosti a postavení ušních boltců, rohů, změna v kvalitě a délce srsti.

Dochází i ke změně anatomických znaků – ke zmenšení mozku, srdce, kostra se stává jemnější a méně odolná. K průvodním jevům domestikace patří i změna fyziologie zvířat. Především jde o častější říje domácích zvířat a větší rozmnožovací schopnost, urychluje se dospívání, prodlužují se laktace.

Zásadní rozdíly vidíme v chování zvířat. Domácí zvířata ztratila plachost, u některých druhů vymizely instinkty nutné pro přežití ve volné přírodě. Mění se biorytmy (prasata původně noční živočichové, dnes s denní aktivitou), schopnost péče o potomstvo. Některé typicky monogamní druhy (husy) se mění na polygamní. U většiny druhů vede domestikace ke snížení odolnosti vůči chorobám.

Dlouhý proces domestikace se nám v mnoha směrech může jevit pro živočichy jako výhodný – zvířata mají zajištěn trvalý přísun potravy, ochranu před nepříznivými klimatickými vlivy i přirozenými nepřáteli, rovněž je snazší odchov mláďat. Na druhou stranu by si měl člověk uvědomit negativní působení domestikace. Jejím vlivem přežívají i jedinci, kteří by ve volné přírodě přežít nemohli. Navíc se dále rozmnožují, takže dochází k dalšímu zhoršování odolnosti a životaschopnosti, oslabování odolnosti vůči nemocem i mizení některých instinktů. V konečném důsledku se tak zkracuje doba životnosti celé populační skupiny. Člověk musí dobře zvažovat své chovatelské záměry a postupovat velmi uvážlivě.