Tři pohledy na ochranu naší batrachofauny a herpetofauny

Obojživelníci a plazi jsou u nás, ale i celosvětově, nejohroženějšími skupinami obratlovců. Mnoho druhů je kulturofobních, a proto má na ně lidská činnost většinou negativní dopady. Problematikou ochrany obojživelníků se u nás podrobně zabývali Mikátová a Vlašín (1998) a ochranou plazů Mikátová, Roth a Vlašín (1995), jejichž práce jsou stěžejními ochranářskými díly. Je v nich i mnoho metodických postupů pro praktickou ochranu. Dovolil bych si tyto práce doplnit o pár aktuálních postřehů souvisejících s teraristikou, myslivostí a zemědělstvím, protože jsem v těchto oblastech v různé míře angažován.

Teraristika

Chovy terarijních zvířat jsou v prvé řadě volnočasovou aktivitou. Avšak není to jen koníček jako např. filatelie, modelářství apod. Teraristika má význam i vědecký, ochranářský a osvětový. Bohužel si tyto přednosti státní politika ochrany přírody nepřipouští nebo je přímo popírá, jak v nedávné době ukázal návrh novely zákona č. 100/2004 Sb. o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, proti kterému se naštěstí zdvihla vlna odporu rozumných lidí nejen z řad chovatelů. Počínání státu chápu v podstatě jako protichovatelské. Přitom právě vznik metapopulací ohrožených druhů v lidské péči – v rukou soukromých chovatelů, by zajistil rezervu pro případ, že se druh nepodaří ochránit „in situ“. Spoléhat se pouze na státní chovy v zoo či záchranných centrech je už z čistě kapacitního hlediska iluzorní.
Domnívám se, že určité „uvolnění“ legislativy směrem k lepší dosažitelnosti našich druhů pro chovatelské účely, by v rozumné míře (aby nedošlo k drancování lokalit) mohlo v budoucnu naší přírodě pomoci. Nejdůležitější je si uvědomit, že úzkostlivá ochrana jednotlivce je zbytečná, není-li zachován jeho biotop či nechá-li se, byť přirozeným způsobem (např. sukcesí), pro daný druh zdegradovat. Mnohdy je ochrana druhu takřka nemožná, jako je tomu např. u užovek podplamatých (Natrix tesselata) trpících predací norkem americkým a tato situace se ani v nejbližším časovém horizontu nezlepší.
Velkou bolestí nejen ochranářských snah je špatné využití finančních prostředků. Jsou činnosti v přírodě, které nejsou ani nikterak finančně náročné, ale mají přesto velký, mnohdy až zásadní význam pro přežití ohrožených druhů naší fauny. Patří mezi ně např. budování nových drobných vodních ploch, kamenných zídek a valů, líhnišť a zimovišť, údržba ploch kosením, zabraňující zarůstání lokalit náletem dřevin apod. Místo toho se finanční prostředky ze státní kasy utrácejí např. za výcviky psů a „speciálních“ jednotek odhalujících pašeráky na letištích. Přitom (a teď sklidím vlnu kritiky) mnohé druhy papírově chráněné CITES tato rádoby ochrana spíše hubí, než by je zachraňovala. A tak jsou ohrožené druhy ve světě konzumovány, zabíjeny, přicházejí o své biotopy a je jim všemožně bráněno, aby se dostaly k nám do „politického azylu“. Jako ilustrační příklad mi dobře poslouží asijské „konzumní“ želvy, ty CITES bude chránit tak urputně, až je Číňané všechny doslova sežerou! Každopádně jsou tyto manévry na letištích mediálně zajímavé a zúčastnění úředníci sklidí nadšené ovace nezasvěcených mas sedících před televizí. Budování nové tůňky pro ropuchy krátkonohé nebo čolky by se každopádně do večerních zpráv nedostalo. A co se zabaveným živým kontrabandem z letištní razie? Jde do záchranného centra. Název „záchranné“ je poněkud zavádějící, neboť se tam zachránění, ale pro stát z finančního hlediska nežádoucí, živočichové nechají většinou pojít stářím bez užitku – bez potomstva, což by se u privátního chovatele nestalo, protože ten je na svých chovancích zainteresován nejen citově, ale třebas i finančně a proto je odchov jednou z jeho priorit. A není přeci zvyšování početnosti ohrožených druhů základním kamenem ochranářské práce!? Tak kdo je vlastně tím ochranářem?
Mnozí lidé mají dodnes neopodstatněné předsudky proti obojživelníkům a plazům. Mnohé z nich však dokáže styk s chovaným živočichem vyvrátit a probudit dokonce v daném člověku sympatie. Proto bychom měli my teraristé svou zálibu co nejvíce propagovat a prezentovat před veřejností. Nejen že se tak rozroste naše základna, což v prvé řadě pomůže zase nám, až se opět vynoří nějaký nový protichovatelský legislativní paskvil, ale pomůže to i naší fauně. A také podle hesla „poznej a chraň“ se zabrání mnoha vandalským činům (které se zdaleka netýkají jen naší zmije) či jen lidské lhostejnosti, kterou lze dobře sledovat při jarních tazích žab. Je třeba působit na řidiče, aby byli k osudu žab empatičtí a snažili se co nejvíce zmírňovat dopady svých cest. Nejdůležitější je v případě osvětové činnosti „ohýbat proutek dokud je mladý“ tzn. soustředit se na děti a mladé lidi. Pořádat různé besedy, výstavy, byť jen malé, vycházky do přírody apod.
Teraristé a laičtí herpetologové a batrachologové by se také měli podílet na monitoringu druhů, upozorňovat na různá nebezpečí a negativa ovlivňující tyto druhy.
Aby však má obhajoba teraristiky nevyzněla nekriticky, je potřeba zmínit určitá negativa, jež mají na svědomí právě chovatelé. Některé z těchto nešvarů jsou již snad minulostí, jiné jsou stále aktuální. Některé z nich nám snad pomohou nedělat některé chyby znovu. Prvně bych chtěl zmínit problém introdukcí. Mikátová, Roth a Vlašín (1995) udávají příklad degradací našich populací ještěrek zelených (Lacerta viridis) po přimísení jedinců z Balkánu, jejichž vysazením se měly posílit. Důsledkem však byl úbytek, protože reprodukce balkánských jedinců díky teplejšímu klimatu, znemožňoval přežití mláďat u nás. Křížení balkánských ještěrek s našimi snížilo životaschopnost jedinců, geneticky znehodnotilo na naše podmínky adaptované populace a je smutným mementem laického transferu.
Dalším příkladem vypouštění, i když ne s tak fatálními následky, je, dalo by se říci plošné, vypouštění severoamerických vodních želv, zejména želvy nádherné (Trachemys scripta elegans). Nejsou sice schopny reprodukce, ale přežívají i mnoho let a zvyšují predační tlak na naši faunu. Už z pohledu samotných želv je tato praktika nehumánní a vypovídá o nezodpovědném přístupu ke svému chovanci, jež přerostl své akvárium a je tak odsouzen uhynout v pro něj klimaticky nevyhovujícím prostředí.
Někdy se setkávám s odchytem našich obojživelníků a plazů pro krmné účely. Toto jednání je nejenže právně postižitelné, ale je i z etického hlediska zavrženíhodné. Chovám-li přeci takového potravního specialistu nebo uvažuji-li o jeho chovu, musím si být jistý, že jsem buď natolik solventní, abych jeho potřeby uspokojil nákupem krmných jedinců nebo ji obstarám z vlastních zdrojů chovem např. gekonů tureckých, drápatek apod. Nejsem-li toto schopen zajistit, raději se chovu těchto specialistů vzdám.

Myslivost

Co se týče myslivosti, jsou často zmiňovaná jen negativa, která můžou lokálně působit na populace plazů a obojživelníků, například bažantnice a chovy kachen divokých. Těmto kompeticím se dá zabránit už v samotném správním řízení, které předchází povolení těchto chovů. Důležitý je v tomto případě monitoring, který včas upozorní na výskyt ohrožených druhů.
Náplní myslivosti je péče o zvěř (což jsou zákonem taxativně vyjmenované druhy savců a ptáků) z čehož mohou profitovat i například obojživelníci (např. při budování napajedel) a plazi (lov nepůvodních predátorů).
Asi největší metlou užovek podplamatých (Natrix tesselata) a obojkových (N. natrix) je norek americký (Lutreola vison) tzv. mink. Tato severoamerická semiakvatická kunovitá šelmička se v našich končinách, ale i jinde v Evropě, nekontrolovatelně množí a decimuje vše od raků až po ptactvo kolem vodních toků. Za její rozšíření mohou kožešinové farmy, z nichž se dostali na svobodu. Část jich utekla, část možná vypustili sami majitelé, kteří ukončili svá podnikání jakmile opadl zájem o kožešiny v 90. létech a část prokazatelně pustili odpůrci kožichů a kožešinových farem při svých „ekoteroristických“ akcích. Oběma stranám vděčí mink za svou svobodu. Obdobné škody páchá i zatím sporadicky se vyskytující mýval severní (Procyon lotor), také nepůvodní přivandrovalec, který však vděčí za svou volnost zájmovým chovům.
Ale co teď s nimi? Člověk by čekal, že je budou myslivci střílet na potkání, ale to se neděje. Proč? Je zde jeden veliký legislativní paradox, který ve své podstatě vede k hájení nepůvodních a nežádoucích druhů jakými jsou mink, mýval, psík mývalovitý a také nutrie. Zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb. totiž umožňuje lovit tyto druhy (nejsou zvěří ve smyslu zákona) jen a pouze mysliveckému hospodáři a myslivecké stráži. Toto omezení má fatální dopad na lov a povede v budoucnu k úplnému „vyčištění“ našich toků, nedojde-li včas k legislativní změně. Samozřejmě by bylo vhodné i povolit některé z dnes zakázaných způsobů lovu, neboť jen lov střelnou zbraní nezastaví tuto populační explozi a také motivovat lovce zástřelným. Jedině lov je poslední nadějí pro naši faunu.

Zemědělství

Žijeme v tzv. kulturní krajině, kterou po tisíce let formoval člověk svým zemědělským hospodařením. Díky tomu vděčíme za pestrou škálu rostlinných a živočišných druhů. Až v 50. letech minulého století, po násilném převzetí půdy komunisty, se z maloplošného hospodaření sedláků stává velkoplošné, provázené rozoráváním mezí a scelováním pozemků do co největších celků monokultur, maximálním zorněním, melioracemi a „zkulturňováním hospodářsky bezcenných ploch“ za jaké byly považovány např. mokřady. Ke všem těmto drastickým změnám biotopů se přidává používání chemických látek (umělých hnojiv, pesticidů apod.), jejichž některá rezidua kolují v ekosystému dodnes. Dochází k drastickému snížení denzity, až k místnímu vyhubení jednotlivých druhů.
Současné technologicky vyspělé zemědělství dokáže vyrobit potřebné množství potravin na menší rozloze než v minulosti a tak, aby nedocházelo k nadprodukci, je velká část půdy dotována, aby se na ni hospodařilo extenzivním způsobem s důrazem na přírodu. Existují agroenviromentální dotační tituly, které upravují hospodaření na půdě například s ohledem na výskyt chřástala polního. Hospodaření také podléhá tomu, zda se půda nachází v oblastech Natura 2000.
Extenzivní hospodaření na trvalých travních porostech (pastvinách a loukách) by se zdálo ideální, avšak má i svá skrytá negativa. Vzhledem k omezenému hospodaření, kdy je omezen i počet chovaných zvířat, vyvstává problém, co se zelenou hmotou na pozemku, kterou je nutno sklidit (do legislativou daného data). Mnohdy se tento problém řeší mulčováním. Mulčování spočívá v tom, že je porost posekán, rozdrcen a rovnoměrně rozložen po pozemku v jedné pracovní operaci. Spolu s porostem je však rozdrceno vše, co se v danou chvíli na pozemku nalézá. Tento postup je finančně pro zemědělce výhodný, protože snižuje jeho náklady a zvyšuje rentabilitu jeho hospodaření. Není se čemu divit, zemědělské hospodaření není nikterak finančně atraktivní a mzdy v zemědělství jsou hluboce pod celostátním průměrem.
Dalším neméně rizikovým faktorem hospodaření je pro obojživelníky a plazy samotné kosení. Předem je nutno říci, že kosení pozemku je velmi důležité nejen z pohledu hospodářského, ale zabraňuje zarůstání pozemku dřevinami, je proto pro zachování mnoha druhů obojživelníků a plazů nezbytná. Je-li však prováděna bez ohledu na tyto skupiny, je mortalita velmi vysoká. Příkladem bezohledné technologie je nízká výška koseného porostu (co nejníže drnu), použití širokozáběrových strojů a velká pojezdová rychlost. I po kosení však nemají přeživší jedinci nejlepší vyhlídky. Velké plochy jsou zbaveny jakéhokoliv krytu a tak se stávají obětí četných predátorů – čápů, kání, lišek, toulavých koček apod. Řešení těchto problémů však nespočívá jen v osvětové činnosti, ale měla by být zakotvena i v různých dotačních titulech, aby bylo hospodaření, zohledňující tyto skupiny živočichů, farmářům finančně kompenzováno.
Pro mnohé druhy je velmi důležité, aby na svých lokalitách měly například drobné vodní nádržky a ty byly případně i udržovány tak, aby se zabránilo jejich přílišné sukcesi, z kamenů vysbíraných z poli by se mohly zřizovat pahorky pro ještěrky a jiné plazy, které by společně s tlejícími rostlinnými zbytky (které nebyly z pole sklizeny) sloužily jako kladiště příp. zimoviště, vyjeté koleje po traktorech často slouží kuňkám a čolkům k reprodukci. Vhodný zemědělský management na lokalitách plazů a obojživelníků, který by podporoval i tvorbu těchto „útvarů“, by měl být zahrnut do dotačních titulů tak, jak je to u ptáků, např. chřástala polního a bahňáků. Bohužel u plazů a obojživelníků není tak výrazné lobby jako je tomu u ptáků a tak jsou tyto dotační tituly zatím jen snem.

Závěr

Doufám, že jsem některé čtenáře svým zamyšlením nad ochranou naší batracho a herpetofauny příliš nerozlítil, chtěl jsem jen trochu oživit debatu o tom, co vlastně svazuje a omezuje ochranářské snahy u nás. Snažím se nevidět věci černobíle, ale hledat onu zlatou střední cestu.

Doporučená literatura:
Mikátová B., Vlašín M., 1998: Ochrana obojživelníků. EkoCentrum Brno
Mikátová B., Roth P., Vlašín M., 1995: Ochrana plazů. EkoCentrum Brno